Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O třech čarodějnicích

23. 07. 2021
0
0
147
Autor
MarMi

 

Ač tomu možná nebudete věřit, existovala Země zvaná „Království radosti a smíchu“. Už samotný název naladil na dobrou strunu každého, kdo vstoupil na onu půdu. V té Zemi poletovalo více ptáčků, rostla spousta překrásných květin a průvody motýlů doprovázely každičkou živou duši. Bylo toho ještě mnoho, co chybělo ostatním královstvím.

 

A víte, proč? Tuto Zemi naplňovala láska, radost, smích a soucit!

 

Tím pádem tu rostlo nespočet léčivých bylin s kouzelnou mocí, kam jen oči pohlédly.

 

Strážkyně radosti a smíchu byly dvě dámy v letech Filoména a Fiona. Abychom to uvedli na pravou míru, byly to čarodějnice. Velevážené ženy i pro samotného krále, královnu a jejich dceru Jitku.

 

Princezna už od mala zářila, jako sluníčko na obloze. Měla srdce otevřené pro všechny a rozdávala radost na každém kroku. Netrpěla strachem ani nehezkými myšlenkami, protože v její duši na to místa nezbývalo.

 

Jednoho deštivého dne seděly Filoména s Fionou ve své chatrči a nudily se o sto šest.

 

„Už mě to nebaví sedět na zadku, jako spadlá pecka. Přines skleněnou kouli, Fiono.“

 

„To je dobrý nápad! Alespoň se pobavíme, sestřičko!“ přivítala s nadšením a pospíchala, aby byla koule na stole. Opatrně ji položila a odkryla bílý šátek. Filoména upřela zrak na onu kouzelnou věcičku a s radostí vykřikla: „Chystá se k nám naše stará známá, Fiono! Hádej, kdo to je? Ale nedívej se do koule!“ upozornila ji, aby náhodou nešvindlovala.

 

Fiona měla náramně ráda hádanky a tak přemýšlela, div se jí z hlavy nekouřilo.

 

„Agáta?“ tipla.

 

„Vedle, jak ta jedle“ odpověděla škodolibě Filoména.

 

„Hermína!“ zkusila na druhý pokus.

 

„Zase špatně! Raději ti to povím, abys tu zbytečně nehádala ještě dalších tři sta let“ nastala chvilka napětí a poté vykřikla: „Přijede Elvíra!“

 

„Výborně! Nemohu se jí dočkat, až se zase uvidíme. Vždyť tu byla naposledy před padesáti lety“ zavzpomínala Fiona.

 

„Trošku to tu poklidíme, ale ne zase tak moc! Nic se nemá přehánět!“ zabrzdila sama sebe Filoména.

 

 

 

 

 

„Správná čarodějnice uchovává kouzelnou knihu zaprášenou“ přihodila polínko do ohně druhá sestra na souhlasu.

 

Ony totiž nerady uklízely. Když už se schylovalo k nejhoršímu, použily kouzelnou hůlku a bylo v cuku letu uklizeno. Takové mazané a vykutálené byly odjakživa.

 

Za tři dny opravdu zaťukala na dveře Elvíra.

 

„Koho nám to čerti nesou“ zašpásovala Filoména.

 

„Nazdar, holky!“ vešla do chatrče róbusní dáma s velkým kufrem, mimochodem také trošku zaprášeným.

 

„Ahoj, Elvíro“ přivítaly ji obě sestry čarodějnice.

 

„Od mé poslední návštěvy se tu nic nezměnilo, jak tak koukám! Přesto jsem se minule zapomněla zeptat na jednu věc! Nepřestalo mě vrtat hlavou, proč se toto místo jmenuje Údolí kouzelné škrpály, holky?“ zeptala se Elvíra a rovnou zamířila ke stolu. Kufr pustila na zem, div se chatrč neotřásla a usedla celou svojí vahou na rozviklanou židli.

 

Čarodějnice s radostí přisedly a Filoména odpověděla: „Údolí se jmenuje kouzelné proto, že tu bydlíme my dvě a široko daleko nebylo jediné věci povalující se v trávě v blízkosti chatrče než stará díravá škrpále.“

 

„Jasně! A název byl na světě!“ ťukla si na čelo Elvíra.

 

Poté už jen klábosily. Však také za padesát let se toho přihodilo! Zavzpomínaly na studentská léta, jakých neuvěřitelných kousků natropily.

 

Fiona mezitím postavila láhev brusinkového likéru na stůl. Společně okoštovaly sladké pití a náramně jim chutnalo, pomalu upíjely až do samého dna.

 

Dokážete si představit tu pohromu, když čarodějnice měří své síly? Tak třeba Filoména proměnila vidličku ve vidle, Fiona pro začátek lžíci v lopatu a Elvíra hřeben v hrábě. Další kolo bylo o něco náročnější. Místo budíku zakokrhal kohout, hrneček s mlékem proměnily v černého kocoura a z kytiček ve váze se stala strakatá koza. To však dámám nestačilo! Stále přemýšlely o složitějších kouzlech, aby se jedna před druhou ukázala. Bezinkový sirup jim dočista zamotal hlavu.

 

„Už vím, co bude mít největší kouzlem, aniž bych kouzla použila!“ vyjekla Elvíra.

 

V tu chvíli obě sestry přestaly myslet a jen čekaly, co z čarodějnice vypadne za nápad.

 

„Vyprávěly jste mi o vaší princezně, která je šťastná a rozdává kolem sebe

 

 

 

 

 

jenom krásná slova a úsměv.“

 

„Jo! A co má být, Elvíro?“ zakoktala její jméno Fiona.

 

„Docílím toho, že princezna bude sama chtít být nešťastná, aniž bych ji zaklela. Ona sama se pro to rozhodne. Tímto mé kouzelnické umění dovrším!“ vysvětlovala důležitě Elvíra.

 

„Není přeci možné, aby chtěl být člověk sám od sebe nešťastný!? Jedině, že by vypil nějaký začarovaný lektvar nebo čaj“ oddechla si Filoména v domnění, že na to kápla.

 

„Říkám jasně, že nepoužiji ničeho kouzelného! Pouze obyčejná slova ji na tu cestu samy přivedou!“ skočila jí do řeči Elvíra.

 

Stará kamarádka dala sestrám brouka do hlavy.

 

„Naši princeznu Jitušku, jen tak rohlíkem neopiješ, Elvíro!“ upozornila ji Fiona.

 

„Tak si na to plácneme, holky! Ruku na to, že princezna sama uzná za vhodné být nešťastnou, aniž by jí kdokoli něco špatného udělal. Ona sama rozhodne o svém neštěstí!“ nastavila pravou ruku, aby zpečetily dohodu.

 

Filoména s Fionou neváhaly ani minutu. Ozvalo se plácnutí dvou dlaní a srdečný smích. Kdyby jen sestry tušily, jaké dny nastanou pro celé království.

 

Ráno vstávaly levou nohou a ještě k tomu s těžkou hlavou.

 

„Vypadá to, že dnešní den budeme odpočívat se zavázaným hadrem na čele“ pronesla unaveně Fiona.

 

„Chtělo by to slepičí polévku, abychom se zmátožily. Co kdyby k nám někdo přišel?“ zhrozila se Filoména.

 

„Ani to nepřivolávej! Nebo ještě budeme mít z ostudy kabát“ zakoulela očima Fiona.

 

„Tak víte co, holky! Za včerejší vřelé přivítání vám uvařím polévku! Vy budete sedět na zadku a čekat“ rozhodla za obě sestry Elvíra.

 

Poté zatopila v peci a připravila hrnec s vodou na plotnu.

 

„Brzy bolehlav zmizí! Už se nemohu dočkat“ mumlala se pro sebe Filoména.

 

„Ta vůně, holky! Cítíte ji!“ přivírala oči Fiona a nechávala se unášet polévkovým snem.

 

Za nedlouho stál hrnec na stole a čarodějnice si pochutnávaly na výtečné polévce. Začalo se jim ulevovat od včerejšího flámu. Pomalu si vybavovaly sázku, která padla ohledně princezny Jitušky. Filoména s Fionou se div do země

 

 

 

 

 

nepropadly, když jim Elvíra sdělila, na co vynaloží veškeré své úsilí. Věděly dobře, jak obrovskou moc mají myšlenky. To byla první lekce na čarodějnické škole! Čas se nedá vrátit zpět, a proto nebylo odvolání. Ve skrytu duše sestry doufaly, že tu sázku Elvíra zruší sama, když je u nich na návštěvě. Ji to však naopak motivovalo k dosažení svého cíle. Celý týden přemýšlela, jak princeznu přivede na cestu smutku a neštěstí. Filoménu s Fionou při pohledu na ni, běhal mráz po zádech.

 

Na zámku bylo veselo, dobrá nálada vládla celé Zemi, aniž by kdokoli tušil, co se bude dít! Šašek Vojta neustále škádlil princeznu, kdykoli měl příležitost: „Myslíš si, má princezničko, že jsem jenom šašek?! To se mýlíš, princezničko! Pro tvůj úsměv naplnil bych láskou tisíc tašek!“

 

Jituška pohlédla na rodiče a všichni se rázem rozesmáli. Král obdivoval šaška, jak chytře vybíral slova, aby se mu vždy rýmovala. Totiž, dvorním šaškem se nemůže stát kdekdo. Jen ten, kdo má pod čepicí. Ten si může nasadit korunu s rolničkami. Chytrost a vtip šlechtí člověka s maskou na tváři.

 

„Vojtíšku, bez tebe by tu bylo smutno. Ty jsi básník s velkou duší!“ chválila ho princezna.

 

„Mé srdce píše básně, když vidí tvoji tvář. Já bezmocný jsem v tvé blízkosti, jako nenapravitelný lhář!“pokračoval ve svém pění a padl jí k nohám.

 

„Ty mi chceš šašku šaškatý určitě vyčistit střevíčky, viď?“ zašpásovala Jituška.

 

Rolničky se rozezněly na místo slov a už dělal kotrmelce jeden za druhým ke vstupním dveřím.

 

„Vzpomněl jsem si náhle, že práci ještě mám. Na dvoře sedí smutné dítko, radosti mu trošku dám!“ zmizel šašek-básník.

 

Kdoví, kam měl namířeno! Nejspíše do královské kuchyně, ochutnávat sladké zákusky a škádlit mladé kuchtičky. Jedinou nevýhodu měl, že i kdyby šel potichu jako myška, rolničky ho prozradily vždy a všude. Občas si postěžoval: „Ach, ty kuličky, zlaté rolničky, prozradí každý můj krok, který udělám. Nemohu vylekat jedinou dívku, prostě smůlu mám!“

 

Údolí staré škrpály zahalovalo zvláštní napětí.

 

„Co jsme to jen provedly, Filoméno!“ lamentovala její sestra.

 

„Ještě nás pan král vystěhuje do jiné Země a budeme muset začínat vše od začátku“ přidala Fiona.

 

 

 

 

 

„Nemohu opustit toto údolí, vždyť tady je naše místo! Zapustily jsme tu kořeny, jako velký strom na celý život“ dodala Filoména.

 

„Zkusíme přemluvit Elvíru, aby to ještě zvážila“ přemýšlela Fiona.

 

Vyšly před chatrč a rozhlížely se všemi směry, kde tvrdohlavá čarodějnice vězí.

 

Blížila se k nim s košíkem, opírajíc se o tlustý klacek.

 

„Tady jsem, holky! Máme houby na smaženici! Samé pravé hřiby!“ volala Elvíra.

 

Sestry vyčkaly, až dojde k nim, ale radost moc neprojevovaly.

 

„Něco se stalo, že jste jak bez duše? Takové vás neznám!“ zírala na ně překvapeně.

 

„Elvíro, obě Tě moc prosíme o odvolání té hloupé sázky, která by mohla vykonat mnoho zla v naší krásné Zemi. Princezna Jituška je čistá jako lesní studánka a král s královnou čestní lidé. Představ si, až se dozví, kdo v tom měl prsty, vyženou nás i lidé z království“ vysvětlovala Filoména.

 

„Této Zemi jsme vždy přinášely radost, lásku a moudrost. Lidé nám důvěřují! Naší největší chloubou byly láskyplné a soucitné skutky ke všemu živému. Samozřejmě i ke zvířatům a rostlinám. Nesčetně krát jsme vychovaly zatoulaného koloucha, vyléčily neduhy pejskům i kočičkám. Děti nám je přinášely v náručí a prosily o pomoc. My chceme pokračovat touto cestou, Elvíro!“ prosila za obě Fiona.

 

„Věřím, že budete pokračovat i nadále, ale já svůj úkol splním. Dobře víte, že na světě není vše jen krásné, občas přijde do cesty překážka. Když ji přijmeme a nevyhneme se jí, ještě více nás posílí a obdaří. Proto berme naši společnou sázku, jako zkoušku pro celé království“ odpověděla róbustní dáma.

 

V tu chvíli čarodějnické sestry věděly, že není odvolání. Šly tedy do chatrče za Elvírou, aby jí pomohly připravit houby na smaženici.

 

„Ťuk,ťuk, ťuk“ ozvalo se na dveře chatrče.

 

„Dále!“ vyzvala hlasitě Filoména.

 

„Dobrý den“ copatá děvčátka vstoupila dovnitř a slušně pozdravila.

 

„Ahoj, Karolínko! Ahoj, Anežko!“ spustily dvojhlasně čarodějnice.

 

Elvíra se na dívky také hezky usmála a každé dala do ruky jeden velký karamelový bonbon.

 

„Tak copak potřebujete, slečny?“ zeptala se Fiona.

 

„Maminka Vás prosí, jestli byste jí namíchaly čaj na klidné spaní. Tady Vám

 

 

 

 

 

posílá na oplátku marmeládové buchty“ povídala Karolínka.

 

„Jsou ještě teplé! To si pochutnáme! Moc děkujeme, děvčátka“ odběhla od plotny Filoména.

 

„A copak potřebuješ Ty, Anežko?“ mrkla na holčinu Fiona.

 

„Já nic, paní Fiono. Šla jsem s Karolínkou, aby nemusela jít sama“ odpověděla.

 

„Tak to jsi hodná! Alespoň vám cesta rychleji uběhla, viď?“ zapojila se do hovoru Elvíra.

 

Filoména s Fionou mezitím zašly do zadní komůrky, kde měly nasušené léčivé bylinky. Naplnily pytlík s levandulí a meduňkou. Předaly Karolínce připravený čaj a řekly: „Krásné sny a klidný spánek, ať máš každou noc. Usínat jak jelimánek budeš od teď moct!“

 

„Smaženice je hotová, holky!“ zvolala Filoména.

 

„Pojďte si sednout ke stolu, Karolínko a Anežko! Ať od nás neodcházíte s prázdným bříškem. Jídla máme pro všechny dost!“ popohnala malé slečny na židle Fiona a dodala: „Šup! Ať už vidíme, jak si pochutnáváte!“

 

Holčiny usedly ke stolu a jedly, až jim lupalo za ušima. Poté za vše poděkovaly a mazaly s pytlíkem bylinek domů.

 

Další den se vydala Elvíra k zámku. Čarodějnické sestry šly s ní, protože chtěly pozdravit krále s královnou a Jitušku.

 

Na královském dvoře byly vřele přivítané a upřímně pohoštěné.

 

 „Máme velikou, že jste nás přišly navštívit“ řekla zdvořile královna.

 

„Tak copak je v Údolí kouzelné škrpály nového?“ zeptal se zvědavě král.

 

„Snad jen, že začaly růst houby. Elvíra včera donesla plný košík. Udělaly jsme si dobrou smaženici a zbytek usušíme na zimu. Však ony přijdou vhod, až dostaneme chuť na kyselo“ vykrucovala se Filoména.

 

„Ještě, že Vás tu máme!“ usmívala se princezna Jitka.

 

Čarodějnické sestry polilo horko, raději by se neviděly.

 

„Jakpak se Vám u nás líbí, Elvíro?“

 

„Moc se mi tu líbí, pane králi. Vaše Země je nádherná, plná radosti a smíchu. Pokaždé, když tu jsem na návštěvě, připadám si mladší a šťastnější“ odpověděla upřímně čarodějnická dáma.

 

„Tak to nás těší, Elvíro. Doufáme, že se zdržíte i u nás na zámku a nejenom v Údolí kouzelné škrpály!“ řekla královna.

 

 

 

 

 

„Velice ráda přijmu Vaše pozvání! Děkuji, paní.“

 

„Není zač! Potěšení je na naší straně.“

 

Do místnosti přispěchal šašek Vojta s důležitým vzkazem: „ Milé dámy, klaním se až k zemi. Jsem rád, že jste tu! Nesu prosbu od paní mámy, má nemocnou Bětu!“

 

„Až půjdeme domů, cestou se u ní zastavíme“ řekla Filoména.

 

„Možná, že nastydla, jak předevčírem poprchávalo. Viděla jsem ji u nás na louce, jak trhala zvonečky“ zavzpomínala Fiona.

 

„Také zajdeme k vám na louku pro pár kopretin do vázy, viď Vojtíšku?“ mrkla na šaška Jituška.

 

„K vašim službám, paní! Pro Vás bych šel na kraj světa nebo hledal čtyřlístek. Pro jediný pohled do vašich očí, našel bych nejkrásnější kvítek!“

 

Sálem se rozezněl smích a čarodějnické dámy šaškovi zatleskaly.

 

„Sakra! Ty jsi básník, jako řemen!“ pochvalovala ho Filoména a ostatní přikyvovali na souhlas.

 

Tři hodiny utekly jako voda a milé dámy se chystaly domů.

 

„Doufám, že nás navštívíš, princezno!“ pohrozila prstem na oko Fiona.

 

„To se ví, že ano! Vždyť mi tam zajdeme hlavně za vámi. Už se těším na bylinkový čaj, který neuvaří nikdo tak dobře, jako Vy!“ odpověděla Jituška.

 

Všichni se rozloučili a čarodějnické sestry odešly. Elvíra přijala od královny pozvání, pobýt nějakou dobu na zámku.

 

Pokoj pro hosty byl vždy připraven v plné své nádheře. Elvíře se velmi zamlouval a stále ho vychvalovala. V tak měkoučké posteli jaktěživ nespala.

 

Užívala si pohodlí v každém okamžiku.

 

„Milá princezničko Jituško, každá mince má dvě strany. Což znamená, že protikladem radosti je smutek“ řekla mezi řečí čarodějnice.

 

„Co tím myslíš, Elvíro?“

 

„V naší Zemi jsme se už poučili! Byl tam totiž jeden mladý krásný člověk, kterému nic nescházelo. Byl plný života, radosti a smíchu, prostě mu nic nechybělo! Kamkoliv přišel, každý se na něho díval jako na blázna. Později jsme pochopili, že není blázen, ani že se nepřetvařuje pouze před námi. Byl prostě šťastným člověkem“ začala vyprávět se smutným tónem v hlase.

 

 

 

 

 

 

 

„Proč jsi řekla, byl?“ On už není, tím čím byl, Elvíro?“ skočila ji do řeči Jituška.

 

„Raději si to rozmyslel, princezno. Pochopil… “ schválně nedomluvila nakousnutou větu, aby mladičká slečna o tom více přemýšlela.

 

„Já, hlupačka stará! Zapomněla jsem na důležitou věc. Mám neodkladnou práci. Musím se okamžitě vrátit do svého pokoje. Nebojte se, princezno! Zítra Vám to dopovím, slibuji!“

 

Nechala Jitušku na pospas myšlenkám a odešla. Princezna se šla projít do královské zahrady. Chodila po klikatých cestičkách s plnou hlavou myšlenek.

 

„Hezký den, princezno Jituško“ pozdravil zahradník.

 

„Ahoj, zahradníku! Tys mě ale vylekal.“

 

„Pojďte se podívat na růžičky, které jsem vypěstoval pouze pro Vás!“

 

„Ty jsou nádherné, zahradníku! Ještě nikdy jsem takovou krásu nespatřila. Jsi moc šikovný!“ naklonila se k rozkvetlému poupátku a hluboce k němu přivoněla.

 

„Jsou krásné, jako Váš smích, princezno.“

 

„Děkuji Ti, zahradníku! Za odměnu ti v kuchyni nechám upéct švestkové buchty pro tvé děti a ženu. Až půjdeš domů, nezapomeň zajít do kuchyně. Budou tam připravené!“ rozjasnila se Jituška.

 

„Děkuji Ti, princezno. Děkuji, za celou moji rodinu!“ odpověděl dojatý zahradník.

 

Ona měla vždy největší radost z toho, když mohla druhé potěšit. Šla tedy zařídit buchty do královské kuchyně, ale přesto neustále myslela na Elvíry slova.

 

Po celou noc nezahmouřila oči.

 

Ráno byla unavená, ale jakmile zahlédla Elvíru u snídaně, hned si k ní přisedla.

 

Pozdravila, popřála všem dobrou chuť a zašeptala čarodějnické dámě: „Už se nemohu dočkat, až mi dovyprávíš o tom mladíkovi, Elvíro!“

 

Ta pouze přikývla na souhlas. Tím očividně princeznu uklidnila od netrpělivosti.

 

„Copak máš za lubem s paní Elvírou, Jituško?“zeptal se král své milované dcery.

 

„To je tajemství, tatínku!“ poškádlila ho, ale poté přiznala: „Elvíra vypráví o životě v jejich království. Nemohu se dočkat, až mi dopoví příběh o jednom mladíkovi.“

 

„Jsme rádi, že si spolu rozumíte. Alespoň se naše dcera přiučí něčemu novému“

 

pohlédl král na vzácnou návštěvu.

 

 

 

 

 

„Potěšení je na mé straně. Cítím se tu velice dobře“ zopakovala dáma v letech.

 

Královna byla také spokojena a měla velkou radost. Jediný šašek Vojta si neopustil poznámku: „Jituška mě sotva zná, když teď náhle novou přítelkyni má!“

 

„Tak to tedy není pravda, ty šašku počmáraný! Dnes odpoledne půjdeme navštívit Filoménu s Fionou. Souhlasíš, Vojtíšku?“ nabídla mu princezna, aby se necítil odstrčený.

 

„Jak bych mohl říci ne, mé krásné lásce jediné“ odpověděl a přitom si dal ruku na srdce.

 

„Tak po obědě vyrazíme, šašku“ polechtala ho jemně po tváři.

 

Poté se již odebraly se s Elvírou na čerstvý vzduch.

 

„Tak tedy, abych dopověděla, co jsem včera nakousla“ spustila čarodějnice.

 

Princezna Jituška sotva zvědavostí dýchala. Hleděla Elvíře upřeně do očí a netrpělivě čekala na každé další slovo.

 

„Ten mladík byl opravdu upřímně šťastným člověkem. Vlastně mě teď napadá přirovnání. Byl šťastný, jako jste Vy, princezno!“

 

„Co je na tom podivného, Elvíro?“

 

„Na první pohled se zdá být všechno v pořádku, ale pod povrchem je tomu jinak! Ten mladík, ačkoliv každého obdařil úsměvem, lidé ho začali nesnášet!“

 

„To není možné, Elvíro!“kroutila hlavou nevěřícně princezna.

 

„Vím, že to zní prazvláštně, ale řeknu Vám jediné slovo- ZÁVIST! Lidská závist nezná meze. Jde ruku v ruce s hloupostí a nevědomostí.“

 

Jituška se snažila přemýšlet a porovnávat svůj život s tím neznámým mladíkem. Čarodějnická dáma dostala princeznu do slepé uličky, jak potřebovala. Nyní do její čisté duše zasadila semínko smutku a neštěstí. Teď ho již stačí zalévat, starat se o něho, aby brzy vyklíčilo a přineslo požadované ovoce.

 

„Vysvětli mi, důvody lidské závisti, Elvíro!“ poprosila princezna.

 

„Lidé mají spoustu trápení. Mají málo peněz, pořád se musí uskromňovat, přestože tvrdě pracují. Když pak potkají bezstarostného člověka, začnou mu závidět i děravou botu“ polkla a poté pokračovala: „Ten mladík nebyl z bohaté rodiny ani nepracoval u dvora. Přesto mu lidé záviděli a čím dál více ho přehlíželi a přáli mu samé špatné věci.“

 

 

 

 

 

 

 

„Nemohu tomu vůbec uvěřit! Nikdy nám takový příběh Filoména s Fionou nevyprávěly! Vždycky říkávaly, že smích je půl zdraví a krásné ušlechtilé myšlenky jsou dobrou budoucností.“

 

„Ano, princezno! Samozřejmě, že měly pravdu! Možná se bály upozornit Vás na následky, které z toho mohou časem vyplynout. To jest závist ostatních lidí kolem vás, aniž byste to v jejich tváři vyčetla.“

 

„V našem království neznáme závist“ ohradila se princezna.

 

„Myslíte, Jituško? Možná, že klamete sama sebe!“ upozornila ji robustní dáma.

 

„Proč mi to říkáš, Elvíro?“

 

„Protože vím, o čem mluvím! Ten mladík žil ve staré chalupě. Vy přebýváte na zámku, obklopena přepychem a máte vše, na co si jen pomyslíte. Všichni to vědí a porovnávají svůj život s tím vaším. Začnou se cítit chudí, okradeni a bezmocní. Jakmile člověk ucítí nespravedlivost, začne závidět tomu, kdo má víc!.“

 

„V našem království je tomu jinak!“ bránila se Jituška.

 

„Jste ještě snílek, princezno. Všechno není tak, jak to vypadá!“ pousmála se kysele dáma v letech.

 

„Běžím sotva dýchám, přivést vás obě mám k prostřenému stolu, vždyť oběd vychladne nám!“ poklekl před princeznu a bez říkání jí vzal ruku do svých dlaní a jemně políbil.

 

„Ty jsi ale mazaný Kulihrášek, šašku!“rozesmála se princezna, ale najednou potlačila smích.

 

Hned si vzpomněla na Elvíry slova.

 

„Stalo se něco, má paní? Nemám ani zdání o tvém trápení!“ polekal se šašek Vojta.

 

„Jen mi projela slaboulinká bolest celým tělem, ale už je to pryč“ zalhala princezna.

 

„Takhle to dál nenechám, do náručí vezmu sám, moji krásnou berušku- princezničku Jitušku!“popadl ji do náručí a kráčel s ní k zámku.

 

Elvíra šla pomalu za nimi a v duchu si libovala: „To bude Filoména s Fionou koukat, jaká jsem šikovná čarodějnice! Ještě do starého železa nepatřím a poradím si i bez kouzel!“

 

Jituška měla plnou hlavu závisti. Skoro by zapomněla na slib, který dala šaškovi

 

 

 

 

 

při společné snídani.

 

„Sbaleno už mám, na cestu se dám. Jestli ovšem půjdete, na návštěvu mne s sebou vezmete?!“ zabrumlal šašek tak, aby ho zamyšlená Jituška slyšela.

 

„Úplně bych zapomněla, Vojtíšku! Samozřejmě, že půjdeme! Už se těším na bylinkový čaj od našich čarodějnických přítelkyň.“

 

Elvíra tedy strávila celé odpoledne s králem a královnou. Jituška s Vojtíškem pospíchali do Údolí kouzelné škrpály. Fiona zrovinka zalévala bylinky na okně, když v tom zahlédla dvě lidské duše.

 

„Blíží se k nám vzácná návštěva, Filoméno! Královský šašek a princezna Jituška!“ zajásala Fiona.

 

Filoména vyskočila ze židle a rychle začala uklízet rozložené čarodějnické karty ze stolu.

 

„Běž rychle namíchat čaj proti smutku a špatným myšlenkám! Princezna ho bude potřebovat! Ukázaly mi to karty!“ řekla starostlivě Filoména.

 

„Už letím, sestřičko!“ vběhla do vedlejší komůrky Fiona.

 

Po chvilce se ozvalo jemné zaťukání na dveře.

 

„Jen pojďte dál!“ šla jim naproti Filoména.

 

„Dobrý den“ uctivě pozdravili váženou čarodějnici.

 

„Vítáme Vás! Je od Vás milé, že jste nás nenechali dlouho čekat a přišli jste nás navštívit“ pohladila každého z nich po tváři čarodějnická dáma.

 

„Ale…! Kdepak je Fiona? Snad není zrovna na houbách?“ zeptala se zklamaně Jituška.

 

„Kdepak! Chystá pro vás bylinky na čaj! Hned tu bude! Jen se posaďte a udělejte si pohodlí!“ pobíhala kolem nich Fiona a přinášela na stůl, co jen chatrč dala.

 

„Křížaly- žížaly!“ vyjekl samou radostí šašek.

 

„Jen si berte, co hrdlo ráčí!“ pobídla.

 

„Nechte si chutnat, vzácná návštěvo!“ Filoména vyšla z komůrky a s oběma se srdečně přivítala.

 

„Hezký den, Filoméno! Už jsme se s Vojtíškem polekali, že nejsi doma, ale někde v lese“ přiznala Jituška.

 

„Dnes jsem nikam nešla, protože hned po ránu Fiona rozbila skleněný talíř a v tu chvíli jsme obě věděli, že nás někdo přijde navštívit“ povídala Filoména a

 

 

 

 

 

postavila konvičku s vodou na rozpálenou pec.

 

„Všichni Vás moc pozdravují a samozřejmě i Elvíra“ vyřídila princezna.

 

„Děkujeme, Jituško!“ usmály se čarodějnické sestry.

 

„Copak děla Elvíra, holčičko?“ zeptala se opatrně Filoména.

 

„Elvíra je moc hodná a milá. Hodně se mi věnuje a vypráví mi zajímavé příběhy. Stále si máme o čem povídat!“ odpověděla Jituška.

 

Čarodějnické sestry stály zády k nim, aby připravily čaj. Pohlédly si do očí a v tu chvíli mezi nimi prolétla myšlenka: „Chudák, naše princezna! Co jsme jí to jen provedly!“ Poté usedly ke stolu s čajem a svatebními koláčky.

 

„Kdopak se nám vdává? Kdopak srdce dává? Kdo bude mít velký den? Komu se tak splní sen?“ zanotoval šašek.

 

„Přesně za týden povede tatínek z truhlářství svou dceru Dominiku k oltáři. Bude si brát Jirku od Prokopů“ vysvětlovala Fiona.

 

Vojtíšek nepotřeboval dlouho pobízet, vrhl se na koláčky a nahlas si liboval, jak moc jsou dobré. Čarodějnice s Jituškou pobaveně koukaly, jak si šašek pochutnával.

 

„Až se vrátíme na zámek, tak zaběhnu do královské kuchyně a poprosím vrchní kuchařku Lídu, aby občas upekly svatební koláčky pro našeho Vojtíška“ řekla princezna a schválně mu uloupila koláček, který zrovna držel v ruce.

 

„Kdypak půjdeme na svatbu Tobě, Jituško?“ zeptala se Filoména.

 

„Ještě ani nemám ženicha!“

 

„A co já, princezničko má!“ skočil jí do řeči Vojtíšek.

 

„S plnou pusou se nemluví, Vojtíšku“ pokárala ho Jituška.

 

„Všechno má svůj čas! Nic se nedá uspěchat! Všechno je správně, tak jak to má být!“ vysvětlila důrazně Fiona.

 

Čarodějnické sestry hleděly do princezniných očí, ale jiskřičky radosti a štěstí byly pohaslé. Elvíra pilně pracovala a nezahálela.

 

„Kdo ví, jestli se vůbec někdy vdám?“

 

„Jak tě mohla vůbec taková myšlenka napadnout, Jituško?“

 

„To víte! Každá mince má dvě strany, Filoméno!“

 

„Já snad slyším špatně nebo vidím matně? Sedí tu s námi opravdu naše princezna? Ta, která smutek nezná!“ pohlédl na ni šašek Vojtíšek.

 

„Radost otevírá dveře pro touhy, přání a nové cesty života. Smutek dveře

 

 

 

 

 

zavírá, dokonce zamyká na dva západy, když ztratíš i klíč naděje. Už dveře neodemkneš, holčičko“ vysvětlovala naléhavě Fiona.

 

„Neříkejte mi stále, že smutek v životě není potřeba“ oponovala princezna.

 

„Smutek je opakem radosti. Záleží na každém z nás, kterou stranu mince si vybereme! Naše království si vybralo žít v lásce a radosti, samozřejmě díky moudrosti tvých rodičů. Ony dobře vědí, že bez lásky nic nefunguje! A kde je láska, tam přebývá radost a klid!“ pokračovala čarodějnická dáma.

 

„Smutek je zapotřebí pouze ve chvíli, aby si člověk uvědomil hodnotu lásky a radosti“ dodala Filoména, aby ještě více upřesnila odpověď na princezninu otázku.

 

Jituška přestávala brát jejich slova vážně. Cítila se oklamaně, že jí pouze mažou med kolem pusy. Náhle začala pospíchat domů, že prý má ještě důležité povinnosti. Šašek Vojta její chování též nepoznával. Nezbývalo nic jiného než se rozloučit. Čarodějnice je vyprovodily až ke staré škrpále, což byla bota, která ukazovala správný směr.

 

„Už je to tady! Je zle, Filoméno!“ lamentovala sestra.

 

„Musíme se podívat do křišťálové koule, aby nám ukázala, jak to všechno dopadne!“ popohnala ji Fiona.

 

Jen za sebou zabouchly dveře od chatrče, uklidily po stole a rozprostřely hedvábný ubrousek. Opatrně na něj položily kouli a upřeně se do ní zahleděly. Nastalo dlouhé ticho a velká soustředěnost.

 

„Všechno dobře dopadne!“ promluvila Filoména a přitom nahlas si oddechla. Pohodlně se opřela o opěradlo staré židle a uvolnila se. To samé udělala Fiona.

 

„Nyní nastane těžké období pro celé naše království. Princezna se již rozhodla. Vybrala si smutek a pocit stálého strádání, aby ji ostatní litovali“ rozpovídala se Filoména.

 

„Elvíra vymyslela svůj plán dokonale. Opravdu má pod čepicí!“ musely obě sestry uznat a poté ještě Fiona pokračovala: „Nyní nemůžeme vůbec nic udělat. Až nastane pravý čas, zasáhneme do celé té nešťastné hry s lidskými dušemi.“

 

Poté si načechraly polštáře a duchny, aby se uložily ke spánku. Byly totiž z toho všeho vyčerpané a unavené.

 

S prvním ranním paprskem div princezna nevyskočila z postele. Spěchala za Elvírou k připravenému stolu s pohoštěním. Dáma v letech si však trošku

 

 

 

 

 

přispala. Princezna již byla po snídani, když vešla do místnosti. Elvíra na ni udiveně zírala: „Co Vy tady, princezno? Vždyť je teprve šest hodin.“

 

„Nemohla jsem dospat, protože se těším na vaši společnost“ odpověděla.

 

„Doufám, že Vás nezklamu, princezno!“

 

„Určitě ne“ odpověděla s jistotou Jituška.

 

Čarodějnická dáma si během snídaně střádala své slovní pavučinky. Krále s královnou potkaly ve dveřích, když už byly na odchodu do pokoje pro hosty.

 

„Kdepak jsem to jen včera přestala?“ předstírala, že marně vzpomíná na poslední slova a po chvíli řekla: „Už vím, princezno!“

 

Jituška se pohodlně uvelebila do houpacího křesla a pozorně naslouchala.

 

„Mluvily jsme o závisti, že? Říkala jsem Vám, že není vše, tak jak to vypadá! Další důležitou věcí je to, jak hodně si vás lidé váží! Když tedy zapomeneme na závist, máme tu další velkou překážku“ zamyslela se a pokračovala: „Lidé nemají jediný důvod si Vás vážit, princezno! Od narození jste vyrůstala v přepychu a blahobytu. Nikdy Vám nic nescházelo, ba naopak spíše přebývalo. Nikdo od vás neslyšel, že byste někdy musela překonat nepříjemnou situaci nebo že se vám stalo něco zlého. Proto vás nemají za co obdivovat! Spadla vám pečená husa do klína“ vysvětlovala Elvíra.

 

„Nemohu přeci za to, že jsem se narodila do královské rodiny“ řekla zoufale Jituška.

 

„Ano, já vím! Měla byste rozprášit nejistotu lidí, protože za pár měsíců nebo dokonce týdnů můžete usednout na trůn a převezmete zodpovědnost za celou Zemi.“

 

„Jak to mám ale udělat, Elvíro?“ vyhrkla na robustní dámu.

 

„Poradím Vám úplně lehký úkol! Lidé potřebují vědět, že se dokážete postavit problému a že ho také dokážete vyřešit. Čím těžší a smutnější úkol překonáte, tím více stoupnete v jejich očích. Začnou si Vás považovat a budete pro ně silnou osobností. Začnou Vám důvěřovat! Pamatujte si to, princezno! Čím více budete mluvit o problémech a těžkostech, tím více si Vás lidé budou vážit!“ promlouvala vychytralá čarodějnice.

 

Nakonec princezně doporučila: „Nejlepší bude, když si to vyzkoušíte na vlastní kůži, abychom nezůstaly pouze u planých slov!“

 

Jituška samozřejmě souhlasila, protože toužila poznat chování a reakce u

 

 

 

 

 

druhých.

 

„Nejenže si Vás lidé začnou více vážit, ale dostanete více lásky než kdy předtím“ dodala Elvíra.

 

Princezna si ponechala dva dny na přemýšlení a pak se pustila do práce. Ráno sotva vstala, hned u snídaně si stačila postěžovat, jak špatné měla spaní. Královna ji politovala a snažila se rozptýlit její nervozitu.

 

„Funguje to!“ pomyslela si v duchu princezna.

 

Venku si zase vymyslela, že zakopla o kámen a teď ji bolí palec u nohy. Šašek Vojta hnedle nastoupil v roli pana doktora: „Pofoukáme, princezničko! Pofoukáme bolístku! Hned pak v trávě natrhám Vám hrst plnou čtyřlístků!“

 

Takhle to šlo den co den. Jituška měla neustále problém nebo nějaké bolístky. Pro Elvíru naopak práce skončila, protože dokonale pochopila její záměr. Přesvědčila se o tom, že měla pravdu. Lidé k ní měli blíž než dříve a více si jí všímali, proto nešetřila nářky a stěžováním si.

 

„Hezký den, princezno!“ doběhl ji pekař Honza.

 

„Hezký den! Jakpak se Ti daří, pekaři?“ zeptala se ho Jituška.

 

„Velice dobře, paní! Potkal jsem lásku svého života. Jsem šťastný, princezno!“

 

Jituška sklopila oči a smutně odpověděla: „Tak to mám radost, pekaři.“

 

„Proč jste náhle zesmutněla? Snad nejsem na vině?“ polekal se.

 

„Vůbec ne, pekaři! Jen mi přišlo líto, že přestože mám, na co si pomyslím, to nejdůležitější mi chybí. Je to láska, po které tak toužím. Cítím se osamělá a opuštěná!“

 

„Máte svatou pravdu, princezno. Lásku Vám bohatství nenahradí!“ politoval ji pekař. Celou dobu ji utěšoval a promlouval k ní, aby alespoň na chvilku necítila smutek a osamění. Jituška si libovala s jak nezvyklou péčí se kolem ní všichni točili! Když později procházela chodbou do svého pokoje, potkala komorné s prachovkami v ruce.

 

„Hezký den, princezno Jituško!“ pozdravily s úsměvem na rtech.

 

„Hezký den! Vlastně Vám to nemusím ani přát, stačí se na Vás podívat. Obě jste šťastné a veselé“ povzdechla se hlasitěji.

 

„Kdepak jste nechala radost a štěstí Vy, princezno?“ přistoupily k ní blíže.

 

„Já žádné štěstí nemám! A radost? Ta mne opustila už dávno!“ smutně odpověděla.

 

 

 

 

 

„Copak se s Vámi děje, princezno? Takhle smutnou jsme Vás ještě nezažily. Nemůžeme Vám ani pohlédnout do tváře!“ vyděsily se starší dámy.

 

„Na mně nezáleží! Hlavně, když budou všichni okolo mě v pořádku a zdrávi.“

 

„Měla byste zajít za Filoménou a Fionou. Ony vám určitě pomohou!“ naléhaly komorné.

 

„Elvíra mi pomáhá, jak jen může! Je moc laskavá a zaleží jí na mne!“ pousmála se princezna.

 

„Jen aby tomu tak doopravdy bylo, princezno!“ řekla jedna z nich a raději se šla věnovat své práci.

 

Po celé Zemi se už povídalo, jak moc je princezna Jituška nešťastná. Zvěsti došly až do Údolí kouzelné škrpály. Lidé za ní chodívali, nosili jí nejrůznější dary od cukrovinek po ručně vyšívané kapesníčky. Neustále ji utěšovali. Jediného šaška Vojtu to už přestávalo bavit. Král s královnou byli celí utrápení, protože své jediné dceři neuměli pomoci od smutku a trápení.

 

Z každého koutu bylo slyšet: „Netrapte se, princezno! Nic netrvá věčně! I smutek za čas pomine!“

 

Jiní ji zase obdivovali: „Jste velice silná, když dokážete unést takové trápení! Budete dobrou vladařkou pro naši Zemi!“

 

„Tak vidíš, Adélko! Jsi šťastnější než já, přestože žiješ skromně ve staré chalupě“ lamentovala princezna.

 

„Máte pravdu, princezno. Až nyní jsem si to uvědomila, že zámek a bohatství nám štěstí nepřinese“ přikývla na souhlas pradlenka.

 

Všichni uvěřili, že princezna Jituška je tím nejnešťastnějším člověkem na zemi. To by stále ještě nebyla taková hrůza. Pohroma však nastala ve chvíli, kdy si princezna uvědomila, že je opravdu nešťastná a přestala mít sama nad sebou kontrolu. Dočista se propadla smutku a nářkům!

 

Šaškovi to však od začátku nedávalo smysl. Přemýšlel ve dne v noci, kdy se to celé spustilo, jako trakař z kopce. Náhle se mu rozjasnilo. Vzácná návštěva! Čarodějnice Elvíra!

 

„Určitě v tom má prsty ta čarodějnice!“ řekl nahlas a hned běžel do královského sálu.

 

„To je dost, že jsi za námi přišel! Není Tě ani vidět, šašku Vojtíšku“ přivítala ho královna.

 

 

 

 

 

„To víte! Princezna mě od sebe stále odhání. Nesnese moji přítomnost!“ odpověděl Vojta.

 

„Už jsme s králem přemýšleli, že zbývá poslední záchrana! Tou jsou naše vzácné čarodějnice Filoména s Fionou! Jen nám stále neleze do hlavy, proč tam dcera odmítá zajít, když se jí vždy ulevilo“ svěřila se královna.

 

„Nechci malovat čerta na zeď, ale co když v tom všem má prsty Elvíra? Od té doby co tu pobývá, princezna se změnila k nepoznání!“ řekl vážně.

 

„Myslím, že máš pravdu, Vojtíšku! Do té doby než přišla Elvíra na zámek…., byla naše dcerka šťastná a veselá!“ přikývl na souhlas král.

 

„Musíme být opatrní, aby neočarovala ještě nás dva! Zatím před nikým ani slovo! Nejprve si vše pořádně promyslíme!“ upozornila nadšeně královna a dodala: „Zůstane to zatím mezi námi třemi, ano?“

 

Oba souhlasili a v tu chvíli splanula jiskřička naděje na uzdravení Jitušky.

 

Princezna si zatím čím dál více libovala ve smutku a v neustálém litování, kudy jen chodila.

 

Pro čarodějnické sestry nastal čas, aby vše daly do pořádku.

 

„Představ si, že naše bylinky přestaly mít léčivé účinky, Fiono! Už nemají takovou sílu a dokonce ani chuť, jako tomu bývalo“ postěžovala si Filoména.

 

„To se dalo čekat, sestřičko! Vždyť smutek a nehezké myšlenky mají vliv na celou naši Zemi. Ovlivňují vše kolem nás!  Pohlédni zpět a uvědom si, kolik neplechy dokáže udělat jeden jediný člověk. Jak mocné jsou naše myšlenky! Princezna Jituška je živoucím příkladem“ pravila zamyšleně Fiona.

 

„Ve vzduchu je cítit napětí místo nepřeberné vůně přírody. Lásku a radost nahradil strach. I ti ptáčkové přestávají zpívat a lesní zvěř se bojí vycházet z lesa“ pokračovala Filoména.

 

„Hned ráno půjdeme k panu králi a vše jim po pravdě řekneme. Souhlasíš, sestřičko?“

 

„Samozřejmě“ oddechla si Filoména.

 

Ráno vstaly, posnídaly a připravily se na cestu. Do ranečku přibalily kouzelné karty a křišťálovou kouli, pro všechnu náhodu.

 

„Jdete jako na zavolanou, milé dámy!“ pochvaloval si šašek Vojta.

 

„Díky Bohu, že jste tu!“ přivítal je král s chotí.

 

Čarodějnické sestry měly také velikou radost, že jsou zase na zámku, ale na duši

 

 

 

 

 

je tížila ta neomalená sázka. Hned společně usedli ke stolu.

 

„Kdepak je princezna Jituška a Elvíra?“ zeptala se Fiona.

 

„Nevím. Naštěstí tu nejsou, protože my s vámi potřebujeme mluvit o samotě“ odpověděla ustaraně laskavá královna.

 

„Víme, co nám chcete říci, proto jste tady! Přišly jsme se Vám s mojí setrou přiznat“ řekla potichu Filoména.

 

„Co to povídáš, Filoméno! Vůbec tomu nerozumím! Co s tím vším máte společného Vy dvě?“ podivoval se vyděšeně král.

 

„Nechte přivolat Elvíru, aby tu byla s námi, pane králi. Moc Vás o to prosíme!“ požádala Fiona.

 

„Doběhnu pro ni!“ nabídl se šašek Vojta.

 

V cuku letu byl zpátky i s robustní čarodějnickou dámou.

 

Přivítaly se a Elvíra pronesla: „Nastal váš čas, holky!“

 

Jituščiny rodiče společně s šaškem, očekávali netrpělivě vysvětlení.

 

„Tohle všechno jsme spískaly onoho večera, kdy k nám po dlouhé době zavítala Elvíra. Otevřely jsme si lahev brusinkového sirupu a malér byl hnedle na světě! Začaly jsme se předhánět ve svých dovednostech a takhle to nakonec dopadlo“ rozpovídala se Filoména. Poté kývla na sestru, aby raději pokračovala ona.

 

„Od nejjednodušších kouzel jsme přecházely ke složitějším. Stále nám to nestačilo, protože jsme byly očarování brusinkových sirupem. Nakonec Elvíra dovršila naše kouzelnické umění tím, že kouzlit jde i bez kouzel! Uzavřely jsme sázku, která se týkala vaší dcery Jitušky“ pokračovala ve vysvětlování Fiona.

 

„Jak jste to jen mohly dopustit, Filoméno?“ zeptala se ohromeně královna.

 

„Sami nevíme! Ten brusinkový sirup nás úplně přemohl. Upřímně Vás se setrou prosíme, nechte nás vše napravit a poté sami odejdeme!“ žádaly čarodějnické dámy.

 

Nastalo ticho, které trvalo pro všechny snad celou věčnost. Náhle král pohlédl na Elvíru a zeptal se jí: „Takže tato změna týkající se naší Jitušky byla bez kouzel a čar?“

 

„Ano, pane králi! Stačila pouhá slova! Nic víc! Na mou čarodějnickou duši, že nelžu!“ přísahala.

 

„Dobře, věřím Ti“ odmlčel se na chvilku a poté rozkázal: „Takže Filoména s Fionou se dají hned do práce a Elvíra nám zatím poví, jakými slovy přiměla

 

 

 

 

 

naši dceru ke smutku a trápení.“

 

Čarodějnické sestry se odebraly do vedlejšího salonku, kde měly potřebné ticho a klid. Elvíra zatím vyprávěla slovo po slově, aby tomu král s královnou porozuměli. Nestačili se divit, jak málo stačí k tomu, aby se člověk změnil k nepoznání.

 

„Musím tedy říci, že naše Jituška od Vás dostala pořádnou školu“ pochvaloval si král.

 

„Co když už zůstane na věky nešťastná? Vždyť ona si v tom smutku úplně libuje, pane králi?“ řekl starostlivě šašek Vojta.

 

„Sama na to přijde, že to není správná cesta. Hlavně ji musíme přestat litovat a nevšímat si jejich nářků! To je nyní náš společný úkol a ostatní zařídí Filoména s Fionou!“ skočila mu do řeči Elvíra s vysvětlením.

 

„Co když to nebude nijak platné?“ lamentovala královna.

 

„Když ušla cestu tam, dokáže se po ní vrátit zpátky a ještě k tomu s velkým ponaučením a pochopením! Tato zkouška jí vnese do života potřebnou moudrost. Začne důvěřovat sama sobě a nechá se vést svými pocity, které k ní budou promlouvat z jejího čistého srdce. Nikdo ji už nedokáže opít rohlíkem, jako jsme se daly my, staré dámy opít brusinkovým sirupem.“

 

Všichni se rozesmáli a na chvíli jakoby se vrátily staré dobré časy.

 

„Máme plán!“ vstoupila do místnosti Fiona.

 

„Nemůžeme se už dočkat! Jen doufáme, že jste se na to neposilnily brusinkovým sirupem?“ zašpásoval král.

 

„Brrrrr! Už jsme se vytrestaly až, až…, milý králi!“ zesmutněla studem.

 

„Takhle jsme to nemysleli, Fiono“ omluvila se za královo popíchnutí jeho žena.

 

„Hlavu vzhůru, čarodějnické dámy! Od téhle chvíli se tu nudit nebudeme!“ pronesl nadšeně král a šašek Vojta dodal: „Velká práce čeká nás, občas přeběhne nás mráz po zádech z té dřiny, aby svět byl jiný!“

 

Sálem se rozezněl tleskot a smích.

 

„Cítím krásnou energii, která nám pomůže k navrácení lásky a radosti! Nejdůležitější je víra, kterou nosíme v sobě! Věřme a stane se to!“dodala Filoména.

 

„Víru vždycky mějte, na každého se smějte! Radost rozdávejte a s láskou promlouvejte!“ zazpíval si pro sebe Vojtíšek. Úspěch sklidil hned, aniž by to

 

 

 

 

 

očekával.

 

„Co se tu děje? Takový hlasitý smích, až mě z něho rozbolela hlava!“ řekla podrážděně princezna, která zrovna vstupovala do sálu.

 

„Dobrý den, princezno Jituško!“ běžely se s ní přivítat Filoména s Fionou.

 

Avšak princezna o ně velký zájem nejevila, protože by ji narušily smutek a trápení.

 

„Jestli Tě rozbolela hlava, tak si běž odpočinout do svého pokuje, Jituško. Máme tu dobrou náladu, tak aby se Ti ještě nepřitížilo“ promluvil král.

 

„Dobře se bavte! Já na takovéhle hlouposti nemám čas!“ otočila se na podpatku a uraženě kráčelas dveřím.

 

„Naše křišťálová koule nám prozradila, že tu žije mladík, který je až po uši zamilovaný do vaší dcery, pane králi“ řekla hlasitě Fiona, aby to princezna zaslechla.

 

„Kdo to je, Fiono?“ vyhrkl okamžitě.

 

„Jmenuje se Jindra, ale není to žádný urozený princ. Má dobré srdce, veselou povahu a práce se nebojí!“

 

Princezna měla uši nastražené, hned zpomalila krok, přestože se chovala, že ji to vůbec nezajímá.

 

„Takže urozený je, že moje drahá?“ mrknul na svoji choť král a pokračoval: „Má dobré srdce a veselou povahu! Co více si můžeme přát!“

 

„Ano, můj drahý! Naše Země je nejbohatší tím, že tu ctíme a žijeme v lásce, radosti a soucitu! Urozenost není v modré krvi, ale v otevřeném srdci“ dal za pravdu manželovi.

 

Čarodějnice vyjádřily poklonu nad slovy krále s královnou a s blaženým úsměvem pokyvovaly na souhlas.

 

„Zavoláme bubeníka, ten rozhlásí do všech stran, že se hledá ten náš Jindra, že ho čeká sám pan král“ napodobil chůzi dvorního bubeníka šašek Vojtíšek.

 

Král se rozesmál, protože to nebyl od šaška vůbec špatný nápad. Uplynulo pět dní a k zámeckým branám přicházel unavený bubeník s nic netušícím Jindrou.

 

„Už přicházejí! Už jsou tady“ zvolala od okna vyhlížející Elvíra.

 

„Kdepak je naše dcerka?“ zeptal se král.

 

„Sedí na lavičce v královské zahradě a stěžuje si zahradníkovi, že ji nikdo nemá rád“ odpověděla chůva.

 

 

 

 

 

Královna se polekala, ale Filoména ji hned uklidnila: „Vše bude v pořádku! Strach má velké oči, paní!“

 

„Milý králi! Přivádím Jindru!“ ohlásil bubeník.

 

„Děkuji Ti, Toníku! Zajdi si do královské kuchyně, aby ses posilnil a poté si odpočívej, jak dlouho budeš potřebovat.“

 

„Dobrý den“ poklonil se před oběma vladaři skromný mladík.

 

„Vítáme Tě, Jindro! Doufáme, že se Ti u nás bude líbit a že se tu budeš cítit dobře“ pravil král.

 

„Pojď si přisednout ke stolu, prosím. Chtěli bychom Ti představit naše tři moudré dámy“ sešla mu naproti královna.

 

„Ahoj, chlapče!“ pohladila ho Filoména po tváři.

 

„Já Vás znám, paní! Když jsem byl ještě malý kluk, zašli jsme k Vám s tatínkem pro bylinky. Maminka měla velkou horečku a tak nebylo jiného zbytí. Vaše bylinky ji úplně vyléčily“ pochvaloval Jindra.

 

„No tak to vidíš, Jindro! Vlastně se známe už dlouhou dobu! Jak je ten svět malý!“ usmála se čarodějnice.

 

„Myslím, že Vás dvě tu zná každý, Filoméno! Teď k vám přibude ještě vzácná Elvíra!“ dodala královna.

 

Poté Fiona poprosila Jindru, aby jí nastavil obě dlaně. Důkladně si je prohlížela, aby se ujistila, že je tím pravým pro princeznu i celé jejich království!

 

„Je to on, Filoméno! Nezmýlily jsme se!“ radovala se Fiona a pokračovala: „Brzy usednete na královský trůn po boku princezny Jitušky. Země bude nadále naplněna láskou, radostí a klidem.“

 

„Princezna potřebuje tvoji pomoc, Jindro. Je moc smutná a… “ aniž by Elvíra dořekla větu, mladík potichu řekl: „Vše už dávno vím! Každý den jsem měl silnou touhu rozutíkat se za ní a ochránit Jitušku před těmi všemi bludy a hloupostmi. Jen mi chyběla odvaha vstoupit na královský dvůr. Být princem, neotálel bych ani minutu! Nikdo by mě nezastavil!“

 

Poté se rozpovídal o své rodině, především o mamince, kterou měl nadevše rád.

 

„Pozor! Přichází princezna!“ upozornila komorná.

 

„Vždyť jsme se ještě nedohodli, jak to s tou naší nešťastnou holkou

 

 

 

 

 

 

 

Provedeme?!“ došlo králi.

 

„Žádné domlouvání! Jindra ví, co má dělat. Láska mu cestu ukáže!“ zarazila královo zděšení Filoména.

 

„Zase je tu nějaký sněm! A co já? Zajímám tu vůbec někoho?“ přicupitala princezna ke stolu.

 

„Zadrž, dcero! Nejprve Ti představím mého přítele Jindru. Jsme s maminkou rádi, že přijal naše pozvání na zámek. Chtěli bychom, aby se tu zdržel, jak dlouho bude chtít“ pravil král, ohlédl se na Jindru a pokračoval: „Princezna Jituška. Naše jediná milovaná dcera.“

 

Jindra se princezně postavil tváří v tvář, uchopil její ruku a jemně políbil.

 

„Jsem okouzlen vaší krásou, princezno Jituško. Jste krásnější, než jsem si Vás představoval ve svých snech.“

 

„Díky za poklonu, ale neměl byste to s tím lichocením přehánět!“

 

„Co tím myslíte, princezno?“

 

„Jen se mne podívejte a uvidíte, jak mi život maluje vrásky po tváři v tak mladém věku“ nezapomněla se politovat.

 

„Chtěla byste slyšet jednoduchý recept na zmizení vrásek?“

 

„Vy ho snad víte?“

 

„Ano, princezno. Je to smích! Málo se smějete a hodně mračíte, že?“

 

„Dám Vám také jednu radu! Nestarejte se o mě!“ urazila se a odešla do svého pokoje.

 

„Jen tak dál, Jindro! Jdeš na ni správně!“ pochvalovala ho Fiona.

 

„Omlouváme se za chování naší dcery, Jindro!“ zastyděla se královna.

 

„Ona si jen brání zuby nehty svůj smutek a trápení!“ vysvětlila Elvíra.

 

„Ano! Buď silný a statečný, Jindro. Doufáme, že to s tou naší holkou nevzdáš“ zaváhal král.

 

„Nebojte se, pane králi! Princezna to vzdá dříve!“ odpověděl mladík.

 

Hned po snídani si Jituška nechala povolat Elvíru do svého pokoje.

 

„Vysvětli mi, Elvíro! Jak je možné, že tvé rady přestávají fungovat?“ vyhrkla na čarodějnickou dámu.

 

„Mluvila jsem pouze o životě, který Vám nebyl znám. Proto Vás tak zaujal“ odpověděla.

 

„Jak je možné, že si o mě rodiče nedělají starosti? Jsem jejich jediná dcera!“

 

 

 

 

 

rozčilovala se princezna.

 

„Jednoduše poznali, že na sebe upozorňujete smutkem a starostmi, které si neustále vymýšlíte. Bohužel, každá sklenice trpělivosti přeteče, princezno“ dodala.

 

„Jak to myslíš, Elvíro?“

 

Když si budete jenom stěžovat, začnou se Vám lidé vyhýbat. Nikoho nebaví poslouchat neustále nářky, protože každý má svých starostí dost!“

 

„Proč mi to vykládáš až nyní? To jsi nevěděla už předtím?“ čertila se Jituška.

 

„Věděla, princezno! Avšak nevyslovila! Možná, byste jim ani nevěnovala pozornost. Nyní jste se přesvědčila na vlastní kůži, že naše cesty jsou nekonečnou poutí za láskou a pochopením“ při těch slovech pomalu odcházela z pokoje.

 

„Já se tak rychle nevzdám, Elvíro“ zvolala na ni, aby ji slyšela i za dveřmi pokoje. Filoména s Fionou prozatím setrvávaly na přání krále v zámeckých komnatách.

 

Vyprávěly jim, jaké změny nastaly v přírodě za tak krátkou dobu, co princezna přijala černé myšlenky. Vysvětlovaly, jak mocnou sílu uvnitř sebe vlastníme! Jakou velkou moc mají naše myšlenky!

 

„Bylinky ztrácely léčivé účinky a zvířata neopouštěla les. Přestali se pást na paloučku u chatrče“ říkala Fiona.

 

„Pro celou naši krásnou Zemi se stala princezna Jituška velkým ponaučením, jak člověk působí na vše kolem sebe. Jsme zodpovědní za svoje myšlenky a konání!“ zdůraznila Filoména.

 

„Ještěže Vás tu máme!“ ulevila si královna.

 

„S vaší moudrostí a věděním nám pomáháte udržovat naši Zemi v lásce a radosti“ uznal král.

 

„Velice se za své chování stydíme, pane králi! Tuto neplechu máme na svědomí my dvě! Jakmile se princezna uzdraví, opustíme Údolí kouzelné škrpály. Za blbost se platí!“ řekla smutně Fiona.

 

„Žádnou vyjímkou nejsou ani čarodějnice, spíše naopak! Na světě vládne spravedlnost, pravda a moudrost pro všechny stejně!“ dodala se slzami na krajíčku Filoména.

 

„Něco Vám povím, velevážené dámy!“ vzal si slovo král a vysvětlil všem přítomným: „Nic lepšího jste pro naši dceru nemohly připravit! Představte si,

 

 

 

 

 

kdyby nás to potkalo a ona již měla vládu celé Země ve svých rukou! Dokážete si to představit? Díky této zkušenosti se už nebudeme bát, že by ji někdo svedl z cesty lásky a radosti. Teď máme jistotu, že bude dobrou panovnicí pro naše království.“

 

„Každý z nás chybuje nebo někdy zakopne! Je to lidské a přirozené. O to více si budeme vážit lásky, kterou jsme už začali brát jako samozřejmost. Avšak ono tomu tak není. Člověk si ji musí ochraňovat a pečovat o ni, jako o vzácnou květinu. Proto Vás prosíme, neopouštějte nás! Zůstaňte s námi! Bez Vás by tu bylo smutno!“ přidala se královna.

 

„Vy nám odpouštíte, paní?“ řekly dvouhlasně čarodějnické dámy.

 

„Odpuštění je zrcadlem lidské čistoty! Odpuštění je zapomnění! Tak jste nás to vždy učily, viď můj drahý?“ položila svou dlaň na královu ruku, aby ho pohladila.

 

„Souhlasím s Tebou, moje drahá! Neopouštějte nás, prosím!“ přitakal král a pohlédl oběma sestrám upřímně do očí.

 

Čarodějnické dámy brečely štěstím, že nebudou muset opustit svoje milované údolí. Už nikde na světě by nebyly šťastné, jako právě v Údolí kouzelné škrpály.

 

„Bez Vás milé dámy, těžko by se smály, duše našich lidiček, duše zvířat dokonce i kytiček“ dovršil šašek Vojta.

 

Poté si Jindra procházel zámecké chodby, když se nečekaně potkal s princeznou. Vyběhla ze svého pokoje přímo do mladíkova náručí. Jen se malinko vzpamatovala a už začala lamentovat: „Jsi tu teprve sotva den, ale jak je vidět, nezahálíš!“

 

„Jsme na tom stejně, princezno! Jak Vás tak poslouchám, nešetříte slovy!“ odpověděl Jindra.

 

„Takhle se mnou nemluv! Já jsem princezna a Ty jen obyčejný… “

 

„Zadržte, Jituško! Jsem vzácným hostem vašeho tatínka. Nezapomínejte na to!“ přibrzdil její vyřídilku.

 

„Bolí mě z Tebe hlava. Doufám, že neomdlím!“ politovala se.

 

„To je dobrý nápad, princezno. Alespoň si ostatní všimnou, jak moc trpíte“ zasmál se Jindra.

 

Jitušku velice uráželo zlehčování a výsměch, proto vzala za kliku a zabouchla za sebou s takovou silou, div dveře nevyskočily z pantů.

 

 

 

 

 

 

 

Nechtěla být v jeho přítomnosti a tak se mu snažila jakkoli vyhnout. Bohužel k její lítosti byl Jindra všude! Kam vstoupila, tam byl i on! Přestože ho nemohla vystát, jeho úsměv na ni působit jako magnet. Pokaždé se přistihla, že na něho upřeně hledí. Jindra ji naopak přehlížel, jak snad nikoho jiného v království.

 

„Ta šlehačka je málo sladká! Zrovna dnes, když jsem na ni dostala takovou chuť!“ upozorňovala na sebe Jituška u stolu.

 

„Alespoň budete stále jako proutek, princezno! Určitě víte, kolik práce by dalo švadlenkám přešít vaše šaty. To by byl dočista očistec!“ řekl nahlas Jindra.

 

Král s královnou div u jídla nevyprskli smíchy, když uslyšeli rychlou reakci na princeznino lamentování.

 

„Filoména, Fiona a Elvíra, šly by spolu klidně na kraj světa. S úsměvem a stále dobrou náladou, zvítězí vždy nad trápením a zlou zradou“ šašek Vojta začal rozpočítávat dámy v letech a náhle oznámil všem: „Vypadla Elvíra!“

 

Rozesmál tím dokonce i princeznu, která se jaksi neuhlídala.

 

„Na lepší časy se blýská, po úsměvu se mi stýská, po radostech obyčejných dnů, toto je tajemství šaškových snů!“ přihodil další polínko do ohně.

 

Čas plynul a Jindra byl princezně neustále v patách.

 

„To snad není pravda! Pro tebe musím potkávat na každém kroku?“ čertila se na oko princezna.

 

„Já už toho mám dost, princezno. Vy mě snad sledujete! Vždyť s Vámi by nevydržel hluchý ani slepý!“ oplatil ji stejnou mincí mladík.

 

Princezna se náhle zastavila, protože taková slova od Jindry nečekala.

 

„Jak to myslíš?“ vyhrkla na něho.

 

„Raději být slepým, než hledět do zamračené tváře a smutných očí. Raději být hluchým, než poslouchat neustále nářky a starosti! Zůstanete na ocet, princezno. Ani blázen by si takovou dívku nevzal za ženu, protože se umí radovat a smát!“ odpověděl a rázně odešel kamsi ven do královské zahrady.

 

Jitušce vyhrkly slzy do očí. Zůstala stát jako přibitá a čekala, že za ní někdo přijde a začne ji litovat, jak si to k ní mohl ten drzý mladík dovolit. Nikdo však nepřiběhl, dokonce ani zahradník, který jí vždy naslouchal.

 

„Ťuk, ťuk, ťuk“ ozvalo se jemné zaklepání na dveře pro hosty.

 

„Dále“ zvolal Jindra.

 

Do místnosti vstoupila princezna Jituška.

 

 

 

 

 

„Potřebujete něco, princezno? Máte nějaký problém?“ zeptal se překvapeně.

 

„Ne, nemám! Přišla jsem se Ti omluvit. Odpusť mi, prosím!“ řekla upřímně.

 

„Odpustím, Jituško! Mám ale jednu podmínku!“

 

„Jakou?“

 

Že se na mě usmějete, princezno!“ přistoupil k ní a zašeptal.

 

Princezna mu pohlédla do očí a lehounce se pousmála.

 

„Takhle Vám to sluší, Jituško! Jste jako jasná hvězdička na noční obloze“ jemně ji pohladil po tváři.

 

„Děkuji Ti, Jindro“ vyklouzla z pokoje a běžela za Filoménou a Fionou.

 

„Mohly byste mi věnovat pár minutek, prosím?“ škemrala.

 

„Samozřejmě, holčičko! Hned jsme u Tebe“ mrkly na Jitušku.

 

Princezna se posadila na lavičku a počkala na čarodějnické dámy.

 

„Tak povídej, princezno“ řekla Fiona a každá si sedla z jedné strany.

 

„Proč se mi každý vyhýbá?“

 

„Protože už všichni dávno poznali, jak si sama vymýšlíš problémy a libuješ si v nich. Chceš, aby Tě každý jen litoval!“ odpověděla Filoména.

 

„Lidé z Tebe mají strach, Jituško. Chováš se jako rozmazlené a umíněné dítě! Takový člověk má usednout na trůn a vládnout celé Zemi?“ vysvětlovala Fiona.

 

„Proč mi tedy Elvíra vyprávěla takové nesmysly?“

 

„Život má spoustu tváří, spoustu podob a barev. Záleží jen na každém z nás, co si vybereme a v čem chceme žít! My jsme si vybraly radost a smích, viď Fiono?“ vztyčila hrdě hlavu její sestra.

 

„Ano, sestřičko!“ odsouhlasila a dodala: „Jakožto Ty sis vybrala smutek a trápení, princezno! Nyní můžeš porovnat, v čem se ti bude žít lépe!“

 

„Konečně mám jasno! Pořád mi celou dobu něco scházelo! Byl to smích a radost z maličkostí!“ roztančila se princezna kolem lavičky.

 

„To je ono! To je nádhera! Tyto okamžiky mi moc chyběly!“ opakovala stále dokola šťastná Jituška.

 

Čarodějnické sestry jen nerušeně seděly a vychutnávaly si štěstí, které našlo cestu zpátky.

 

„Teď už se nedivím šaškovi, proč chtěl opustit naše království! Hned za ním poběžím a omluvím se mu! Děkuji Vám, Fiono a Filoméno!“

 

„My děkujeme, princezno! Dlužíme Ti ještě jedno vysvětlení“ vstala Fiona

 

 

 

 

 

z lavičky a popohnala Jitušku, aby se již nezdržovala s čarodějnickými babkami.

 

Princezna proběhla všechny zámecké chodby, aby svolala přítomné do královského sálu.

 

„Co se děje, Jituško?“ řekl polekaně král, ale když pohlédl do jejich rozzářených očí, usadil se pohodlně na trůn a pozoroval sbíhající se dav.

 

Princezna pobíhala od jednoho k druhému, aby se přesvědčila, že nikdo nechybí.

 

„Kde je Jindra, Elvíro? Ten tu přece nesmí chybět!“ bědovala.

 

V ten okamžik vstupoval čarodějnický hlouček robustních dam v čele s Jindrou do dveří: „Omlouvám se za zpoždění, princezno. Nemohl jsem však dát košem těmto veleváženým dámám!“

 

Sálem se rozezněl hlasitý smích, který se stal pro Jitušku tou nejkrásnější hudbou. Vklouzla Jindrovi do náručí a nechala ho, aby ji pevně objal.

 

Král s královnou nabídli Elvíře, aby se natrvalo usadila v jejich království.

 

Ta měla velikou radost a hned nabídku přijala. Král zvážněl a řekl: „Pod jednou podmínkou, Elvíro! Už se vícekrát nebudete sázet, když budete upíjet brusinkový sirup! Takovou neplechu dokážou zařídit pouze a jenom naše čarodějnické dámy!“

 

Tak už věříte, že kdysi dávno tu byla Země zvaná „Království radosti a smíchu“?

 

Je převeliká škoda, že dodnes člověk nepochopil naplnění života. Jak by řekly čarodějnické dámy: „Vždy si můžeš vybrat! Teplo nebo mráz? Smích nebo pláč?“

 

Až nastane čas, kdy nebudeme potřebovat ve svém životě smutek a utrpení, vymizí navždy strach usídlený hluboko v nás. Pak možná přejmenujeme naši krásnou planetu na „Země radosti a smíchu“.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru