Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Za okraj

22. 06. 2021
4
2
216

Čím je důležitá kapka vody? Tím, že jednou byla ledem na ledovci, součástí potůčku, řeky i jezera, plula v mracích nad městy i poli. Kdo je Annie? A kdo je tajemná žena, která ji vezme se zavázanýma očima do přírody?

Stiskla kliku a otevřela dveře do dětského pokoje. Dala si záležet, aby panty zůstaly naprosto tiché. Někdy měla pocit, že pohybovat se tiše uvnitř je mnohem těžší než venku v přírodě. Obloha byla ještě tmavá, obzor ale už začínal získávat tu zvláštní zelenomodrou barvu, přesně takovou, jakou má hlošina brzy na jaře. Několikrát zamrkala, aby si zvykla na tmu. Bála se, že v šeru došlápne na nějakou hračku a probudí Annie předčasně. Krok po kroku šla směrem k její posteli, našlapovala zlehka, pomalu přenášela váhu, aby podlaha pod jejíma nohama nevydala ani hlásku. Nakonec si přidřepla vedle postele, tak, aby ji dívka viděla hned, jak otevře oči. Položila ruku na její rameno a čekala. Mohla by maličkato zatřást, ale k dnešku patřila trpělivost. I pro ni. Annie sebou neklidně zavrtěla, chvíli to vypadalo, že se jen převalí na druhý bok a bude dál pokračovat v klidném spánku, nakonec ale přece jen pootevřela jedno oko, možná je v polospánku, ale i to stačilo, aby uviděla, kdo před ní klečí. Žena si všimla, jak Annie v očích zazářili nadšené jiskřičky. Malé ohníčky v rozespalých očích, jak květy máku v rozlehlých lánech zeleného ječmene, mizející ve větru. Žena rychle přiložila prst ke rtům, aby zabránila případným otázkám, které by narušily ranní ticho. Annie přikývla a naznačila, že dneska má ústa na zámek. Trošku nemotorně se vyhrabala z postele, přesně tak, jak to dělá člověk, kterého probudí uprostřed noci. Její růžové pyžamu s třpytkami a dvojpísmenným názvem nějaké moderní kapely zářilo skoro i ve tmě. Zůstala sedět na posteli, připravená, s očima upřenýma na ženu. Obě zůstaly bez hnutí, Annie se to ale muselo zdát jako věčnost, žena to věděla, ale zároveň si chtěla být jistá, že to maličká zvládne. Pokud nevydrží teď jen pár vteřin bez hnutí, potichu sedět, nemělo by smysl pokračovat. Dobře věděla, že má jen jednu jedinou možnost. Jen poprvé to má pravé kouzlo. Jen poprvé touha po dobrodružství a něčem neznámém přehluší strach a otupělost té hloupé dnešní moderní doby. Jen poprvé jde snadno vyjet ze zajetých kolejí. Annie seděla bez hnutí na posteli a očima fixovala ženu. Ta se nakonec usmála a Annie ji úsměv ihned opětovala. Rázem jako by z obou spadlo nějaké vnitřní napětí. Kdesi v dálce spustili svůj ranní koncert žluny. Jejich nezaměnitelný hlas se nesl přes ještě spící civilizaci. Vzdáleně připomínal Vivaldiho koncert G-Dur. Inspirovala se žluna skladatelem, nebo to bylo na opak? Nebo příroda i člověk našli nezávisle na sobě cestu ke společné řeči. Žena na chvíli měla chuť zavřít oči a nechat ty nezaměnitelné jemné tóny volně se potulovat jejím tělem, slyšet je, cítit je, vnímat je i uvnitř. Dnes ale chtěla tenhle svět ukázat Annie. Pomohla jí se obléct. Neonové oblečení Zara alespoň pro dnešní den nahradí světlé pastelové barvy lněného trička bezejmenného výrobce a designové tenisky puma se svítícími tkaničkami obyčejné sandály se suchým zipem. Ne že by na oblečení příliš záleželo. Člověka nedělá, co má na sobě, ale co ukrývá v sobě. Přece jen ale potřebovala, aby dnes s sebou neměli nic, co by na sebe samo strhávalo pozornost. Dělaly vše stále za šera, jediným světlem v pokoji bylo vzdálené světlo z pouličního osvětlení na rohu ulice. Oči ženy už tmavému pokoji byly přivyklé. Annie zrychleně dýchala, žena dobře věděla, jak je nervózní, trochu vyděšená z neznámého a ze tmy a šera, které stále skrývalo obrysy pokoje, na který byla jinak zvyklá. Jsou ptáčata nervózní, když mají poprvé zkusit svá křídla a vyletět z hnízda? Nebo tak bezmezně rodičům věří, že skočí do prázdného prostoru s naprostým klidem a vírou, že to prostě bude fungovat? Chytila Annie pevně za ruku, aby ji alespoň uklidnila. Cítila, jak se celá třese. Nervozita a strach si s ní očividně hrál stejně jako odpolední vítr s listy osiky. Zároveň z ní ale cítila nevýslovnou a bláznivou radost. Naznačila jí, aby zavřela oči. Váhavě poslechla, uklidnila se ale, když ji žena chytila za obě ruce a vedla tichým ještě spícím domem ven. Všichni ostatní obyvatelé měli ještě hlubokou noc. Jen kočka se prosmýkla těsně před nimi, vyrušená v království, které většinou v noci patřilo jen jí. Annie neobratně ťapala po kobercích a dlažbě, pevně se držela ženiných rukou, jak batole, které se právě učí chodit po dvou. Dnešek měl být i o vzájemné důvěře. Annie věřila ženě, že ji provede skrz případná nebezpečí, žena zas důvěřovala dívce, že se nebude snažit podvádět a nechá zavřené oči. Ještě včera přemýšlela, jestli jí raději přes oči nezaváže šátek, teď byla ráda, že to neudělala. Důvěra musí být vzájemná. Loktem otevřela dveře ven. Annie sebou trhla, když na tváři poprvé ucítila závan studeného větru. Až skoro do půlnoci pršelo, vzduch tak byl chladný, vlhký. Z ulic a z nedalekého parku tak zdvihal drobné obláčky mlhy, které se jak řeka přelévali od jednoho naroží k dalšímu. Nic z toho Annie neviděla, poslušně stála se zavřenýma očima a trochu se třásla zimou. Poslušně, jak panenka, skoro v pozoru. Žena se jen krátce zahleděla k východnímu obzoru. Obloha pomalu začínala získávat odstín zralých meruněk, nebude trvat dlouho a rozzaří se světlem nového dne. Měly by si pospíšit. Pomohla Annie do auta a sama si sedla na místo řidiče. Neměla ráda dopravu. Svět se však příliš změnil od chvíle, kdy sama se sama nechala se zavřenýma očima vést ranním úsvitem. Ohlédla se na Annie. Seděla rovně, strnule, dech už se jí trochu uklidnil, ale stále z ní cítila napětí, které jí svíralo droboučkou hruď a bránilo se z hluboka nadechnout. Oči držela křečovitě zavřené, žena si však byla jistá, že větší úsilí ji stojí zůstat potichu. Nastartovala a vyjely do ještě opuštěných ulic. Zvuk motoru všechno přehlušoval. Tu a tam chytila Annie za ruku, aby ji ujistila, že je vše v pořádku, každý dotyk ji vždy opětovala nesmělým úsměvem. Zároveň se tak chtěla ujistit, že ji houpavé kolébání auta a monotónní hučení motoru zas neukolébalo. Silnice se točila ven z města, v několika serpentinách stoupala nad údolí, domy postupně nahradila pole, a i ta nakonec ustoupila loukám a lesům. Žena sjela z hladké asfaltky na nezřetelnou polní cestu. Auto sebou házelo ze strany na stranu. Žena kontrolovala víc Annie než cestu před sebou, ta se dál křečovitě snažila udržet oči otevřené, i když ji instinkt velel něco jiného. Konečně byly v cíli. Žena zastavila u drobných vrátek, zhasla světla a vypnula motor. Burácení ustalo a vše se zas topilo v ranním šeru. Skrz stromy už ale prosvítala světlá obloha.

"Annie, nespíš?"

Dívka sebou trhla, lidský hlas ji najednou vyděsil. Zavrtěla hlavou.

"Teď je poslední šance se rozmyslet, jestli to chceš zkusit. Jestli si myslíš, že nejsi připravená, můžem se teď ještě vrátit domů a zkusit to někdy jindy. A vůbec nic se nestane."

Annie se prudce nadechla, jako by chtěla něco říct, ale nakonec jen znovu rezolutně zavrtěla hlavou.

"A pamatuješ si, jak jsem říkala, že když začneme, nejde jen tak skončit. Nejde říct, že tě bolí nohy, že máš hlad, že se bojíš nebo že tě to nebaví. Kdykoli můžeme samozřejmě jít domů, ale nikdy se sem pak už nevrátíme, abychom to dokončily. Je to jasné."

Annie okamžitě přikývla.

"A chceš pokračovat?"

Další přikývnutí, už ne tak rázné. Annie zvážněla. Stejně jako v tichu sledovala pasoucí se srnky nebo sviště stojícího na stráži nad svou norou, stejně tak teď žena pozorovala Annie. Svaly doteď napnuté nervozitou ochably a Annie byla na svém sedadle schoulená, jako by ji až teď došlo, že to je opravdu její jediná šance to zkusit. Ať to bude cokoli. Žena rychle vystoupila, obešla auto a otevřela dveře spolujezdce. Chytla Annie za obě ruce a jen naprosto tiše prohlásila.

“Zvládneme to. Neboj se! Pojď. Ještě chvíli drž zavřené oči.”

 

Pomohla Annie se postavit. Její nohy zvyklé na tenisky a městské vydlážděné chodníky chvíli hledaly rovnováhu na lesní cestě. Žena ji držela za obě ruce, dokud nenalezla v sandálích pevnou půdu pod nohama. Žena už vedle ní stála bosa. Zem byla chladná, všechna voda ze včerejších dešťů už se vsákla, jen na úplném povrchu zůstala vrstvička se zbytky rosy, která se lepila na chodidla. A i ta za chvilku zmizí. Ještě chvíli zůstaly stát u auta. Les kolem nich byl tichý. Přesto tu a tam někde zavrzal strom, zašumělo listí, spadla šiška nebo pípnul osamocený pták. A z dálky sem jen jako ozvěna doléhalo slabé šumění vody na neviditelných kamenech. Žena měla pocit, že zaslechla i nějaký padající kámen, který shodilo neopatrné zvíře. A věděla, že nic z toho si Annie neuvědomuje, pro ni je to jen ticho, bez muziky, bez televize, bez rádia. Třeba se to dneska změní. Annie teď už stála sama, žena viděla, jak moc se snaží uklidnit dech a skrýt strach z toho, že neví kde je a co se kolem ní děje. Tentokrát ji chytla jen za jednu ruku a udělala první krok. Annie ji váhavě následovala. Její první kroky byly vratké, kamínek, větvička i šiška dokázaly z hliněné pěšiny udělat překážkovou dráhu. Žena ji ale držela za ruku pevně a dokázala tak zabránit pádu. Po pár krocích získala i se zavřenýma očima jistotu. Země se jí pod nohama jako zázrakem přestala houpat a i šišky dokázala z toho tepatrného tlaku na špičce boty odhadnout. Žena si všimla zvláštního úsměvu, který se Annie najednou objevil na tváři. Už se úplně uklidnila, beze strachu se nechala vést a volnou rukou přestala hledat v temnotě kolem sebe. Nešly nijak rychle. Žena se snažila držet volné tempo, maximálně jeden krok za dvě vteřiny, v duchu si do rytmu notovala starou dětskou písničku. Konečně za ohybem zmizelo auto i polní cesta, po které přišly. Když se teď rozhlédla kolem sebe, všude byl jen les. Annie stále poctivě držela zavřené oči. Pošeptala jí, že teď už je může otevřít. Annie se rázem zastavila a mžourala do nastávajícího úsvitu. I když ještě bylo šero a velká část oblohy byla zakrytá korunami stromů, na chvíli si před tím nenadálým světlem zaclonila oči. Několikrát mrkla. Když oči zavírala, byla ve svém pokoji, teď se najednou všechno změnilo. Rozlížela se kolem sebe, kam až dohlédla se táhl borovicový les. Žena se také zastavila. Teď šlo o všechno, tohle byl ten okamžik, kdy se bála, že to malá Annie vzdá. Viděla v jejích očích zklamání a nepochopení. Jako by ji v tu chvíli byla schopná číst myšlenky. Les? Je to jen obyčejný les. O co tady jde? To budeme celý den v lese? Po generace se chodí jen do lesa? Rozhlížela se kolem, snažila se najít to, co na tomhle lese bylo tak specifické. Nakonec očima spočinula na ženě. Místo vysvětlení ale dostala jen další znamení, aby byla potichu. Žena si v duchu říkala, že by jí teď mohla ukázat dva tucty odstínů zelené a hnědé, od fluoreskující smaragdové na ještě morké trávě přes modrozelenou na kapradinách, až po skoro šedomodrou na lyšejnících, že by jí mohla ukázat mravenčí dálnici, veverku, která se vysoko nad nimi ukrývala mezi větvemi a čekala, až opustí její území. Nic z toho by ale v tuhle chvíli nezměnilo názor malé holky na to, že je to obyčejný les. Annie se na chvíli zarazila, jako by se snad na něco chtěla zeptat, místo toho nakonec jen ale slabě pokrčila rameny a zůstala stát. Když se znovu vydali na cestu, nadšení, obavy a stres vystřídal klasický znuděný výraz. Zmizel