GREGOR

V málo osvětlené hale se někdy dějí zázraky. Člověk, kterého bych si vůbec nevšimla za světla, se zviditelnil jen hlasem a pohybem. Nevěděla jsem, že by se mi někdo jako on mohl líbit. Nevěděla jsem, že by se mi vůbec ještě někdo mohl líbit, natož pak chlapík jeho typu, na pohled obyčejný a s lesklou vyholenou hlavou. Když jsem tehdy náhodou stála sama na chodbě, přistoupil a zeptal se mě, jestli někoho hledám a jestli mi může pomoct. Jeho obličej byl souměrný a hladký, měl ostře řezané rty s jemným ironickým úsměvem, ale to jsem ve tmě neviděla. Jediné, čeho jsem si všimla, byly krásné oči, tmavé, a tak trochu unavené. Měl ve zvyku se k člověku tázavě naklonit, když se na něco ptal a dívat se přitom přímo do očí, jako by chtěl odezírat odpověď. Později jsem ho často vídala, jak se s podobným posunkem naklání ke každé studentce a projížděla mnou ostrá žárlivost. Postavičkou byl štíhlý, vlastně skoro hubený a měl dětské ruce s drobnými prstíčky. Ale vlastně nezáleželo na tom, jak vypadal, protože když jsem na něj myslela, nepodařilo se mi většinou vybavit si přesně jeho vzhled. Snad proto, že usilovně přemítání o něm a o povaze našeho vztahu dočasně zablokovalo jeho fyzickou podobu, kromě detailů jako zmiňované oči, mimika při úsměvu a tak dále.

Gregor miluje výlety za uměním. Při naučné vycházce v Anežském klášteře objevil malý Benjamin sochu Ježíše. Ježíš sedí ve skleněné vitríně zamyšlený, se zkrvaveným čelem a trnovou korunou na hlavě.

„By the way, ty jsi přesvědčená, že existuje něco vyššího?“ otočí se na mě Gregor.

„Jako nad námi? No, jestli ano, tak je to pěkný cynik.“

Ježíš má hlavu opřenou o dlaň a jeho gesto Benovi cosi připomíná.

„Tati, on telefonuje!“

Gregor souhlasně přikývne a pak se směje: „Hi dad, what shall I do now? Give me three days off!“

„Pánbůh tě potrestá,“ hrozím.

„Pánbůh tě potrestá, i kdyby neexistoval,“ odtuší Gregor.