Oblásky v ústech

Stal jsem se básníkem.

Tím nebeským darmošlapem.

Jen tak.

Mimochodem.

Ne, pletu se.

Měl jsem vyšší cíle.

Jaké?

Na to už si nevzpomínám.

Možná být lovec humrů

nebo krotitel varanů.

Pak mě ale někdo 

chytil za patu.

A poručil: „Piš!“

Myslím, že to byl Arthur

nebo Vladimir.

Tak teď nemotorně tvořím

a přemílám

oblásky v ústech,

abych nešlapal

múzám na řasy.

A stále hledám

a říkám: „Nevím.“

Občas cítím pach bezdomoví

občas vůni svobody.

A v břiše se mi

převalují

poztrácené nápady.

A ty si chodíš jen tak po ulici

a nevíš, že tě držím za ruku.

Sny by se měly bdít

alespoň ve dvou.