Úryvky z korespondence 2

Od: Matt_T

Komu: i14

Datum: 4. 4. 2019 15:44:12

Předmět: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: n/a

 

Takže zachraňovat? No jo, to jsou ty sklony prvorozených dcer, pečovatelek. Strkají nos do věcí, do kterých jim nic není. Ale docela mě to zajímá. Napiš, koho jsi chtěla zachránit? Rád si přečtu nějakej dojemnej příběh.

 

Od: i14

Komu: Matt_T

Datum: 4. 4. 2019 23:37:58

Předmět: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: n/a

 

No já jsem většinou tu záchranu nezvládla, při všem tom nadšení a odhodlání, který po určité době zákonitě přecházelo do frustrace a pocitu naprostýho selhání, jsem zjistila, že jediný, co musím zachránit, je moje holá prdel a zbytky zdravýho rozumu.

Ale chceš dojemnej příběh – máš ho mít.

 

První člověk, kterýho jsem zachraňovala, byl můj bratranec Jarek. Vlastně ani nevím proč – sice jsme spolu jako děti prožívali docela normální prázdniny u babičky, hráli si, chodili na koupaliště, ale občas dělal docela hnusný věci – vybavuju si třeba scénku, kdy mi se svým bráchou připravil překvapení – prej speciální představení loutkovýho divadla… zatáhli oponu, těšila jsem se na pohádku, nevim, kolik mi mohlo být, možná sedm, osm. Netušila jsem, že si na pomoc vzali takový ty malý umělohmotný panenky, byly to moje nejoblíbenější, šila jsem pro ně oblečky a z krabice od bot vyráběla domečky… Když se opona rozhrnula, panenky visely oběšené uprostřed jeviště, kulisu tvořily stromy a vesnická stavení, ostatní loutky stály na kraji jeviště a jakože tleskaly tomu divadlu. Dobrý ne?

Jasně, že jsem se tehdy rozbulela, babi jim pak vynadala a mně řekla, nebeč, vždyť jsou to jen hračky.

No a tak.

 

Když jsem byla na střední a na vysoké, zašli jsme občas na jedno, dvě… Byla to hrozná sranda, teda ze začátku… Dát si pět piv a tři panáky v hospodě u řeky, pak se s chechotem vydrápat na Ruský vrch, vyčůrat se za pomníkem Rudé armády a cestou na zastávku si ještě zapálit jointa. A do toho vést děsně důležitý řeči o smyslu života.

Vlastně mi to tehdy nepřišlo nijak zvláštní.

Později jsem mu už nestačila. Ale neřešila jsem.

Do té doby, než se stala ta nehoda. Bratranci jeli někam autem, starej wartburg po dědovi, takovej ten, co měl řadící páku u volantu, s nimi dvě malé děti, synové toho druhého, toho, co nechlastal. Jarek řídil. Nevím, jestli to byla nepozornost anebo vina protijedoucího řidiče. Mladší dítě zemřelo, starší si zlomilo ruku, bratranci byli dost pochroumaní, leželi u svaté Anny, sešroubovaní, otřesení.

Zjistilo se, že Jarek měl v krvi dvě promile.

Dostal dva roky.

 

Ve vězení se samozřejmě držel, dokonce ho pustili o něco dřív domů. Říkala jsem, si, šance pro nás oba. Ale pak následoval sešup. Vlastně se s tím nikdy nevyrovnal, se svým selháním, se svou vinou. Ze začátku jsem se mu snažila domlouvat. Hotová sociální pracovnice. Pragmatická, rozvážná, odhodlaná. Měla jsem za to, že na něj racionální argumenty a doporučení zaberou. Najdi si někoho z probační a mediační služby. Existují různý spolky a instituce, kde ti pomůžou, vyslechnou tě. Napoví, co dál. Pomůžou ti, jak se s tím alespoň částečně smířit… Tady, tady, tady. Webový stránky, telefonní čísla.

On nechtěl. Stačilo mu, když jsme se jednou za čas viděli, opili se (už jsme ani nechodili do hospod, levnější bylo kupovat víno v petflašce), on na mě nakydal ty svoje sračky, furt dokola, ach ano, to je tak úlevné, nakydat na někoho svůj hnůj, zbavit se ho a ještě se při tom tvářit, kdovíjakou důvěru tomu druhému neprojevuješ… Už jsem přestala vymejšlet, jen jsem poslouchala. Nakonec to sklouzlo ke společnýmu zpíjení se do němoty, jeho beznadějnýmu pláči a sebelítosti, mým výčitkám a pocitu nedostatečnosti. Nenáviděla jsem se za to, že mu nedokážu pomoci.

Ale aspoň jsem se vždycky snažila pít rychleji, abych toho vypila jakože víc z těch společných zásob a on se tolik neopil.

 

V jiných rovinách šel můj život plus mínus normálně dál, netočilo se vše kolem Jarka, i když jsem si často vyčítala chvíle, kdy jsem se cítila šťastná nebo jen spokojená. Občas mi zavolal, ať dojedu, bylo mi vždycky hrozně, když jsem odmítala, ať už z důvodu, že jsem na večer už něco měla anebo jsem se potřebovala učit na zkoušku… Párkrát jsem se na to vysrala a jela za ním, nedokážu pochopit, jak dokázal i přes telefon dělat ty psí voči.

