Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Osamostatnění a život na Tapkách

29. 07. 2021
8
7
294
Autor
Kristule

Je přirozené, že když se v našem životě objevují nové věci a nové situace, tak pociťujeme určitý strach. Během let jsem začala v sobě budovat průbojnost a tento strach už téměř necítím. Každý člověk s postižením se ocitá před volbou, jakým způsobem prožije svůj život. Jsou dvě možnosti, buď tento člověk přijme fakt, že potřebuje pomoci, přizpůsobí se neustálé přítomnosti druhé osoby, anebo ne a většinu svého života stráví sám doma. Vidím okolo sebe spoustu lidí s postižením. Myslím si, že je to půl na půl. První volba-nechat si pomoci, vyžaduje spoustu odvahy, být schopný se plně svěřit do cizích rukou a velkou dávku odhodlání. Stojí to ale za to.

 

Jak víte z předchozího článku, tak jsem nastoupila na střední školu na obor Sociální činnost. Tam jsem poprvé poznala, jak funguje internát. Pochopila jsem, že to není klasický ústav, kde člověku stojí furt někdo za zády. To byl jeden z impulsů, proč jsem šla do Prahy. Konečně jsem začala poznávat běžný sociální život, mohla jsem se bavit o normálních věcech, nemusela jsem být už v osm posteli, mohla jsem chodit, kam jsem chtěla a nikdo mě nedržel v baráku. Poprvé jsem měla možnost si objednat asistenta a trávit čas tak, jak jsem sama chtěla. Musela jsem se díky tomu naučit si uvědomovat, co je důležité a co může počkat, poprvé jsem měla možnost si organizovat čas sama. Domluvila jsem si dobrovolníka, který mi pomáhal s učením. Nemusela jsem čekat na to, než bude mít vychovatelka chvíli času. Měla jsem to ale naplánované, jak jsem potřebovala. Musela jsem se naučit, jak si zařizovat nadace a potřebné papíry. Během toho jsem zjistila, že mě to vlastně baví. Začala jsem si říkat o radu, když jsem něco nevěděla. Někdy mi to ale nevyšlo, zčistajasna si organizovat celý život, bylo to hodně náročné a než jsem si zvykla, tak to trvalo. Postupně jsem začala cítit pocit uspokojení, když se mi to dařilo.

 

Až v Praze jsem poznala, co se dá všechno dělat na vozíku, třeba lyžovat. Poté jsem si splnila svůj sen, dokázala jsem skočit z letadla padákem, ale o tom, jak to vypadalo, se dozvíte postupem času. Nikdy jsem netušila, že bych něco takového mohla zažít. Ještě před pěti lety jsem vůbec nevěděla, jestli to půjde realizovat. Zkrátka Praha mi otevřela další možnosti, a to nejen po stránce zábavy, ale hlavně po stránce osobního rozvoje. Samozřejmě ale nic v životě nezůstane navždycky růžové. Poslední rok školy už jsem byla vedená na internátu jako externistka. To znamená, že už jsem nebyla studentem školy, ale stále jsem využívala ubytování na internátu. Vychovatelé se už o mě moc nechtěli starat, a tak se mě snažili "vést" k větší samostatnosti. Obvykle to znamenalo, že i když jenom sama chtěla dříve jít na oběd, tak jsem nemohla, protože když zrovna vychovatelé neměli dobru náladu, tak jsem musela počkat na ostatní, až jim skončí výuka. Často mi někteří vychovatelé nechtěli pomoci, například posílat emaily, nebo něco vyřídit. Podle jejich slov jsem si na tyto činnosti měla sehnat a zaplatit asistenta. Z toho důvodu jsem se vždy snažila vyhledávat vychovatele, kteří mě měli rádi, nebo jsem s nimi snažila prostě jen domluvit. Často mi říkali, že to není jejich práce, ale při tom byla. I když jsem to neustále řešila s naším vedoucím, aby se situace zlepšila, tak jsem z toho vždycky vyšla jako nejhorší osoba. Asistentům platíme nemalou částku, aby nám pomáhali, ale co má člověk dělat, když vám i tak nechtějí pomáhat? Pak je řešení zavírat se na pokoji, vycházet vlastně jenom když chcete na záchod, najíst, vykoupat a uložit. Co vám budu vyprávět, v této situaci nelze moc dobře fungovat, jak fyzicky, tak psychicky. Odchod do Prahy byl prvním krokem k samostatnosti, bylo však potřeba udělat krok druhý, odejít z internátu.


7 názorů

Kristule
02. 08. 2021
Dát tip

Děkuji vám za komentáře, které fakt stojí za to, jste všichni hodní. Já už jsem někde jinde, ale to se dozvíte postupem času.  


Je to vlastně dost napínavé.


vychovávatelia na internáte, skutočne  ie sú povinní, ani platení za pomoc zdravotne posihnutým...iné je osobný asistent, s tým uzavrieš zmluvu, kde sú podrobne vypísané činnosti, ktoré od neho vyžaduješ...platí ho úrad práce a sociálnych vecí, posudková komisia určí, na koľko hodín denne máš nárok, môžeš mať aj viacero asistentov...ak nie si spokjná, rozviažeš zmluvu a nájdeš si iného...predpokladám, že toto všetko už vieš, je to len pre informáciu čitateľom , ktorí nie sú v obraze


Alegna
30. 07. 2021
Dát tip

taky se těším na pokračování, na vše, co jsi dokázala


vesuvanka
30. 07. 2021
Dát tip

Kristýno, jsi odvážná, a to je dobře. Překvapilo mě, že asistenti, kterým platíte nemalou částku, nechtějí pomáhat. Napadlo mě, zda by ses nemohla obrátit na řádové sestry. Těm by tato práce nebyla zatěžko a  braly by ji jako životní poslání. Řádové sestry pracují například v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze na Petříně (bývalá nemocnice Pod Petřínem). Určitě by za to stálo se tam zeptat, zda nevědí o některé sestře z řádu Boromejek, která v nemocnici nepracuje  a mohla by ti dělat asistentku. Myslím, že kdyby se taková našla, bylo by to pro tebe dobré řešení. TIP a těším se na pokračování.


tvoj príbeh naberá na obrátkach ... som zvedavá na pokračovanie ...  a dám ti otázku ... ako to v skutočnosti funguje, keď pracuješ na počítači a napríklad niečo vkladáš na písmák? ...*


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru