Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 451 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

ŤAPŠLAP JDE DO SVĚTA!!! Díl sedmnáctý a předposlední!!!
datum / id08.06.2021 / 521231Vytisknout |
autorKamamura
kategoriePohádkyDalší dílo autora
témaFantasy
zobrazeno199x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůKlub Písmáckých Hyzdilů,
Prolog


POZOR!!! Prolog doporučuji úplně přeskočit!!!


Myslím to vážně, prolog jsem psal hlavně kvůli sobě (sobecky a narcistně)! K samotnému ději pohádky se totiž nijak nevztahuje, čtěte (opatrně, jako když usrkáváte Pangalaktický Megacloumák) pouze v případě, že vás zajímají autorovy lingvistické a literárně-teoretické úvahy (a sebelítostné nářky)! Schálně jsem ho zmenšil, aby tu moc nepřekážel a nezacláněl; pokud ho chcete číst, musíte si ho označit, zkopírovat do clipboardu (Ctrl + C), pak nakopírovat do textového editoru (Ctrl + V) a pak zvětšit velikost písma. Nebo si ho vyfoťte telefonem a zvětšete digitálně. Nebo si ho vytiskněte a čtěte ho lupou či mikroskopem! Nebo angažujte Bystrozrakého z tria Dlouhý, Široký a Bystrozraký!


Než dodám slíbený sedmnáctý díl Ťapšlapa (a doufám, že bude lépe konvenovat čtenářské poptávce ve smyslu toho, co se právě chystám napsat), musím vám, kamarádi, napsat, co se mi dnes ráno přihodilo (ale nebojte se, bude to krátké, protože stručnost je mým novým imperativem, jak hned uvidíte/uslyšíte. Stručnost, jasnost a jednoduchost! / Brevity, clarity, and simplicity! / Kürze, Klarheit und Einfachheit! / ?????????, ??????? ? ???????? / brièveté, clarté et simplicité / brevedad, claridad y sencillez / ufupi, uwazi na unyenyekevu / ??????, ??????? ??? ??????? / ubufushane, ukucaca, nokulula / ??????? ??????? ???????? / ???????? / ???????????... helemese, japonsky se řekne „stručnost“ a „jednoduchost“ stejným slovem, „kanketsu-sa“, které je složené ze tří znaků – „kan“, což znamená stručný, jednoduchý (touché!, čili trefa!, hehe!), „ketsu“, což znmená „neposkvrněný, čistý (chemicky i ideově), spravedlivý, galantní“ a konečně příponu „sa“, což je nominalizační (zpodstatňující) částice vyjadřující stupeň (nějaké vlastnosti) nebo stav – českým ekvivalentem by byla asi přípona „-ota“ (dobrý – dobrota, čistý – čistota), ale jistý si nejsem, jak každému říkám, japonsky umím jen pár frází. To je ale stručný, jasný a jednoduchý jazyk, ta japonština, slovesa pěkně pravidelná, jednoduchá gramatika, nicméně možná není náhoda, že právě japonština nám dala žánry jako třeba haiku, které nacpou balík, štoudev a navrch ještě štamprli lyrična do pouhých sedmnácti slabik, což může ostatním, zvláště slovanským jazykům (kvůli flexi), činit nemalé obtíže. Čímž nechci kritizovat autory nejaponských haiku, právě naopak, právě jsme si demonstrovali, že to mají těžší než Japonci, a proto je třeba je mít ještě ve větší ouctě! … ale to jsme, koukám, kapánek odbočili. Co jsem to vlastně původně… aha, už vím!)


Dával jsem číst některé své texty ženě, a ta mi říkala něco jako: „Pěkné to máš, no, je vidět, že sis s tím dal práci, ale mě se to zdá takové nějaké příliš dlouhé a složité, každý asi nemá čas a sílu luštit ty tvoje jinotaje, intertextové odkazy, rébusy, hádanky a kryptické vtípky (které často připadají vtipné jen tobě)“. Přiznám se, že mám rozličné vady, ale skromnost mezi ně nepatří, takže mě tento názor poněkud znejistěl a maličko, docela maličko (jak to u Ješitů bývá) rozladil. A tak jako člověk nejdřív nechce věřit papíru z laborky, který mu oznamuje smrtelnou nemoc, tak i já jsem si vyžádal od kamarádů tady na Písmáku (radši je nebudu jmenovat, mohli by mě zboulovat) „second opinion“, a výsledek byl zdrcující:


- „kamaráde, s tímhle ti na Písmáku pšenka nepokvete. Tady vítězí díla krátká nad dlouhými a jednoduchá nad složitými, a jestli chceš sbírat ohlasy a čtenáře s dlouhými a kryptickými texty musí být tisíckrát až stotisíckrát lepší než průměrná místní produkce (což nebude snadné, protože jsou tu vesměs obstojní autoři)“.


- „nerozumím tomu, dávám ti tip, abys mi zas nenabrečel na ubrus, ale je to moc dlouhé“


- „dlouhé je to. A nesrozumitelné – co to je třeba prosím tě jamb nebo jamba?


- „moc dlouhé! Jo – a je tomu špatně rozumět. Jako cizincům, co si myslí, že umí česky, ale neumí.


- „Hele, a tak mě napadlo, nedala by se tady u té básně vypustit poslední sloka? S lyrikou to tam kapánek přeháníš, je to takové těžkopádné. A taky první sloka, protože na začátku ti zas lyrika chybí. No a pak bych škrtnul i druhou a třetí sloku, protože bez začátku a konce je to takové vykořeněné, není poznat, o čem vlastně mluvíš, chybí tudleten… jak se to… kontext! Chybí tomu kontext, to je ono. Víš co? Škrtni to celé a zkus to napsat znovu, ale pro jistotu si vezmi jiné téma. Tady sis ukousl trochu velké sousto, jestli mi rozumíš...“


- „Hele, a nechceš, teda aspoň ze začátku, než se naučíš pravopis, gramatiku, získáš slovní zásobu a tak nějak se zkultivuješ, prostě začít psát ty haiku? Ty mají jenom sedmnáct slabik, takže v nich můžeš nadělat jen sedmnáct chyb na báseň, a navíc jsou krátké, takže nebudeš mít takové problémy je mazat, když budou taky stát za bačkoru.“


- „Hele, já nevím. Já tomu vůbec nerozumím, fakt.“


(Proč tolik Čechů začíná kritiku slovem „Hele“??? Dokážete to někdo vědecky vysvětlit? Mě by důvod moc zajímal.)