Zkoušela jsem si tehdy podat přihlášku na pobyt do zahraničí, Francie, Écoles des Mines de Paris – ani jsem nepředpokládala, že by to vyšlo – ale ono to vyšlo. Stála jsem před rozhodnutím – využít příležitosti a jet – anebo zůstat tu a dál zachraňovat. Tehdy jsem ještě aspoň trochu věřila, že to má smysl, i když jsem zároveň cítila frustraci, že se nic nehýbe, že Jarek je pořád na sračky, mou vinou… Ale zvažovala jsem, že tu zůstanu, že se něco přece musí zlomit.

 

Nakonec se přece jen něco zlomilo.

Ve mně.

Zase jsme se sešli, zase na šrot, zase dvojkovým rozjezdem domů přes celý Brno.

Tehdy jsem bydlela v Komíně na sídlišti, kousek nad hřbitovem, často jsem přejela svou zastávku a skončila na konečné, což znamenalo ještě kilometr cesty zpět, no se třema promile se to blbě chodí, párkrát se mi stalo, že jsem si sedla po cestě na lavičku, zapálila jsem si cigárko, abych se jakože probrala a stejně jsem vytuhla; jednou mě vzbudila paní s pejskem, zrovna svítalo, podruhé mě vzbudil smrad spálených vlasů, nechápu jak se mi to povedlo, musela jsem si pak oholit hlavu, ale tenkrát – zase jsem usnula a na konečné přišel řidič a začal mi sprostě nadávat, že co si to jako dovoluju, ty smažko zasraná, kurvo vožralá, takový budižkničemu já vozím, že se na to nevyseru, normálně mě vyhodil z toho autobusu na chodník, rozbila jsem si nos a odřela dlaň, doteď mám jizvy, protože jsem s tím samozřejmě nikam nešla a zanítilo se to a blbě zhojilo – ale jako od té doby jsem si už sakra dávala pozor, abych v nočním rozjezdu neusnula, mám na to celej soubor různých fíglů, ale o tom jindy.

Každopádně tenkrát, když jsem se sbírala z toho chodníku, když jsem viděla ty tmavý skvrny na zemi a svou zakrvácenou ruku, se přede mnou ukázala celá ta marnost mýho počínání, v mé mysli najednou světlo, který bolelo a před kterým nebylo možný se skrýt, tak nějak si představuju všechny ty prozření a zázraky, kdy se ti zjeví anděl s plamenným mečem anebo Panenka Maria, prostě jsem zřetelně viděla, že Jarka nezachráním, že nemůžu, že na to nemám, že jsem selhala na plné čáře…

A v tom okamžiku jsem se rozhodla, že do té Francie pojedu. Věděla jsem, že je to únik před zodpovědností, před neštěstím a hlavně před sebou samotnou, ale byla to v tu chvíli jediná rozumná možnost, no jistě, jsou chvíle, kdy máš na výběr jen ze špatných řešení, takže volíš mezi horším a nejhorším a musíš volit, protože zůstat na místě by znamenalo tvůj konec.

 

Takže útěk, vedle zachraňování těch, kteří se o to neprosí – další moje téma. Člověk se to snadno naučí. Utíkat sám před sebou. Na druhej konec světa. Na druhej konec pokoje. Nebo do druhýho kouta svý vlastní duše. Což jsou ty největší vzdálenosti.

Že je to vždycky ode zdi ke zdi, ti dojde až později. Anebo třeba nikdy.

 

Po návratu z Francie jsem ještě podnikla pár zoufalých pokusů ho zachránit; jeho rozklad však pokročil. Pak jsem začala mít problémy sama se svým chlastáním, jeho potíže mě přestaly zajímat… Mezery mezi setkáními se prodlužovaly, ztrácela se kontinuita, naléhavost, chybělo pojivo… Napadá mě, že to platí i v jiných vztazích, ne jen v těch destruktivních; když chybí tmel, z občasných setkání se stanou zrnka písku náchylný k obrušování, až nezbyde než prach.

Navíc se sem tam našel jinej ztracenej případ, ke kterýmu jsem směřovala svoje úsilí… o tom taky jindy.

 

Když jsem Jarka viděla naposledy, před dvěma roky na babiččině pohřbu, cítila jsem prázdno. Možná jsem si jej cíleně naordinovala, nevím. Prostě mi byl lhostejný, jo, nechtěla jsem mít s tou troskou nic společnýho. Ale možná to byl zase únik, sebeobrannej mechanismus. Jak se nezbláznit pod tíhou výčitek. Jak přežít to, že mi někdo připomíná vlastní selhání, neschopnost a zbabělý útěky.

Smuteční hostina proběhla v hospodě u řeky; posledních pár roků je to už slušná restaurace, ne pajzl jako před patnácti, dvaceti lety. Cestou na zastávku jsem vylezla na Ruský vrch. Možná patos, možná nostalgie. Možná snaha pocítit cosi… Zjistit, jestli ve mně něco zůstalo.

Nezůstalo nic. Vyčůrala jsem se za pomníkem Rudé armády, zapálila si kamelku a šla jsem na trolejbus.

 

---