Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Návštěvník

15. 06. 2021
2
3
387

„…evakuace…nikdo mu…jinak…“

Sbalit si nejnutnější věci. Opustit dům. Mít naději.

Nechápu to. Vždyť má přece být tak daleko a navíc prý míří stále na sever.

A najednou je tady.

Že by jich bylo víc?

Ne, to není možné; ještě včera vědci v televizi říkali, že je sám. Kdoví, třeba se jedná pouze o planý poplach, jako tomu bylo nedávno ve Francii. Anebo to je jen cvičení?

Odpoví mi výbuch v dálce. A po něm druhý. Otáčím se a vidím velkou ohnivou kouli. Naprázdno polknu a uvědomím si, že se skutečně blíží k nám. Vše potřebné už mám ale naštěstí v batohu na zádech.

            Vybíhám na ulici. Křik, pláč, řev. Nelidský řev. Trhnu sebou a nejsem sám. Žena přede mnou se dokonce pomočí. Děti vřískají, že chtějí okamžitě pryč, a některé začínají utíkat. Vojáci, kteří dohlížejí na evakuaci, je chytají a snaží se je utěšit. Marně. I oni samí vědí, že všichni jsme proti němu bezmocní.

Vzpomínám si na ten živý přenos, který před měsícem běžel na všech světových kanálech. Všichni tehdy s napětím sledovali, jak na toho nepřítele lidstva letadlo shazuje atomovou pumu. Všichni očekávali, že to musí stačit. A všichni se mýlili. Neudělalo to s ním vůbec nic. Jako by mu to bylo úplně jedno. Ovšem lidem bylo od toho dne jasné, že tu bude dál.

Z přemítání mě vytrhne další výbuch. Panika vzrůstá, ale naštěstí už přijíždějí vojenské náklaďáky. Máme prý být odvezeni do bezpečí. Jenže kam? Kde jsme před ním v bezpečí? Snažím se najít odpovědi ve zprávách. A dozvídám se hrozné věci. Za těch posledních pár hodin, kdy jsem spal, prý několikrát změnil místo. Znovu se nějakým záhadným způsobem přenesl, a to do Číny, pak do Brazílie, kde byl hodinu, načež se přemístil někam do Afriky. Tam vydržel ani ne půl hodiny a teď je opět zde, v Čechách. Je tedy možné, že se každou chvíli přenese zase někam jinam.

Ale kam?

Jeho pohyb vědci zatím nedokáží předvídat. Teď je tady a za pět minut může být jinde. Možná až na druhé straně světa, možná v Německu, ale třeba také jen pár metrů od místa, kde momentálně stojím. To je děsivá představa. Ovšem hrozivé je i to, že prý zrychluje. Už nejde rychlostí pět kilometrů za hodinu. A navíc se objevují zprávy, že už nemíří stále na sever. Že teď míří na severozápad. A někde se píše, že se dokonce občas vrací zpátky.

Proč?

Vojáci nás odvážejí pryč. Sedím na náklaďáku a hledím do noci. Zdálky k nám doléhá hlasitý zvuk; to se právě hroutí vysoká budova, která Poutníkovi stála v cestě. Nic pro něj není překážkou. Zatím jde stále vpřed. Není sice vidět, ale výbuchy a další hroutící se budovy dávají tušit, kudy kráčí. Po nějaké době však nastane ticho. Že by se zastavil? Anebo se zase přenesl jinam? Otevírám si na mobilu webovou stránku, kde je možné vidět jeho aktuální polohu. Zjišťuji, že v Čechách už není. Zírám do displeje a s napětím čekám, kde se objeví. A vzápětí se dočkám. New York. Napáchá tam určitě obrovskou škodu.

Armáda nás prozatím ubytovala ve stanech. S vědomím, že Návštěvník je zatím stále v Americe, pomalu usínám a říkám si, ať už se nikdy neobjeví u nás.

 

*

 

Probouzím se. Okamžitě sahám po mobilu a dívám se, kde se Host nachází teď. Rusko. V New Yorku byl prý jen necelou hodinu, ale i tak tam napáchal velké škody. Už dávám mobil do kapsy, když v tom mi vyskočí upozornění. Prý najednou zrychlil na sto kilometrů za hodinu. Sakra. Ukládám mobil do kapsy a nastupuji na nákladní auto; vojáci nás vezou zpátky k našim domovům. Otázkou je, zdali z nich něco vůbec zbylo.

            Jsme na místě. Seskakuji z auta a vidím, že náš dům měl štěstí. Díkybohu. Bylo to však o chlup; na nedaleké křižovatce jsou totiž vidět Návštěvníkovy stopy. Přicházím blíž a prohlížím si cestu, kudy šel. Část silnice je rozleptaná kyselinou a někde je asfalt rozteklý obrovským žárem. Mrtvoly několika zvířat jsou ovšem zcela zmrzlé. Kromě toho si všímám také přepůleného náklaďáku i auta zaraženého až do země. Kroutím nad tím vším nevěřícně hlavou.

Host nás očividně má stále čím překvapovat.

Právě sleduji zprávy a dozvídám se, že se opět vrátil do New Yorku. A že tentokrát ještě o něco zrychlil. Navíc se začíná objevovat nový fenomén; lidé mu zůstávají stát v cestě anebo mu jdou dokonce naproti. Jeden stařec v interview vysvětluje, že Návštěvník mu na své cestě zničil celý dům a zabil mu malého vnuka, který se tam v tu chvíli nacházel. Prý už nikoho nemá, a tak chce zemřít. „Když si vzal jeho, ať si vezme i mě,“ říká reportérce a vydává se vstříc Návštěvníkovi. A není sám; za ním jde celý zástup lidí. Někteří z nich říkají, že celý život trpí depresemi, a jiní zase, že už nechtějí žít v neustálém strachu z toho, kde se Host objeví příště. Mrazí mě z toho v zádech.

Možná i kvůli tomu, že ty lidi chápu.

 

*

 

Včera se Poutník prošel po dně Středozemního moře a teď kráčí Itálií. Svět i já jsme zděšeni čím dál tím více. A všichni si stále klademe různé otázky. Odkud k nám vlastně přišel a proč. Zdali nakonec zmizí stejně záhadně, jako se objevil. Jak je možné, že je nezranitelný. Jestli je jeho chování záměrné, nebo ne.

Otázek je celá řada, ale je tu jedna, která je důležitější než všechny ostatní; jak vlastně máme žít ve světě, kde člověk není absolutně nikde v bezpečí? Poslední dobou mění Host místo stále častěji a ani ty nejlepší počítače či špičkoví vědci zatím nedokáží předpovědět, kdy a kde se Návštěvník objeví příště. A navíc čím dál tím více vědců tvrdí, že jeho přesuny jsou s největší pravděpodobností zcela náhodné. Můžu tedy zemřít v podstatě kdykoli. Zítra, za rok, nebo klidně teď. A k mému úděsu mi v hlavě vyvstává otázka, zdali by to tak vlastně nebylo lepší.

Má život v neustálém strachu nějakou cenu?

 

*

 

Někteří sice říkali, že přece jednou musí umřít věkem, ale pak se vědcům podařilo z něj odebrat vzorek. To, že přežil atomový výbuch je šílené. Ale to, že je prý starý přes trilliardy let, je ještě šílenější. Vždyť ten tvor je tedy starší než sám vesmír, jehož stáří je necelých čtrnáct miliard let. Jak může být něco takového vůbec možné? A kde ta bytost celou tu dobu, než se dostala sem, byla?

 

*

 

Opět je tady. Lidé křičí, domy se bortí. Někteří utíkají, ale je tu jeden člověk, který zůstává stát na místě.

Já.

Návštěvník se blíží. Měří necelé dva metry, ale přesto má v sobě sílu snad celého vesmíru. Vypadá téměř jako člověk až na tělo, které je celé černé a tvořené neznámou látkou.

Už je téměř u mě, ale přesto jsem nějakým zázrakem stále naživu. Náhle se zastaví. Pohlédnu mu do očí a uvědomím si, že zírám skrze prázdné oční důlky do nekonečné prázdnoty. Přesto cítím, že si mě Poutník prohlíží. Náhle se usměje a pokyne mi hlavou. Z prázdných očních důlků mu tečou slzy.

Mám pocit, že najednou našel to, co celou dobu hledal. Stále na něj hledím.

A v tom exploduje.

 

*

 

Probouzím se.

Nevím, kde jsem; vidím pouze tmu. A uvědomuji si, že vůbec nic neslyším, ani svůj hlas. Cítím pouze své tělo.

Zmocňuje se mě panika.

Někam jdu, ale vůbec nevím kam. Ale kdoví, třeba poslepu přece najdu nějakou pomoc.

 

*

 

Tři slunce ozařují pláž, na které dvojice zelených humanoidů pozoruje západ slunce. Náhle se za jejich zády ozve obrovský hluk a jedna z vysokých spirálovitých budov se kácí k zemi. Humanoidi vykřiknou a utíkají pryč.

 

*

 

Křičím. Sice se neslyším, ale pořád mám ústa a snad i hlas.

„Je tu někdo? Pomozte mi, prosím!“

Jdu stále vpřed. Třeba potkám někoho, kdo mi bude schopen nějak pomoci.

„POMÓC!“

 

*

 

Z úst černé bytosti se ozývá nelidský řev. Budovy padají jedna za druhou. Na místo se záhy dostavují vojáci a začínají lasery střílet na zvláštní postavu, která i přes četné zásahy stále kráčí vpřed.

 

*

 

Stále volám o pomoc. Nikoho neslyším, ale mám pocit, jako by přede mnou někdo stál.

„Je tam někdo? Prosím, pomozte mi! Prosím!“

 

*

 

Černá postava putuje planetou a sem tam vykřikne něco nesrozumitelného.

Z další nesmírně vyspělé civilizace už zbyly jen trosky.

 

*

 

Nejdříve jsem hledal pomoc, ale teď, po té nekonečně dlouhé době, už hledám pouze smrt.

Ale nejspíš mi není souzeno najít ani jedno…


3 názory

K3
16. 06. 2021
Dát tip

Já v tom vidím a cítím vliv všech možných literárních a filmových autorů. Vetřelec, Predátor, Japonská monstra, ale i třeba klasickou Horlu a další. Všechno to mi to připomělo. Jako kdyby si všechno chtěl skloubit do jednoho a vytvořit něco super. Proto se mi to nezdá příliš originální. 


Janina6
16. 06. 2021
Dát tip Sidneckij

Četlo se to skvěle, umíš dobře vyprávět. Zdá se mi to víc sci-fi než horror, ale čert vem škatulky.

 „Můžu tedy zemřít v podstatě kdykoli. Zítra, za rok, nebo klidně teď.“ Tady jsem si říkala, že takhle to máme přece všichni. I bez nějaké příšery, co putuje sem a tam. Žádné bezpečí v podstatě neexistuje...

Ten nápad s Poutníkem se mi líbí. Asi bych tam nemusela mít to „převtělení“, či jak to nazvat. To je už přece jen hodně používaný a opotřebovaný motiv. A důvod, proč si vybral zrovna jeho, tam taky schází. Mně by přišlo mnohem působivější, kdybys mezi scénami s ničením nechal takhle tápat a marně volat o pomoc přímo Poutníka... byl by to pěkný paradox, že by neničil záměrně, že by vlastně jen bloudil a hledal pomoc. Myslím, že není třeba to vyjadřovat přes nějakého lidského zprostředkovatele. Ale to je jen návrh ke tvé úvaze.


Sidneckij
16. 06. 2021
Dát tip

Trochu nerozumiem tej výmene, že prečo. Inak dobre napísané a svižne sa to číta. 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru