Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 451 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Čas relativní srnky
datum / id06.06.2021 / 521185Vytisknout |
autorUchoNaKoleji-
kategorieÚvahyDalší dílo autora
zobrazeno35x
počet tipů1
v oblíbených0x
Čas relativní srnky

 

 

Já se rád procházím. Jsem bezvládný. Podobám se dítěti, kterého za ruku chytne rozhodný rodič a vodič. Někdy mne mysl vysadí na koně. Jindy vyhodí vysoko a letím. Letíme! Vůbec mi nevadí samota. Vystačím si se svým mozkem. Já jsem vůbec rád se svým mozkem. Jsme dobrá dvojka! Rozhodně nás bude hodně mrzet, až ten druhý zemře. Ale zatím se spolu dostaneme všude, kam ten můj plesnivý sýr mezi ušima je schopný mne donést.            

 

Například? Nikdy moje kůže necítila žár rovníkového slunce. Nikdy moje bulvy neviděly západ slunce nad Ekvádorem. Přesto dokážeme jít stejně kvapně, jako se popisuje údiv nad rychlým setměním. Než si našinec stihne vybalit zubní kartáček, už je tma, jako v něčem temném a neslušném. A baterka je daleko v kufru. V každé neznámé prdeli se hledá klika těžce… Zato moje myšlenky jdou hezky zpříma za horizont ecuadoru.

Oproti tomu ve vyšších zeměpisných šířkách v létě jde mé slunce po horizontu k severu a v zimě k jihu. Má mysl je dlouho těsně za obzorem. Odráží světlo od bledavého nebe. Jsme s mozkem osvícení a jenom pozvolna se noříme do tmy. Navíc rovno-běžka běží pomaleji, neb kratší je tam vysoko. Otočí se za den jako nejdelší kružnice rovníku. Ecuador musí pořádně šlápnout na plyn. Čím kratší stín vlastní má, tvá postava, tím hůř se osobě běží za sluncem. Prostě a snadno - na rovníku rychleji a příměji do stínu Země, Slunce spěchá.

                ‚Nemilí naši udivení Evropani, byli jsme možná víc než vy.‘

 

                Tyhle hrátky se světlem dokáží mého kamaráda, paštiku nad páteří, temněji rozmáznout. Třeba jsme spolu z dálky, ba za devatero horami a řekami, hleděli na tu teorii relativity. Ale stačilo nám, abychom přijali rychlost světla za konstantu, a najednou děje časů, rychlostí i hmoty spoutali jsme řetězem? Kdeže oka ke kotvě! Zapnuli jsme je ozdobným řetízkem, který kluk za mého mládí ztratí tolikrát, kolikrát jej dostal. Nechápeme je, jako nechápeme srnu oslněnou reflektory automobilu. Proč někdy uskočí, jindy zůstane stát? Je bankéř podvodník, nebo rozdává částice náhodně? Moje kočka je rozhodně vždy mrtvá, ani nemusím krabici otvírat, ale tohle je spíš o našem chemickém ladění, než o fyzice.

 

                I stává se nám víc než často, skoro tak často, jako nadprůměrný vysokoškolský profesor onanuje, že v televizi povídá, na co jsme s paštikou přišli sami. On to nezřídka někde vyčetl a teď je za prachy chytrý, kdežto já se svojí sekanou chodím po příspěvku na bydlení. Například jsme došli k závěru, že pocit štěstí z vlastnictví, třeba i jídla, je vždy srovnáván s ostatními. My se svým prejtem jsme zde ve středu Evropy nešťastní. Lidi k nám a priori hledí z vrchu. Kdežto někde v Bangladéši se stejným majetkem jsme uznávaní, ale hlavně šťastní boháči. Pocit spokojenosti z vlastnictví tučného prasete, jakož i další sociálně psychologické souvislosti vždy závisejí na srovnání s okolím. Má soused čuníka? Je vykrmený? Krmivo dodávám výhradně já? Respektive my?

Naše myšlenka byla vlastníkem myšlenky o vlastnictví, dokud…

                V týví seriálu Teorie velkého třesku po citaci někoho s uznávanou, ekonomickou paštikou to shrnul Sheldon do starého dobrého „tůdle, nůdle“. Inu, vlastnictví člověka je víc relativní než konstantní rychlost světla. Dokonce víc relativní, jako vlastnictví člověka, člověkem!

Právě v dohasínajícím rekordu úmrtnosti obyvatel po druhé světové válce jsme viděli psychologický mozek s tetováním Ph.D. za jménem a na čele, kterak také relativizoval pocity štěstí nás vzhledem k okolí. Hurá, a máme naši původní myšlenku kompletní. Pán s čelem s tučnou kurzívou Ph.D. také prohlásil, že po epidemii se obor psychologie musí rozrůst. Zatím pracoval výhradně s jedincem, jenže nyní musí přijmout i jakousi sociální psychologii. Moje paštika mými ústy znovu jásá. „Hurá!“ A až přidáte ještě evoluční psychologii, stane se obor šamanů kompletním. Ovšem My jsme ti, kteří jim závidíme prachy, uznání, rodiny, milenky.

Ze stejného důvodu má druhá generace migrantů ze zemí s nízkým IQ problémy. První generace se ještě srovnávala s chudáky doma. Druhá už nenávidí ty nespravedlivě bohatší. Ty původně domácí.

 

                Máme rádi záhady. Zatímco spirituální lidé často vzývají šamany, my bereme do ruky Occamovu břitvu proti bosým chodidlům, jež v rytmu vydupávají z hlíny boha. Nebo alespoň zázrak. Nebo alespoň sůl na maso, v horku jinak tolik pomíjivé. Mamuta jeden rod sežere a nepraskne! Kde se bere? Zázrak? Proč je moře slané? Proč je Baltské moře míň slané než oceán? Středozemní naopak víc?

                My dva nepředstíráme, že vědomosti o řekách přinášející potřebné prvky neznáme ze školy. I dokumenty o těžbě soli odpařováním vody jsme viděli. A proto kauzality pro nás dva i pro vás jsou už nasnadě. Stačí se vám rozběhnout… Ale málo z nás a možná jenom my jdeme na procházku po vodě a soli rádi! Pojď, ty moje tlačenko za očními důlky, po cestách osoleného slovanského prasete. Zabavíme se spolu, ovárku můj. Procházka bude nám sladká jako plavba lodí po řekách, po dálnicích kamenných dob. Do hrstí nabereme a neproteče. Zhasíme žízeň.

Plaveme chladným mořem Baltským. Tahle voda nenadnáší tolik, co mrtvá voda. Ani jako voda středozemní nebo atlantská. Asi do Baltského moře přiteče víc vody, než se odpaří. Výměna vody mezi Baltem a Severním mořem bude k Baltskému ztrátová. Naopak v Gibraltaru víc vody nateče z Atlantiku, než za odlivu zpátky do oceánu. Logicky se ze Středozemního soumoří víc vody vypaří, než do něj veletoky napustí. Zdálo by se, že druhá nejvodnatější řeka na světě, Nil, a druhá největší řeka Evropy musí dát mořím pořádně sladké kapky. Sedmá Rhôna, osmý Dněpr, devátý Pád jakbysmet. Oproti tomu jen pátá Něva a desátá Visla. Rozhodující nebude průtok řek, ale plocha a teplota. Středozemní soumoří sůl ukládá v sobě. Sůl z Atlantiku dováží a houstne v něm. Baltské naopak minerály ze svých řek do oceánů vyváží.

I napadlo nás řešení jednoho zázraku. Co když Mrtvé moře vysychalo a v jisté části nechalo oko bez přítoku z Jordánu? Mohli bychom se procházet jako Bůh?!

 

Přiznáváme, já s údy a ementál v mém kostním trezoru, že poslední rébus byl slaboučký. Snad jste polichocení! Jste bohy, jako jsme my brouzdali Mrtvým mořem. Chtěli jsme a snad jsme vás přilákali k přelévání vody úžinami ploch a vědomí. Protože nyní, po snadném, předložíme opravdový ořech. My, já a můj louskáček, jsme se snažili hodiny a hodiny… Obraceli jsme ho, uchopovali ze všech stran. Zoufali jsme si. Snad ani jádro nemá?

Prostě se připravte na pořádnou pecku!     

 

                Youtubeři!         

Proč jsou youtubeři bohatí a slavní? Co na You mladí vidí? Chápete tu záhadu? My jsme několikrát spolu zírali, jako by mou paštiku ovládal syfilis společně s malomocenstvím. Z tlačenky nikdy kus masa neodpadne. Ona je v laciné krabičce, kterou neztratíme. Máme ji na řetězu krčních obratlů. Kdepak Alzheimer na mne s plesnivým sejrem. Prostě moje obyčejná krabička, kterých jsou plné kostnice, tak ta moje krabička valila bulvy, div nevypadly! Na monitoru žába. Nebo šprt v mizerném kostýmu s mizernou kamerou, plytkým textem, katastrofálním přednesem prezentuje něco extrémně povrchního v trapné mimice šestákového šaška. Absolutní vyprázdnění. A sto tisíc sledujících? Paštika mne zklamala. Oněměla. Sice jsme si vzpomněli na filmy, i rebelské. Nebo na účesy Beatles. Jenže oni hrát na nástroje uměli. Jejich texty nevyprávěly o správných botičkách v úžasné galerii zakoupených. A zvukař si hrál s barvou. Kameraman uměl se světlem, střihač a režisér bývalé idoly mladých vedl. Nahrát kousek písně, natož filmu, bylo drahé. Proto každý musel být špičkový v oboru! Kytarista, basista, zvukař, herečka, herec, kostymér, scénárista, osvětlovač, střihač, režisér… Každý z nich to mohl všem ostatním pokazit. Každý z nich používal přístroje, které jim nemohli koupit rodiče za jednu výplatu. Minuta filmu s idolem byla strašně drahá. Proto každý musel obor bravurně ovládat! Panečku. Kdežto You dělá všechno sám na úrovni orangutana. Co mladí na You mají?

                Až nám s paštikou konečně docvaklo. Protože v mizerném kostýmu s mizernou kamerou a plytkým textem, katastrofálním přednesem, prezentovat něco extrémně povrchního v trapné mimice šestákového klauna, dokáže úplně každý! Mladý člověk, který na You slintá, mohl být klidně na jeho místě. On taky neumí hrát, psát, stříhat. Klidně on, ona mohli vydělávat velký prachy, páč umí stejné velké hovno, co jeho idol. Vždyť on sám je svým idolem! A jenom to, být si svým idolem, je životní bomba! Tím, že jej sleduje, pomáhá mu, aby byl stejně úžasný on sám.

                Sice mně a paštice nastaly nové otázky, jako, proč někomu čísla sledovanosti narostou? Krom faktu, že čím víc sledujících nekňuba má, tím víc jich získá. Sledující You jsou samooplodňující. Ovšem start je jiná otázka. Na začátku může jít o vzhled jedince. Krása, všednost i ošklivost mohou pomoci. Důležitou ingrediencí bude i náhoda. Jako když oslněná srnka jednou zůstane stát, podruhé odskočí. Rozdává částice bankéř poctivec, nebo podvodník?

 

P.S. Doba, kdy vydělávajícím You se mohl stát kdokoliv z klobouku, končí. Do You se dostaly peníze, a ty ve snaze potlačit srnky vyprodukují týmy profesionálů.

               

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

07.06.2021 15:39:11dát kritice tipJanina6

Ráda jsem se prošla s tebou a tvými úvahami. Líbí se mi slaná záhada a ohledně youtuberů jsi, myslím, hodně blízko pravdě...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor