Úryvky z korespondence 1

Od: i14

Komu: Matt_T

Datum: 28. 4. 2019 17:15:34

Předmět: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: n/a

Rozhodující okamžik… no dobře, už si píšeme nějakou dobu, sdílíme svou alkoholickou minulost, myslím, že zrovna tobě to můžu říct; doteď jsem to probírala jen na psychoterapii. Takže – ten večer se mi podařilo hodně hodně přebrat, šla jsem sama nočním Brnem, motaly se mi nohy, ale cíl byl jasnej – trojkovej rozjezd na hlavním nádraží. Po cestě jsem oslovila jednoho kluka, seděl na lavičce, úplně sám a mně ho bylo líto a vlastně nevím, kolik mu mohlo být ani jak se jmenoval, i když jsme se představili aspoň pětkrát, byl hrozně nešťastnej a taky opilej, povídal, jak ho jeho holka vyhodila z bytu, a pak už jen mluvil a mluvil, všechny ty světaboly a mnohokrát zlomený srdce, a potom mě přesvědčoval, ať jdu s ním, ať mu aspoň dám pusu, vždyť to nic není, tak tedy aspoň obejmout, no dobře, souhlasila jsem, sahal mi na zadek a zakousl se mi trochu do krku a pak jsem mu řekla dost, že jdu domů, on, že jen dělám, že se mi to nelíbí a že je hrozně smutnej a pak začal, že skočí pod auto a já, že ne, že ať se jde někam vyspat a on, že nemá kam jít a znovu, že se zabije, já, že se nezabije, že je na to srab jako všichni, co o tom takhle na rovinu mluví, on, že jsem zlá, zlá, zlá, ale furt, ať jdu s ním a já jsem ho nakonec nechala stát pod hodinama a vzala jsem si taxi, protože rozjezd jel až za půl hodiny; a když jsem seděla v tom autě, tak mě samozřejmě napadlo – třeba si to fakt hodil, třeba za to můžu já a to všechno jen kvůli tomu, že jsem se s ním dala do řeči; kdybych nebyla opilá, tak se s ním do řeči vůbec nedávám, no každopádně nevím a zcela zbaběle nechci vědět, co s ním bylo a doufám, že se nikdy nepotkáme a pokud jo, tak ať se nepoznáme.

Ano, takhle jsem si to představovala, jenže další den ráno, anebo spíš v poledne, jsem jako obvykle procházela maily a rozklikla i zprávy a v rubrice Jihomoravskej kraj – „Noční autobus na hlavním nádraží srazil opilého muže“ a mně úplně polil pot, protože co když to byl on – a já za to můžu – tři dny jsem nevycházela z bytu, při každým zazvonění mobilu jsem se bála, že je to policie…

Takže tohle byla poslední kapka, chápeš, jaký mám výčitky? Už nikdy nebudu pít, nikdy, nikdy… a nikdy se už nebudu dávat do řeči se ztracenýma případama, protože proč jsem to vlastně dělala – ach ano, protože jsem chtěla ty lidi zachránit, spasit… Taková nabubřelost, taková zpupnost a pýcha, jako by bylo možný se vysmát osudu (anebo náhodě, to je jedno), jako by bylo možný změnit svět a hlavně - změnit člověka! A přitom jsem svým jednáním akorát způsobila tragédii, mám toho člověka na svědomí, ať už se s ním stalo cokoliv. Takže proto, proto jsem přestala, ta abstinence je trest za všechny moje pokusy spasit někoho, za všechny ty zmařený životy. Takže nějak tak…

Od: Matt_T

Komu: i14

Datum: 29. 4. 2019 10:38:59

Předmět: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: n/a

Poslyš, to je fakt ujetý. Jako čekal jsem cokoliv, ale tenhle srdceryvnej příběh… Já ti nevim, mně to přijde jen jako nějaká estetizace, hlavně, aby to bylo náležitě dramatický, hm, on umřel? A ty na tom máš podíl? Jakože pod ten autobus skočil kvůli tobě? To jako fakt? A není to ta stejná nabubřelost, s jakou jsi chtěla zachraňovat svět? A nakonec na sebe alibisticky vezmeš všechny hříchy světa, ach ty moje statečné jehňátko… Prosím tě, vzpamatuj se. Nic není tvoje vina, nehledě na to, že nevíš jistě, jestli to byl on.

A navíc – kvůli vidině šukání jsou chlapi ochotni a schopni vymyslet nejrůznější záminky, manipulují, vydírají. Sám jsem své bývalé přítelkyni vyhrožoval, že se zabiju, když se se mnou rozešla. Přitom to bylo to nejlepší, co mohla dělat. Choval jsem se k ní hnusně, její pokusy řešit mou závislost jsem vždycky zesměšňoval… Dopadlo to ale dobře. Ona je beze mě šťastná, má dvě dcery a milujícího muže. A já jsem ochrnutej kripl, kterýho musí matka přebalovat, protože jsem v opilosti spadl ze zídky na Petrově. Na ty skály tam dole. Možná to měla být demonstrativní sebevražda, možná mi prostě jen uklouzla noha při nějakým ekvilibristickým vystoupení. Nepamatuju si to. Probudil jsem se v nemocnici. Každopádně díky tomu jsem přestal pít já. Není to svým způsobem happyend?

Ale víš co, něco ti konečně prozradím, když už jsi ty ke mně byla tak upřímná... Takový malý sladký tajemství. To, žes mě tenkrát poslala do háje a odjela jsi tím taxíkem, byl první krok, ano, tehdy večer jsem si poprvé řekl, zkusím s tím přestat; sice to nevyšlo, ale alespoň jsem si to připustil. Něco mi prostě začalo docházet. Následovaly docela krušný dva tři roky plný odhodlaných rozhodnutí a recidiv, na jejichž konci byl invalidní vozík, ale – vidíš, teď si uvědomuju: tys mě přece jen zachránila. Docela dobrý, ne? Zachránila jsi mě proti své vůli, přesně ve chvíli, kdy ses rozhodla, že už nikoho zachraňovat nebudeš. To je zase tvůj happyend. A mimochodem, víš, že si pamatuju, jak se jmenuješ?