i ten zvláštní úsměv, když zvládla první kroky po pěšině se zavřenýma očima. Místo toho několikrát zívla, jak se na ni projevovala ospalost z brzkého vstávání. Ale šla dál! Ťapala! Žena měla ten bláznivý pocit, že kámen, který ji spadl ze srdce, musel být slyšet i v reálném světě. Stoupali lesem mlčky. Annie se držela půl kroku za ženou, myšlenkami byla ale daleko, snad zpět v posteli, v dosahu mobilu a wifi. Ještě před chvilkou mezi nimi dvěma bylo zvláštní pouto sounáležitosti, dokud naplno pracovala její fantazie, byly sobě tak blízko. Teď ale cítila, jak jsou si zas vzdálené. Když tu šla sama, byla taky taková? Vzdorovité medvídě, které raději třikrát spadne do řeky než aby poslechlo starší a zkušenější? Její vlastní vzpomínky už byly příliš vzdálené. Natáhla k Annie opět ruku, ale ta dělala, že ji nevidí. Ani když pěšina plynule přešla v kameny a skály, nenechala si pomoct. Žena šla stále bosa, našlapovala tiše, aby ani větvička se pod jejíma nohama nezlomila, aby ani kamínek nezaskřípal po podloží. Annie si to pravděpodobně sama neuvědomovala, ale i ona postupně dělala nevědomky kroky tišší a tišší. Stromy se tu rozestoupily a odhalily skalnatou plošinu, jak křesťanský svatostánek orientovanou k východu. Obloha už hrála všemi barvami, od černé a tmavě modré na západě, přes zelenou, žlutou, oranžovou, až skoro nad obzorem přecházela do bílé. Přes to vše plulo několik posledních krajek roztrhaných mraků, zatím ještě tmavých, brzy i je ale sluníčko ozáří a získají beránkově bílou barvu. Došly až na kraj skalní plošiny. Žena Annie naznačila, ať si sedne na nějaký kámen, sama pod sebe složila nohy a usadila se v malé prohlubni. Annie ji následovala s očima zvednutýma vsloup. Ostentativně drkotala zuby, i když zima jí už být nemohla. Nakonec si i ona našla svou pozici. Jako by celá příroda čekala jen a jen na ni, v dálce, za hřebeny hor, se v jedné úžlabině objevil nejprve malý zářící bod, který se ale nebývalou rychlostí zvětšoval. První dnešní sluneční paprsky dopadaly na krajinu, zahalenou ještě tu a tam mlhou, vše, co jim stálo v cestě, teď za sebou táhlo dlouhé rozmazané stíny. Annie se pořád snažila ze všech sil nedávat a sobě nic najevo, udržet si masku městské hvězdy. Když však sluneční kotouč vystoupil nad obzor celý, i ona se zatajeným dechem hleděla k východu. Dokonce se postavila, aby viděla, kam až sahá stín z protějších skal - a zda i ona má teď svůj. A v té chvíli se ze stromů nedaleko ozvala zprvu tichá melodie, která na sebe ale nabalovala další a další hlasy. Hýl spustil svůj ranní koncert, čistým, skoro flétnovým hláskem vystřihl několik přerušovaných not, aby pak přešel do měkkého dlouhého trilkování. Annie se překvapeně otočila, zorničky měla rozšířené a zadržovala dech. Když si všimla, že ji žena pozoruje, kvapně se otočila jiným směrem a nápadně dlouho zívala. Až jí samotné to přišlo trapné a znovu se tak otočila za zvukem ze stromů. Zavalitý ptáček seděl na jedné z vrchních větví, oranžovo červené břicho mu zářilo ve vycházejícím slunci. Byl to samec, žena ale pochybovala, že ho Annie vidí. K hýlovi se postupně přidávaly další a další hlasy, brhlík, kukačka, snad zaslechla i drobounkého čížka. Žena se nadechla, aby něco řekla, Annie si ale sama rychle dala prst přes rty. Fascinovaně poslouchala, zatímco vycházející slunce ji hřálo do zad. Žena v duchu děkovala bohu. Věděla, že jsou v ptačí rezervaci, a že ptáci jsou nejlépe slyšet hned po svítání. I tak i jí samotné to přišlo neskutečné. A snad nikdy neslyšela ještě hýla zpívat tak krásnou melodii. Ještě neuvěřitelnější jí ale přišla rychlá změna v chování Annie. Ta seděla dál na vyvýšeném kameni, rukama objímala kolena a tiskla si je k tělu. Jak se slunce opíralo do chladných svahů a ohřívalo vzduch, zvedl se slabý vítr, dost silný ale na to, aby Annie rozcuchal dlouhé kaštanově hnědé vlasy a nafoukal jí je do tváře. Připomínala jedno z těch mnoha švýcarských dětí z hor, které na svých obrazech navždy zachytil Albert Anker. Najednou vypadala mnohem drobnější a zranitelnější. Oči se vodově leskly, drobná slzička jí stekla až na tvář. Tenhle okamžik v Annie musel vyvolat nějakou vzdálenou vzpomínku, žena však neměla tušení, jakou. Obezřetně se postavila, na chvíli pocítila v kolenou přicházející stáří. Annie pohledem protestovala, nechtěla jít dál, ale žena to ještě v úmyslu neměla. Místo toho vytáhla odkudsi malý látkový pytlíček. Na dlaň si z něj nasypala několik zrníček prosa, jeho žlutočervené kuličky v stále ještě nově zrozeném slunci vypadaly mnohem barevnější než v kuchyni, ozářené zářivkovými světly. Ukazováčkem projela mezi zrníčky, jako když maminka s dcerou hrají vařila myška kašičku. Cítila všechny drobné nedokonalosti na jejich povrchu, odlupující se slupky i drobné kamínky, které se mezi zrníčka dostaly. Nakonec jich několik vyrovnala na plochý kámen několik kroků od nich, a pomalu, pozpátku se zas vrátila k Annie. Pytlík se zrním však nechala ležet v půli cesty, tak, aby na něj Annie dosáhla. Vycházející slunce už ji v tu chvíli hřálo do tváří, nastala ta zvláštní část dne, kdy se člověk ještě trošku klepe zimou ve studeném vzduchu, a zároveň cítí příjemné teplo od paprsků sluníčka. Podívala se na Annie, v její tváři viděla zmatek a zas opět lehký pubertální nadhled. Jako by jí četla myšlenky. Ty si opravdu myslíš, že když tu nasypeš nějaké zrní, že ptáci přiletí až k tobě? Dřív by možná měla stejný pocit. Kdyby se o to pokusila kdykoli jindy, sama, nepovedlo by se jí to. Ale věděla, že když si něco v hloubi duše přeje, příroda jí pomůže. A byla si jistá, že dnes se nějaký pták odváží sletět ze stromů k nim. Jak začínal nový den, ticho, do kterého zněl nejdřív jen zpěv okolních ptáků, začala doplňovat celá kakofonie všech možných zvuků. Celá příroda se probouzela do nového dne. Nevěděla, jestli ptáci ztišili svou ranní písničku a šli shánět snídani, nebo je ješně přehlušili ostatní. Ze stejných míst, odkud před chvílí poslouchala hýla, teď znělo hluboké mručení a bzučení včel, tu a tam přerušované vrzáním stromů ve větru. Byla si jistá, že to zvláštní škrábání, které k nim tu a tam doléhalo, je veverka, která, schovaná mimo jejich pohled, spokojeně chroupe semínka ze šišek. A nakonec ten neurčitý sotva slyšitelný zvuk. Jenom vlastně takové šum, šustění v trávě. Pokud se sesune z malého kopečku mezi dvěma stébly trávy jedna jehlice, na kterou neopatrně šlápl nějaký mravenec, mohl by to slyšet snad jen zavíječ. Když se ale armáda nohou, nožek a dalších končetin začne prodírat miniaturní džunglí, když se mravenci, brouci, pavouci i stonožky v celém lese dají do pohybu, zachytí ten zvuk i lidské uši. I to Annie dneska ukáže. Ale ne teď. Teď se celou svou myslí soustředila na přivolání alespoň jednoho ptáka. Nepochybovala, že se tak stane. Jen potřebovala, aby se tak stalo dřív, než přestane na Annie působit kouzlo východu slunce. Nejprve to bylo jen několik zvědavých jedinců, kteří jim přeletěli nad hlavami. Bylo to tak rychle, že nedokázala poznat, kdo to byl. Možná si všimla červeného břicha, ale to mohla být stejně tak dobře červenka, brhlík i hýl. Ať to byl kdokoli, zmizel v korunách stromů. A pak se objevil. Nepřiletěl, jak čekala. Přihopkal po kamenech. Obezřetně se rozhlížel, černou hlavičku natáčel na stranu a ukazoval své cihově oranžové peří. Kolik jemnozrnné a hrubozrné rumělky museli smíchat staří Římané v Pompejích, aby natřeli své domy zářivou červení. Kolik pigmentů z oxidů železa a kadmia potřeboval El Greco aby namaloval Svlékání Krista. A maličký hýl před nimi si vůbec neuvědomoval, že svým zbarvením by mohl soupeřit s nejkrásnějšími obrazy v světových galeriích. Zavalitým tělíčkem by si nezadal s barokními anděly nebo Willendorfskou Venuší a přesto se pohyboval s elegancí baletky. Zastavil se před hromádkou prosa, očividně i jemu přišlo zvláštní, že tady, na hřeběni hor, jsou zrníčka něčeho, co běžně roste v údolích. Annie se ani nepohnula. S pootevřenou pusou civěla na ptáčka, který teď hopkal sotva 2 metry od ní. Hýl postupně spořádal všechna zrníčka a rozhlížel se, jestli tu není ještě jedna kouzelná hromádka. Žena Annie beze slov naznačila, aby vzala pytlík a další hromádku nasypala sama. Jakmile se však Annie narovnala, aby se natáhla proso, hýl s poplašeným trilkem několikrát poposkočil a odlétl. žena zaslechla tichý povzdech, upřímný, tak netypický pro pubertální slečnu jakou Annie byla. Jen jí naznačila, aby ještě chvíli byla potichu. Hýl je jeden z nejzvědavějších ptáků, byla si jistá, že se brzy vrátí. Annie se ale začínala třást. Chlad, který stoupal ze skal, a který ženě připadal příjemný, pro její dětské tělíčko zhýčkané vanou plnou horké vody a topením puštěným neustále na maximum, byl asi příliš. Jestli se hýl brzy nevrátí, budou muset rychle jít dál… Žena zavřela oči a v duchu prosila přírodu, aby udělala ještě jeden takový malý zázrak. Tentokrát se hýl objevil na druhé straně skalnaté plošiny. Žena si všimla, jak pečlivě sleduje Annie, jako by se chtěl ujistit, že ten obří tvoreček s maličkatými křídly bez peří pro něj nepředstavuje riziko. A co víc, nebyl sám. Žena nevěděla, odkud se objevil druhý ptáček, najednou tu však byl. Břicho měl obyčejně hnědé.Že by si hýl přivedl partnerku? V duchu se žena zasmála té představě. Oba ptáčci však doskákali k hromádce prosa a s chutí se do ní pustili. Annie se snažila nehýbat, ale když se na ni žena podívala, bylo ji jasné, že je zle. Měla mělký, trhaný dech, pevně stisknuté rty a obličej už jí trochu červenal. Kýchnutí se neslo daleko. Oba ptáčci vyděšeně vzhlétli, ještě zakroužili oběma nad hlabou, než zmizeli v  korunách. Žena věděla, že teď už se nevrátí. Tím zvukem porušili ticho rána, upozornili na svoji přítomnost. Teď už v očích okolí nebyly jen pozorovatelkami, které se vyklubaly z noční tmy, staly se predátory, se kterými měla příroda své zkušenosti. Jako by i zpěv ze stromů ztichl. Annie už nedokázala přemoct chvění. Ještě několikrát zakašlala, skrývané škrábání v krku se dralo na povrch v mocných záchvěvech. Žena sundala šátek, který měla přes ramena, došla k Annie a zabalila ji do něj. Lněná látka je sama o sobě magická. V parném horku chladí a teplo odvádí, zatímco když je zima, dokáže zahřát. Chvíli přemýšlela, že Annie obejme. Nakonec ale přece jen dala přednost určitému odstupu. Sedla si přímo proti ní. Tuhle řeč si opakovala celé ráno.


