Haikufr z dovolené

Pozor! Haiku níže je internacionální klenot literární školy Naga zengi-dó! -x- (neprivatizovat!!!)

(Všimli jste si, že když někdy lopotně konstruujete haiku, tak se přečetné motivy, citoslovce a dojmofond ne a ne vejít do toho proklatého 5-7-5 cestovního kufru? Nejdřív tlačíte, pak si pomůžete nohou, a pak skočíte na víko a šlapete, a dupete, a když už ho skoro dovřete... tak zpět, venku jsou přece ještě osmé fusekle, kartáček na zuby a oddychová kniha "Zavařujeme bobuloviny!" 

Rychle povolíte víko haikufru, a po menší explozi zase všechno našlapete dovnitř, jen abyste zjistili, že se to naspodu trhá, a že se ta vzniklá bachratá věc do prostoru pro příruční zavazadla stejně nevejde? 

Tvorba do prostorově omezené pekařské formy je naprosté peklo!)

P. S. - Tuto haiku věnuji svému bývalému spolužákovi z MFF  UK Lexi Kuběnovi. Podepisoval se místo jménem piktogramem tak šíleným, že pánům profesorům při opravách písemných částí zkoušek vstávaly zbylé vlasy. Nikdy se ale nemusel učit, ani na Analýzu, které jsme se všichni báli jako čert kříže, a jak se ukázalo, naprosto právem. Pro Lexe Kuběnu byl jazyk Matematiky (píšu s velkým z úcty ke královské disciplíně - vždyť i Heidegger psal, že v každé vědě je jen tolik vědy, kolik je v ní matematiky. Kdybychom měli místo falešné pseudonobelovky z ekonomie Nobelovu cenu za matematiku, nemusela by třeba naše civilizace podlehnout do konce 21. století následkům iracionáního konzumně-kapitalistického paradigmatu), tedy pro Lexe Kuběnu byl jazyk Matematiky tím, čím je vodníkovi voda - nevnímal už ani, s jakou přirozeností a grácií se v ní pohybuje, zatímco my ostatní jsme v ní jeden po druhm utonuli, a naše studentské duše skončily v hrníčkách na studijním oddělení. Na Lexe Kuběnu mám dvě vzpomínky - jak jsem ho kdysi potkal v nějaké špeluňce na koncertě nějaké příšerné avantgardní skupiny. Zcela mě ignoroval, ale okamžitě začal vysvětlovat Veronice, se kterou jsem přišel, jak si zcela legálními, běžně dostupnými muškátovými oříšky přivodit obstojné halucinace. K výkladu kreslil přitom do jakéhosi sešítku nepochopitelné čmáranice, jako pouťový fakír hypnotizující hada, a skutečně, čerstvě dostudovaná botanička Veronika s ním začala čile hovořit odborným jazykem toxikologie a přírodovědy, prošpikovaným latinskými termíny, takže oba záhy zmizeli ve světě, do kterého jsem já, neiniciovaný, vstoupit nemohl. Druhá vzpomínka se týká článku v novinách po více než deseti letech, který byl o Lexi Kuběnovi, a popisoval jeho trampoty z exekuce, kterou soud na Lexe uvalil za jakousi desítky let nezaplacenou jízdu na černo MHD, nafouklou o nesmyslné penále z prodlení (specialita českého práva). Nechť ti Lux Perpetua zjevených matematických pravd ve formě důkazů, které jsi byl, Lexi, jako jediný z nás, schopen improvizovat bez šprtání přímo na místě podle potřeby, svítí na věky věků na cestě napříč Nepochopitelnem!