Láska a moudrost vyhrává

V jedné daleké Zemi vládl hodný král se svojí ženou.

 

Měli krásnou dceru, které dali jméno Alenka. Princezna byla velice chytrá, bystrá, ale i skromná a především laskavá. Vyrůstala v hřejivém objetí svých rodičů od narození a v něžné lásce, která neměla hranic. Proto nebylo divu, že z ní vyrostla překrásná bytost se srdcem na dlani.

 

Nepotřebovala žádné drahé šperky ani šaty, protože věděla, že krása člověka spočívá v čisté duši a naplněném srdci.

 

 Oba rodiče byli na svou dceru patřičně pyšní. Neměli žádné obavy ze dne, kdy usedne na trůn se svým budoucím manželem, aby společně převzali kralování.

 

Král si s touto myšlenkou pohrával čím dál častěji, protože se těšil, jak si bude moci s milovanou ženou užívat volné dny bez královského úřadování.

 

Alenka neměla sebemenší tušení o plánech svých rodičů, protože byla od rána v jednom kole. První její kroky vedly do královské kuchyně, kde už měla na stole připravené dobroty pouze pro její mlsný jazýček. Nejraději si pochutnávala na jahůdkách se šlehačkou, která byla jemně posypaná čokoládovými hvězdičkami.

 

V kuchyni byla vždy vítána, přestože ráda ozobávala marcipánové růžičky na připraveném dortíku k odpolední kávě.

 

Dokonce už byla schopna připravit jednoduchá jídla. Jenom při prvních pokusech obrátit palačinku na pánvičce se jaksi nevedlo. Místo, aby palačinka dopadla zpátky na pánvičku, letěla přímo na zem. Pobavila se celá kuchyně. Princezně to vůbec nevadilo, alespoň den začal pěkně zvesela.

 

Všichni Alenku milovali, protože měla srdce na pravém místě a nedělala žádné rozdíly mezi urozenými lidmi ani služebnictvem. Ba naopak si ho vážila, protože viděla, kolik práce zastanou za jediný den.

 

Často se stávalo, že si princezna při práci na zahradě natrhla šaty nebo jí visel knoflíček na nitce. Hned zaběhla ke švadlenkám, aby jí půjčily jehlu a nit. Sama si šaty vyspravila, protože je nechtěla obtěžovat takovými maličkostmi, když měly plné ruce práce.

 

Jednoho dne se král s královnou rozhodli udělat Alence překvapení. Najali do služby dvorního šaška Matouše. Ten se nemohl dočkat chvíle, až pohlédne princezně do očí. Představoval si ji v krásných šatech … prostě tu nejkrásnější princeznu na světě. Když vstoupila do královského sálu, sotva si ji povšimnul.

 

„Milý šašku, toto je naše dcera Alenka. Buď jí na blízku, když bude potřebovat vykouzlit úsměv na tváři“ řekl hrdě král.

 

Šaškovi div samým údivem nespadla čepice s rolničkami na zem. Stála před ním krásná dívka s milým úsměvem.

 

 

 

                   „Klaním se před vámi, vzácná paní

 

                     avšak údivu se neubráním.

 

                     Ve vašich očích čtu si nevinnost a krásu

 

                     která nosí nám obyčejným lidem spásu.“

 

 

 

„Děkuji Ti, šašku. Děkuji Ti za tvá hřejivá slova. Vítám Tě na zámku a doufám, že se tu budeš cítit dobře“ promluvila Alenka.

 

Od té chvíle měl Matouš oči pouze pro ni. Rodiče byli také spokojeni z milého šaška, který byl moudrý a laskavý.

 

Jak čas ubíhal, šašek Matouš se stal miláčkem všech. Rozdával radost a úsměv po celý den. Alenka se nemohla dočkat rána, až uslyší cinkání rolniček, které se rozléhalo po dlouhé chodbě. Každou volnou chvilku přiběhla za šaškem, aby ji rozesmál nebo dokonce poškádlil. Měla to ráda, protože se hodně pobavila.