2 názory

Janina6
23. 06. 2021
Dát tip

Pěkný styl. Nejdřív mě zarazilo, že nepoužíváš žádné odstavce, obávala jsem se, že se to kvůli tomu bude špatně číst, ale kupodivu mi to nakonec nevadilo.

Annnie, myslím, že je to "useknuté" proto, že to bude ještě pokračovat...


annnie
23. 06. 2021
Dát tip

Dobrej příběh. Trochu mi nesedí ta nezvratnost - proč by to v případě neúspěchu nemohly zkusit znovu? Proč by matka nedala druhou šanci svý dceři, když druhý šance dává i Bůh???

A poznámka na okraj: celou dobu jsem si dívku představovala (z jejích reakcí) jako hodně malou, ta puberta byla pro mě překvapením.

A nakonec: kromě pár překlepů a chyb v příčestí (nepodstatné) pozor: uprostřed textu uvádíš omylem, že se dívka snažila mít oči otevřené (místo zavřené)

Nicméně je to pěkně napsaný a já jsem lehce vklouzla do povídky a prošla si cestu s tebou - jak už ostatně můj nick předurčuje :)

Jo, trochu jsem taky vázala nad tím useknutým závěrem: celý je to lente, lente / a najednou šmik...

Rozhodně ale tip a.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru