Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Žít s handicapem

05. 07. 2021
11
14
577
Autor
Kristule

Myslíte si, že je handicap jako handicap? Není. Pokud máte nějaký handicap, měli byste se naučit s ním žít. Myslím si, že kdybych měla mentální retardaci a handicapované tělo, tak by se mi žilo lépe. Setkávám se s tím každý den, protože bych věci mohla dělat sama a nemusela bych být odkázána na pomoc asistujících lidí. Nemusela bych čekat, až mě někdo pomůže ven z postele, na záchod, ven na procházku atd.

Začala jsem si to uvědomovat už na druhém stupni základní školy. Nebyla jsem jen mezi lidmi s postižením, ale také mezi zdravými lidmi. Nejvíc to bylo znát s nástupem do ústavní péče. Musela jsem totiž začít více vnímat své tělo. Uvědomovala jsem si, jak se mnou v ústavu jednají a manipulují. Podle nich jsem mohla na záchod jen třikrát denně. A víte, co to pro lidskou bytost je, když jiný člověk rozhoduje, kdy máte jít na záchod, kdy se máte najíst, anebo když jiní lidé rozhodují, kam půjdete? Jelikož jsem poznala mnoho lidí a setkala jsem se s mnoha názory, tak jsem si začala vytvářet svůj vlastní postoj.

V ústavu jsem se dostávala do různých kolektivů, ve kterých byly různí lidé s různými typy handicapů. Bylo mi třináct let, když mě dali do Rodinky. Byla jsem se čtyřmi děvčaty s mentálním postižením. Nejdříve jsem to vnímala jako posun, ale jelikož jsem tam byla zdravá po mentální stránce, tak jsem se musela naučit s nimi komunikovat. Byla s nimi sranda a zábava, ale když jste s nimi osm let, tak vás to přestane bavit. Tak jsem se více bavila s dospělými lidmi, což byli naše vychovatelky a vychovatelé. Byla jsem jediná bez mentální retardace, tak jsem dobře věděla a znala, jak to tam chodí, např. jaký kdo má hrneček, bundu, boty a prostě všechno. Jelikož se tak často střídal personál, chodili se mě ptát, kde mají uživatelé boty atd. Ptali se několikrát denně několik let, tak jsem si připadala jako stroj.

Vychovatelkám a vychovatelům jsem začala lézt na nervy, protože jsem se chtěla bavit jen s nimi. Vadilo jim, že se nebavím s těmi čtyřmi děvčaty. Řekla jsem si, že je potřeba se věnovat sama sobě. Takto vypadal můj normální den. Vstávala jsem většinou v devět hodin. Oblékli mě, dali mě na záchod, udělali hygienu, dali mě najíst a tak dál. Poté když už jsem měla elektrický vozík, tak jsem si dojela do pokoje. Vychovatelky mi dali telefon, připoutali mi ruku a byla jsem celý den v pokoji. Koukala jsem na televizi nebo jsem byla na sociálních sítích. Byly dny, kdy jsem brečela a říkala jsem, že už tam nebudu. Zároveň jsem si daleko víc uvědomovala, že nikdy nebudu žít, jako zdraví lidi. Hrozně mě štvalo, že jsem na vozíku. Nezažiji žádnou lásku a všechno co k tomu patří. To se ale všechno změnilo.

Taková malá ochutnávka, o čem budu psát dál. Budu psát o životě jako takovým v ústavu, jak jsem se dostala do Prahy na školu, jak jsem skoro dodělala maturitu, že jsem vyzkoušela několik adrenalinových sportů a jak jsem si vydobyla samostatné bydlení v Praze. Uvědomuji si totiž, že díky mému handicapu mám větší odhodlání - více než většina lidí bez handicapu. 


14 názorů

Janina6
21. 07. 2021
Dát tip

Zajímavé! Fandím a těším se na pokračování.


Kristule
18. 07. 2021
Dát tip

Děkuju za podporu. Bohužel když jsem byla malá tak jsme byli  integrované školy já jsem si to bohužel uvědomovala až jsem byla větší.V úterý vám dám nový příběh pokud to budu stíhat ale od středy budu dávat průběžně.


Alegna
06. 07. 2021
Dát tip

Taky si ráda přečtu další, věřím, že jsi odhodlanější, než lidé bez handicapu a držím pěsti

 

 


Děkuji za pootevření okna do Života, který zřejmě je plný touhy, ale bolí víc, než si jen kdo umíme představit...


vesuvanka
05. 07. 2021
Dát tip blacksabbath

V ústavu to muselo být pro Tebe utrpení po stránce fyzické i psychické. Také mě napadlo, proč jsi musela být v ústavu, když existují školy,  kde je vše bezbariérové. Z posledního odstavce je jasné, že jsi velká bojovnice. Moc Ti držím palce a ráda si přečtu pokračování, TIP, a vítej na Písmáku!


Určitě si to přečtu. Lidé si myslí, jak jsou na tom špatně a ty bys jim mohla dát vědět, že je to je malá část toho, co nezažili a stěžují si.

Dělej odstavce, pak to bude přehlednější a lidé to budou lépe číst.


Abakus
05. 07. 2021
Dát tip

Nedala sa vybaviť integrovaná škola? Pretože tu už sú aj deti na vozíčku v normálnych školách.


8hanka
05. 07. 2021
Dát tip

ďakujem, počkám:)

 


Kristule
05. 07. 2021
Dát tip

Protože abych mohla studovat, tak jsem musela jít do ústavu. Bohužel, ale ústav neexistuje jenom pro tělesně postižené. Normálně návštěvy fungovali a rodiče fungují, respektive máma, sourozenci také. Počkejte si na další článek a dozvíte se více. 


8hanka
05. 07. 2021
Dát tip kadeřavá

 prečo si bola jediná medzi mentálne postihnutými, keď  máš myseľ v poriadku? Čo rodina?(Rodičia, súrodenci, ich návštevy?)


Kristule
05. 07. 2021
Dát tip

Neboj, já mám zásobě dalších 26 příběhu.


teším sa, pokračuj!


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru