Vlnobití 2/3

Večer jsem se radil se ženou.

„Blázníš? Skoro ve čtyřicítce se znovu začít živit rukama? Přestaň si hrát na hrdinu.“

„Co by ne, kácet umím, sázet a ožínat taky.“

„Ale ne osm hodin denně, den co den, to sis dlouho nevyzkoušel.“

„Ty myslíš, že to nezvládnu?“

„Jsi naštvanej, říkáš hlouposti. Až se uklidníš, tak uznáš, že technik je ve tvé situaci, po tom, co sis nadrobil a cos všecko mohl čekat, ta nejlepší nabídka.“

Mlčel jsem a přemýšlel.

„Nemuselo vůbec k ničemu z toho dojít, kdybys mě bejval poslechl a uznal, že…“

„S tím nezačínej!“ řekl jsem otráveně, „víš, že toho nelituju a litovat nebudu. Nikdy.“

Odvrátila se a jen jakoby sama pro sebe povzdechla: „M­arnost nad marnost, s takovým mezkem.“

Mně však už se v hlavě zahnizďovaly pochybnosti, zda je představa vzít technika polesí opravdu zcela vyloučená.

Přebujelá bojovnost opadávala. Napomáhalo tomu vědomí, že ještě nedávno jsem čekal něco mnohem horšího než jen sesazení z vedoucího místa.

Vždyť si můžu blahopřát!

Jsou vlastně velkorysí, soudruzi.

*

Za týden přijel ředitel znova. Tentokrát jsme s Vaškem byli v kanceláři oba.

„Tak co ses dozvěděl?“ přivítal jsem ho.

„Ani kdybych chtěl, tak tě mezi dělníky pustit nesmím. Jako pravicovej živel bys je ovlivňoval, rozvracel jim morálku.“

Přes vážnost chvíle neskrýval pobavení z jejich představy lesa jako fabriky s píchačkami a desítkami dělníků pod jednou střechou.

„To ti fakt řekli? Jak je může ovlivňovat technik, je nenapadlo?“

„Buďme rádi,“ blýskl úsměvem pod černým, krátce střiženým plnovousem a začal na mě s čerstvou nadějí znovu naléhat: „Dej si říct, prosím tě, smiř se s tou nabídkou. Mám ti snad začít mazat med kolem huby, že tě tady potřebuju?“

„To nemusíš,“ odbyl jsem ho, neboť sám u sebe jsem horečně zvažoval, co by bylo, kdybych odešel… Pryč, bez návratu. Pryč od lesů. To jsem si, popravdě, příliš představit neuměl.

Ředitel, vida mé váhání, čile kul žhavé železo: „Víš, jak malej jsem pán. A že mám nůž na krku. Buď to vezmeš, nebo se musíme rozloučit. Ale to pak už v ničem z toho, cos na polesí rozdělal, nebudeš pokračovat.“ Podíval se na mě zpytavě a dodal: „A pak – u­míš si představit, jak by ti bylo někde jinde?“

Ano, toto byl krutě nejpalčivější důvod mého váhání.

Neodpovídal jsem, tak pokračoval: „Rozvaž si to dobře. Já ti můžu jen poradit: Vyměň si místo tuhle s Václavem, a­ všechno zůstane při starým.“

„Všechno?“

„Máš pravdu, promiň, plat ti snížit musím, však o to jim taky jde.“

„Já vím, seš moc malej pán.“

Přešel to bez mrknutí. Řekl: „Na ostatním se vy dva dohodnete, co říkáš, Václave?“

Na Vaška se však skoro nepodíval, takže nepostřehl, jak se zatvářil, ani že chtěl něco podotknout, a už se zas obracel ke mně: „Budeš mít víc času na to, co tě baví…,“ provrtával mě zrakem, „… třeba na psaní.“

To ale pro mě nebyl argument, já, když na to přijde, přivstanu si ráno, dokud doma všecko spí, bez ohledu, kolik práce mě potom čeká. Váhu měl argument už jen jeden: pokud se vzdám té zbytečně zatěžující hrdosti, nebudu nucen vzdát se povolání, kterému ještě tolik dlužím.

S dosud opilou myslí z příliš dlouhé nerozhodnosti jsem jako omámený kývl: „Ať je teda po tvým, řiditeli.“

S odlehčeným úsměvem od ucha k uchu mi potřásl rukou: „Máš to u mě.“

Zbývala formalita: Co na to Vašek?

Ve Vaškovi, jak tady stál celou dobu opomíjený, hromadila se naštvanost a teď vybuchl:

„Vy jste se zbláznil, soudruhu řediteli, dyť je to blbost! Úplná volovina je to! Jak já můžu Jardovi dělat fořta!? Jak von mně může dělat technika!? Copak to de…? Vy si to představujete jak Hurvínek válku,“ klepal si na čelo, „to nepadá do úvahy, musí se najít jiný řešení.“

Poněkud šokovaný Hofmann se do něho pustil stejně zostra: „Jo? Jaký jiný? Máš nějaký? Poraď nám. Ven s tím!“

„Nevím, ale nějaký bejt musí, vod toho jste ředitel, abyste ho našel, já nic vymejšlet nebudu…“ Až teď se částečně vzpamatoval, zarazil se a ze své útočnosti maličko ubral: „Nic ve zlým, já jenom poslušně hlásím, že Jardovi dělat fořta nebudu.“

„Ne? Proč?“

„Zkrátka nemůžu.“

„Tak já ti zopakuju tu druhou možnost, jestlis ji přeslechl, třetí není, takže dobře poslouchej: Jaroslavovi dám k prvnímu výpověď, on půjde od lesů a ty sem dostaneš cizího fořta… Ovšem,“ zvedl ukazovák, „až ho najdu. Do té doby to potáhneš sám a Jaroslav bude nenávratně pryč. Tak co? Je to lepší?“

Vašek prudce zavrtěl hlavou, dlaně přitiskl k spánkům a začal vykřikovat to své prapodivné heslo, k němuž bůhví kde přišel a jímž vypouštívá páru, když se dostane do úzkých: „Lidi, já se dám k Němcům! Já se z fleku dám k Němcům! Komu jsem co udělal!“ A rázoval ke dveřím a zase zpátky a my jsme slovem nezasahovali, nechali ho, ať se vyřve, zřejmě to potřeboval. Nakonec zaúpěl: „To je podraz, pánové! Čert vás voba vem!“

Trpělivě jsme čekali a on konečně nahlédl marnost všeho odporu.

„No co, co s tím asi tak nadělám, že, co já můžu, já pěšák, já ucho, když jde o vyšší zájmy, žejo.“ Změřil si nás jednoho po druhém, rozhodil rukama a zvadle, jako když jde na porážku, zasípal: „Tak jo, ať děcka nežerou. Dělejte si, co chcete.“

Ředitel, šťastný, že má za sebou nejtěžší jednání posledních týdnů, mu podal ruku, poděkoval za rozumný postoj a se slibem – o­ který ani jeden z nás nestál –, ž­e dá připravit nové pracovní smlouvy platné od příštího měsíce, odjel.

Když jsme zůstali sami, i já jsem Vaškovi poděkoval a on, se znovunabytou rovnováhou, řekl: „Nejlepší bude nechat všechno při starým, ty budeš dál fořtovat a já budu dělat, co dělám. Nic se mně nechce měnit. Vlk se nažere a…“

„Tak snadný to asi nebude,“ zapochyboval jsem, „ale když myslíš, já proti tomu nejsem, zatím to zkusíme nějak skloubit, a pak se uvidí.“

„Dobrá, uvidíme.“

*

Dál jsem pod vlivem své drogy vybíral porosty vhodné k využití přirozené obnovy nabízené náhlou hojností semene a tu přípravnou těžbu v nich vyznačoval, dál jsem slídil po lese a chystal pěstební projekty na příští rok, dál navštěvoval pracoviště a posté vnucoval dělníkům své představy – v­še jako dosud. Vašek se zabýval kancelářskými záležitostmi, jež přísluší technikovi.

Zdálo se, že nikomu z osazenstva polesí není naše soukromá dohoda proti mysli.

Jak se dny a týdny valily, přicházely však změny, jež přijít musely. Vašek se účastnil měsíčních porad polesných na závodě, vedl pravidelné týdenní porady na polesí, na hajné (a technika) přenášel požadavky vedení závodu. Na tom nikdo nemohl nic změnit, objektivní nutnost vyhrávala, za chod polesí odpovídal on a mně začalo být z naší soukromé dohody trapně. Viděl jsem, jak ho zatěžuje, jak se statečně přemáhá, aby ji dodržoval.

Už jsem to nemohl snášet.

Před uzávěrkou, když jsem za sebou zaslechl, jak si s povzdechem chystá mzdové listy, jak mezi ty obrovské plachty zasouvá kopíráky po dvou vedle sebe, neboť patřičně velké nejsou k sehnání, jak je tam nervózně srovnává, usykává, šeptem sakruje nad zašpiněnými prsty hnusnou inkoustovou vrstvou, přišel jsem k němu.

„Ukaž, dej mně to.“

„Co, proč?“

„Dej to sem, tak to nemůžeme nechat, dyť je to proti pánubohu.“

„Co jako?“

„Fořt, a vejplaty! To nejde dohromady. Vysvětli mně, jak na to, beru si je na starost.“

„Propána, fakt? To bys mně vytrhl trn… Tak počkej, já ti to… dělají se tři kopie, musíš dost tlačit, ať i poslední je čitelná… tady někde musí být seznam dělníků… já ho nepotřebuju, znám jejich čísla zpaměti… aha, tady! Jména a všechno, co můžeš, si předem nadepiš, abys, až přijdou sestavy, mohl bez zdržování vyplňovat rovnou peníze. Tady máš tabulky daně ze mzdy… Jejda, to ti teda velkej dík, Jardo…, však když něco, tak se zeptáš. Nejhorší jsou ty vejplaty, to mně fakt pomůže. Sklaďák si dál budu dělat sám, ať neztratím přehled vo zásobách dříví… Teda… Děkuju ti, děkuju… Já teda du, vobjedu hajný kvůli tomu exportu, aby nebyl nějakej průšvih… Tak díky ti, díky!“ A už byl ze dveří.

Tak jsem do toho zapadl. Dobrovolně.

Dobrovolně? Trochu paradoxní. Férově, to snad. Jsem technik, to musím konečně vzít na vědomí. Vždyť se na to už nedalo dívat – polesný, a sám dělá výplaty!

Tak soudruzi pozvolným utahováním šroubů s následným ochabováním vzdoru dosahovali výsledků, které si umanuli.

To ale neznamená, pokračoval jsem v samomluvě, že pustím z rukou umísťování těžeb do porostů, na tom si budu trvat. On je Vašek dobrý kluk, ale v tomto se rozcházíme. Jako vloni, když stařečtí jézéďáci nastoupili znenadání ve svém lese do těžby zrovna, když jsem ležel ve špitále na té operaci a on mě – tehdy ještě fořta – z­astupoval. Vyznačil jsem tam uvolnění náletu a po návratu jsem zjistil, že je porost pryč, místo něj holá paseka. Bylo to, jako by mně vyřízli kus masa z těla. Jsou to sice „jen“ selské lesy, ale mně na nich záleží stejně jako na státních, to hospodář oddělovat nesmí, a toto byl krásný zdravý porost s rozvíjející se přirozenou obnovou, holoseč byla proti všem zásadám dobrého hospodaření. Vytkl jsem mu to a on to jakoby uznal, ale cítil jsem, že likvidace toho porostu ho tak jako mě ani zdaleka nemrzí. Nepochopil podstatu, neboť dodal: „No co, těch pár tisíc, co dají za sazenice, jézéďáky nezabije.“

Chtěl jsem mu začít vykládat, že nejde jenom o zalesňování – a­le byl jsem na špatné adrese, po pár slovech se mi potvrdilo, co jsem už dříve pozoroval, že jeho vztah k obnově lesa se od mého dost zásadně liší. Tak jsem poučování v půlce věty ukončil.

Teď jsem rád za naši dohodu, že plánování těžby mám v rukách dál sám.

*

Právě tehdy, v tom roce převratných změn, mi Vladimír Hofmann navrhl neobvyklou spolupráci.

„Jako technik máš víc času, můžeš se dát do většího psaní, jistě pomýšlíš na knížku.“

„Co? Jaks na to přišel?“

„To není tak těžký,“ uculil se.

„No jo, máš pravdu. Někdy… Snad. Nevím ale, jestli je to reálný, když mě ani do novin nepustí.“

„Mám pro tebe návrh.“

Předestřel mi svou představu o společné knížce lesnických a mysliveckých próz, kterou chystá s jakýmsi Matulkou, s nímž mě seznámí, jestli chci.

„Vezmeme tě jako třetího, už jsem s ním o tom mluvil.“

Nemůžu popřít, že to byl on, kdo ve mně tenkrát tu myšlenku z říše snů probudil k životu. Věřil jsem mu, měl k literatuře blízko, i jemu občas otiskli v novinách krátkou přírodní prózu. Jeho sestra, pseudonymem Věra Podlesná, psala pro rozhlas. Jak bych byl mohl tušit, že o mnoho let později – to už bude Vladimír na pravdě boží – představí se jako osmdesátiletá široké veřejnosti pod jiným pseudonymem Květa Legátová svým slavným románem Želary!

Ten návrh byl lákavý. Nabídku jsem bez dlouhého váhání přijal.

Domnívám se, že vím, proč se Hofmann o mé duševní blaho tolik staral. Chtěl si maličko vycídit svědomí: v osmašedesátém stál na straně obrodného procesu, mnoha akcí se zúčastnil s námi podvratnými živly, a­ potom odvolal. Jako většina. N­ic divného. Přede mnou mu však přece bylo trapně a chtěl to všelijak napravovat.

Nějaký čas jsme se na tu knížku připravovali, psali každý něco svého, občas se sešli, porovnávali, skládali dohromady – a­le šlo to hlemýždím tempem. Jediný, kdo vytrval, jsem byl já. Pro Vladimíra to nebylo překvapení. Jednou mi řekl: „Piš dál sám, vidíš, že ti nestačíme.“ Pochopil jsem. Už dosáhl toho, oč mu šlo – ponoukl mě k soustavnému psaní a byl spokojen.

Sami s Matulkou knížku nikdy nedokončili. Já jsem měl to štěstí, že ukázky, které jsem na zkoušku rozesílal, našly u toho pravého nakladatelství příznivou odezvu.

Tak ten rok, který měl být rokem porážky, stal se mi rokem naděje. Pro tu naději jsem psal šťastnou rukou. Rodila se óda na kvetoucí lesy a ta radostná práce tišila zhoubné vlny, které bily o mé břehy.

*

(příště dokončení)