Můj Boss (je ledovec) 7.díl

Můj Boss (Je ledovec) 7.díl

Myslím, že nová sekretářka se tu taky dlouho neohřeje a to jsem byl plný nadějí, že nad Dianou tentokrát vyhraju. Patrik zuřil jako tajfun. „Ano vymyslel Dane, ale tohle je trochu mimo nemyslíš? Co to oblečení? A ty nemožný brýle. Vždyť se jí investoři a obchodníci leknou!“ Tak o tohle Patrikovi šlo. „Pokud jí uznáš ty jako schopnou, tak je jedno jak vypadá. Kašli na nějakou reputaci firmy a vyzkoušej si jí sám. Uvidíš, že je velice schopná.“ Slyšela jsem křik z jedné kanceláře, když jsem si pokládala věci na stůl sekretářky. Všimnu si několika kamer rozmístěných po chodbě a další cílené přímo na mě. „Vidíš, je přesná a navíc zadaná. Nevím co víc ještě chceš. Není to trochu přehnané hlídat to i tady? Na záchodě nejsou?“ Zaťukal jsem na sledovací monitor a zasmál se svému vtipu, ale Patrik se nesmál. „Vyloučeno! Nehlídaná sekretářka je o to nebezpečnější. Ona je zadaná? Vždyť je to chodící strašidlo.“ Patrik listoval v jejím životopise. Tentokrát podrobně četl každý řádek.  Dan zakroutil hlavou a opustil kancelář se slovy. „Zadej ji práci a podle toho se rozhodni, ale když si myslíš, že Isabelu nepotřebuješ můžeš si všechny papíry chystat jako doteď.“ Už teď se doslova prohnul stůl pod dalšími projekty, nehledě na hlášení z různých poboček a odvětví. „Dobře! Vyzkouším jí. Chci, aby do týdne přetřídila a srovnala náš malý  archív.“ Dan vyvalil oči. Prej malý? To místo bylo o něco větší, než naše obě kanceláře a nebylo v něm hnutí. Nejen, že se musí přetřídit rozházené zakázky, ale vytřídit staré, které nejsou potřeba a zlikvidovat. Za jeden týden by to bylo možné stihnout, jen těch lidí by na to muselo být hned několik. 

Chvíli trvalo, než se Dan rozhodl vzít za kliku. Schválně nechal pootevřeno. „Ty nejdeš ani pozdravit?“ On s tím prostě nepřestane. Jak dlouho se bude schovávat za ty hloupé monitory a zařízení co si koupil, aby měl přehled o dění ve firmě. „Ne! Až dokončí svou práci.“ Ten hlas byl přísný. Úplně mě zamrazilo, když pan Dan vyšel z kanceláře napravo. „Ááá tady vás máme. Vítejte a rovnou se dáte do práce. Vaším úkolem bude udělat tu pořádek, než skutečně začnete. Mimo vyřizování telefonů a pošty je potřeba do týdne uklidit archív.“ Přikývla jsem a následovala pana Dana chodbou, kde byla hezky zařízená kuchyňka a nenápadně krytý vchod na toalety. „Je to tu pěkné.“ Co mám dělat? Vypadá, tak spokojeně, ale až uvidí archív spadne jí čelist údivem a rovnou bude chtít utéct. Kdybych se v tom měl hrabat já, tak podám okamžitou výpověď a klidně bych za ten odchod ještě zaplatil, i kdybych si měl vzít půjčku od rychtářů. Patrik nenápadně využil situace, protože původně se o to chtěl postarat sám, ale když na něj spadl regál prohlásil, že na to do smrti nesáhne.

„Tady to je. Náš netknutý archív. Je potřeba vytřídit starší papíry nad 10 let a seřadit nové do krabic a nadepsat. Zvlášť se dávají smlouvy a personální věci. Patrik si to za týden zkontroluje.“ Ani jsem si toho nevšiml, až když dopsala na malý bloček, kde si dělala poznámky. Zřejmě měla hodně zkušeností.  „Dobře. Rozumím. Nevadí pokud to utřídím přehledněji?“ Zamrkal jsem jestli se mi to nezdá? Ta kuráž s jakou to řekla. „Ano to je čistě na vás. Chceme hlavně vytvořit místo na další dokumenty, které se hromadí v kancelářích. Vše je v tomto patře monitorované, tak nic nevynášejte bez povolení.“ V ten moment se natočila jedna z kamer na chodbě. Tahle nenápadná osůbka bude pro Patrika plnohodnotný soupeř. U toho nesmím chybět! Přikývnul jsem do kamery a zamával. Zazvonil mi telefon. „Jsi dětinskej.“ A Patrik zavěsil. On není o nic lepší, kvůli tomu, že ho přizabil regál si to odskáče Isabela. Stál jsem na chodbě, když se snažila okolo mě projít. Podívala se na mě a já na ní. „Ehm ráda bych začala jestli dovolíte.“ Uhnu bokem, aby proplula chodbou jako duch. „ Jistě a kdyby cokoliv stavte se.“ Chodila tiše jako myška. Tohle by měl Patrik ocenit. Klapání na vysokých podpatcích ho vždycky rušilo při práci. Vrátil jsem se do své kanceláře, kde na mě čekal štos nevyřízených dopisů a grafů.

Patrik:

Co to dělá? Přiblížím kameru a zaostřím na stůl. Třídí moji poštu? Za chvíli odběhne do kuchyňky, kde není kamera. Bez zvuku to taky není ono. Měl jsem to víc promyslet, jenže pak bych musel poslouchat Dana a nakonec to odmontovat jako z jeho kanceláře. Znovu je u stolu tentokrát s podnosem, kde byla zřejmě káva. Přidá několik obálek a spojí se telefonem. Chvíli váhám, než zmáčknu svítící linku. „Dobré ráno řediteli. Vaše pošta je připravená a káva také. Mohu vstoupit?“

„Ne. Dejte to sem.“ Vedle mě se vyklopila přihrádka, kde se akorát vešel podnos a znovu se zavřela. Zřejmě nemá rád lidi. Pokrčila jsem rameny a chystala se na čištění archivu. V tom se ozval příchozí hovor. „Zákusek.“ Zavrčel a znovu se sklopil prostor. „V kuchyni nic není. Mám objednat?“ Funěl jak rozzuřený býk. „To je váš problém. Já ho chci teď!“ Čekal jsem, že jí to vykolejí, ale to se nestalo. Na kameře působila zcela klidně. „Moment.“  Zalovila v krabici na stole a vyndala menší dózu. Rozdělala víčko a dala to do prostoru.  „Dobrou chuť.“ Co to tam dala? Nechám otevřít prostor a vezmu dózu. Závin s tvarohem. Vypadá dost obyčejně.