- „Hele, ty seš prostě marnej!“ (Tohle byl výrok mojí dcery, která ode mě nic nečetla, ani nechce a nepotřebuje číst, a přesto dospěla intuitivně ke stejnému závěru, jako zkušení písmáčtí matadoři, a nejen to, dokázala svůj názor stručně, jasně a jednoduše vtělit do téměř holé oznamovací věty! Dělá mi ta holka velkou radost, i známky má výborné, holt je šikovná, po mamince…)


Posuňme se tedy ale konkrétně ke tvorbě sedmnáctého dílu Ťapšlapa, a zkusme trochu zrychlit a zestručnit projev, protože už se (zase) stmívá, a to na tom dělám od doby, co jsem se probudil (asi ve dvě odpoledne, je neděle, tak co? Neděle je od slova nedělat… a v naší rodině to tak pojímáme – žena uklízí a šůruje jako by na tom záviselo naše přežití nevyhnutelně se blížícího globálního ekologického kolapsu, já ležím na kavalci jako vždy a datluji další díl Ťapšlapa, až se mi od prstů kouří, a dcera se šprtá na zítřejší písemku. Zkrátka spravedlivě odpočíváme, jako to dělá každý, kdo před tím šest dní nepřetržitě a poctivě tvořil).


Mocně ovlivněn přesvědčivostí svých kritiků (jako amatér se kromě vlastní tvorby snažím i naslouchat, vnímat, a vstřebávat nuance cizího koncentrovaného umu a zkušenosti), odhodlal jsem se k radikální změně stylo své tvorby. Začíná doslova nové období vyjádřené heslem „Stručnost, jasnost a jednoduchost“, které pro jistotu uvádím výše v několika jazycích (těm, kteří svůj jazyk nenajdou, se předem omlouvám, nejedná se o projev rasismu ani xenofobie, ale při inkluzi úplně všech lidských jazyků, nářečí a dialektů, živých i mrtvých, by byl tento prolog opravdu příliš dlouhý. Můžete si ale verzi ve svém jazyce vygenerovat pomocí Google Translate, tak jako jsem to nakonec udělal já; snad jste si nemysleli, že umím tolik jazyků, výborně umím jen česky a anglicky, trochu rusky a slovensky, a pasivně rozumím polštině, a pak už jen pár frází japonsky, španělsky a německy. Tatarsky nebo jazykem kmene Zulu, například, nemluvím vůbec, rovněž i Finština a Maďarština [ugrofinské jazyky obecně nebrat!] jsou mi doslova španělskou vesnicí).


Proč jsem vlastně napsal tento sáhodlouhý text u pohádky, se kterou nemá co dělat? Odpovím vám jako můj oblíbený voják Švejk historkou – včera jsem viděl na Písmáku jakousi báseň v kategorii „poezie v próze“, a musím říct, že mi zrovinka dvakrát nesedla – byl to normální prozaický text zarovnaný bez dobrého důvodu do veršovacích „komínků“, přišlo mi to vyumělkované a zbytečné, i obsah mi připadal banální, ale kritiky pod dílem se jen rozplývaly chválou, tak jsem raději držel pysk, abych díky disentnímu názoru nevzal jako obvykle druhou o zeď. Na a na konci napsal Safián, před kterým jsem tuhle bránil Musašiho, komentář, který mi mluvil z duše: „Proč je to zarovnané do veršíků, když je to obyčejná próza?“ Skutečně proč? A pak mi to došlo – třeba je to pokus o tunelování prózy skrze poetickou formu, podobně jako lze síťově tunelovat třeba HTTP relaci přes SSH sesli. A stejným způsobem teď i já tuneluji svou plačtivou litanii a amatérské literárně-teoretické a lingvistické úvahy přes prostinkou pohádku o skřítkovi. Vzpomeňte na slavného Josefa Váchala – ten také protuneloval skrz svůj Krvavý román svou kulturně-historickou studii o tomto žánru, ačkoli oficiálního filologického vzdělání neměl, jsa prostým dřevorytcem a neznabohem. Existuje také obor „Information Hiding“ – skrývání informací v jiné informaci. Navenek obrázek budoucí choti poslaný mailem ve formátu JPG, v jednotlivých bytech jsou však zakódovány pozice spojeneckých raket a radarů. Kriticky důležitá vojenská informace se tak producíruje před očima bdělých analytiků, obrázek vnadné krásky se sebevědomou loudavostí putuje (hrdě a neskrývaně) přes ostře sledovanou hranici, všichni ho vidí, rty, nos, oči, bradu, uši, ale nevědí, co vlastně vidí. Vojenské tajemství je vyzrazeno, ale nikdo o tom neví. Geniální.


Ve snaze o stručnost, jasnost a jednoduchost jsem původně chtěl odevzdat pouze následující haiku:


Ťapšlap šlapajdí


slunným dubovým lesem


bzukot, jinak klid!


Tento produkt se zdál nejlépe vyhovovat doporučením a radám (feedbacku), které(ý) jsem obdržel, jakož i obecnou poptávku po chuťově nekomplikovaných jednohubkách. Fast food prostě frčí nejen ve stravování, se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Pak jsem si ale řekl, že by to místní haiku sekce mohla brát jako sarkastickou provokaci (hlavně nechci rozčilovat Goru, které si, jak už jsem kdesi psal, velice vážím, a navíc je tu redaktorka).


Nakonec jsem od záměru upustil a doiteroval ke kompromisu, který uvádím níže.


Tedy pozor! Začínáme (stručně, jasně a jednoduše) právě TEĎ!


(Přesněji řečeno ne úplně okamžitě, ale teprve až si udělám další kafe, zajdu si na záchod, opravím chyby v prologu a až se mi podaří přepnout fokus do druhého okna… a vezmu si prášky a navečeřím se a zacvičím si s činkami). 

ŤAPŠLAP JDE DO SVĚTA!!! Díl sedmnáctý a předposlední!!!

Na mýtinku v dubovém lese, kde jsme minule zanechali našeho hrdinu, zvědavě pokukovalo mezi listovím ranní sluníčko a šimralo Ťapšlapa na nosánku. Vstávej, ty ospalo, jako by říkalo, času je málo, do čtyř odpoledne musíš být u spojováku do posledního, osmnáctého dílu, a Převozník na nikoho nečeká!

Jenže Ťapšlap nevstával. Spal jako špalek, byl už z toho ťapání a šlapání dočista uondaný, a krokolomný let v jestřábích spárech mu na síle nepřidal.Navíc se ve spaní převaloval, protože se mu buhvíproč zdálo o škvarkové zmrzlině, a je to div, že si celý sen nepozvracel.

Tak už vstávej, ty lenochu líná!“ ozval se pištivý, protivný hlásek zvyklý rozkazovat a popohánět ostatní. „Sluníčko už je skoro na obloze, a ty chrníš jako medvěd!“

Ťapšlap, to se ví, se ani nehnul.

Vstávej, vstávej, vstávej“ vřeštěl hlásek, a helemese, patřil Berušce, která pobíhala Ťapšlapovi po obličejíku, a při každém zvolání poskočila sounož a dupla Ťapšlapa do tváře. Při posledním zvolání skočila sounož na pěkně vyzrálý, podebraný beďar, žlutý jako dobře uleželý skřítčí sýr, a mastný jako jačí máslo, který nárazem praskl a vyhřezl svůj bledý, sliznatý obsah vzhůru, směrem k obloze, připomínaje zářící světlici vyhladovělého polárníka Nobileho, poslední prosbu adresovanou civilizovanému světu – proboha, dobří lidé, pomozte, pomozte přece!

Ostrá bolest z prokopnutého firunglu Ťapšlapa dokonale probrala, mátožně se postavil, sundal si z obličeje neodbytnou Berušku a postavil ji na nedaleký pařez. Trpaslíci byli titam, bezprostřední okolí Ťapšlap nepoznával.

Vstávat! Vstávat a cvičit!“ vřeštěla beruška jako starý mazák, co rád honí rekruty po buzerplace.

A proč?“ ptal se Ťapšlap rozmrzele a zívl.

Protože je ráno!“ ječela Beruška drásavou fistulkou.

Jenže já mám ještě noc!“ Odpověděl Ťapšlap a chtěl si zase lehnout.

Já ti dám noc! Okamžitě vyraž na cestu, už na tebe čekají, máš hodinu a půl spoždění, maršrůta směr jiho-jiho-východ, ostrým pochodéééééém VCHOD! Levá, pravá, levá, pravá“

Ťapšlap si s hrůzou uvědomil, že jeho nohy poslouchají Berušku, a ne svého biologického majitele, a že tedy chtě-nechtě mašíruje vražedným tempem udaným směrem. Doprovázeli bychom ho ze soucitu a solidarity, ale není čas! Proto následuje

----------------------------------/ STŘIH! /-------------------------------------

a to už Ťapšlap přichází na další mýtinu, až podezřele podobnou té první. Jako by se v divadle vyměnily kulisy. Na mítině si hoví dva skřítci, jeden hubený, vysoký, přísných rysů, druhý baculatý, rozložitý, s labužnickým úsměvem pokuřuje tlustý kubánský doutník.

Pan Ťapšlap?“

Jo, to jsem já!“

Bellini a Cellini, metalurgové, kovotepci, a výhradní špeditéři Svatoleszských filmových studií. Máme pro vás zásilku od štábu, tady to prosím podepište!“

Ehhhh…“ zarazil se Ťapšlap, „prosím, já asi neumím psát. Tedy myslím si to, nikdy jsem to nezkoušel.“

To navadí,“ řekl baculatý skřítek-pohodář a přehodil si doutník do druhého koutku úst,“ otiskněte tam třeba palec, dyť je to stejně jedno.“

Výborně, takže podle manifestu máte dostat, válečného oře, gotické sedlo, bitevní dřevec, meč byste měl mít u sebe, k tomu těžkou bitevní sekeru, biják neboli morgenštern, štít s erbem Ťapky a Šlapky na Bílém poli, sto žoldnéřů jako doprovod a cvičeného orla.“

Hubený skřítek leskl prsty a objevila se skrovná bedýnka.

Hmmm, to musí být nějaký omyl,“ řekl, „jak se to všechno dovnitř mohlo vejít?“

Po otevření zásilky se ukázalo, že obsahuje pouze kápézetku, klubko provázku, jehlu, nůž, křesadlo, ešus, geologické kladívko značky Gnome, fusekle Dědoles, mazání na chůzí opruzené skřítčí pozadíčko, a nádherný kožený měšec se zlatým vyšíváním tohoto znění: „Všechno ostatní, co měl Ť. na začátku pohádky“.

Tam šáhni, kdyby něco chybělo, a byl sis jistý, žes to tenkrát u sebe měl.“ řekl tlouštík, který začal najednou našemu hrdinovi tykat, jakoby nic.

Ale ne abys podváděl a tahal zevnitř třeba dorty a kremrole! To by bylo zle!“ varoval ho čahoun, který se k tykání přidal.

Ale jak to harampádí všechno poberu?“ strachoval se náš protagonista. „Beruška říkala, že mám spěchat, a je to bezmála celé vetešnictví.“

No právě,“ řekl čahoun. „Dnešní scenáristé mívají v hlavách řezanku a otruby. Jsme tu naštěstí ale my z produkce, abychom to zachraňovali, a tak pro tebe máme tenhle poslední dárek.

Byl to pěkný kožený batoh s nápisem „Inventář“.

Inventáře se dost prosadily v počítačových hrách, vejde se do nich všechno, a obsah nic neváží. Můžeš nést třeba troje kompletní plátové brnění, deset mečů, jídlo pro dva regimenty, a ani se nezadýcháš,“ vysvětloval tlouštík.

Můžu si dát dovnitř třeba medvěda? Nebo slona?“

Můžeš, ale nedoporučoval bych to. Až budeš pak hledat třeba fusekle Dědoles, a vytáneš rozzuřeného medvěda, budeme mít všichni co dělat.“

Míval jsem taky takový pěkný mečík, dárek od brouka Kovaříka, nevíte, kam přišel?“

Čahoun znovu prolétl zrakem manifest: „Jak se tu píše, meč bys měl mít. Jestli’s ho zašantročil, musíš si poradit sám. Aspoň si příště budeš při techtlování a mechtlování na mechu dávat pozor, hehe.“

Hehe,“ přidal se k veselí tlouštík.

A teď už mazej, nestůj tu jako tvrdé Y, maršrůta Jih, jiho-západ, direkción Mullda, pochodéééém VCHOD! Levá, dva, levá, dva, LEVÁ…!“

Ťapšlap zjistil, že jeho nožičky už zase poslouchají někoho jiného, a než se nadál, pelášil zase lesní pěšinou, jako by mu v patách hořelo.

A nezapomínej na nové firemní heslo – STRUČNOST, JASNOST A JEDNODUCHOST!!!“, neslo se za Ťapšlapem voňavým lesním povětřím hulákání špeditérské dvojice.

Tohle není vandrování, ani putování, přemýšlel Ťapšlap smutně. To je drezúra vyhynutím ohrožené zvěře. Ale co, doklepu to do večera, přežiju finále, shrábnu honorář, a víc mě tu nikdo neuvidí…

----------------------------------/ STŘIH! /-------------------------------------

Lesní cestička se najedou doširoka rozevřela jako hlava anakondy polykající skoro dospělého koloucha, a Ťapšlapovi se naskytl pohled na nádhernou, kvítím provoněnou louku, hrající tísícerými barvami lučního kvítí (zde měl být středně dlouhý lyrický popis přírodních krás, ale byl redakcí zašit do pytle a hozen do říčky Mlhavy, aby se ušetřil čas, síly čtenářů a peníze).

