Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 451 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Robinson Crusoe, domov a bezdomovci
datum / id05.06.2021 / 521160Vytisknout |
autorDavid__S
kategorieÚvahyDalší dílo autora
zobrazeno49x
počet tipů1
v oblíbených0x
Robinson Crusoe, domov a bezdomovci

Robinson Crusoe, domov a bezdomovci

 

Teď jsem to počítal a došel jsem k číslu deset. Stěhoval jsem se desetkrát. Z toho čtyřikrát kvůli rodičům, šestkrát sám a vystřídal jsem celkem čtyři země.

 

Během této série stěhování jsem kromě dechberoucí životní moudrosti ( :) ) nasbíral také všelijaké více či méně užitečné věci. Ve výsledku mám doma i už 6 let nerozbalené krabice, zabalené kdysi někde. Většina těch nevybalených věcí je nostalgické harampádí typu stará cdčka, nějaké sběratelské věci, stará alba s fotkami, obrazy, obrázky a plakáty, hodně stará alba se známkami, hromada dopisů, 15 až 25 let staré Lego a nějaké Star Wars krásnosti, medaile z běžeckých závodů a taky knihy.

 

Ony to jsou věci, co mohou být na poličce, ve skříni, nebo v krabici a výsledek je téměř stejný.

Nicméně taháním těchto věcí s sebou mám uspokojivý pocit „že mám všechno důležité pohromadě“. Ačkoliv závidím lidem, co se od nostalgického harampádí dokázali oprostit a žijí minimalisticky, v nejkrásnějším případě třeba v obytném voze, doposud nedokážu následovat jejich příkladu. Zbavovat se těch pamětihodností mi přijde jako zbavovat se své historie. Jenže, je mi ta historie k něčemu? Nebrzdí jen?

 

Před rokem jsem nemohl chodit, teď můžu. Před rokem jsem přemýšlel, zda už mám všechny kapitoly svého příběhu za sebou, zda setrvávám na světě déle, než na jak dlouho jsem byl zván. Teď se ukazuje, že mám ještě nějaké kapitoly před sebou. A mimo jiné cítím nutnost se vypořádat s těmi krabicemi vzpomínek. Nechci toho s sebou vláčet životem tolik. Zatěžuje to i mysl.

 

Krabice rozbaluji, a tu zjišťuji, že některé ty zabalené knihy jsou mi úplně ukradené a někdo mi je tam zabalil, protože se prostě balilo. Jiné jsou ale moje srdcovky, co mě spoluutvářely, a ty vidím s radostí a s úlevou, že mě stále provází.

 

Mezi knihy, co jsou mi šumafuk, patří také Robinson Crusoe od Daniela Defoe. Hřbet této knihy si pamatuji z dětství, kdy jsem se válíval v obývacím pokoji na pohovce a očima přejížděl knihy v knihovnách. Robinson Crusoe – Daniel Defoe, ono se to rýmuje, dodnes.

 

Tak zrovna tohle bych mohl vyhodit, to už mi vážně nic nedá. Přece si dneska, ty vole, nesednu a nebudu číst Robinsona Crusoe. To bych mohl třeba raději vydrbat tu troubu. A tak ochmataný Robinson Crusoe přistává na podlaze v oblasti „nechtěných“.

 

Uplyne nějaká doba a já z krabice vyndávám… dalšího Robinsona Crusoe. Chm. Je to spam, nebo stalking? Proč mi tam tohle někdo zabalil dvakrát? To mám vyhodit oba? Nebo kterého?


A hele, oni nejsou stejní. Zalistuji. Jeden z roku 1943. „Pro českou mládež nově upravil Jos. Hrbek“.

To jste ušetřili hodně inkoustu tou zkratkou Jos. Zrovna jméno autora zkrátit o dvě písmena a použít tečku.

 

A to druhé vydání je z roku 1963. „Volně vypravuje Josef V. Pleva“. Opět je tu upírána „autorská“ sláva Josefovi. I když tomu zkrátili jen prostřední jméno.

Nenechme však odvést naši pozornost od faktu, že tu mám dvě vydání Robinsona, každé „převyprávěné“ jiným českým autorem. Jak je to možné? Považoval jsem Robinsona Crusoe za něco jako… všeobecnou pravdu, která nemůže být pozměňována.

