Genialita přetahující se šílenstvím

 Genialita přetahující se šílenstvím

 

„Kdybych tak uměl to, co on, cítil bych se jako...“ myslel jsem si, jda školní chodbou k vedlejší třídě 7.A.

 

„Čau. Sem ti psal smsku, si mi neodpověděl?“ ptal jsem se Karla.

 

„Včera mi zase šlohli telefon. Týpek na mě vytáhnul nůž, nechal mě vyndat si simku, ale sem zase bez telefonu…“ Zíral jsem. Mně ukradli před lety tak maximálně čepici, když jsme na náměstí hráli hokej. A bez nože, jen mě kopli do břicha. Ale Karel měl plno večerních a nočních aktivit a byl zdá se zvyklý na to, že ho občas okradou.

 

„Kolik toho máš hotovo?“ přerušil moje myšlenky dotazem. Oči po stranách velkého nosu vyzařovaly zájem a energii.

 

„Já nevim… tak… no asi… 20 až 25 procent,“ odpověděl jsem a podával mu disketu s fixou přečmáraným popiskem.

 

„To je dobrý!“ řekl s úlevou a zacvakal stříbrným krytem na černé plastové disketě.

 

To mě překvapilo. Však je to celkem prd, není to dobrý.

„Vojta nemá skoro nic,“ dodal se starostí. Asi spíše starostí o náš projekt, než o Vojtovu produktivitu.

„Tak von se musí dělit o počítač s bráchou,“ zastal jsem se Vojty ve skutečnosti rád, že nejsem nejhorší.

 

Se spolužáky jsme dělali náš první web o hrách. Rozdělili jsme si jeho sekce o jednotlivých hrách a Karel, který už nějaké weby udělal, to dával dohromady. Obdivoval jsem, jak to dokáže celé od začátku naprogramovat. Kdybych to tak uměl taky, to bych se cítil jako pán.

Ke Karlovi jsme často chodili, jeho domov byl takový vhodnější pro ty už trochu dospělejší činnosti, když už jsme nebyli úplně malí kluci. Rodiče ho totiž nechali dělat úplně cokoliv.

 

U něj ve velkém pokoji to mírně zapáchalo nepraným povlečením a časem, který tam Karel trávil zavřený u svého počítače. Přesněji počítačů, protože fungující tam měl tři, v různém stádiu montáže a rozkladu. Z toho jeden měl směšně malý černobílý monitor, jeden nechutnou podložku pod myš, kterou nám Karel zakázal nepoužívat (vždy ji urychleně vracel na místo) a u třetího, hlavního, seděl kapitán – Karel.

 

Za takovou dírou ve zdi, dost velkou, aby jí bylo trochu vidět, ale málo velkou na to, aby se jí vyvětral pokoj, byla kuchyň. Díra tam byla od té doby, co ji Karel vytvořil, aby jí mohl natáhnout kabel ke čtvrtému počítači, umístěnému v kuchyni.

Karlovo digitální impérium tak v roce 2001/2 sestávalo ze čtyř propojených jednotek, na nichž jsme mohli po síti hrát hry jako Counter-Strike, Diablo 1 nebo třeba můj oblíbený StarCraft, v němž jsem vynikal. Zvláště, pokud jsem byl přidělen na kuchyňské stanoviště a hrál jsem v dosahu mísy mandarinek. Navíc v kuchyni nebyl tak hlasitě slyšet kravál z reproduktorů, neboť Karel si zásadně pouštěl maniakální Slipknoty, převlečené za různé zmrtvýchvstalé zrůdy a rozřezaná zabijácká prasata, jejichž hudební styl mě nějak minul. To jsem si však nedovolil nikomu z kamarádů tehdy přiznat.

Někdy nám také Karel ukazoval, jak hraje Half-Life, kde se pokouší projít celou hru, aniž by jedinkrát minul jediný výstřel. Já jsem měl problém tu hru dohrát, a on dělá tohle?

 

Samoobsluha naproti v ulici byla sice stísněná a velmi socialistická, s hnusnými ošahanými košíky, ovšem neměli problém, když jsme ke kase přišli s oněmi košíky plnými lahváčů. To se dělo hlavně, když se k nám na návštěvě u Karla přidali ještě Franta, Jakub nebo Petr, poněkud více sportovci, hráli fotbal nebo hokej. Ti nás naučili ještě jednu akční hru - mlácení se polštáři z pohovky. Ta se hrála zásadně v režimu všichni na jednoho a co nejvíc ho zmlátit. Jediným, kdo se zmlácení vyhnul, byl Karel, protože každý s ním chtěl být zadobře.

S klukama nás fascinovalo zjištění, že ta jedna zvolená oběť vždy bojuje s mnohem větším nasazením než ostatní. Mlácený obvykle ustupoval až do rohu místnosti, vyskočil na postel, na stůl a máchal polstrovaným opěradlem z pohovky jako o život.

„To je pud sebezáchovy…“ prohlásil kdosi po dalším kole akčního mlácení, když jsme zpocení a zadýchaní zahazovali polštáře.

Byl jsem hrdý, že ačkoliv jsem byl ze všech přítomných spolehlivě nejtlustější, nejméně sportovní a navíc obrýlený, nikdo mě nepovažoval za lehkou kořist. Od té doby, co jsem se během roku na přistěhovalecké škole v Německu ubránil šikaně několika Arménů, nebo kdo to byl, jsem se dokázal přirozeně nasrat, vypnout zábrany a získal si pověst nebezpečného, rychlého tlusťocha. Kdo se nedokázal prát, prostě mezi ty nejlepší kluky nepatřil. Mě se nějak dařilo být z části domácí knihomol, a z části jako oni.

 

Minimálně jednou do pokoje nakouknul Karlův otec, když zrovna odněkud přišel.

 

„Smrdíš,“ řekl svému synovi. „Měl by ses osprchovat.“

„Di do hajzlu,“ pozdravil ho Karel. Dveře se zavřely, osazenstvo si vyměnilo pohledy a rozesmáli jsme se.

 

Čas utíkal a náš první web byl skromný, dostali jsme na něj jen pár článků a recenzí. Nějak v osmé třídě jsme totiž začali hrát Ultimu Online, která některé z nás pohltila a věnovali jsme jí mnoho hodin každý den. Ovšem Karel zase přišel s něčím navíc – on se rozhodl, že si na ní udělá vlastní server. My jsme si hráli, Karel si dělal server.

 

Posledním zážitkem, než jsme na základce skončili a já odjel na Slovensko bylo, když jsme u Karla ve skříni budovali pěstírnu, včetně umělého osvětlení. Aby bylo jasno – já jsem kouřil velmi málo, ale fascinovalo mě, jak Karel s takovým zápalem tam montoval lampičky a nějakou izolaci.

Vystihl bych svoje pocity asi slovy…. On chce divné píčoviny, a je ochoten pro ně udělat lidské maximum. Génius!

 

Znovu, a naposledy, jsme se viděli asi o tři roky později, na Silvestra. Já jsem byl zpátky ze Slovenska a dodělával si gympl v Praze. Nečekaně mi zavolali bývalí spolužáci, jestli nechci přijít slavit ke Karlovi.

Karel měl pokoj vyvětraný, všude stále rozmontované počítače a dozvěděl jsem se, že si vydělává jako programátor. Respekt. To já jsem jenom psal blbé recenze. Karel ale zato měl záznam v trestním rejstříku. Chodíval v noci někam sprejovat a když přišli policajti, on jediný nedokázal utéct.

„To je teda, mít v 18ti záznam v rejstříku…“ říkal mi šeptem Vláďa, když jsme po schodech stoupali na půdu u Karla v jejich bytovém baráku. Karel totiž vyzkoumal, jak přes půdu prolézt na střechu.

„To je jak v americkym hororu,“ komentovali jsme vzhled špinavé, trouchnivějící prázdné půdy rozdělené na několik místností. Někde jsem se tam v nějakém rohu na něco moc zakoukal, a když jsem se otočil, zjistil jsem, že dveře do místnosti se nějak zavřely, jsem tam sám a není tam klika.

Pamatuju si, jak ve mně vystřelil adrenalin. Trvalo to jen pár sekund. Tou dobou jsem už naštěstí několik měsíců s Honzou chodil na karate a ozval se instinkt. A tak jsem do dveří třikrát napřímo kopnul, až se rozletěly. Za nimi nikdo nebyl. Všichni už byli na střeše.

 

Otevíraly se flašky, obdivoval se výhled na noční Prahu a čekalo se na půlnoční ohňostroj, byl Silvestr. Měl jsem výčitky. Tou dobou už jsem se snažil téměř nepít alkohol, také už jsem nebyl tlustý. Říkal jsem vedle sedícímu Honzovi: „Ty vole, zítra musíme jít běhat, musíme ten rok začít… dobře.“

„Pudeme, přídu k tobě třeba v devět a pudem běhat na Vyšehrad…“

 

Probudil jsem se u Karla v obýváku na zemi na koberci. V očích mě tlačily nevyndané kontaktní čočky. Opláchnul jsem si ksicht v umyvadle a šel jsem trochu pomoci s úklidem. Karel umýval nádobí v kuchyni. Podíval jsem se do rohu, kde býval můj oblíbený počítač. Byla tam televize.

„Hele, díky za pozvání, dobrá akce,“ projevil jsem vděk za nečekanou pozvánku.

 

„Bylo to o hovně, mohl jsem místo toho jít šukat jednu holku…“ procedil Karel, aniž by se na mě podíval.

Už jsem ho nikdy neviděl. Naposledy mi Vojta vyprávěl, jak mu Karel volal z blázince. Prosil ho, že ho odtamtud musí dostat.

„To byl tak hroznej pocit, že mu nemůžu jít pomoct,“ říkal mi zklamaně.

 

Tehdy mi to tolik nepřišlo, dnes už ano.

---