Ťapšlap se rozhlédl – a co uviděl ho přimělo se zastavit, a pokusit se opatrně odplížit stejnou cestou, kterou přišel. Jenže už bylo pozdě.

Na louce seděl obrovský lesní troll, a kolem něj… Ťapšlapovy známé skřítky – Elfinka, Duhilka, Mydlinka, Mřenka, Božka, Pokožka i Roznožka, a hráli s trollem známou hospodskou hru Vole, padni! – a vždycky když troll prohrál, tak na něj volaly: „Vole, padní!“ a všichni se vespolek smáli, až se za břicho popadali.

Ťapšlap se sice pokusil učinit neviditelný, přikrčil se plavně, jako špionážní pes voříšek a chystal se splynout s okolím, ale tu si ho všimla Pokožka a volala na celé kolo:

„Jé, Ťapšlape, kde se tu bereš?“

A hned se k němu rozběhla s otevřeno náručí, a v očích jí plála estrogenová srdíčka velká jako mlýnské kameny. A to bylo objímání a pusinkování z toho šťastného shledání, Ťapšlap šel z ruky do ruky, až ho zcela opustily rudimentální zbytky vlastní vůle, vlál ve vichru cizích rukou jako cár praporu dávno zaniklé říše, a myslel si – až mě roztrhají na kusy, udělejte ze mě, prosím, zobání pro ptáčky, ať to má aspoň nějaký smysl. Jen trollisko se kupodivu nehýbalo, a šibalsky Ťapšlapa pozorovalo zpoza huňatého obočí pohledem, který prozrazoval překvapivou inteligenci.

Když si skřítky s Ťapšlapem dosyta pohrály, tak ho zase postavily na pevnou zem.

„Jsme moc rády, že tě zase vidíme!“ začala Božka.

„A nemusíš se bát, že tě budeme uhánět, jako kdysi“ pokračovala Roznožka

„My už dnes chápeme, že chlap se musí napřed v životě najít…“ špitla Elfinka

„… něco dokázat…“ navázala Duhilka

„… a teprve pak, až bude sám chtít…“ pištěla Mřenka

„… tak je ten správný čas založit rodinu.“ uzavřela dunivým basem Božka.

Ťapšlap nic nechápal. Měl pocit, jakoby ho sežral medvěd, ale pak ho zase vyplivl, řekl mu „počkej tady, hned budu zpátky“, a šel si domů pro sváteční prostírání a vidličku na sýry.

„No a co tu dělá ten troll?“ zašeptal Ťapšlap ke skřítkám a nenápadně naznačoval posunkem, koho má na mysli.

„Já?“ Ozvalo se trollisko pěkným, sytým barytonem „Venca Hrombác, jméno mé, ale přátelé mi říkají Štístko. To jsem ovšem dlouho nevěděl, protože jsem žádné neměl. Každého, kdo se se mnou chtěl přátelit, jsem hned sežral. Jednou jsem chytil do pytle tuhle tvoje kamarádky, a dávám vařit vodu s rozmarýnem a tymiánem do kotle, když tu přihopsal takový zelený mužík s hůlčičkou, jen tak na půl jednohubky ho bylo, a řekl mi takovým zvláštním hlasem:“

„Vždyť ty přece nemusíš jíst lidi a skřítky“

„Vždyť já nemusím jíst lidi a skřítky“, opakoval jsem po něm, kdo ví proč.

„Vždycky ses přece chtěl stát vegetariánem,“ pokračoval ten zelený, ušatý skřet.

„Vždycky jsem se chtěl stát vegetariánem.“

„No tak je nech běžet!“

„Tak jsem rozvázal pytel, z tymiánu a bazalky jsme si udělali pesto (skřítčí sýr měly skřítky s sebou), a všichni jsme si moc pochutnali. A to byl začátek jednoho krásného přátelství!“

„No ale čím se teď budeš živit?“ zajímal se Ťapšlap?

„S loupením u mostu končím, i s lidožroutstvím, to je jisté. Naopak jsem chtěl pomoci rozvinout v kraji říční dopravu – vodních toků je tu dost, a mostů málo a mizerných. Tak jsem na inzerát kontaktoval nějaké loďaře až z dalekého Novgorodu, říkají si „Vory v Zákoně“, jsou to moc akurátní, spořádaní a hodní chlapíci, co si potrpí na předpisy, a hlavně aby všechno bylo legální. Říkali, že poté, co z lesa prý utekl hipík Eduard s Marjánkou se potýkají s krizí na straně poptávky, tak hledají nová odbytiště v chýších a osadách při vodních tocích. Neptej se mě, co to všechno znamená, dají mi vor, náklad a lejstra, a já pojedu, kam se řekne. Co vezu mě nezajímá, neptám se darmo, jsem jen hloupé trollisko, no né?“

Opět stejné šibalské zamrkání, tak netypické pro trollí rasu.

„No, zní to hezky, to jó,“ odpověděl Ťapšlap opatrně.

„Tobě jsem chtěl dát, Ťapšlape, tady tu píšťalku od jednoho krysaříka, co si jí u mě zapomněl na cestě z městečka Hammeln, prý by se ti mohla hodit. Měl jsi ji mi původně vzít po našem lítém souboji na nedalekém mostě, ale na bojové scény prý už nemá produkce čas ani peníze. Tak ti jí dávám rovnou, ať se to celé nezdržuje, prý toho máš ještě hodně.“

„Tak dík, a ať ti to s těmi Vory v tom Zákoně vyjde!“

„Uvidíme. Pohublá kráva není ještě automaticky gazelou, jak se tam u nich v Novgorodě říká.“

„Tak ahój, Ťapšlíápku a napiš! XOXOXO“

„Ahoj skřítky, ahoj trollisko!“

----------------------------------/ STŘIH! /-------------------------------------

Zanedlouho opustil Ťapšlap les a došel do širých plání Záparoháčska, kde žijí divocí Sketové, Hůmove, Hlavaři, Chataři a Chachaři, kteří každého hned doženou na malých chlupatých ponících a zamordují, nebo prodají do otroctví. Ale byli zrovna na školení o transformaci kočovných ekonomik na agrární komunity, a tak Ťapšlap prošel jejich zemí bez úhony, a jedna stará babka Chatařka mu dala ještě láhev kumysu a chlupatého poníka na cestu. Ťapšlap měl k sedlu ale nedůvěru, pamatoval si ještě divokou jízdu na závodní kočce, a tak si dal kumys i poníka do Inventáře, a pokračoval dál pěšky.

----------------------------------/ STŘIH! /-------------------------------------

Po nějaké chvíli došel do země Astrofágů, kteří se živí polykáním hvězd, a kde panuje věčná tma, ale byli všichni zrovna na obědě ve spektrální mlhovině Alfa Fňau Patnáct Omikron Gama, a tak si nikdo Ťapšlapa ani nevšiml (jak už jsem řekl, byla tam tma).

----------------------------------/ STŘIH! /-------------------------------------

Po dolech přišly vysoké hory, celkem jich bylo devatero, nakonec strašný a krutý Hrapadras, který házel na pocestné sněhové koule, tak škodolibá to byla hora, ale dneska tam svítilo sluníčko, takže se Ťapšlap ještě opálil a odpočal si.

----------------------------------/ STŘIH! /-------------------------------------

Po devatero horách přišlo devatero údolí, zcela zarostlých masožravými rostlinami, které každého okamžitě sežraly, takže se z těch končin nikdo živý nevrátil. Ale kytky masožravky byly zrovna toho dne najedené, takže spaly, a Ťapšlap si ještě cestou v klidu natrhal luční kvítí, ze kterého si upletl věneček do vlasů, takže trochu připomínal vílu Amálku. Už mu nevadilo ostré cestovní tempo nasazené ráno Beruškou, dokonce samovolně přešel do klusu, a tak cestoval jako kdysi barbar Conan a jeho přítel Subotai velkou rychlostí (a stejně měl ještě pro všechny případy v Inventáři chlupatého poníka).

----------------------------------/ STŘIH! /-------------------------------------

Za údolím se nacházely úrodné pláně, které zavlažovalo devatero řek. Kolem břehů byly zrádné močály a rákosí, ve kterém číhali, maskováni od hlavy až k patě bahení kamufláží, zlí skřítci Rákosníčci. Mluvili podivnou řečí a i podivně vypadali, kladli v sítinách a rákosí strašlivé bambusové pasti na nic netušící pocestné, měli pod zemí vykopanou celou síť tunelů, takže si je lidé pletli s gnómy a permoníky, a živili se hlavně loupežemi a spekulacemi na komoditní burze. Takový lidem je lépe se vyhnout, a proto byl Ťapšlap moc rád, když ho nakonec přes tu zrádnou zem převezli Vory v Zákoně. Byli to ramenatí, bradatí, zamklí chlapíci pochmurných obličejů, se složitým tetováním na tvářích i rukou, zjizvení a věčně nevrlí. Nejdřív Ťapšlapovi všechno ukradli, ale pak mu zas všechno vrátili, protože jim přátelsky domluvil nám již známý troll Venca Hrombác řečený Štístko, který u nich byl ve zkušební lhůtě. Vory v Zákoně dobře věděli, že zkoušet trollí trpělivost ve zkušební lhůtě může být osudné, a tak ještě Ťapšlapovi na usmířenou přidali láhev vodky ostře pálené jako na dvě strany broušená šavlička, a výbornou vorařskou smetanovou zmrzlinu mezi dvěma oplatkami, kterou ale Ťapšlap musel sníst hned, protože na slunci rychle tála. Mňam!

----------------------------------/ STŘIH! /-------------------------------------

A tak došel náš hrdina až k široké řece Plunkvě, která oddělovala v pohádkovém království zemi Ocamcaď od království Pocamcaď. Řeka to byla široká, plná kamení, krokodýlů a mnohem horších oblud, a vedl přes ní jediný most z bílého kamene.

A na tom mostě někdo stál. Ani velký, ani malý, ani široký ani vysoký, všemi barvami hrál, a přesto byl pořád ve stínu, podivná, shrbená postava, přikrčená, číhající, čekající, pod plachetkou roztodivné stvoření. Ťapšlap hned věděl, kolik uhodilo – MORDPUCH!!!

To jméno znal jen z bájí a vyprávění, šeptalo se v hrůze u poradních ohňů, šamani mu přinášeli obětní sušenky a esíčka, rodiče s ním strašily zlobivé děti, ale jedno bylo jisté – žádný rytíř, žádný kondotiér, lancknecht, žoldnéř, marodér, ševalýr ani grenadýr ho nikdy nedokázali přemoci, ba ani zranit, protože čepele se od něj odrážely, šípy odskakovaly, a dělovým koulím se Mordpuch jen smál, a zajídal s nimi své nebohé oběti. Pověst říkala, že Mordpucha jednou přemohou jezdci na železných ořích z jiného světa a jiné doby, ale co to mělo znamenat, nikdo nevěděl.

Ťapšlap hmátl k pasu pro svojí schiavonnu, ale nahmátl jen polední povětří. Pak si uvědomil, že je úplně neozbrojen. Tak daleko došel, jen aby posloužil Mordpuchovi za svačinu! Kolena se mu roztřásla, v hrůze se nemohl hnout dopředu ani zpátky, nemohl polknout ani plivnout. To už Mordpuch začal otvírat svojí tlamajznu, a bylo vidět, že má hlavu vevntř větší než venku, a to řádově, a že až tlamajznu otevře, tak hravě spolkne celý náš svět, se sluncem i měsícem, což byla podívaná, ze které jeden mohl snadno přijít o rozum. Ťapšlap už se loučil se světem, když tu se najednou ozvalo strašné burácení, a na motorkách (Ťapšlap tedy motorku v životě nevěděl, ale intuitivně chápal, oč kráčí) přijeli čtyři potetovaní vousáči s řetězy a mosaznými cvočky na klopách, srovnali své stroje do řady vedle Ťapšlapa, a dělali výhružně Brrrrum, brrrum, brrrrrrrrum!

Hej vobludo!“ zvolaly první vousy, a zatočily řetězem nad hlavou

Udělej si laskavost,“ pronesly nonšalantně druhé, a vytáhly z kabátu samopal Uzi izraelské výroby

Vodprejskni,“ řekly třetí a rozmáchly se masivní baseballovou pálku s autogramem Barryho Bondse.

A hned!“ dodaly čtvrté a namířily na morducha repliku slavného koltu zvaného Peacemaker, nabitého tříštivou municí.

Jak to Morduch uviděl, zavyl, zatočil se, a byl pryč.

Cesta je volná, Ťapšlape, jeď s Pánembohem!“ řekl Řetěz.

Ale kdo vlastně jste?“

Říkali nám Meißel von Herrn Heisenberg, neboli Sekáči Heisenbergovi.“

Meißel? Máte to dobře přeložené? Neznamená to spíš jako majzlík? A kdo je ten Heisenberg?“

Heisenberg byl vědec, fyzik, který vynalezl Heisenbergův princip neurčitosti, který říká, že nemůžeš úplně přesně vědět kde je kdo, kdo je co, a kdo je kdo. Pak si popleteš minulost s budoucností, sebe s nesebou, nebe se zamí, Atl s Koatlem, a je zle. Heisenberg si jeden čas vydělával na studia výrobou a distribucí drog, a my jsme byli jeho distribuční síť.“

Jenže s tím je konec,“ prohlásila pálka. „Od dob, co se hipík Eduard v lese z našeho fetu úplně pomátl, nebylo komu prodávat. Drogy jsou svinstvo, chlapče. My jsme byli kromě toho rasisti, fašouni, a dělali jsme strašné věci. Teď jsme se ale změnili, abychom to dali jasně najevo, tak jsme se přejmenovali na „Weiße Krähen”, neboli „Bílé Vrány“, protože bílá je symbol čistoty a dobroty, a my teď chceme lidem pomáhat, a ne škodit. S rasismem a drogami je konec.“

Německé kultury se ale úplně vzdávat nechceme, protože nám pořád chutnají bratwursty, schnitzel a sauerkraut.“

Tak jo, kamarádi, rád jsem vás poznal. A s Pánembohem, jak říkáte!“

S Pánembohem, Ťapšlape!“

----------------------------------/ STŘIH! /-------------------------------------

Když dorazil Ťapšlap k řece, Převozník už čekal. Vysoký, vyzáblý chlapík, hubený až na kost, v dlouhé kápi a s veslem v ruce. Zrovna teď byl ale pohroužen do šachové partie se zeleným skřítkem s dlouhýma, vřetenovitýma ušima, který se Ťapšlapovi zdál povědomý.

Vševěda Jogurt! Kde ty se tu bereš?“

Ále, přišel jsem se rozloučit. Měl jsem tě naučit cestovat bez raket mezihvězdným prostorem, chytat kulky a paprsky z blasteru holýma rukama, šermovat světelným mečem, a ovládat hmotu a myšlenky druhých pouhým hnutím mysli. Na začátku druhé série už jsi měl být vpodstatě polobohem, avatarem Rovnováhy ve světě sužovaném neustálými konflikty. Ale s tím je konec, sponzoři odřekli financování, dostali jsme šibeniční termíny, půlka lidí dostala výpověď, scénáře se seškrtaly na minimum, však vidíš sám. Vesmírná bitva nad Tatoine nebude, tajná cesta do nitra supernovy nebude, vlastně skoro nic nebude. Přišel jsem se rozloučit, už se asi neuvidíme.“

Ale co já, co bude se mnou?“

Ty zústaneš vykuleným a trochu naivním skřítkem, sluší ti to tak nejlíp. S tím avatářením a polobožením není o co stát, musíš na sebe brát cizí hříchy, takže pak dostaneš ještě heksenšůs, a pořád umíráš a vstáváš z mrtvých, je to náročné povolání, horší než filmařina. Ty si ještě si odbydeš poslední díl, však ti tam už hlavu neutrhnou, v téhle hře se přece nehraje o Trůny, hehe. Vrátíš se do své chaloupky, zaliješ povadlé květinky, oženíš se z nějakou tou macatou skřítkou, budeš mít děti, a sám uvidíš, že na víc ti čas do smrti nezbyde. Naskoč tady Cháronovi do loďky.“

Cháronovi??? Snad nejsem po smrti? Ani stříbrňák za převoz nemám!“ polekal se Ťapšlap.

Nic se neboj,“ zubil se Cháron zpod kápě, já tu také končím, „podsvětní říše se taky ruší, nejsou prachy, prašule! Persefona jde navíc na mateřskou, Hádes má odkroucené roky do důchodu, tak se to ruší celé. Zavedeme tu reinkarnaci, je to levnější a ekologičtější, bez recyklace duší a zmenšení uhlíkové stopy planetu nezachráníme. Já jdu taky do důchodu, seznámil jsem se na služební cestě s jednou prima žínkou, až v dalekém jezeře Avalon, ve dvou se to kstáru lépe táhne, tak to dáme dohromady, a bude!“

Zajímavé, a jak se jmenuje ta žínka?“

Vlastně ti ani nevím, musím se jí někdy zeptat. Říká se jí Panna z Jezera, a má pod hladinou malý krámek s kouzelnými meči. Já jí říkám, Bětuško, prosím tě, rezne ti to tady vtom vlhku, jak to bude vypadat, až bude pan Artuš párat toho Mordreda nějaký rezatým korduláčem? Vždyť jde o jméno firmy. Podívej, já mám loďku, dáme to dohromady, uděláme reklamní kampaň, a nějak se protlučeme!“

Takže se vlatně jmenuje Bětuška!“

Cháron chvíli zaraženě koukal.

Nojo, Bětuška, asi jo, teda. Hmmm. Hele Ťapšlape, nežvaň pořád, čas pokročil, už na nás čekají v osmnáctém díle, pak si dáchneš. Tak, opatrně, nehoupej lodí, nebo se oba uděláme.“

Pak už bylo slyšet jen rytmické odrazy Převozníkova pádla. Yogurt se dlouho díval za vzdalující se loďkou, jak se zmenšuje v prodlužujících se stínech rychle stárnoucího odpoledne, pak si povzdechl, luskl prsty, a zmizel.

Asi takhle – Plof!




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.06.2021 12:28:40dát kritice tipgorn

Čtěte se soundtrackem: https://vk.com/artist/tapslap

09.06.2021 13:50:20dát kritice tipAlegna

včera jsem nedočetla.....dneska jsem to dorazila (kromě prologu, hm) .... uf, ale tip máš

komenty přeskakuju, nezlobte se :-)

08.06.2021 20:33:15dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Ahoj, všichni!

Koukejme se, helejme se, to se nám to tady zašmodrchalo! Mé dvoumístné počty dioptrií před prologem naznačily, že se vzdávají, to nedám... ani s lupou!

Zatímco dílko, spíše veledílo je opravdu impozantní! Pokud však nechci do detailu zkoumat předchozí díly, je snazší uvěřit, že navazují tak jako ty před nimi a s výjimkou jediného pokračování, které jsem /doteď/ nepochopila, na sebe bereme jako spoluautoři ohledy. Kamamuro, všichni zde vzdali hold tvému umění, s jakým jsi zvládnul pokračování Ťapšlapa. Já se připojuji, jsi velmi dobrý!

Ovšem po přečtení  komentářů mi jásání trochu zhořklo.

