Vyznání

Přestože nejsem na slova a věty

chtěla bych na chvilku státi se básnířkou

přiblížit naše dva světy.

Vyměnit noty za písmena

tóny za lidský hlas

přestože má slovní zásoba je tenká jako vlas.

Jsem zvyklá schoulit se Matce hudbě do náručí

když nevím kudy kam

když nic nepomáhá

a duše si s pocity nevystačí.

Jedinou spásou je zašifrovat slova do notové osnovy

doufat,že i přes jedinou nevyřčenou větu

uslyšíš má slova-kdo ví!

Vždyť i srdce mluví beze slov a dlouhých frází

přesto však svojí silou nedobytné hradby na Zem srazí.

Tak proč mám strach

že neuslyšíš můj hlas v hudbě jenž napsalo Ti samo srdce?

Možná je to převlečená obava z toho,

že jednoho dne neuslyším tvůj hlas, neucítím tvoji vůni a tvé ruce

V ten okamžik změní se mi život k nepoznání!

Co bude dál? Nemám zdání!

Utéct není kam

snad jen Matce hudbě do náručí

nastavím jí dlaň -ale ona mlčí

jen vsype směsici barevných tónů a zašeptá mi:

,,Teď mluv mojí řečíˇ"

Začíná stejný kolotoč jako pokaždé

když hroutí se mi svět.

Píšu do notové osnovy tisíce vět

vzpomínky, pocity, nevyřčená slova

v různých tóninách zas a znova

avšak poslední věta zazní do ztracena:

,,Přestože stále bije v těle mém -je na půl zlomené"