Bez

Děkuji všem!

Obzvlášť atkij a Philogyny. Pocit básně jsem rok přenášela v sobě. Souhlasím s tebou, Jitko, že ten závěr by potřeboval zaoblit, doříct ještě jinak. A Phil...nebyl to plán, oproti warfarinu ne odraz skutečnosti, ale zpětně jsem si také uvědomila, že máma se z básně vytratila... Budu o tom přemýšlet, a snad příští sezónu bezu na to kápnu.

O mámě se nemluví. Bolí. 

Hezká retrospekce, některé děje přejímáme do svých rodin, něco zůstane jen ve vzpomínkách. Přesto cítíme, vidíme tak živě. 

Nemůžu si jen pomoct (a už zas mizím) Ale poslední verš nedokážu usadit. Chápu - tvrdá realita.  Ještě bych cítila snad jeden jediný veršík, který cyklus uzavře...

kus i mého dětství (až na cukrovku otce a ten lék)

Báseň mi připomněla dětství, kdy jedenkrát v životě byť jen na okraj jazyka jsem ochutnala bezinkový likér, od sousedky, staré paní, černý bez tehdy kvetl snad na každém dvorku a dvoře...

Až příliš prostinké, popisné a neumělé. Ale vše má pro někoho nějakou svoji vůni.

Mezi řádky rodina. Napsáno prostě bez patosu, ale mezi řádky to je.

Bezva.

Ne, to je z plodů. Ty se pak povaří s trochiu cukru. Takže je ještě čas a já to najdu, ale na internetu je myslím také. Ve finále se tam dodá jemně mletá černá káva a rum. Je to prostě úžasné a také léčivé.

Z květů? Pošli recept.

To chce bezinkový likér. Ale až na podzim. 

Bezová vůně se letos line i po sídlišti/staveništi, ač jsem měla obavy, že město plevelným keřům nepřeje. Zbožňuji ji. Děkuji za ocenění básně.

Dojmy jsou až hmatatelné.

Báseň se mi líbila již v soutěži,  poslední dvojverší mi utkvělo a občas se vynořilo v paměti. Už podle toho je životaschopná...