Krvesaj a Nekronella I

Nelítostný upír Vlad Krvesaj, vlastním jménem Vendelín Koblížek, byl zakomplexovaný teenager, který trpěl šestnácti fobiemi. Měl strach z vody, psů, kanárků, větších mraků a dokonce i z interpunkčních znamének (zejména háčky ho přímo děsily). Ve svých třinácti letech se cítil ztracený. Ale jen do té doby, než objevil svět nemrtvých.

Nella Pilná byla Krvesajova spolužačka. Dokud byl Vendelín pouhým Vendelínem, ani si ho nevšimla, ale jakmile začal Vendelín nosit černé šaty a naznačovat, že je dvě stě let starým upírem, hned jí přišel zajímavější. Po nějaké době si pak i Nella náhle vzpomněla, že je také upírkou z dávných časů a jmenuje se Nekronella. Od té doby tvořila s upírem Vladem nerozlučnou dvojku. Scházeli se nejčastěji na hřbitově, kde vysedávali na náhrobcích a probírali záhrobní témata.

„Já jsem moderní upír,“ vysvětloval Vlad Nekronelle svou záhrobní filozofii. „Klidně jím česnekové bagety a vůbec se tím nestresuju. Taky jsem se rozhodl, že chci být vidět v zrcadle, ne jako ti staří trapáci!“

„To je super,“ opáčila s úlevou Nekronela. „Taky chci být vidět v zrcadle!“ prohlásila, protože už si několik dní lámala hlavu s tím, proč se v zrcadle odráží, když je teď upírka. „Ani se nebojím těch stříbrných kulek!“.

„Nejsou stříbrné kulky nebezpečné pro vlkodlaky?“ zamyslel se Vlad Krvesaj, trošku vyvedený z míry. „Myslel jsem, že na nás platí jenom dřevěný kůl.“

„To je jedno,“ rozohnila se Nekronella. „Stejně se jich nebojím! Ani kulek, ani kůlů. Bylo by to dost neekonomické, používat jako projektily stříbro, to by každá armáda brzo zbankrotovala. A dřevo je taky drahé, říkal táta!“

„Akorát na netopýra se občas proměňuji,“ pokračoval v konverzaci Vlad. „V tomhle jsem dost konzervativní,“ pokýval moudře hlavou. „Každý upír by se měl umět proměnit na netopýra. Cestování je pak jednodušší.“

„Nekecej!“ vyhrkla s obdivem Nekronella. „Ty se fakt umíš proměnit na netopýra?“

„Jasně,“ zalhal Vlad, aby si dodal na vážnosti. „Neříkej, že ty ne?“

„Občas se na netopýra proměňuji,“ změnila postoj Nekronella. „Ale jenom když spěchám. Jsou totiž dost odporní.“

Náhle Nekronelle zazvonil mobilní telefon.

„To je máma,“ opáčila po chvilce telefonování. „Musím už jít domů.“

„Proč?“ podivil se Krvesaj. „Odkdy smrtelníci poroučejí nemrtvým?“

„Od té doby, co vymysleli kapesné,“ zasmušila se upírka.

„No jo, já vlastně taky dneska musím dřív,“ zamyslel se Vlad. „Táta má narozeniny a trvá na společné večeři. Poručil si rajskou omáčku.“

„Ta je super, vypadá jako krev!“ pochválila ho Nekronella.

„No jo, jenomže já jsem alergický na rajčata, takže mi máma dělá špenát.“

„Špenát taky vypadá trošku jako krev,“ povzbuzovala ho Nella.

„Odkdy?“ podivil se Vlad Krvesaj.

„Od roku 1987, Predátor jedna. Ten měl přece zelenou krev,“ připomněla mu Nekronella jejich oblíbený film.

„To je fakt!“ ulevilo se Vladovi. „Tak zase zítra ve škole,“ plácli si do dlaně a odešli na metro, protože na netopýry bylo ještě brzy.