Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Poslední hon
datum / id25.07.2021 / 522456Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaNa konci podzimu,
zobrazeno170x
počet tipů8
v oblíbených0x
Poslední hon

 

 

Poslední hon

 

Opět se dnes probírám starými záznamy. Zjišťuji, že nejvíc jich pochází z tamtěch zlomových roků, z těch šíleně letících let, kdy jsem si les často pletl s politikou a politiku s lesem, kdy jsem všechno chtěl mít z první ruky, abych nezaspal historické události.

Luštím rozpitá, rozmazaná, nečitelná písmena a znova se vidím, jak je škrábu na lístky v návalu okamžité nutnosti na koleně v lese, za chůze, v dešti a větru, který divoce obrací rožek, rve mi ho z ruky a já se otáčím zády a horečně píšu, nemůžu čekat, ta myšlenka musí být chycena hned, než mi navždycky unikne…

Ano, tak to bylo: nade mnou stálá hrozba, že o něco přicházím, ve mně napětí, obava, že se zpozdím, a­ srdce pumpuje až k zbláznění.

Přebírám pomačkané lístky s rozpitými znaky seřazenými jakž takž do řádků a najednou se mi jeden jeví zvlášť povědomý. Tolik let uplynulo a já tu nacházím známé věty, takřka stejné, jen o málo syrovější, neopracovanější, než jak se dostaly do knihy. Z tohoto papírku jsem je vlastně jen opsal.

Bezděky se přenesu o víc než čtyřicet let zpátky, do lesa na Rozchůdkách. Znovu si chci prožít tu smírnou, pokojnou hodinku, bude nadlouho poslední. Zítra mě, pošpiněného, vyloučí ze svých neposkvrněných řad myslivci, pozítří úřady zabaví lovecké zbraně…

Ale o tom dnes ještě nic nevím. Tady v lese je mír a v duši světlo.

Stojím na stanovišti střelce, poklidné vlahé ovzduší na mě mírumilovně útočí ze všech stran desítkami pocitů, desítkami dojmů, a já jim ochotně podléhám.

Mlha se v obláčcích plouží mezi stromy, je zrnitá, šálivá, do nepoznání přetváří vzdálené objekty.

Tenká špička klouže po bílé stránce v bločku:

10. 11. 1971, hon na Rozchůdkách. Vrstva dubového listí, mlha, kapky a poslední listy – hluk, šum. Potom známé lehké zaječí skoky – a­ už nic neslyším. Ne že by šustot zajíce přehlušil kapání, ale přehlušil mi jeho vnímání, teď jsem lovec na stanovišti a očekávám zvěř. Po ráně a krásném kotrmelci doznívá vzrušení a po nějaké době opět kapou kapky mlhy do suchého listí a snášejí se poslední lístky z dubů, lehce dosedají, některý téměř neslyšně, jiný hlasitě cvrnkne o ty ležící. A mlha je hustá a válí se mezi stromy a vzdálené pařezy, kameny, stromečky, choroše, pahýly a kdoví co ještě jsou střídavě tím, čím jsou a opět mě vyplaší, že je to zvěř. Ale kapky hlasitě kapou a já vím, že dokud se znovu neozve lehký cval jiného zajíce vyhnaného honci, nic není s to přehlušit ten hlasitý šum kapek v listí.

To napíšu, vrátím bloček, kam patří a opět se chopím dvojky, která byla jen chvíli zavěšená na rameni. Musím být pozorný, i příště chci vystřelit tak, aby zvěř o ráně ani nevěděla, aby hned zhasla v ohni a já byl svědkem „krásného“ kotrmelce na konci jejího běhu.

 

*

 

Tenkrát se zdálo, že je celá knížka hotová, připravená k tisku.

Tu mě v redakci vyzvali k napsání úvodu.

Cože?! Zaskočen vyhrknu: „Copak ta povídka o mladém nezkušeném myslivci na úvod nestačí?“

„Něco tomu ještě chybí…“ mne si bradu redaktor-básník. „Chápejte, první knížka neznámého autora to má těžké, musí zaujmout hned na začátku něčím… no, něčím… rozumíte?“

„To se vám řekne…,“ odporuju mdle, musím se nejprve vzpamatovat.

Ale oni mají dobře promyšlený plán. Chtějí ze mě vymáčknout, co se dá.

„Víte, nejlepší u knížky jako má být tato je, aby už z prvních slov čtenář poznal, s kým má tu čest, co je ten nový autor zač, proč se stal lesníkem, co ho přivedlo k psaní… Zkrátka,“ trpělivě, leč neoblomně vysvětluje básník, „měl byste mu umožnit, aby si o vás udělal celkový obrázek.“

Ošívám se: „To jsem právě nechtěl. Proto je tady ten Radek, toho jsem nastrčil za sebe.“

„Přesto se čtenář rád dozví něco o samotném autorovi, co prožívá, co je mu blízké, s čím bojuje…“

Jsem plný rozpaků, nevíry, nejistoty. Proč s tím nepřišli dřív?

„Vy mně ale dáváte!“ hlesnu a vyloudím trapné zašklebení, má to být omluvný, a jistě též vstřícný úsměv.

„To zvládnete, máte na to spoustu času,“ chytí se básník.

„Nespěchejte, dejte si záležet,“ povzbuzuje mě ten, co mi už jednou psal v dopise a teď to zopakuje: „Připravit knihu k vydání, to je proces! Skoro jako v lese, jako když roste strom.“ Čeká ode mě pro ten příměr kdovíjaké pochopení, ale jen mě zneklidní: Proboha, jak dlouho na tom ještě chtějí dělat?

Oni však mou netrpělivost nesdílejí. Hučí do mě, až mi v hlavě víří. Mám na ně zlost: vždyť už se zdálo, že je kniha hotová, jen ji vytisknout, svázat a dát do prodeje.

Mé mlčení jim nahrává. „Však vy si s tím poradíte,“ plácají mě po rameni.

Slova rozloučení, potutelné úsměvy.

Už v sedle motorky na cestě z Brna se mi rozjasňovalo: Oni mi věří. Co kdybych si věřil i já? Ta knížka je má satisfakce, musí se podařit, musí být precizní. Celá, od první věty až po ten závěrečný přípitek buclatými pohárky konvalinek těm, kdo o něj stojí.

Jestli je pravda, co říkají…

Ach ano, mají pravdu. Já jim rozumím. Chybí tomu začátek. Musím ho napsat.

Má být o mně, tak bude. Hotovo, konec hloupého ostýchání.

Začal jsem se těšit. Novýma očima jsem vstřebával míhající se krajinu, jíž jsem uháněl domů. V křišťálovém ovzduší nahoře nad Rapoticemi mě vlevo vzadu svou blízkostí ohromil trojitý val Pálavy, náhle vyrostlý coby rozeklaná hora v daleké nížině. Okouzlený zrak sám hned po obzoru sklouzl dopředu a tam, na okraji, v řadě nízkých kopců jsem v té podmračné čistotě z dvaceti kilometrů poznal svou Klučovskou horu s jejím znamením – sloupem osiřelého modřínu, jediného ze své generace. Ještě tam je, viditelný i na dálku, ještě ční nad mladý les, který ho rychle dorůstá a brzy pohltí – a­ potom už ani sám nepoznám, kde přesně tento svědek mých začátků stojí.

Poslední vteřiny volných rozhledů – a­ konec. Přichází dlouhý prudký spád zákrytem vysokého lesa do údolí – neblaze známý „Smrtelňák“ před Kralicemi.

 

*

 

Umíš si představit, s jakou obnovenou chutí jsem se doma pustil do psaní?

Pohodová chvíle honu na Rozchůdkách byla právě čerstvá, té jsem se bez dlouhého rozmýšlení chopil.

Šlo to hladce, takřka samo:

Opřu se o bělavý kmen osiky, rozhlédnu se po korunách dubů a vidím, že je to zde a nikdo na tom nic nezmění. Téměř všechno dubové a osikové listí se již přestěhovalo ze stromů na zem. Tady teď bude v kypré vrstvě ležet až do prvního sněhu…, začal jsem. Dál to znáš, ty věty sis kdysi recitovala nazpaměť.

Stál jsem sám v lesní tišině, toužil po čísi pozornosti a věřil, že se mi jí dostane, když budu psát pravdu a nic nezatajím. Otvíral jsem se neznámým lidem tak, jak jsem to nikdy předtím neudělal, psal o mlze, o kapkách-lucerničkách, jež ke mně mluví a já jim rozumím, poslouchal zemi, jak mi šeptá o čekání, o radosti…, psal jsem bez zábran, odvážně balancoval na hraně věrohodnosti, jako z hlubokého zřídla čerpal slova, jež se mi nabízela, a nahoře je vážil a sázel, kam které patří.

Už jsem věděl, že knížka vyjde, že to není jen snění či pouhé přání, už je to jinak, budou mě číst konkrétní lidé, píšu to pro ně. Viděl jsem ty lidi před sebou, živě si je představoval a věřil, že mě přijmou. Nadnášející pocit, že přece nejsem vyobcován všemi, byl mi vzpruhou.

Jak jsem se ke všemu přiznával, jak to ze mě proudilo, ani na mysl mi nepřišlo, co by ve skutečnosti mělo, kdybych si nebyl sebou tak překvapivě jist: neptal jsem se, co tomu či onomu lidé řeknou, jestli se nad tímto či oním nepozastaví jako nad nevěrohodným výmyslem, zabíhajícím příliš daleko. Vůbec jsem nepochyboval, že mi bude věřeno, a věděl jsem, že je to zásluha těch dvou redaktorů, že to oni mi dodali sebedůvěru a zaslouží si můj vděk.

Chvíli se mi dokonce jakýmsi šálením zdálo o naději, o snad uskutečnitelné vzdálené budoucnosti.

Proto, jak jsem byl rozepsaný a měl před sebou tu nevyžádanou spoustu času, pero jsem po úvodu, který jsem nazval Čekání, neodložil. Dychtivost po porozumění s neznámými lidmi mě hnala dál: To je málo, z tohoto tě ještě dost nepoznají.

Tak se začala rodit Pohádka o lese, vodě, skále a chlapci.

Ta smělost! Sám jsem nad sebou spínal ruce.

Ale tomu nešlo odolat, nešlo přestat, fascinován probuzenou obrazností čerpal jsem z otevřeného pramene – až do té poslední věty, poslední tečky.

Skončil jsem a pocítil obrovskou úlevu.

Dobře, že mě k tomu přiměli, až teď je hotovo, teď může nastoupit šňůra připravených povídek: Škodná, Holý život a ty další.

V nakladatelství přijali výsledek té vyčerpávající práce jako samozřejmost. Až mě zamrzelo, jak málo ji ocenili.

Však jsem to nepsal pro ně, napomenul jsem se. Oni mě jen postrčili, aby ta knížka určená všem byla celá. Nikdy jim nemůžu být dost vděčný.

 

*

 

Pak už jen půldruhého roku čekání. V září roku sedmdesátého čtvrtého přišel honorář, překvapivě tučný, a konečně – n­a to jsem čekal nejvíc – b­alík s dvaceti autorskými výtisky toho zázraku, mé vlastní knihy.

Na chvíli jsem poznal štěstí.

Kniha se líbila, šla na odbyt. Okolo mě samí přátelé, samý úsměv.

 

*

 

A náhle ticho. Duté, ohlušivé…

Neblahý čas, jen chvíli opomenutý, se s novou silou připomněl.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

26.07.2021 14:27:28dát kritice tiprevírník

Vím, Andrejko, jak se na mé bývalé aktivity díváš, ale je to právě padesát let, co jsem se jich musel vzdát. A když už jsem zase směl, tak mě zbraně a veškeré střílení dávno přestaly zajímat.

Za jinak poměrně kladný pohled na toto dílko ti však upřímně děkuju.

26.07.2021 12:22:41dát kritice tipAndreina

Kdysi jsem k této povídce napsala dlouhý komentář. Co na Tvém psaní obdivuji, že mi vadí zbytečné zabíjení tvorů, kteří mají stejné právo jako my žít a myslivce proto nemám ráda. Také jsem tehdy sdělila svůj názor na vydání knihy, takže se nebudu opakovat. Jedno je ale fakt, dojem z krásné sklatby slov a vět je krásný.

 

Kočkodane, víš, proč tu jsou hlavně ženy? Protože Revírník byl, je a bez ohledu na věk i vždy bude chlap. V jednání, názorech a hlavně ve vztahu k tomu krásnému, co nám pomalu zaniká - k přírodě. 

25.07.2021 22:16:24dát kritice tiprevírník

Luboši, dobře, že ses nedal zastrašit, já tady vždycky rád přivítám i chlapa. I když, přiznám se, být obletován ženami přece má něco do sebe. Ale tobě přeju rovněž všechno dobré.

25.07.2021 21:07:39dát kritice tipKočkodan

 

Jardo, jsi tu komentátorsky obletován samými ženami, tak se až skoro trochu bojím přijít sem já, jenž nemá něžné pohlaví. Ale ty jistě přimhouříš oko a i mou pochvalu přijmeš.

Páni redaktoři to udělali dobře, ale vlastně nabourali jedno mezi lidmi známé rčení. U nich (a knih)  spíš platí – začátek dobrý, všechno dobré. A ta poslední slova použiji i pro přání tobě.

25.07.2021 18:04:25dát kritice tiprevírník

Gabi, Janino, Haničko, ani vám nechci dlužit poděkování za návštěvu. Díky.

25.07.2021 12:41:242 tipů dát kritice tiprevírník

Ano, Blackie, cením si, že jsou děvčata na mě tak hodná. A teď ještě ty...! Ach jo, nemůžu si přát víc a můžu jen srdečně poděkovat i tobě.

25.07.2021 12:26:17dát kritice tipblacksabbath

Já bych svým komentářem jen rušila.....ostatně....děvčata již všechno napsala......píšeš poutavě....a já mám radost vždy, když  se tady objeví tvé dílo........Dnešní nedělní chvilku poezie jsem si vychutnala.....děkuji!

25.07.2021 10:39:56dát kritice tiprevírník

Jano, velmi mě těší, že i tebe tato kapitola mé poslední (doslova) knížky tak zaujala a budu se těšit, že ani těch pár, co tu ještě budou zbývat k zveřejnění, tě příliš nezklamou. Děkuji ti.

25.07.2021 10:12:251 tipů dát kritice tipvesuvanka

Jardo, budu opakovat slova Irenky "Jsi básník slova". Zápisy z honu na Rozchůdkách vtáhnou do atmosféry podzimního lesa, měla jsem pocit, jako bych tam byla, pozorovala padání posledních lístků dubů na koberec těch spadaných a slyšela padat kapky mlhy na suché dubové listy... Zaujalo mě i Tvoje psaní o tom, co předcházelo zrození knihy a o štěstí, když už byla na světě :-))), TIP

25.07.2021 09:34:58dát kritice tiprevírník

Renáto milá, ty taky dokážeš člověka potěšit v pravou chvíli. Rajská hudba je pro mě tvůj komentář, nebudu vysvětlovat, proč. Moc ti děkuju.

25.07.2021 09:30:10dát kritice tiprevírník

Díky, díky, Ireno.

25.07.2021 09:28:421 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Líbí se mi Tvoje úvahy opsaní. Musím se přiznat, obávala jsem se, že to bude detailní popis honu na zajíce, jejich umírání, to by mě asi bolelo číst. Ty to slovně dokážeš všecko přiblížit opravdu tak, že má čtenář pocit, že se toho sám účastní. Ale naštěstí to bylo pro mě jen v náznaku. Samozřejmě souhlasím s Gorou, že je štěstí, že jsi své knihy napsal a zpřístupnil tolika lidem les, život mnoha stromů, přírodu. Možná i řada dalších Tvých čtenářů teď les vnímá úplně jinak, stejně jako já.

25.07.2021 09:14:50dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Přeju ti to hezké... ze srdce.

25.07.2021 09:12:47dát kritice tiprevírník

Ó, jsi příliš laskavá, Ireno. Ale jsem rád za tvá slova. Co mi taky jiného už zbývá, než radovat se ze všeho milého, co mi život ještě přináší. Proto ti pěkně děkuju.

25.07.2021 08:37:591 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, jsi básník slova a darů máš mnohem víc... není co dodat, než poděkovat ti, že tady publikuješ...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor