Na víčkách bosých Amorů

Zapaluju hřbitovní svíčku.

Nikoli za zemřelé,

ale za sebe.

Za staré šrámy

a škunery bolesti,

které se ve mně pohupují

jako ňadra černé bekyně

přitisknutá na mříže

mého svědomí.

V noci jsem byl

ve sklepeních

podvědomí

a náhle na

mě z dálky

zašeptaly 

tvoje depeše.

Až je znovu obejmu

do sebe,

tak je zakopu

na tajném místě.

Ale ruší mě krysy 

v podpalubí,

které neúprosně

cupitají

po mých nervech

a staví hráz

půlnoční chůzi po vodě.

V hlavě mi duní

šrapnely vzpomínek.

Chtěl bych tě 

zase oblíznout

a přitisknout

na plaňkový plot.

Máš ale skráň

plnou modrých dětí

a nechci je nechat

napospas

pichlavé podušce

pasáčka veršů.

Kolik jsme

jich poztráceli

ve svých snech?

Ať mikina

plná muších nohou 

komplexů

praskne ve švech.

Chci ji konečně

jako lampion 

poslat do černé díry

mého Nadjá.

Myslím,

že se opět vrátím

k bezbrannosti

křídel andělů

a budu tichý

jako hroty hvězd

mrtvých nekřtěňátek 

zabodaných do víček

bosých Amorů.

Touha po tvých rtech

už ve mně nikdy nezemře.

---