Z Wikipedie zjišťuji, že toto dílo vyšlo v češtině od roku 1797 ve více než 100 vydáních, s tím, že různí čeští autoři si originál překládali a převypravovali, jak se jim líbilo. Onen Josef Věromír Pleva konkrétně se dopustil řady prohřešků. Vyjmul z původního příběhu řadu věcí. Původně například Robinson v příběhu obchoduje s otroky. Jeho příběh totiž není jen o ostrově – on v té knize předtím cestuje, obchoduje a také po úniku z ostrova opět cestuje a obchoduje. To hlavně ty zprimitizované filmy se omezují na pouhé trosečnictví.

Skutečný Robinson podle Defoa obchodoval s otroky, což v jeho době dobyvačných, privilegovaných bílých mužů nebylo nic neobvyklého. Až dobromyslný Věromír Pleva to měl potřebu odstranit, přece Robinson nebude tak nemoderní! Taktéž Věromír Pleva nenechal na pokoji krásnou věc – a to Robinsonovi dlouhé vnitřní monology a rozpravy s Bohem.

Já jsem si totiž sedl, a to starší vydání z roku 1943 si nakonec přečetl. A překvapila mě celá ta cestovatelská, podnikatelská a otrokářská část, kterou tam Josef Hrbek ještě ponechal. Robinsonovu samomluvu/úvahy na ostrově a povídání si s Bohem považuji za velmi přirozené, chybí mi tam jen nadávání.

 

Takže tak to bylo doopravdy. Co se ještě nedozvíme?

Po úniku z ostrova, kde se k němu postupně přidávali divoši a další ztroskotanci, se Robinson vrací do vlasti, kde pobude, aby se později znovu vydal na cesty a opět se vrátil nostalgicky na onen ostrov! Celou dobu ho doprovází Pátek, než ho jiní divoši zabijí.

O jeho sexuálním životě tam nic není. Měl na ostrově své ochočené stádo lam, později našel nějaké kozy, psa a také toho oddaného divocha, než se přidali další běloši. Takže zdaleka nebyl bez možností. Ale to asi čeká na nějakou novou verzi převyprávění od modernějšího, progresivnějšího autora.

Ještě mě zaujalo, jak Robinson naříká, že je na ostrově sám. A přitom tam poměrně brzy má pohodlí, obstará si veškeré jídlo a žije si krásně. Po návratu do Anglie se pak paradoxně dostaví stesk po ostrově. Co by za to dnes mnozí dali, aby se mohli teleportovat na nějaký takový ostrov, a tam si v klidu, bez stresu a osamotě mohli dožít.

 

Robinsonova schopnost vybudovat si v oněch podmínkách skvělé živobytí je snad zahanbena jen tím, co na „opuštěném“ ostrově dokázali trosečníci z Tajuplného ostrova od Julesa Verna. Na Verneovky mám krabici samostatnou.

 

A teď se posuneme k těm úzce souvisejícím bezdomovcům.

 

Dnešní zdegenerovaný měšťák mého typu se nemůže necítit jako blbec, když tuší, že on by nebyl schopen v těch podmínkách téměř ničeho.

 

„Cože, rozbila se mi klimatizace? Rychle autorizovaný servis!“

„Cože, sem na opuštěném ostrově?“ ...

 

Ačkoliv, jak kdo. Třeba můj bývalý spolužák z Bratislavského gymplu, Filip, měl jako své vysněné budoucí povolání bezdomovectví. Všichni nám říkali, jak máme být ambiciózní. On z části na protest říkal, že chce být bezdomovec. A z části se skutečně těšíval, jak o prázdninách půjde se spacákem někam do pryč, kde nebude řešit nic jiného, než se najíst, vykadit a vyspat.

 

Tehdy jsme při pohledu na Bratislavské bezdomovce přemýšleli, proč to dělají. Proč se válí po ulicích. Proč se mají mizerně, když by přece mohli odejít někam do hor, do lesa. Sehnat sekeru a postavit si dům. Ochočit si nějaké lamy, ukradnout psa a vychovat divocha/divošku. Proč prostě ti bezdomovci žebrají o pár korun ve městě, když jsou v Evropě místa, kde když si postaví v lese chýši, tak se k nim nikdo nikdy nepřiblíží.

 

Došlo mi to mnohem později.

 

Oni jsou bezdomovci ve městě, protože jsou natolik neschopní, že ani neumí do toho lesa odejít a tam se o sebe postarat. Ve skutečnosti po lesích bezdomovci anebo vznešenější poustevníci existují – to jsou ti schopní. Ti neschopní, co chtějí pár korun, mnohdy na alkohol, se válí po městech.

 

Já respektuji, když se o sebe někdo umí postarat. I kdyby jen žil v nějaké díře někde v lese. Třeba to chtěl. Třeba to je Filip.

Ale k žebrákům, co nemají svůj cíl, svou chuť se zajistit, svou touhu jinou, než si koupit něco omamného, k těm cítím odpor i proto, abych se upevnil v názoru, že mně se to stát nemůže. Raději zemřít, než žebrat.

I v Praze ovšem můžeme potkat schopné bezdomovce, co si zabírají různé chatrče. Zvláště při svých urbexových výpravách je potkávám. Jednou takhle jsme šli s bývalou přítelkyní prozkoumávat nějaké staré haly. Parta výrostků si tam natáčela vtipná videa a na nás volali, zda tam jdeme šukat. Nešli jsme tam šukat, šli jsme dál.

 

A tam o něco dál byly primitivní chýše bezdomovců. Napsal bych, že zrovna opékali uloveného mamuta, ale jako pohodlný měšťák ani nepoznám, zda to byl mamut.

 

Přítelkyně se bála, prý ať jdeme jinudy.

 

„Co když budou agresivní?“ vyděšená očka.

 

Obavu jsem střelhbitě rozehnal geniální dedukcí. „Necháme je na pokoji a oni nás taky. Kdyby byli agresivní, tak už dávno na ulici takhle nepřežívají. Ti agresivní rychle skončí někde špatně. Přežít na ulici vyžaduje nějakou sebekontrolu.“

Byla to pouze dedukce, ovšem do značné míry správná.


Tato myšlenka se mi vrátila asi před týdnem, když jsem u řeky obdivoval obrovský zakotvený vrak. Vydal jsem se ho prozkoumat. Byl zakotvený vedle zrezivělé nákladní lodi, kterou bylo nutné přelézt, až jsem se dostal ke dveřím, které však byly zamčené. To mě vždy zamrzí, když někdo pouhým zamknutím zkazí tolik potencionální zábavy.

 

Naději ještě skýtal žebřík vedoucí na horní palubu, průlez ale kdosi zabarikádoval několika vrstvami prken. Možná tam byla i past.

 

No nic, alespoň si to tu obejdu. Jdu po boku lodi, dívám se do oken. Ta je prázdná třeba 20-30 let. Tehdy se ten interiér snažil být krásný... Opojná aura zašlé slávy.

 

Když tu se podívám na druhou stranu, dovnitř nákladového prostoru druhé lodi. A v té hloubce snad tří metrů vidím dole zbrusu nový postavený skleník. A uvnitř květináče.

 

Že by marihuanová pěstírna? Rozhlížím se, kudy dolů. Není tam žebřík, jen z fošen postavené dosti prudké schody. A dole je také postavený plot. A za ním… je postavený kurník, ze kterého směrem ke mně vybíhá pět slepic, jejichž doživotním vesmírem je rezavé dno lodi.

 

V rohu je improvizovaná kladka a já ztrácím odvahu dolů slézat, protože tam někdo má malé království. Z příkrosti schodů je jasné, že jeho panovník nemůže být ani přestárlý, ani zfetovaný. A pak se otočím a v posledním okně lodi vidím za odhrnutým závěsem dovnitř. V temné místnosti slabě svítí lampička. Ze zdi ven je vyvedený stlučený komínek od kamen. Místnost je zabydlená asi jako chýše venkovského vraha a na stole se válí... wait for it - velká čokoláda.

 

Částečně bych chtěl toho zdejšího Robinsona potkat. A částečně, měšťácky, ne. Ale kdyby byl agresivní, tak ho tam nenechají si to své království budovat.

A tím jsem to chtěl dnes ukončit.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

05.06.2021 21:34:51dát kritice tipDales

"Les" a "město", že by metafory? Nevěříš ty náhodou na tajemné obyvatele zapadlých končin newyorského metra, jejichž celé generace nikdy nespatřily denní světlo?

Nad každým kusem reálného českomoravského lesa bdí jeho majitel a správce honitby, ti s pomocí místních ví o všem, co se v něm šustne. Jednají rychle, tomu věř. Veřejné jsou tam akorát tak nějaké cesty. V reálném městě jak správci veřejného majetku, tak soukromí majitelé sice strpí mnohem víc, vědomě či nevědomě, ale ti schopní Robinsoni jsou buď majitelé nebo kamarádi správců či majitelů. 

Nicméně bod za ten romantický koncept.

 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor