Zloděj doteků

a všeho málo bylo -

pohledů, dlaní, vlahých rtů,

na věži kvapem bilo

a čas, ten zloděj doteků 

hladině, stromům, nebesům,

a co tvým prstům teprve,

smál se, když mým vlasům  

vplétaly něžné poprvé

a pyšnil se, jak karty míchá,

"jen dotýkej ho, více hlaď ji",

křičela na nás voda tichá,

a touha stojíc na pokraji

pak v beznaděj se proměnila

a kdo ví, zda ji vyléčí

víra, že by se navrátila,

když pohlédnem si do očí