tam kde končí čas

a všechno se mění v nic

tam kde marně nabízíš  mi líc

kde zbytečné je chodit včas

kde není zima ani hic

tam má touha 

změní se v melodii

tamtamy jsou rytmem tvého srdce

tvůj zpěv vlídnou poesií

měkké tóny harfy 

po duši ti kloužou 

jako po tvém těle 

kdysi moje ruce

vznáším se prostorem a časem

rytmus tamtamů mizí

ne, není mi tu všechno cizí

jako by vše prosvíceno bylo tvojím jasem

nepřeberné množství barev, tónů a světel

hlazení tak jemné jako dech růže

zde v těch neviditelných zdech

vzpomínka mlhavá na kvetoucí jetel

a hebkost tvojí kůže

po milování na tvůj vzdech

a tak se vznáším nikde a mimo čas

kolik asi dnů či snad století

až jednou, možná, 

má touha k tobě doletí a já zas ucítím

jak voněl tvůj vlas

ty mou touhou přivábená

krásná jak tvůj obrázek v mé duši

má milovaná žena

zas ti to tak sluší

a tak konečně opět spolu

však než smíme odejít

nápoj zapomnění musíme pít

pak ruku v ruce kloužem duhou dolů

naše srdce

bolestí sevřená

naše dychtivé ruce

hladí tváře

než v zapomnění padnou do klína

už brzy

netřeba dívat se do kalendáře

poslední úsměvy a poslední slzy

poslední vzpomínky

vyschlý inkoust kalamáře

a nic...

(v hloubi srdce ale víme

jednou pro sebe se zase narodíme...

můžeme snad přát si víc?)