 

Stali se z nich velcí přátelé. Nejenže se spolu smáli, ale naslouchali cvrlikání ptáčků v korunách stromů, vyprávěli si o svém dětství a plánovali na druhý den, co by tak mohli podniknout. Alenka k němu pociťovala čím dál větší důvěru, proto se mu začala svěřovat s nejtajnějšími myšlenkami.

 

Jednoho rána si vyšla do zahrady, když v ten okamžik na ni kdosi vykoukl za keřem. Kdo jiný to mohl být než šašek Matouš? Alenka se trošku zalekla, ale pak se hned rozzářila jako sluníčko na jasné obloze. Společně usedli do trávy a Matouš spustil:

 

 

 

               „Milá princezničko, chtěl jsem Ti

 

                 natrhat kvítka do vlasů

 

                 ale pak jsem si to rozmyslel

 

                 protože by ztratily svoji krásu“

 

 

 

„Proč by ztratily svoji krásu, Matouši?“ podivila se Alenka.

 

 

 

               

 

 

 

                  „Nechci vzít život květině

 

                    pro chvilkové potěšení

 

                    tak kruté mé srdce není!

 

                    Nechci vidět, jak pomalu uvadá

 

                    jak svůj květ sklání k zemi

 

                    tak kruté mé srdce není!“

 

 

 

„Máš pravdu, Matouši! Nikdy jsem o tom takhle nesmýšlela a nyní se před svým šaškem stydím“ sklopila hlavu.

 

„Odhoď stud, princezničko. Rozhlédni se kolem sebe! Neutrhli jsme jediný kvítek a to je důležité“ utěšoval ji.

 

„Děkuji Ti, Matouši“ pousmála se Alenka.

 

Večer vyprávěla rodičům u šálku lahodného čaje o tom, co dělala po celý den.

 

Ti se nestačili divit, když spustila o dvorním šaškovi.

 

„Udělal jsem velkou chybu, když jsem Matouše přijal do služby“ řekl důležitě král.

 

„Neudělal, tatínku!“ vyděsila se Alenka.

 

„Udělal! To mi nikdo nevymluví!“ stál si na svém.

 

Královna znejistěla, protože takhle svého chotě neznala. Chtěla se začít přimlouvat za šaška, ale nebylo potřeba.

 

„Měl jsem ho přijmout za dvorního rádce a ne šaška!“ rozesmál se.

 

Alence spadl kámen ze srdce a královně se očividně ulevilo. Každé jeho vystoupení bylo laskavé a vřelé. Mluvil v hádankách a pravý význam ukrýval za slova. To dokáže pouze inteligentní člověk s otevřeným srdcem.

 

Každý den byl ozdobený cinkáním rolniček, až mladá princeznička zapomněla na vdavky. Nic jí nechybělo. Práce měla pořád dost a po boku Matouše neměla nouzi o smích. Nedovedla si představit, že by ho neměla na blízku. Cítila k němu cosi více, ale nedokázala to pojmenovat. Jenom věděla, že nemůže dospat rána, aby mohla být zase s ním. Na nikoho se ještě takhle netěšila.

 

Proto, když král rozeslal do sousedních Zemí pozvánky na námluvy, Alence se po tvářích rozkutálely slzičky jako hrášky. Oba rodiče se velmi polekali, když uviděli svoji dceru nešťastnou. Ujistili ji, že si prince nejdříve důkladně vyzpovídají a poté se sama rozhodne, zdali si některého z nich vybere. Dobře věděli, že bez lásky není života.

 

Za nedlouho se na zámek sjely skupiny doprovázející prince a nesoucí dary pro nastávající nevěstu. Alenka zahlédla dlouhé průvody přicházející hlavní branou, rozutíkala se do zahrady, aby se schovala před celým světem. Jediný, koho si přála, aby ji našel, byl šašek Matouš. Nezklamal, jako pokaždé!

 

Trošku se opozdil, protože nejprve zaběhl do kuchyně pro malý dortík. Byl to ozdobený perníček ve tvaru srdce. Nechal jí ho upéct na dnešní den.

 

Princezna seděla na svém oblíbeném místě pod starou lípou. Oči měla zavřené a řasy mokré od stékajících slziček.

 

Kdosi ji zašeptal do ouška:

 

 

 

                            „Nebuď smutná, paní má

 

                              věrný šašek pospíchá

 

                              cosi v dlaních ukrývá

 

                              pro Alenku něco má“

 

 

 

Konečně zazněl očekávaný hlas, který tolik potřebovala slyšet v této pro ni nelehké době.

 

„Jsi moc hodný, že jsi přišel, Matouši! Mé srdce je naplněno smutkem a v mé duši přebývá velký strach.“

 

„Proto jsem tady, princezničko! Ty nejsi ani trošku zvědavá, co jsem ti přinesl?“

 

„Nevím! Možná trošku zvědavosti v sobě mám“ přiznala.

 

„Tohle srdíčko je pro tebe, Alenko! Tak už se netrap a ochutnej!“ pobídnul ji a důležitě pokračoval: „Vždyť králem mohu být i já! Korunu už nosím, jenomže je s rolničkami a udělal jsem si ji sám!“

 

Princezna se při jeho slovech rozesmála. Chmury se vypařily a už pohlížela na upečené srdíčko s úsměvem.

 

„Děkuji Ti! Je krásné, Matouši. Ještě jsem od nikoho nedostala tak milý a krásně voňavý dárek“ řekla dojatě, ale v téže okamžiku se vyděsila: „Přeci ho nemohu sníst! To nejde!“

 

Matouš byl potěšen. Stál si ale na svém, že ho musí alespoň ochutnat. Jinak by to nešlo.

 

„Pod jednou podmínkou, šašku“ vztyčila ukazováček pravé ruky.

 

 „Jakou, princezničko?“ zeptal se zvědavě.

 

„Že si ho sníme společně“ odpověděla s prosebným tónem.

 

„Dobře! Souhlasím“ řekl Matouš a dodal: „Už nebuď smutná! Takových srdíček ti mohu nechat upéct tisíce. Avšak pravé srdce najdeš pouze u člověka, který Tě bude milovat po zbytek života.“

 

„Máš pravdu, Matouši! Přesto…. „

 

„Při vybírání ženicha poslouchej své srdce. Jedině to ti napoví, který bude pro tebe tím pravým!“ skočil ji do řeči šašek.

 

Mezitím srdíčko dojedli, když se Alenka zeptala: „Co je to vlastně láska, Matouši?“

 

Šašek se zahleděl hluboko do princezniných očí a odpověděl:

 

 

 

                         „Láska- to je radost

 

                           láska- to je smích

 

                           láska- to je pocit

 

                           že už všechno víš!“

 

 

 

Jak tedy poznám člověka, kterého opravdu miluji?“

 

 

 

                            „Když ti srdce bije silně jako zvon

 

                              když v očích plaménky ti září

 

                              když dech se s větrem předhání

 

                              když On se před tebou sklání!“

 

 

 

V tu chvíli Alence došlo, co cítí v blízkosti dvorního šaška Matouše. Je to láska!

 

Podívala se na něho a hned jí líčka zčervenala jako jahůdky.

 

Matouš ji pohladil po tváři a zašeptal: „Moje milá princezničko, ničeho se neboj! Ještě se nestalo, aby upřímná láska nezvítězila. Věř, princezničko!“

 

Hluboce se před ní uklonil a odcházel kamsi po vyšlapané cestičce. Alenka se za ním rozběhla, protože ještě nikdy neviděla svého šaška smutného a nešťastného.

 

„Matouši! Matouši! Vždyť Ty jsi smutný! Jak je to možné? Jsi přeci šašek!“

 

„Myslíš si, princezno, že šašci neznají smutek? Že nikdy neuroní ani slzičku? Že se neutápí ve smutku?“ na chvilku se zastavil a poté smutně dodal: „Tak to se tedy velice mýlíš, Alenko! Pod touhle maskou se skrývá obyčejný člověk, který prožívá své radosti, starosti, výhry i zklamání. Má svá tajná přání, hledá svoji lásku, porozumění a štěstí.“

 

Alenka zůstala stát, aniž by jí z hrdla vyšlo jediné slovo. Do této chvíle si naivně myslela, že je Matouš šťastný a nic mu neschází. Nyní pochopila, jak těžkou práci vykonává, když se musí smát a bavit druhé, přestože jemu samotnému není do smíchu.

 

Mezitím se dokončovaly přípravy na blížící se velký den. Alenka se zavřela ve svém pokoji a stále dokola si přehrávala poslední rozhovor s Matoušem. Žádní urození princové ji nezajímali, protože je stejně neznala.

 

„Jak si mám vybrat ženicha, když ho vůbec neznám? Nevím, jaké má chování a jestli mne bude mít vůbec rád?“ naléhala Alenka.

 

Král se podíval na svoji choť a pokývl hlavou, aby jí to vysvětlila.

 

Královně se na tvářích objevil šibalský úsměv a odpověděla: „Milá dceruško, tyto námluvy ti otevřou oči. Můžeš se totiž zamilovat na první pohled do urozeného prince nebo už ve svém srdíčku svého tajného prince nosíš? Jenom o tom nevíš nebo se to bojíš přiznat?“ na chvilku se odmlčela,uchopila její ruku do svých dlaní a dodala: „Sama si vyber, který z nich bude hoden tvé lásky! Ničeho se neboj!“

 

Alence se ulevilo, protože se ujistila, že za ní budou rodiče stát, ať si vybere kohokoli.

 

Následující den se konaly námluvy. Přestože měla princezna ušité šaty přímo pro dnešní den, rozhodla se, že dá přednost obyčejným šatům. Těm, které měla na sobě, když poprvé spatřila Matouše.

 

Když vstupovala do královského sálu, viděla kyselé obličeji princů. Jediní, kdo ji přivítali s milým a upřímným úsměvem byli rodiče. Alenka pomalu přicházela ke královskému trůnu, kde se uctivě poklonila a dala najevo svým rodičům veškerou úctu a poděkování. Poté se posadila po boku krále. Marně se rozhlížela po sále, aby uviděla barevnou čepici s rolničkami. Naklonila se k rodičům a smutným hlasem zašeptala: „Neviděli jste tu Matouše, maminko? On mě zradil! Nepřišel, když ho nejvíce potřebuji!“

 

Královna se jakoby na oko podivila, proč by tu zrovna musel být dvorní šašek.

 

 „Tolik mi vyprávěl o lásce a teď ani nepřišel na mé námluvy, aby mne podpořil.“

 

Rodiče se pousmáli a než stačila královna cokoli říci, sálem se rozezněly rolničky.

 

Dvorní šašek se klaněl na všechny strany, dokud nepředstoupil před královský trůn. Slušně pozdravil vladaře a potom se sklonil k Alenčiným nohám. Promluvil tak nahlas, aby ho v sále nikdo nepřeslechl: „Urozená princezno, velice se omlouvám za svou nedochvilnost. Vyráběl jsem růži z papíru, kterou bych Vám chtěl darovat. Přijměte ode mne tuto květinu, prosím. Ona je symbolem lásky, která nikdy neuvadne!“

 

Král s královnou byli dojati. Když pohlédli do Alenčiných očí, hned bylo jasné, pro kterého jí srdce bije! Avšak námluvy jsou námluvy. Královské slovo se muselo vždy dodržet! Ze sálu se začalo ozývat:

 

„Co si to ten šašek dovoluje?“

 

„Hnedka bych ho nechal odvést stráží!“

 

„On dal princezně růži z papíru!“ vysmívali se princové.

 

Alenka byla mile překvapena, že ani neměla potřebu vnímat nehezké řeči z úst přítomných. Zato však král zakročil a nechal uvést prvního z nápadníků, aby utichla linoucí se slova.

 

Sál se přímo otřásal v základech, když předstoupil princ se svojí družinou. Všichni byli oblečeni v těžkém brnění a po pravici měl každý připevněný velký meč. Princeznu polila hrůza při pohledu na prince a jeho vojsko. Připadala si jako na bitevním poli a ne na námluvách.

 

„Přijeli jsme z Černé Země, abychom uviděli vaši dceru a především vaše království. Stále rozšiřujeme naši Zemi o další sousední území. Pokud spojíme naše království, staneme se neporazitelnou říší. Ovládneme celý svět!“ říkal nadšeně princ, pohlédl princezně do očí a rázně pokračoval: „Jenom my dva budeme vládnout celému světu, princezno! Budete mít všechno, na co si jen pomyslíte!“

 

„Co když princezna touží jenom po vaší lásce, princi?“ zeptal se šašek.

 

„Láska?!“ Té není zapotřebí! Ani si na ni nevzpomene, věřte mi!“

 

Alenka raději sklopila oči, aby se vyhnula krutému pohledu prince. Slova pro ni byla dostačující. Nakonec se princ otázal krále: „Kolik vojska vlastní vaše království?“

 

 Král odpověděl pouze jediným slovem: „Žádné!“

 

Princ si zprvu myslel, že se přeslechl a proto položil otázku ještě jednou: „Kolik vojska vlastníte, pane králi?“

 

Na to mu však rychle odpověděl dvorní šašek, aby se král nemusel dvakrát opakovat.

 

„Naše Země nepotřebuje vojsko, protože u nás vládne láska a mír. Kde je světlo lásky, tak není místo pro tmu ani zlo!“

 

Princ se beze slova otočil, dal družině povel k odchodu a rázným krokem opustili královský sál i celou Zemi.

 

Další princ už netrpělivě čekal na vyzvání krále, aby mohl předstoupit se svými dary pro princeznu. Jeho služebnictvo mělo plné náruče darů a přeplněné truhly drahými šperky.

 

Celý sál se rozjasnil při třpytu pravého zlata. Dvorní švadlenky ušily překrásné šaty různých barev a střihů. Dokonce mezi nimi byly i jedny svatební. Alenka si princovi dary prohlížela se smutným výrazem v obličeji, protože žádná z těchto drahých věcí nebyla darovaná z upřímné lásky.

 

„Až se stanete mou ženou, princezno, už nebudete nosit šaty pro služebné. Nebudete přijímat hloupé dary od drzého šaška“ promluvil princ, zahleděl se kamsi nahoru a pokračoval: „Všechny šaty budou ušité z pravého hedvábí a ke každým z nich samozřejmě nové střevíce. Hrdlo se Vám bude třpytit zlatem a ve vlasech budete mít zapletené perly. Teprve poté se z Vás stane opravdová vládkyně Země.“

 

Matouš se neudržel a začal bojovat o princeznino srdce jako o život. Chtěl jí přede všemi dokázat svoji upřímnou lásku, kterou k ní cítil od prvního okamžiku.

 

„Milý princi, pokud máte zájem o princezninu ruku, přijměte ji s láskou takovou, jaká doopravdy je. V prostých šatech se skromnou duší!“

 

Princ se zamračil a hned odpověděl: „Budoucí královna má své povinnosti, jako každý z nás. Musí být dostatečně hrdá a pyšná na své postavení, což musí být viděno na jejich šatech a především na chování, že se nebude usmívat na šaška!“

 

Alenka se stoupila k princi a řekla: „Děkuji Vám princi, za všechny krásné dary, avšak nemohu je od Vás přijmout. Nejsem hodna vašeho postavení a proto si

 

dary ponechte. Přeji Vám mnoho štěstí při hledání nové vladařky pro vaši Zemi.

 

Nyní už zbýval poslední nápadník, který se velmi radoval z neúspěchů princů.

 

Alenka se rozhodla, že nyní začne mluvit první ona.

 

„Princi, položím Vám tři otázky. Pokud budou vaše odpovědi správné, stanu se vaší ženou.“

 

V sále se rozprostřelo ticho. Všichni netrpělivě čekali na vyslovení tří otázek, které rozhodnou o osudu celého království. Ani sám Matouš netušil, co si princezna připravila pro posledního prince.

 

„Má první otázka zní: Co je to, když Vám srdce bije silně jako zvon?“

 

„Když jdu do války bojovat za svoji Zemi“ odpověděl bez jediného zamyšlení.

 

„Má druhá otázka zní: Co je to, když Vám plaménky v očích září?“

 

„Když mám plné pokladnice peněz a drahých šperků.“

 

„Zatím jste ještě neodpověděl správně na žádnou ze dvou otázek, princi. Zbývá už tedy poslední: Co je to, když se Vám dech s větrem předhání?“

 

„Když jedu se svoji družinou na lov divoké zvěře“ odpověděl nadšeně princ.

 

„Je mi líto, milý princi. Na tyto tři otázky byla pouze jediná odpověď a tou byla láska!“

 

Matouš byl dojatý a mile překvapený, že si princezna pamatovala jeho slova. Rodiče udiveně hleděli na svoji dceru, jak dokázala krásně vystihnout tajemství lásky. Sálem se rozezněly kroky odcházejících princů a jejich služebnictva. Odnášeli dary, které přivezli pro nastávající královnu. Alence byla unavená, ale přesto nesmírně šťastná. Rodiče na tom byli podobně, jako jejich milovaná dcera.

 

„Řekni nám, Alenko, jak jsi přišla na tak ušlechtilé otázky pro posledního prince?“ zeptala se zvědavě královna.

 

„Před přípravami na konající se námluvy jsem utekla do zahrady, abych se schovala před celým světem. Sedla jsem si pod starou lípu, kde mě našel šašek Matouš. Nechal mi upéct srdíčko, a když jsme ho spolu dojídali, tak jsem se ho zeptala, co je to vlastně láska? Odpovědi jste již slyšeli“ odmlčela se a poté řekla: „Matouše nosím ve svém srdci. Pro žádného prince tam už nezbylo místo.“

 

„Tak to bys takhle neměla nechat a rychle za svým milým pospíchat, dcero moje“ řekl rozhodně král.

 

 Královna přikývla na souhlas. Alenka se hned rozběhla ke dveřím sálu za svoji láskou. Úplně zapomněla, že byla unavená a chtěla si jít odpočinout do pokoje.

 

Avšak Matouš nikde nebyl a dokonce ho už nikdo neviděl. Alenka ještě zaběhla do kuchyně, do zahrady na jejich oblíbené místo, ale po šaškovi nebylo ani památky. Vrátila se celá utrápená a nešťastná do zámku. Král s královnou si užívali klidu po náročném dni v houpacích křeslech a povídali si. Alenka přiběhla a vklouzla rovnou do královského objetí.

 

„Copak se stalo, holčičko? Kdepak máš Matouše?“ zeptal se král.

 

„Prohledala jsem skoro celé království, ale Matouše jsem nenašla. Dokonce ho už po námluvách nikdo nezahlédl. Co když se mu přihodilo něco zlého, tatínku?“

 

„Tak to si nemyslím, Alenko. Zůstaň tu na pár slov s maminkou a já se po něm poohlédnu. Myslím, že vím, kde ho najdu. Musíš mi však slíbit, že se přestaneš trápit a za chvilku si půjdeš do svého pokoje, aby ses na zítřejší ráno dobře vyspala.“

 

„Ano, tatínku. Jsi moc hodný. Děkuji Ti.“

 

Král si oblékl svůj teplý plášť a vydal se za Matoušem do jeho komůrky pro služebnictvo. Přestože Alenka slíbila, že se bude snažit usnout, po celou noc oči nezahmouřila. Stále myslela na Matouše. Rozhodla se, že si ho najde, i kdyby měla jít na kraj světa.

 

„Ťuk, ťuk, ťuk“ ozvalo se jemné zaklepání na dveře.

 

„Dále“ vyzval Matouš ke vstupu polohlasem, aby nevzbudit kuchaře z vedlejší komůrky.

 

To bylo překvapení! Do pokoje vstoupil samotný král. Matouš byl jeho příchodem velice zaskočen. Zrovna si balil věci, aby mohl hned brzy ráno vyrazit na cestu.

 

„Kampak se chystáš, Matouši?“ zeptal se ho král a posadil se na židli k malému stolečku.

 

„Chci se vrátit domů ke svým rodičům. Tady moje práce skončila. Už tu nemohu déle zůstat“ odpověděl.

 

„Jaký je tvůj pravý důvod odchodu z našeho království, synu? Není to náhodou kvůli naší Alence?“

 

„Ano, pane králi. Odejdu, aby se mé srdce už nadále netrápilo. Jsem pouhý šašek a ona urozená princezna.“

 

„Dobře, Matouši. Dovolím ti odejít pouze pod jednou podmínkou. Zítra ráno přijdeš do královského sálu bez masky šašky. Potom budeš mít cestu volnou. Je to můj královský příkaz. Doufám, že ho splníš.“

 

„Samozřejmě, pane králi. I když nechápu, proč si nemám obléknout svůj šat?“ podivil se Matouš.

 

„Dobrou noc, Matouši. Hezké sny“ rozloučil se král a potichu odcházel z pokoje, aniž by mu odpověděl na otázku.

 

Matouš se posadil na starý kavalec a hleděl malým okénkem na noční oblohu. Byla tajemná, jako králův příkaz. Jen se obával, aby ho tam nezastihla princezna. Vždyť by ho bez čepice s rolničkami ani nepoznala.

 

Konečně se po dlouhé noci objevily první paprsky světla a s nimi slunce pomalu odhalovalo svoji tvář. Rodiče již netrpělivě čekali na příchod Matouše. Král s královnou se od samého rána usmívali a škádlili jako za mlada. Alenka ničemu nerozuměla, protože ji pouze řekli, ať se nechá překvapit.

 

Náhle vstoupil do sálu neznámý mladík. Z Alenčina pohledu se dalo vyčíst obrovské zklamání. Kdežto král s královnou byli nadšeni při pohledu na toto muže.

 

„Neměla jsem tušení, jak krásný člověk se skrýval pod maskou smíchu“ zašeptala královna svému choti, aby to princezna nezaslechla.

 

Mladík přistoupil ke královskému trůnu a hluboce se poklonil. Alenka se až nyní podívala do tváře mladíka, který ji tak moc připomínal šaška Matouše.

 

Král se zhluboka nadechl a pravil: „Před časem jsme se s mojí ženou rozhodli skoncovat s vladařením. Byly uspořádány námluvy, kde si měla naše dcera vybrat ženicha. Neuspěl žádný z urozených princů, zato náš dvorní šašek otevřel brány jejího srdce. Tím chci říci, že si nezaslouží nosit čepici s rolničkami, ale pravou královskou korunu a ruku naší dcery Alenky.“

 

Ta konečně pochopila, kdo před ní smutně klopil zrak. Byl to její Matouš!

 

Vrhla se mu do náruče, aby konečně ucítila jeho objetí. Tolik si přála zažít tento okamžik, až se jí štěstím zatočila hlava.

 

Za pár dnů byla vystrojena svatba. Matouš s Alenkou převzali kralování ve stejné pokoře a úctě jako její rodiče. Všichni ctili moudrost a spravedlnost mladého krále, který ještě donedávna nosil čepici s rolničkami.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---