Nevím, ale když mi někdo něco třeba položertem vytkne, snažím se svůj postoj ve vší slušnosti vysvětlit, argumentovat, pochopit... ale napsat při prvním nedorozumění, jako by se nechumelilo - tak nazdárek, možná někdy příště atd, to další ani nechci vytahovat, někomu, kdo vše NĚKOLIKRÁTzorganizoval a vedl S NADŠENÍM a VÝBORNĚ, obětoval čas tomu, aby se tady lidé pobavili - a tohle za to sklidí?

Kamamuro, to bylo přes čáru.

08.06.2021 19:08:23dát kritice tipKočkodan

 

Tato robustnější miniaturka (možná lze hovořit i o štíhlejší sáze) mne také nemálo zaujala. Ale raději jsem Zuzku (hlas mého PC( pobídl k rychlejšímu čtení, abych jako posluchač nedorazil k závěru až hluboko po půlnoci.

 

Esíčka si ze staré vlasti vozím, i když mám silný dojem, že jsou proti těm z dob mého dětství jaksi ošizenější. Podobné přídavné jméno v souvislosti s tvým dílem rozhodně nepoužiji. (lehký úsměv)

08.06.2021 17:47:082 tipů dát kritice tipJá Lucie píšu...

Mankote, Kamamuro! Taaaaak dlouhééé! Ale od Tebe jsem to mohla čekat, protože taky co jiného, že? :) Občas jsem se do toho až moc motala, ale obdivuji Tvůj díl dál! Líbila se mi vtipnost textu a také zmíňka o esíčkách, protože ty já zbožňuji :) Tak moc děkuji, úplně jsem na ně dostala chuť! 

Měj se! A musím říct, že už naprosto chápu, proč si to psal tak dlouho :) Já bych toto nenapsala ani za týden :)

08.06.2021 16:44:181 tipů dát kritice tipAru

tak jsem se vrhnul na ten prolog a je to sranda srandoucí, ty komentáře, (neboj poznal jsem se tam :D ) co slovo to perla ;)

08.06.2021 16:10:561 tipů dát kritice tipvesuvanka

I když dlouhé, dobře se mně četlo (jen prolog jsem vynechala kvůli drobnému písmu). Pěkně a vtipně napsané :-))) TIP

08.06.2021 12:30:081 tipů dát kritice tiplastgasp

OPravdu cítím s tebou. žádný úspěch nepřichází zadarmo, můžeš být spokojen.

08.06.2021 11:47:45dát kritice tipKamamura

lastgasp - děkuji ti za vynaloženou námahu. Alespoň máš představu, jak jsem asi musel trpět já, který byl odsouzen k tomu to celé napsat.

08.06.2021 11:39:14dát kritice tiplastgasp

Pomocí lupy a zvětšení na Googlu jsem se dnes dopoledne od božího rána až k obědu věnoval dílu sedmnáctému, přičemž jsem ani jednou neusnul. Po vypití třetí kávy značky "...." jsem si již nepamatoval co bylo ve třetím střihu a tak jsem začal znovu od prologu. Při druhém čtení jsem došel již až k střihu šestému a opět jsem se musel vrátit ke střihu třetímu. Ve třičtvrti na dvanáct jsem uslyšel zvuk pádla a skončil jsem. Je škoda, že mistr Stephen W. Hawking již není mezi námi. Obsah tohoto dílu by mu určitě pomohl dopracovat se v jeho snažení, objevu "teorie všeho", která by pomohla sjednotit dosavadní poznatky do komplexního celku - a která prozatím zůstává nedosažitelná. Bezva pokračování.

08.06.2021 11:27:24dát kritice tipJamardi

Kamamuro, navazují. I když jsou třeba o něčem jiném. Stačí jedna nebo dvě věty, ale ty jsou potřebné, aby nebyl člověk jak Alenka v říši divů.

08.06.2021 11:01:32dát kritice tipKamamura

Bixley - a stihl jsem tam vrazit toho Mordpucha, na tos zapomněl.

Ne, mě to připadá jako výmluvy, o sólismus nejde, když to zhodnotíš objektivně, většina z těch X dílů úplně prdí na nějaké navazování, ale mají to krátké, takže mysl uvyklá předžvýkaným holým větám a obrázkovým komixům není stresována žádnými nároky. Dlouhé a složité texty,  to je to, co lidi děsí, ale na to není žádná magická pilulka, jen to, co říkala Beruška - vstávat, a cvičit! Rozhýbat mozvity (mozkové závity) pokud možno do stavu, kdy byl člověk ještě mladý a hltal jednu knihu za druhou. 

08.06.2021 10:52:41dát kritice tipJamardi

Doufám, že se z toho Ťapšlap konečně probudí a Mordpuchova kletba bude skutečně zlomena. S kouzelnými věcmi to bude ještě jednodušší. :)

Tento díl je předposlední? Po dievčati z lesa má mít díl ještě Aru pokud si vzpomínám.

08.06.2021 10:27:011 tipů dát kritice tipKamamura

Cimbálovka a metal jsou v zásadě velmi příbuzné žánry, uplatňuje se pouze ten fyzikální přincip, že kdo do nástroje víc a silněji tříská, ten nemůže hrát tak rychle, složitě a lehce jako ten, kdo drží má mezi každými dvěma prsty titěrnou paličku ;-) Je to podobné jako v šermu, jinak vypadá kadence a variabilita tvých útoků, když šermuješ drobným dámským kordíkem, a jinak, když se oháníš kovářským perlíkem ;-)

Ne, teď už si vážně dělám jen legraci... 

08.06.2021 10:23:09dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Mně se líbilo, že se tam objevil ten Yogurt a že dostal zpátky ty věci, co měl na začátku, takže tak úplně sólistické to není. Taky hezké navázání na na to pomatení budoucnosti s minulostí a sebou nesebou... O škvarkové zmrzlině nemluvě. :-)

08.06.2021 10:18:27dát kritice tipblacksabbath

Kamamuro......Pokud někdo říká, že zná své pappenheimské, má tím na mysli, že ví, co má čekat od svých lidí...prostě si nedělá  iluze a nic ho nepřekvapí.....je to tak?........ale vo tom to není.......tvé dílo jsem hodnotila kladně....tedy bodíkem....všechny ty uzly, šmodrchance....zápletky a rozpletky jsem přečetla se zájmem..........ale ty jsi prostě sólista a já hraju v orchestru...all good

P.S. cimbálovku nesnáším......ujíždím na metalu

08.06.2021 09:58:47dát kritice tipKamamura

Aru - chválím tě za to, že dbáš rad starších. Když ti starý gnóm alchymista říká, abys nepil z té červené křivule, co z ní vystupuje dým, bývá pro to dobrý důvod! ;-)

08.06.2021 09:55:24dát kritice tipKamamura

blacksabbath - někdo říká sekyra, a myslí tím nástroj na rubání dřeva, a jiný říká sekyra a myslí tím dluh u vetešníka. Předpokládat, že všichni tancují stejně rychle podle stejných not, to většinou naznačuje, že člověk nebyl v ostatních vískách (o městech nemluvě), kde hraje jiná cimbálovka jiným tempem podle jiných not. Když se pak dostaneš do kola, nezbývá než se přizpůsobit novému tempu - nebo si stěžovat opodál. Když člověk jen velí a velí, občas zapomene, jaké je to poslouchat, a pak se mu třeba stane, že cválá v čele vojsk (úplně sám). Tobě se to ovšem nestane, protože znáš své Papenheimské (zjevně už léta), a nikam se nechystáte.  A mě se to také nestane, protože už mám letenku koupenou. 

Tak z toho nemusíme dělat drama, já jsem tě rád poznal, v mnohém jsem se poučil, děkuji ti za čas, který jsme spolu mohli sdílet, lepím si další nálepku na kufr, a ahojda, někdy zaaaaas!

08.06.2021 09:39:111 tipů dát kritice tipAru

mini-prolog jsem ale na tvé doporučení vynechal :)

zenová mysl, celý list :D ještě vymyslím nějaký to haiku, dám to do japonštiny, nechám to ověřit v japonské haiku-škole jejich mistrem a pak a pak to hodím sem na Písmák :D:D

a ještě příslový z Bohémie Když sekyra padá k liščímu ocásku, pak rychle po něm pacinkou chmátni, než z něho bude ozdoba na klobouk

:D

08.06.2021 09:36:13dát kritice tipKamamura

dievča z lesa - v mém příběhu není jediné zbytečné slovo - naopak, jsou tam mnohá torza, protože jsem k jejich rozvinutí neměl dost času (jednou na to možná přijdeš). Zkus se prosím spíš poctivě zamyslet nad tím, jestli to nejsi náhodou ty, kdo odvykl delším textům a náročnější literatuře. Pokud na tom budeš chtít někdy něco změnit, doporučuji začínat zvolna a zátěž přidávat postupně, jinak hrozí mentální kýla. Taková Kritika čistého rozumu od Emanuela Kanta může netrénovanému čtenáři způsobit bezvědomí, ba i smrt. 

08.06.2021 09:33:242 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Samostatný román na úrovni Pána prstenů! Škoda že došly prašule. Velmi zajímavé, napínavé, objevné, zašmodrchané, odšmodrchané, vymyšlené, fantazijní...

08.06.2021 09:33:22dát kritice tipblacksabbath

Kamamuro...četla jsem poctivě celou tvoji práci......jako samostatná "KNIHA pohádek o Ťapšlapovi" by to bylo na dlouhé zimní večery čtení  docela  zajímavé.......skřítek proletěl znovu celou zem...ač naposled byl viděm již na našem území.....u ježčice Venduly......pod dubem...a hojdal Veveričie mláďata......musím s politováním říci....že "Spolupsaní" je o něčem jiném....psát texty s ohledem na texty jiných....navazovat....dát prostor tomu, který píše po tobě.......sorry.......snad se s tím dievča z lesa nějak popere......k dílu samotnému....jak říkám....jako samostatné dílo...ok...dal jsi s tím práci..........*/*

08.06.2021 09:32:12dát kritice tipKamamura

Blacksabbath - pokud jsem měl zohlednit každou předchozí prkotinu, bylo na to třeba násobně více času. Poctivě jsem se snažil pracovat se vším, co kdo do děje vložil, od fuseklí až po DeusExMachina-style Mordpucha, vzhledem k šílenému tempu jsem musel na něco zapomenout. Pokud samozřejmě vysmahneš dva odstavce, a nekoukáš se co bylo předtím a co bude potom, tak to ináč odsejpá. 

08.06.2021 09:28:471 tipů dát kritice tipKamamura

Aru - Mě už to taky došlo! ;-) Neboj se, moje cesta je u konce, a má mysl je zrcadlově klidná, jako hladina horského jezírka ;-)

"Orel nikdy neztratil tolik času, jako když souhlasil s tím, že se bude učit létat od vran." - indián Nobody alias Xebecce, "Ten který hlasitě mluví, aniž by cokoli řekl" z kmene Absoluca z filmu Dead Man od Jarmusche

08.06.2021 09:19:18dát kritice tipAru

hodně se ti to povedlo!

ale zmohlo mě to, musím si dát višňovou pálenku s rozkrojeným oříškem a bambusovým sosátkem k tomu ;)

ty bys měl psát nějaký knihy, jestli už tak nečiníš, tady žádnou slávu nenajdeš, ani měsec zlatých florinů. proč myslíš, že boháči zdírají lid, kupují ostrovy, jachty, soukromá letadla, staví rezidence. chtějí pouze zaopatřit potomstvo, aby nežilo tak chudě jako oni, když museli obchodovat na burzách, řídit síť hotelů, bank, či automobilek

08.06.2021 09:01:521 tipů dát kritice tipblacksabbath

Ťapšlap psát umí....psal přeci na papír od sýra svému nejlepšímu kamarádovi plnou moc k obchodování se svými akciemi v Madetě.....je to vrchní komoří (viz díl č. Mňaukí)...další až za chvíli.....

08.06.2021 08:55:331 tipů dát kritice tipdievča z lesa

KAMAMURO KAMAMURO ... naložiť Ťa do UFA a dúfať, že na obežnej dráhe z Teba odpadnú všetky prebytočné slová 

08.06.2021 08:51:26dát kritice tipblacksabbath

Držte mě......tak kde jste?!!!!!

08.06.2021 08:49:21dát kritice tipblacksabbath

JÁ SE VRÁTÍM YOSHIRO!!!!!!!!!!

08.06.2021 08:48:55dát kritice tipblacksabbath

než to dočtu tak bude večer......Yoshiro....já se pomstím!!!!!!.....ale abych dostála svým povinnostem......odstartuju další díl.....

Ke startu připravit! Pozor! Teď.... díl č. 18 dievča z lesa........je to na tobě....:-((....vzhledem k okolnostem......máš na svůj díl o den víc!!!!!...:-)))))))))

08.06.2021 08:42:35dát kritice tipblacksabbath
私はあなたを殺します Watashi wa anata o koroshimasu
08.06.2021 08:32:13dát kritice tipblacksabbath

Já tě asi fakt zabiju!!!!!.....jdu si to okopírovat a přečíst do Libreoffice....



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor