Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 451 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Babí lom
datum / id07.06.2021 / 521197Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaNa konci podzimu,
zobrazeno81x
počet tipů8
v oblíbených0x
Babí lom

 

 

Babí lom

 

V průzračném dopoledni na konci září téhož roku dva tisíce dvanáct jsme se u poutního kostela na Vranově znovu v objetí vítali se svými dospělými „dětmi“ Brňáčky; dnes s sebou měli Janinčinu přítelkyni, usměvavou Hanku.

Těšili jsme se na pěkný výlet.

Když už jsme byli tady, naléhal Pavel, ať se podíváme do kostela.

Možná to byla jen má falešná představa, ale v kostele se mi zdálo, že poznávám každý obraz, každý výstupek, výklenek; jako by neuplynulo víc než šedesát roků. Pouze ta dávná zbožnost chyběla.

Ven jsem vyšel první, nedočkavý rozhlédnout se z kostelního návrší po okolních lesích. Někde tam, západně, je Babí lom. Odtamtud jsem v ono nedělní ráno spěchal sem na mši a ke svatému přijímání, když kamarádi ještě spali pod huňatými větvemi smrku. Než jsem se vrátil, Eda měl na malém vařiči na tuhý líh uvařenou polévku z hub, co Mirek nasbíral, a já jsem přišel k hotovému. To bylo v pořádku, kluci už před časem po krátké počáteční nevoli vzali mou zbožnost na vědomí a naše víkendové výpravy probíhaly pak s jejich souhlasem vždycky stejně: v neděli jsem vstal první a pěšky či na kole vyrazil do nejbližšího kostela. Na Edově kuchtění jsem závislý nebyl, ani Mirek, naopak bychom se ho raději zřekli a ušetřili čas na cestování, ale dali jsme si to líbit a uznali tak zas jeho nárok prosadit si, co ho baví.

Ze vzpomínky mě vytrhl drozdí zpěv. Nesmělá tichá sloka zazněla odněkud z korun starých stromů pod kostelem. Je toto možné?! Nepřeslechl jsem se? Na konci září? Co tě to, zpěváčku, popadlo, v tento čas?

Jako by se toho sám zalekl, už se neozval, čekal jsem marně.

Naši vyšli z kostela. Jednou rukou opřen o zídku vyhlídky ukazoval Pavel přes údolí: „Tam v tom rohu u lesa…, vidíš? Tam je nekonečno. Na Babí lom půjdeme okolo.“

Čekal jsem ještě slovo, nějaké vysvětlení.

„My půjdeme okolo nekonečna!? Není to teda spíš konečno?“

Vysvětlení se chopila jeho žena: „Dobře se dívej, něco tam je, vidíš to?“

„Jo, něco vidím.“

„Oni tomu tak říkají, Nekonečno. Je to stavba…, no…, spíš socha z dřevěných trámů.“

„Aha, umělecký dílo.“

„Dalo by se říct.“

Slunce dnes tak zářilo v kontrastu šikmých černých stínů a nastupujících barev podzimu, až se mi vnutilo jako nezpochybnitelný původce jména tohoto měsíce, který pozítří skončí.

Když jsme se po půlhodině chůze mezi vranovskými zahradami k té stavbě u lesa přiblížili, víc než její umně spojená břevna mě zaujala louka pod cestou, rozrytá divočáky. Takovou spoušť jsem jakživ neviděl. Všechen drn, n­a ploše možná hektarové, b­yl tak důkladně obrácený, že v něm nezbylo nedotčené místečko. Ať hodovali na čemkoli, na hraboších, ponravách nebo jiných pochutinách, měli stůl každopádně bohatě prostřený.

Umělecké zpodobení nekonečna mě zaujalo v prvé řadě tím, že bylo možno na kterékoli z jeho tří vodorovných břeven se posadit. Až pak jsem se zajímal o to, jakou měl jeho tvůrce představu. Bohužel, nemůžu se přidat k těm, kdo ji (snad) pochopili; ani písemné vysvětlení, které zanechal na tabulce přibité ve výši očí Svazek obcí Česká, Lelekovice, Vranov, do mých dohadů nevneslo jasno.

V lese jsme narazili na další nákladně pořízené kuriozity, jako třeba „lelkovadlo“ ve tvaru jakéhosi stanu či věže zhotovené z trámů, které má sloužit k „odlelkování“. Mě ale víc zajímala příroda, zvlášť ta neživá: nápadně červené kamení, po němž jsme šlapali. Nevzpomínal jsem si, že bych si toho byl všiml před těmi mnoha lety, je to moc dávno. Vyskočilo mi však z paměti vojenské cvičení na východě Slovenska pod Vihorlatem a červená země, prašná i blátivá podle slunce a deště, jež mi tenkrát jako čerstvému absolventu lesnického půdoznalství tak trochu připomněla africkou „terru rosu“.

Tak exoticky teď na mě působila tato železitá země, třeba byla jen mdlým odvarem oněch podvihorlatských cest a úhorů, zraňovaných vojenskou technikou.

Jana přijímala mé užaslé výkřiky s menším nadšením, než si ty úlomky horniny, jež jsem jí ustavičně strkal před oči, zasloužily. To se mě dotklo.

„Tebe vůbec nezajímá, o čem mluvím, co ti to tady ukazuju?“

Tvrdila, že ano, že se jí kamínky líbí, ale mně to bylo málo. Přece má jásat.

Ani ostatní nesdíleli můj obdiv přírody s takovým nadšením, jak bych si představoval.

Nezbylo mi, než utlumit emoce a zmlknout.

Chromá noha, jež zvládla jarní výstup na Borůvkovou horu, Králický Sněžník, Čertovy i Pulčinské skály, se během klidnějšího průběhu léta téměř zotavila, zas se obešla bez pomoci hole. Teď mě ve shodě s tou zdravou postrkovala do skal, abych se už už nedočkavě rozhlédl po kraji.

Na západě, na úpatí našich kopců zarostlých lesem, ležela malá ves Podlesí, kousek za ní město Kuřim, a dál, kam až sahala dnešní viditelnost, bělaly se mezi tmavě zelenými kopci vesnice a osady obklopené sklizenými poli. Dozadu k Vranovu jsme neviděli, tam nám na náhorní rovině zakrývaly rozhled husté koruny smrků a borovic, v jejichž krytu jsme sem přišli. Pohled k vzdálenému obzoru na severu a jihu stínila vlastní hradba skal, jež se odtud v úzkém pruhu táhla na obě strany v celkové délce tři kilometry.

Tenkrát, před těmi víc než šedesáti lety, prolezli jsme celé pásmo. Pro kluky v rozkvětu mládí žádná námaha. Dnes to tak nebude, máme jen v plánu přejít odtud po skalách na jižní konec, k nové rozhledně. O ní bájí Pavel. Jaké skýtá rozhledy, o tom se nezmínil, jen o chlapíkovi, co tam lidem pro radost pouští duhové bublinky. Podivín jakýsi. Na rozhledně je prý denně.

Pavel tam teď podél skal zamířil. Já se ale chci napřed trochu podívat na opačnou stranu.

„Aspoň kousek,“ naléhám, „za chvilku se vrátíme a k té rozhledně půjdeme.“

Bez řeči se ke mně hned přidala Hanka.

Stoupám ve svých ochozených a stále dobře sloužících vietnamkách na obnažené plošky a výstupky šikmo trčících lavic křemičitého slepence, které se už v devonu, před čtyřmi sty padesáti čtyřmi milióny let rodily na dně řeky usazováním a hutněním donášeného bahna a kamení a po dalších miliónech let je pohyby zemské kůry vyzvedly z jejich hlubinného klidu sem, do výšky. Tady stojí, nakloněné, rozlámané, zvětrávající a rozpadající se, vystaveny nepřátelskému povětří – a­ v poslední vteřině svého geologického času také lidem, kteří se na světě právě objevili.

Mě však, když se jich dotýkám a na ně stoupám, zcela míjí zdlouhavý proces jejich zrodu a přesunů, celá ta úctyhodná minulost, j­á se jen skromně raduji ze skály, zářivého dne a­ lidí kolem.

Vyhýbáme se ostrým výstupkům, obkračujeme i podlézáme statečné borovičky, co rostou ze strmých škvír, bavíme se a smějeme svému balancování na úzkých „schůdcích“. Nejčilejší, plná mladého elánu je čerstvá důchodkyně Hanka.

Tam kde stávala stará rozhledna, zbyl jen malý opracovaný kámen s vytesaným letopočtem 1921. Tady jsme se potkali se starým párem. Přišli z opačného směru. To bylo něco pro Janu, zvědavě je zpovídala. Pán se jevil obzvlášť starý, sešlý, scvrklý, záda dokulata ohnutá. Budil až podiv, kam se ve svém věku vypravil. Pavel se odvážil zeptat, kolik je mu roků.

„Už mně bude štyryjasedumdesát,“ řekl – n­ejen k mému překvapení – a pokusil se hrdě napřímit. Jeho paní to potvrdila: „Jo, už čtyřiasedmdesát, a nedá pokoj, furt mě tahá po skalách.“

„Protože eště můžeme,“ argumentoval manžel, „a pohyb na starý kolena potřebujem.“

„To je pravda, pohyb musí být,“ řekl Pavel, „tady tátovi bylo na jaře devětasedmdesát.“

„Jo, pane, to jsou roky!“ pokývali a paní se na mě až teď trochu líp podívala.

Ještě jsme chvíli klábosili a pak se s přáním pevného zdraví a nových příjemných zážitků rozloučili, z „rozhlednového“ vršku opatrně slezli a pavučinou vyšlapaných pěšinek ve skalách se vydali nazpátek.

Hanka a já jsme podvědomě – a­ úplně nekontrolovaně – postupem času p­řidávali na rychlosti, a tak své společníky, kterým náš nesmyslný chvat mohl být ukradený, pomalu nechávali za sebou. K úplné ztrátě kontaktu došlo, když jsme je mezi výletníky naposled rozeznali nějakých dvě nebo tři sta metrů vzadu. Janinka seděla na slunečné vyhlídce, Jana stála s kukátkem u očí a Pavel je obcházel s aparátem pohotově.

Brzy nato jsme se propletli davem pod rozhlednou a stoupali po schodišti. Že jsme mezi cizími zůstali sami, nás netrápilo, však naši přijdou.

Ten chlapík tady opravdu byl. Nemluvil, jen každému na přivítanou vypustil pár mýdlových balónků. Vznášely se nad skalami, v ostrém slunci házely duhové odlesky, některý, než praskl, dolétl až nad les, vyžadovaly si pozornost, zvedaly náladu na ochozu. Řečí se vedlo jako na rynku. Každý si užíval dneška, prodlouženého víkendu, a na to, že je svatého Václava, Den české státnosti, nikdo nepomyslel. Však na co nám poslanci uzákonili svátky? K radosti a odpočinku přece.

I když jsem z této výspy Babího lomu očekával téměř neomezený rozhled na jih, přece mě taková blízkost velkoměsta ohromila. Nestáli jsme v nijak závratné výšce, ale i ta stačila, abychom, počínaje Lelekovicemi na úpatí svažujícího se hřebene, měli před sebou málem celé Brno. Jen své rodné Husovice a předměstí za nimi jsem nenašel, krylo mi je lesnaté návrší u Soběšic.

Na jihu, zdánlivě hned za okrajem města, zvedala se plochá vyvýšenina přírodní památky Pouzdřanská step,­ vpravo za ní čněla z šedi vzdálené roviny nápadná třívrcholová hora. Mockrát jsem ji z mnoha směrů, z blízka i daleka viděl honosně se zvedat z nížiny, a tak nevěřím tomu, že první na ní byli až lovci mamutů v čase věstonické Venuše. Jsem si jist, že ta hora lákala lidi k navštívení už v temném šeru dávnověku, od prvních počátků našeho rodu, ať se na dohled vyskytl Člověk moudrý či neandrtálský, nebo jiný, zcela neznámý.

Když jsem od Pálavy přenesl pohled vlevo, k východu a severu, ležel tam zvlněný kožich lesů Moravského krasu a půlky Drahanské vrchoviny, prostíral se od samé paty našeho ostrohu do ohromné šířky a dálky. Tu a tam na kopci se bělala vesnice.

Měla by odtud být vidět televizní věž na Kojále, přišlo mi na mysl. Odhadl jsem přibližný směr: tam n­ěkde, za Vranovem. Chvilku jsem hledal – a­ skutečně, trčela tam do modré oblohy tenká čárka.

Trvalo jistě půl hodiny, než k nám naši, rovněž vítáni oblakem duhových bublin, dorazili s výčitkami, že nedbám na své roky a chovám se nezodpovědně. To mi ovšem nemohlo pokazit náladu.

Když se i oni pokochali nevšedními rozhledy, slezli jsme ze skal rovnou do lesa a vydali se k Vranovu.

Třebaže tudy prošlo množství lidí, našla ještě Janinka u samé cesty zdravý hřib velikosti talíře. Hrdě si ho nesla. Sám vydá na dnešní večeři pro dva.

V polích před Vranovem nás z dálky vítala stará borovice, která se korunou i kmenem překlápěla nad úvozovou cestu, po níž jsme přicházeli. Dlouhé větve nad cestou prostírala jako baldachýn. Záseky v tlusté kůře prozrazovaly, jak často láká do své koruny bujnou mládež.

Jakási bujnost se zpěnila i v nás důchodcích. Nevylezeme si nahoru?

Proč by ne.

Pavel šplhal s námi, ale potom se vrátil a my tři jsme se usalašili na nejsilnější haluzi. Spočítali jsme s pýchou, že je nám dohromady dvě stě šestnáct let.

Zdola na nás musel být nezapomenutelný pohled. Pavel jej z různých úhlů zvěčňoval do svého i Janina aparátu. Jeho mladá žínka vše sledovala se shovívavým úsměvem, dosud rozjančená triumfálním úlovkem, který si v ruce jako svátost nesla z lesa.

Chvíli nato jsme sedali ke stolu na dvorku malého pensionu a paní domu nám připravovala něco k jídlu. Jana jako obvykle vše odmítla, ona je tu jenom k placení. Až po velkém přemlouvání – t­o jsme už dojídali – s­měl jí být přinesen zmrzlinový pohár. Tím se ale nespokojila. Neústupně, až úmorně nutila Pavla a mě ochutnávat. Pokorně jsme tedy poslechli, ochutnávali a nakonec zbyla pro ni jedna třešnička. Milostivě ji snědla a rozplývala se chválou, jak byl pohár dobrý.

Ještě byl den, když jsme se na parkovišti loučili a za chvíli my dva projížděli Jedovnicemi, Kotvrdovicemi, pod ohromnými kotevními lany závratné konstrukce vysílače, po klikaté silnici a pak vojenskými lesy svištěli na Plumlov, Litovel, Rýmařov, přes horské sedlo Hvězda pod Pradědem, přes Karlovu Studánku, Vrbno – a za soumraku dorazili domů.

Zas jeden svítivý korálek jsme navlékli na řetízek času. Pár záblesků z něj natrvalo zachytili naši dva lovci vteřin.

Až se k těm obrázkům vrátíme či je objeví děti, opět nad nimi zavládne radost z toho, že se tento den nepropadl do nepaměti.

Ne, neudálo se nic významného, jen jsme zase jednou po několik vzácných chvil byli spolu.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

08.06.2021 11:14:03dát kritice tipgabi tá istá

Ne, neudálo se nic významného, jen jsme zase jednou po několik vzácných chvil byli spolu.*

07.06.2021 19:54:42dát kritice tiprevírník

To jsem rád, Jitko, že potěšilo.

07.06.2021 18:56:52dát kritice tipatkij
redaktor poezie

Děkuji za zážitek a skvělý tip na výlet. Jako vždy vyšperkované zpracování. 

07.06.2021 17:20:39dát kritice tiprevírník

Moc mě těší, Renato, že to tam tak znáš, dokonce důvěrně, a taky, že jsem ti tímto povídáním, jak se říká, kápl do noty.

07.06.2021 13:28:58dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jé, Vranov, Babí lom, Česká, Lelekovice, Kuřim... Tam to důvěrně znám! A navíc červené kamení, rozhledna, borovice na lezení. Krásný výlet. Děkuji.

07.06.2021 11:27:41dát kritice tiprevírník

Blacky, doufám tedy, že neuniklo. I když... ono by se zas tolik nestalo.

07.06.2021 11:24:43dát kritice tiprevírník

Kočkodane Luboši, to jsem moc rád.

07.06.2021 11:21:08dát kritice tiprevírník

Diano, moc mě těší, že se v hodnocení tamtěch lesů a celé krajiny shodneme.

07.06.2021 11:19:201 tipů dát kritice tiprevírník

Bezvadné je, Ireno, že už mě máš tak dobře přečteného, i s mým slovníkem.

07.06.2021 11:16:58dát kritice tiprevírník

Luzz, tobě se vskutku nedivím, co tě oslovilo a jsem rád, že to mé rozčarování chápeš.

07.06.2021 10:14:381 tipů dát kritice tipblacksabbath

na lelkovadle jsem lelkovala jen chvilku...vážně....chutě jsem spěchla za vámi....to proto, aby mi nic..... z tvého krásného psaní..... neuniklo......*/*********

07.06.2021 09:55:17dát kritice tipKočkodan

 

 „…opět nad nimi zavládne radost z toho, že se tento den nepropadl do nepaměti.“ – a ani tohle tvoje dílko nebyl propadák. ;-)

07.06.2021 09:51:00dát kritice tipDiana

Moc pěkné a pro mne krásná vzpomínka. Na Vranově jsem bydlela a chodila do základky. Nádherné lesy, tehdu plné hub, Babí lom a celá ta krajina...  

07.06.2021 09:46:39dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Celé vyprávění bylo náramné /tvůj slovník:-)/, ale šplh na borovici senzační /můj slovnik:-)/... bezvadné, Jardo, jako vždy.

07.06.2021 08:50:17dát kritice tipLuzz

hezký vyprávění. babí lom mám ráda; skvělá lokalita.

a tvou větu "Tvrdila, že ano, že se jí kamínky líbí, ale mně to bylo málo. Přece má jásat."

naprosto chápu!



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor