Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMoment blaženosti
Autor
back up
Přišla jsem domů brzy. Benjamin sedí u stolu zachumlaný v dece a hraje si. Na černě očazené lžíci drží rozteklý vosk a nahřívá ho v plamenech svíčky. Přelévá špinavý vosk z jedné lžičky na druhou. Tmavá tekutina kape po stole a na ubruse tvoří našedlé plivance.
„Co to slavíte? Dušičky?“ ptám se.
„Fascinace ohněm,“ pokrčí rameny Gregor a žvýká sirku.
„Holoubku řekni, nenudíš ty se někdy se mnou?“
„Nudím.“
„Cože? Jako fáákt?“
„Štěstí je vždycky trochu nudné,“ zamrká na mne.
„Neštěstí taky, holomku.“
Tady se musíme zastavit u duševních pochodů hlavní hrdinky příběhu. Létání a vznášení u ní totiž vždycky hrálo značnou roli ve chvíli velkých emocí. V takovém okamžiku se hrdinka odvážně odráží od země, vylétává kolmo vzhůru, ve vteřině jí narostou dlouhé zlaté vlasy a neonová křídla, elegantně mává rukama, obratně plachtí a vybírá zatáčky. Ještě nezná gravitaci, je nehmotná a průsvitná, zkrátka a dobře se cítí tak trochu jako raketa a víla s andělem dohromady. Ale to by nesměla být ona, aby si moment blaženosti nepokazila, protože bim! Ramenem narazí do okenního futra a sesouvá se zpátky ke stolu.
„A ten tvůj víš-kdo, co na tom, že něco píše. Literárně-pivní hochštapler je to. A moje práce je stokrát tvořivější. Co na něm pořád ještě máš? Já nechápu, čím tě kdy přitahovali takoví týpci.“
Na to, jak holoubek-holomek málo rozumí, umí trefit do černého.
„Nepomlouvej, ten můj víš-kdo nám spravil dřez.“
„A slíbil vyměnit i baterii. Volalas mu?“
„Vymlouval se, že je na Slovensku.“
„Co dělá na Slovensku?“
„Nevím. Říkal, že ho tam někdo odvezl. A nechtěl říct, kdo a proč.“
„Je nemocný. Měl by sedět doma a léčit se.“
„Já vím.“
„On je psycho.“
„Není.“
„Je.“
1 názor
Evženie Brambůrková
05. 06. 2021Zvláštní vztahy vytvářejí i zvláštní příběhy.