Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 457 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Měsíční luk a poslední dobrodružství v Ultimě Online
datum / id28.07.2021 / 522573Vytisknout |
autorDavid__S
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno62x
počet tipů0
v oblíbených0x
Měsíční luk a poslední dobrodružství v Ultimě Online

 Měsíční luk a poslední dobrodružství v Ultimě Online

Příběhy, které vyprávím, mají výpovědní hodnotu jak samy o sobě, tak zejména všechny společně.

 

Když v roce 1997 otevřela Ultima Online od Richarda Garriotta brány svého na tu dobu obrovského online virtuálního světa, byl to jeden z kroků v historii gamingu, které tento zábavní obor pomáhaly posunout do pozice kde je dnes – kdy videohry vydělávají každý rok několikanásobně více peněz než filmy, populární sport atd.

 

Hrát hry po internetu byl v roce 1997 luxus a nám, školáčkům na základní škole, kteří jsme slintali nad časopisy jako Level a Score (a Playboy), se o tom nějakou dobu mohlo jen zdát. Rodiče však postupnému nátlaku podléhali, takže se kupovaly drahé počítače, pořizoval se „rychlý“ internet (tehdy ISDN, případně místní WiFi, kabel/UPC měli jen vyvolení lidé na sídlištích a ADSL ještě nebylo vůbec) a poslední, co mnoha z nás chybělo k tomu, abychom mohli hrát placené MMO hry, byla platební karta použitelná na internetu.

 

Na tu svou jsem si musel počkat až do roku 2003. V bance tehdy nechápali, proč jako chci platit na internetu, asi se chci dívat na placené porno?

 

Do té doby jsem několik drsných let, stejně jako mnoho dalších našinců, musel hrávat na „kradených“ českých serverech, kde se neplatilo. Rozdíl oproti pravým americkýcm serverům byl ten, že české servery měly mnohem menší komunitu – hrály tam jen stovky nebo desítky lidí, kteří se díky tomu lépe znali. Svět tak byl mnohem menší, ale osobnější, než když jsou tam hráčů tisíce.

 

Během několika let jsem prošel většinu českých světů Ultimy Online - Dark Paradise, Kelevar, Moria (Pán Prstenů), Endor, Imperial Dawn… až jsem skončil na Role Playing serveru Dark Paradise 2, kde jsem se stal čímsi zeleným, co přípomínalo elfa.

 

Musím se obhájit - dnes už bych za elfy nehrál – poté co díky zfilmování Pána Prstenů se stali prosluněnou, navoněnou, kytičkovou mainstream ikonou všehomilů. Dnes už jsem radikálně na straně zpocených, primitivních orků a skřetů chlemtajících horkou krev rozsekaných nepřátel.

 

Tehdy jsem však byl 15letý jouda a v našem Role Playing světě Dark Paradise 2 se má postava během pár měsíců levelování a hraní své role vypracovala na důstojníka jakési gardy, strážící ostrovy naší rasy, na nichž se mísil prales s dřevěnými stavbami a chrámy. Miloval jsem pravidelná zasedání naší Rady, kde jsme rozhodovali, co se bude ve městě stavět, co se bude pořádat, jak se bude pomáhat nováčkům naší rasy, a s hrdostí jsem s ostatními zelenými po večerech bránil naše území proti silám tehdejšího „zla“, které vedly znepřátelené rasy jakýchsi černokněžníků a jejich přisluhujících obrů.

Politika herního světa, neustálý konflikt a snaha stávat se silnějšími byly o tolik více naplňující, než většina zbytečností, které mi v prvním ročníku přírodovědného gymnázia cpali do hlavy.

 

Vrozenou speciální schopností naší rasy byla možnost vyvolat magické zvíře, se kterým jsme sdíleli život. Čím vyšší level měl hráč, tím silnější vyvolával zvíře. Začínalo to psem, potom panter, krokodýl, medvěd... Nikdo na serveru neměl nejvyšší level své postavy, protože postup byl záměrně nastaven tak obtížný, aby to bylo téměř nemožné a trvalo to mnoho měsíců (možná let?).

 

Dark Paradise 2 byl především Role Playing server a jednou z odměn za vzorné hraní role své postavy bylo, když správci serveru – a správci příběhu – hráči dávali zkušenosti potřebné pro vyšší level právě jako odměnu za jeho chování. Za to, jak dobře hraje svou postavu, jak mluví, jak dodržuje přesvědčení své postavy a pomáhá rozvíjet příběh světa. Naopak hráči, kteří nehráli svou roli, nemluvili za svou postavu, ale za sebe a narušovali tak příběh, byli trestáni.

 

Většina mých zelených soukmenovců se věnovala hlavně studiu jakési světlé magie a dokázali tak vykouzlit vše možné. Já sice chovám k magii velký respekt, ovšem zároveň se mi hnusí fyzická slabost, která je v těchto hrách často s magií spjata. Superinteligentní kouzelník, pokud se k němu protivník přes jeho kouzla dostane, bývá snadnou obětí. Nemívá zbroj, a potupně umírá během sekund, jeho chatrná tělesná schránka oděná v komickém barevném hábitu sebou plácne do bahna.

 

A proto jsem byl jedním z mála mé rasy, co obětovali pokročilejší magické schopnosti, abych měl větší sílu, odolnost, mohl nosit alespoň kroužkovou kovovou zbroj a kopí. Co jsem však neobětoval byla obratnost a s ní spojená lukostřelba – má absolutní priorita. Od začátku jsem si všechny body dal právě do schopností zlepšujících střelbu. Byla to oběť a velké odhodlání, ale raději být v jedné věci nejlepší, než ve všem průměrný.

 

Na našich ostrovech jsme uměli vyrábět ty nejlepší luky ve hře, někdo zase uměl ochočit koně a prodával je, někdo vařil a prodával jídlo, jen tu kovovou zbroj jsem musel nakupovat od lidí v jejich lidských městech na kontinentu. Byla to jedna z těch starých hardcore RPG her, kde když zemřete, tak všechna vaše výbava zůstane u vaší mrtvoly a kdo si jí sebere, ten jí má. Takže když jste měli špatný den, přišli jste o několik kompletních výbav během chvilky a další dny jste strávili znovu vyděláváním peněz na novou výzbroj.

 

Výbava byla nejen drahá, ale třeba kováři, kteří uměli vyrobit zbroj pro mě, existovali i v království lidí jen dva, protože trvalo měsíce se tu kovařinu pořádně naučit a zpracovávat vzácnější materiály.

 

Hra tak byla pocitově velmi reálná, majetek byl cenný, ztráta majetku bolestivá a bez ostatních hráčů a bez poctivého hraní své role bylo nemožné se pořádně vypracovat.

 

Po pár měsících jsem se dostal na úroveň, kdy už pro mě bylo téměř nemožné zvyšovat svůj level bojováním, tak to bylo pomalé. Zkušenosti už jsem získával jen hraním své role, perfektními dialogy mé postavy a získáváním odměn od správců hry. Hraní tak bylo právě o životě, který jsme tam žili a našich příbězích. Více jsme mluvili, než bojovali. To už jsem pak v žádné jiné hře nezažil.

 

Díky kombinaci větší síly, kovové zbroje, rychlého luku, magického zvířete a kopí jsem přitom v boji vydržel více, než většina mé rasy. Byla to výhoda projevující se každý den, třeba když temnota a nemrtví zaplavili naše město, a my jsme je s pochodněmi museli zahánět do mořských vln. Nebo když se na serveru postupně otevíraly nejhlubší dungeony, a všechny rasy a spolky se snažily je během mnohahodinových výprav propátrat, a tím si odemknout nejsilnější speciální schopnosti téměř božských proporcí.

Světem se také tradovaly legendy o nejmocnějších zbraních, které málokdo kdy získal, natož aby je veřejně předváděl – když je tak snadné o ně jedinou smrtí zase přijít.

 

A tak když jsem se jednoho večera na diskuzi dočetl zkazku, že se na tajném místě objevila svatyně s kouzelným artefaktem, hned jsem se na koni vypravil ji hledat. Znal jsem svět nazpaměť a stačilo mi málo, abych to místo podle popisu našel.

 

Kamenná stavba měla zamčená kovová vrata a dovnitř nebylo vidět. Tohle však byla 2D hra z roku 1997, takže stačilo popojet kousek dál, aby zmizela střecha stavby a na okraji obrazovky bylo kousek vidět dovnitř. A tam na oltáři ležel stříbrný luk. Vzrušeně jsem na něj kliknul, aby se objevil název – a byl to on, Měsíční luk. Jediná střelná zbraň, lepší, než ty, které už mám.

 

„Ten musí být můj!“ řekl jsem si. A také jsem hned šel na diskuzi serveru, kde jsem za svou postavu to samé i napsal. Jsem jeden z nejlepších střelců na světě a ten luk bude můj, ať o tom nikdo nemá pochyb.

 

Na kamenné stavbě byl jakýsi nápis, vyprávějící cosi o vodních elemantálech, střežících klíč. A tak přestože bylo pozdě večer, já jsem se vydal ony elementály hledat. Kdyby hra umožňovala uhnat svého koně, tak bych ho uhnal, jak jsem objížděl všechna pobřeží a zátoky onoho světa.

 

Hodiny utíkaly, a já skutečně nalezl vodního elementála, ukrytého na jednom z poloostrovů. A protože všichni víme, jak snadné je zabít vodu šípem, rychle jsem ho rozprsknul, abych pak z té kaluže zvednul kovový klíč. Za pár minut jsem tím klíčem otevřel první dveře svatyně... za nimiž jsem uviděl další, a za nimi další a další. Do druhých dveří už klíč nepasoval. Čtvery dveře za sebou, budu potřebovat celkem čtyři klíče!

 

Nezbývalo, než pokračovat v honu a pátrání.

 

„Takže proto jsem nespal, jsem je hledal do rána,“ vyprávěl jsem Filipovi v lavici, proč jsem dneska ve škole tak unavený.

 

„A našel jsi ty další?“ ptal se po Slovensky.

 

„Našel jsem ještě dva elementály, takže mám tři klíče.“

 

„Tak to jakto že jsi šel do školy, když ti chybí už jen jeden klíč! Však to musíš dokončit!“

 

„Máš pravdu, sem kokot,“ zastyděl jsem se před kamarádem.

Ten den jsme po závěrečné dvouhodinovce chemických experimentů nešli hrát ani Dračí doupě, ani Magic: The Gathering, protože jsem spěchal domů. Ten luk musím mít!

Další hodiny objíždění světa a hledání. Pročítání diskuze, zda se neobjeví od někoho nějaká nápověda. Kontrolování kamenné svatyně, zda se k luku nedostal někdo jiný dřív. Já jsem však po sobě první dveře vždy znovu pečlivě uzamknul.

 

A k večeru se to stalo. Na chrámu se objevila nová zpráva.

 

Každý klíč je prý na světě dvakrát!

 

To snad ne! Správci serveru ví, že já mám tři ze čtyř! Nechtějí mi to dát jen tak, takže pustili do světa kopie všech klíčů!

 

Správci serveru totiž nebyli naši kamarádi. Byli to bozi (podle legendy dokonce vysokoškoláci, provozující server někde na koleji), hrající si s našimi osudy, motivující nás k maximálním výkonům. Skrze nás psali příběh svého světa.

 

Mě však podcenili. Při následujícím pátrání jsem rychle našel kopii jednoho z klíčů, které jsem už měl. Takže bez mé účasti nikdo nebude moci odemknout jedny ze čtyř dveří!

Stále mi však chyběl klíč od třetích vrat. Co si počít?

 

Během toho večera se na diskuzi objevila zpráva od rytířů z království lidí. Mají klíč a jsou ochotni ho vyměnit – okopírovat – za jiný.

Napsal jsem jim a sešli jsme se u svatyně. Přijeli tři. Hnědovlasá vůdkyně jejich cechu doprovázená dvěma rytíři, všichni v těžkých plátových zbrojích a na zlatě lesklých mohutných mustanzích.

 

Pověděl jsem jim, že mám klíč od prvních vrat a ty jsem na ukázku otevřel. Oni zkusili jejich klíč na vrata druhá – nepasoval.

 

Rychlá úvaha matematikou vytrénovaného mozku - takže s 50 % pravděpodobností mají klíč od třetích dveří, který mi chybí! Pokud jejich klíč není od dveří čtvrtých, ke kterým já už svůj klíč mám.

Nesmím jim však říct, že mám klíče už tři ze čtyř, pak by mi ten svůj nedali. Nebudou chtít, abych získal tek luk.

 

Divadlo jsem zahrál přesvědčivě. Dohodli jsme se, že já jim udělám kopii klíče od prvních dveří, a oni mě dají kopii toho svého.

 

„Ale vždyť jsi psal, že ten luk musíš mít?“ ptal se mě před předáním klíčů jeden z lidí.

 

„Musíme přece spolupracovat,“ odpověděl jsem jediné, co mě v rychlosti napadlo. A skutečně, my zelení jsme s lidmi spolupracovali v boji proti temnotě často.

 

Dnes však budu myslet jen na sebe. A to zcela podle přesvědčení mé postavy – při její tvorbě jsem totiž zvolil přesvědčení „true neutral“ – čistě neutrální. Ani dobrý, ani zlý, ani chaotický, ani řádný, ale řídící se sám sebou a svými zájmy. To nejméně „hodné“ přesvědčení, jaké zelená rasa ve hře mohla mít. A že bozi dokázali hráče potrestat, pokud hrál postavu jinak, než jaké měla přesvědčení!

 

A tak jsme si vyměnili klíče, popřáli hodně štěstí, a odjeli svou cestou.

 

O kousek dál jsem se otočil, vrátil se ke svatyni, otevřel první, druhé, jejich klíčem i ty proklaté třetí, a svým klíčem i čtvrté dveře, doběhl k luku, během půl sekundy jsem ho myší přetáhnul do svého batohu, zamknul za sebou a zahájil zdlouhavou teleportaci. Nebyl tam nikdo, aby to citlivé kouzlo přerušil, a tak mě za pár minut magie přenesla do tepla mého kožešinami vyzdobeného domu na jednom z našich ostrovů.

 

Za chvilku už byl Měsíční luk v bezpečí mé banky. A v tu chvíli mi přišla zpráva – „Tak gratulujeme,“ psali mi lidé. Zřejmě i oni se vrátili ke svatyni a nalezli ji již prázdnou.

 

Měli i oni více klíčů? Asi ano. To už se nedozvím.

 

Já jsem měl nyní pro sebe tu nejsilnější zbraň, jakou lučištník kdy v tomto světě mohl získat.

 

Potají jsem ji zkoušel v noci v zapadlé části našeho ostrova. Luk střílel zářivé, elektrické šípy, byl o něco pomalejší než nejrychlejší luky, byl ale mnohem silnější.

V tomto světě měla každá zbraň omezenou životnost a používáním se postupně nenávratně ničila. Nejen, že o ni bylo možné přijít smrtí, ale i jejím opotřebováním. Měsíční luk jsem si proto šetřil. Bylo jasné, že správci světa jen tak další nevytvoří. Možná mám ten jediný na celé roky.

 

Ve škole mi další den nevadilo dostat další pětku za nesplněný úkol z angličtiny – my s Filipem jsme úkoly z angličtiny zásadně neplnili. Uměli jsme z her tak dobře anglicky, že jsme bez učení měli samé jedničky, takže pětky za domácí úkoly v nás vyvolávaly smích.

 

„Ty máš každý den nějaké dobrodružství,“ říkal mi Filip, když jsem mu během angličtiny odvyprávěl, jak dopadl můj hon za Měsíčním lukem. Trochu mi ty moje hry záviděl, ale váhal, zda začít něco hrát tak moc intenzivně. A já se ho do Ultimy snažil zlákat.

 

Tehdy jsem ještě nevěděl, že se v Ultimě Online blíží můj konec a bude spjat právě s Měsíčním lukem...

 

Jako jeden z nejlepších bojovníků mé rasy jsem tou dobou měl již takovou pověst, že jsem pomáhal správcům hry, třeba když testovali zbraně a zbroje. Měl jsem nejvyšší schopnosti střelby a nejlepší zbraně, takže mě nechali zkoušet střílet do cvičného cíle, aby sledovali jak fungují jednotlivé typy luků a kuší.

 

Já však přitom měl svou mocichtivou agendu. Snažil jsem se jim postupně vnutit, že těžký luk, který byl velmi pomalý, by měl být proto ještě trochu silnější.

Věděl jsem totiž, že těžkým lukem dokáži zabít zlého obra na dvě rány, z toho on tu první ránu neuvidí, když se na koni postavím k němu šikmo, takže se nepřehraje animace střelby. A on z čista jasna dostane ránu za 80 % životů bez varování. Pokud bych dosáhnul toho, aby ten těžký luk posílili, tak bych mohl ty přerostlý zmrdy kosit na jednu, neviditelnou ránu!

 

V rámci našeho testování zbraní jsem jim také předvedl pár ran z Měsíčního luku, nacož správce hry jen řekl, že to se mu „vůbec nelíbí“, jak je to silné. Ujistil mě ale, že s tím nic dělat nebudou, ten luk jsem si zasloužil.

 

A mě hřálo u srdce. Doposud téměř nikdo na serveru nevěděl, že právě já jsem majitelem toho luku. Bylo to mé mocné tajemství.

 

Blížila se přitom příležitost, kdy jsem hodlal svou skutečnou moc a schopnosti předvést světu – velký turnaj. Připravil jsem si nejlepší kroužkovou zbroj, jakou jsem si mohl dovolit od lidí koupit, nové kopí a nejlepší luky od našich výrobců.

 

Turnaj se konal ve velké aréně, kde davy diváků přihlížely, jak vždy dvojice bojovníků bok po boku musí odolávat postupně silnějším a silnějším příšerám. Těšil jsem se, jak je ohromím nejen tím, jak dobře už umím bojovat s kopím – věc zcela nevídaná pro příslušníka zelené, magické lesní rasy - ale navíc pak, až půjde do tuhého, vytasím Měsíční luk a všichni uvidí, kdo je pánem světa! Taková sláva mě čeká! O tom se bude na diskuzi mluvit minimálně celý víkend!

 

Nastal den turnaje. Dostal jsem do dvojice přiděleného nějakého lidského bojovníka v těžké zbroji, nic výjimečného. Byli jsme jedna z prvních dvojic na řadě. První vlny příšer, které se na nás v aréně vrhaly, jsme snadno rozporcovali běžnými zbraněmi, až pomalu začínalo přituhovat a já vytáhnul své lepší kopí.

 

A právě, když jsem probodával poslední čtyřnohou mořskou pannu kopím přímo mezi oči, jsem najednou zemřel.

 

Cože? Proč!? Zmateně jsem řval na svůj starý, obrovský monitor.

Spikli se proti mně bohové? Zabili mě úmyslně? Je to podvod, spiknutí, snaha mě zničit?!

 

Naštvaně jsem ve svém pokoji pořvával a nejspíš mlátil do stolu.

 

Mezitím onen lidský bojovník tu mořskou pannu dorazil, ovšem já jsem jako zemřelý byl organizátory z turnaje potupně vyřazen.

 

Před očima všech diváků! Viděli mě všichni zelení, i lidé, i trpaslíci, i obři a černokněžníci!

 

Když mě konečně oživili, naštěstí i s veškerou mou výzbrojí, dozvěděl jsem se, co se stalo.

 

„Umřelo tvoje zvíře, proto jsi umřel.“

 

Aha. Já místo toho, abych jako vždy opatrně sledoval životy svého zvířete, jsem z nezvyku místo toho sledoval životy mého lidského spolubojovníka. Takže i když jsme vyhrávali, mé zvíře pomalu zemřelo, aniž bych si toho všiml a vyléčil ho.

 

Kvůli nepozornosti a nezvyku jsem tak umřel přede všemi jako úplný začátečník, noob.

 

Vztek ve mně dosáhl nejvyšší úrovně. Na tohle jsem se připravoval? Tohle je ten výsledek?

 

Tohle já hrát nebudu! Který blbec to vymyslel, že se to tak blbě sleduje, ty životy? A že mám umřít s tím zvířetem? Sváděl jsem vinu na vše kolem, abych si chránil ego.

Odhlásil jsem se ze hry, na obrazovce výběru postavy jsem tu svou dal navždy smazat a šel se raději do obýváku hodit na gauč a dívat se na Fox Kids.

 

Filip se druhý den ve škole divil, jak rychlý spád to vzalo.

 

„Stejně je to stará sračka, ta Ultima,“ snažil jsem se vymluvit si svůj smutek ze ztráty, „za týden budu mít platební kartu a jdu hrát placené Star Wars Galaxies, to je pořádná hra,“ a měl jsem pravdu.

 

Tehdy jsme již měli vlastní herní web, psali jsme o hrách každý den, a tak jsem věděl, že ta novější hra z roku 2003 nabízí ještě větší svět, více možností, a navíc ve světě Star Wars. Ani do té hry jsem ale ještě Filipa nezlákal, to se podařilo asi až o rok později, a to už jsme šli hrát World of Warcraft – tomu už v roce 2004 neodolal nikdo a z online hraní se stala mainstream zábava. Ta největší virtuální dobrodružství jsem měl stále před sebou, stejně jako celou svou kariéru v herním průmyslu.

 

 

To jsem ale nevěděl. V tu chvíli mi bylo smutno. O něco jsem přišel. Tvářil jsem se navenek tvrdě, jakože je ta Ultima Online za mnou… ve skutečnosti mi trvalo týdny, než jsem se přes tu ztrátu přenesl. Každý den, když jsem se doma posadil na pohovku, zapnul televizi, zakousl se do polomáčených sušenek a věděl, že můj „elf“ už neexistuje, že všechno, co jsme vybudovali, už není, a žádný další příběh už nebude, mi bylo smutno. Takový neslavný konec!

Ale tak… byla to jeho chyba, měl být silnější!

Příště bude.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor