Mami, to jsem já!

Mami, to jsem já!

Když jsem se  konečně dostala z osidel mrazivé noci, vstoupila jsem do království hraček. Ta cesta nebyla tak přímočará jak by se mohlo zprvu zdát. Na cestě mě čekalo mnoho překážek, například stříbrný medvěd, co mi nesahal ani po kotníky. Byl to zvláštní tvor a já si říkala, že už to nebude horší. Spavá nemoc mě  nebaví, a to si ráda přispím. Jsem bývalá princezna z nemanic, abyste chápali. Tyhle pohádky jsem prostě vůbec neřešila, dokud mi do cesty nevstoupila další stvoření. Vůbec nechápu čím jsem si to zasloužila. Ale ano, jen do mě! Já to ještě chvíli vydržím, ale už moc dlouho taky ne. Teď už jsem trochu starší, ale rozum mi brání uvolnit se. To je asi tím, že jsem se narodila do filosofického období, ve kterém se rozum kladl příliš vysoko. Když jsem potkala starého kozla, pořád jenom něco mektal. Byl to takový jakoby jezevec. Chtěla jsem se ho zeptat na nějaké věci kolem smyslu lidského života, ale on to prostě nedával, byl zaujatý sám sebou. Asi mu to připadalo společensky v pořádku, nicméně já jsem tohle absolutně neuznávala. Takže na jedné straně jsem si myslela, že když uteču z našeho něco jako království, tak se mi dostane plnějšího života. No, a zatím jsem na své cestě do neznáma potkávala jen samé nekomunikativní entity. Moc se  nevyžívám v cizích slovech, ale tohle se mi teď náramně hodilo, abych vysvětlila jak jsem na tom úplně blbě. Nechci být za každou cenu negativní, nejsem taková.

Rozhodla jsem se, že budu vyprávět o tom možná lepším, co jsem zažila na útěku od mých ctihodných rodičů. Ano, v této chvíli by někdo mohl srovnávat můj příběh s tím slavným Buddhou. V podstatě by to sedělo, ale jen zčásti. Byl to princ, to ví přece všichni. Jenže já jsem z jiného století, z toho co se v ní lidé ještě moc nemyli, nepovažovali to za ústřední moment jejich životů. Takového toho plynutí, jestli mi rozumíte. Vždycky jsem byla jiná, přímočará jako dokonalé bytí. To co mi asi nejvíc chybělo tam venku, byla hudba. Byla jsem zvyklá na nástroje jako prostředníky mé fantazie. Nic takového jsem  na své cestě nezažila, nikdo na nic nehrál, nebo si na něco hrál, ale na ten hudební nástroj nikdo nepreludoval. Nevím, jestli by mi někdo rozuměl, kdybych mu o tomhle svém pocitu vypravovala, ale je to prostě tak. Když jsem tedy skočila z toho našeho věžáku, abych vyzkoušela jiný vzduch, to se akorát jaro hlásilo do služby. Bylo kolem pěti stupňů nad nulou, já měla jen lehký kabátek a boty s kožešinou, ale ne takovou tou dramatickou jako z Dallasu. A tu jsem dostala odpověď z nebe. Nelžu, když říkám, že mě kdosi zachránil při tom mém pádu. Byly to holubice, které jsem ten den vůbec nečekala. Proč by mi sakra pomáhaly? Ale to už jsem se jenom snášela dolů a v jednu chvíli jsem se snad i chtěla vrátit zpátky do té noci, do té chvíle, kdy jsem se rozhodla, že uteču a možná se již nikdy na místo činu nevrátím. Oni pro mě totiž počítají s jedním bohatým magnátem. Máma říkala, že je moc fajn. Prý ji tehdy pozval na kuželky, ale ona nechtěla. Prý mi to nebude kazit. Ano, krásná jsem po mé drahé matince, která si vzala mého otce po krvavém konfliktu v růžovém údolí. Byl to masakr, ale láska to byla na první pohled. Od té doby nosí čelenku z růžových lístků utkanou, každý den novou. Romantická jsem po ní, ale jestli ji ještě uvidím, to vážně nevím. A taky se ráda usmívám, ale teď mi do smíchu není. Čert to vem! Jsem ještě mladá, tak vám ještě něco povím o té mé výpravě do země nezemě.

Když jsem dopadla na zem, tedy jen tak zlehka, však mě ty vznešené holubice pomohly, aby mě to moc nebolelo, nadýchla jsem se. Byly to rychle tempované nádechy a výdechy, snažila jsem se to ukočírovat  jak to jen šlo. Vzrušením jsem nemohla pohnout pravou, ani levou nohou. Asi pět minut jsem řešila tenhle stav a pak jsem se postavila na nohy, konečně na ty vlastní. Svoboda! O tom pocitu jsem jen četla v učených knihách mého otce, ráda jsem se potají vkrádala do jeho knihovny, zvlášť když byl na lovu. To on rád, je to takový něžný zabiják. Nechme toho, je to můj táta král a já jsem pořád jeho nezbedná dceruška, co se rozhodla pokořit Mount Everest. Možná, že to teď přeháním, ale vyprávění má být podle příručky napínavé a já jsem hubená jako lunt. Že to spolu vůbec nesouvisí? Nevím, a je mi to jedno. Při tom úprku však nebylo na škodu, že jsem byla po té svobodné mrtvici schopna zvládnout praktickou zkoušku ze zákonů o pohybu a to brilantním způsobem. Jo, svěží byl můj pohyb, plný očekávání, ne strnulého přemítání kdyby coby. Chtěla jsem z té noci utéct a to se mi podařilo. Jak jsem se již v předešlém úseku mého elaborátu zmiňovala, potkala jsem na té cestě unaveného starého medvěda, nicméně stříbrného a toho bláznivého kozla, co si nedal říct. Takhle setkání mě tedy vůbec nenadchla, bylo to z hlediska času marné a zbytečně složité. Nicméně už se chýlím k tomu bodu, kdy má pouť přestala být nudným výčtem nesplněných přání, ale nadějí skvící se záležitostí, se kterou  bych klidně mohla zazářit v interview  madam Oprah Winfreyové. Je to slavná zabávačka, jak by řekli mí bývalí přátelé z východu. A ty už asi taky nikdy neuvidím osobně. Na plesy k nám jezdili výhradně klimatizovanými autobusy. Teď mi dochází, že jsem byla celou tu dobu držená v kleci. I tihle mí kámoši to tak měli, ale oni nedošli tam kam já. Tak to je tedy bomba! Vůbec teď z toho rozčílení nevím kde pokračovat. Nebudu to prodlužovat a povím ještě něco málo k těm světýlkům, pro která jsem se rozhodla zůstat venku. Já si teď na chvilku lehnu. Ne, už bych to moc protahovala. Já vím, že jsem trochu bláznivá kočička. A teď vůbec nechci mluvit o tom, komu se to na mě moc moc líbí. Nikdo mě nebude líbivými slovíčky obepínat. Jsem pořád ještě šlechtična. Tak dobře, jsem ze smíšeného manželství. Matka vůbec nebyla urozená a otec to věděl. V tuhle chvíli mám pocit, že jsem to možná přehnala. Vždyť on nechal všechny předsudky stranou a mou matku Henrietu se odvážil milovat. V tomto rozhodnutí mohu hledat rozum těžko. Možná jsem všem křivdila, když jsem odmítla jejich zpověď. Teď sedím na dvorku jedné pastušky. Svítí sluníčko. A já si nechávám zdát o štěstí. Mohla bych to tady utnout a nechat vyprávět někoho jiného, jenže tohle se nedělá. Přebírám veškerou zodpovědnost za vše čím jsem si prošla.

Myslela jsem, že tam jsou lidé mnohem víc u sebe a při sobě. Jenže já jsem žádného člověka nepotkala, taková je pravda. A jestli tam někdo takový byl, tak se přede mnou moc dobře ukryl, neboť bych přece poznala…

Jen jednu vzpomínku snad  ještě do placu dám. Byla to podmořská biologie co mě uchvátila svou srdečností. Tahali mě do svých vod a proudů, ať se připojím k jejich zástupům. Zvlášť jeden delfín mě neustále potápěl a řechtal se u toho jak pavián. Je to sranda, bože! Ale já mu to odpustila, roztomilej kluk. Byl to zakletý princ Aquarius. Jak to vím? No, proměnil se, aby mi ukázal svou pravou tvář. Utekl z domova jako já. Někdo by mohl říct, že jsme oba pošetilí, když utíkáme z bohatě zdobených sálů a  prohýbajících se stolů. Povídali jsme si dlouho do noci a měsíc nám přitom dělal společnou fotografii. Zářili jsme oba stejně, snad to bylo znamení. Nechtěla jsem už dál pokračovat v útěku, ale stejně jsem čekala, že mě cosi vytrhne od toho prince, abych šla dál a výš a dobývala další zapomenutá území lidské krajiny, nebo vůbec krajiny tohoto vesmíru.

 Mnozí čekají závěr, že jsem se zamilovala, stala se rybou nebo savcem. Jak vidíte, tak se nestalo, protože teď jsem sama na tom slunci. Delfín zůstal delfínem, bylo mu tak dobře. Já jsem ale nechtěla tenhle odchod z lidského světa. Věřím, že mohu být šťastným člověkem, ženou, matkou, dcerou, milenkou, babičkou bez ohledu kde se právě nacházím. Možná, že královna ještě nezlomila hůl nad svou holčičkou. Přemýšlím, že se vrátím domů. Lidi, zvedám kotvy! Tímto si na věky zakazuji  utíkat z temné noci do království falešných hraček.

„Mami, to jsem já…“

https://www.youtube.com/watch?v=Y2AqeH1GPs4