Edgarovské železniční blues

30. 9. 2021

Plakátové železniční blues

Po opuštěném nádražíčku

jak bezdomovec bloudím sám.

Když posadím se na lavičku,

jsem další živá okrasa

ve společnosti květináčů

s petůňkami a muškáty.

Blíží se půlnoc...  Dám si sváču,

pak prohlížím si plakáty

s železničními reklamami

na letoviska u moře.

Najaře bych se nechal zmámit...

Vtom ohýnek se rozhořel,

začervenal se náhle v šeru

za kolejemi v zahradě...

Shrabané listí!  Derniéru

má pestrý podzim.  Parádě

lákavých barev na plakátech

se vysměje až první mráz.

Hlášení!  Bůh ví kolikáté...

Zpoždění bude delší zas.

Jen pro mne zazněl z amplionu

ten rozpačitý ženský hlas.

Dvanáct úderů z místních zvonů - -

a na plakátech tolik krás!

13. 9.  21

Černobílé blues

Šum deště...  Liják padá

do zimní krajiny,

zní jako kanonáda

a chalup rujiny

se v bledé mlze skryly,

na střechách taje sníh...

Kraj smutně černobílý

jak cisterciák mnich,

jak straka na akátu,

jak fotka zrnitá

chce slyšet "píseň" a tu

vždy zpívá z trní ta,

jež noty z balad krade

Grimmům a Erbenům

a na bílý sníh klade

tmu jako z ebenu.

Mrtví milovat nemohou, ale mohou být milováni. A to je důležité. Mnohými malíři lidé pohrdali a začali je milovat teprve až po jejich smrti. Takže - stále mám ještě šanci být milován.

mrtví mohou věčně zůstat mladí 

leč milovat nemohou 

ak poézia basnika aj po jeho smrti miluje, som ako čitateľ milovaná alebo oslovená

dievča,

v rámci své undergroundové tvorby vkládám pod Edgarovské železniční blues další a další "blues", která mi vytanou na mysli. Líbilo se ti Tajga blues, tak třeba by se ti mohlo líbit i Kampa blues.

28. 8.  2021

Kampa blues

Zas Kampou bloudí bluesman modrý abé

a hulán Holan jezdí na koni.

Ty? - Kam se na ne pane Hrabě hrabeš?

Když nad řeku se v noci nakloním,

vždy slyším z mlhy kopyta a ságo

a někdy z křoví i Werichův smích.

Už připadám si jak opilý Magor,

co občas se tu u Lennona mih.

Jak nesourodá směska Poézie:

chlap z undergroundu, hrabě s cigárem,

klaun, mnich a mystik...( Svatá Terezie,

dál opatruj ho v jeho separé ),

                     leč přece tenhle podivný band ladí,

                     neb mrtví mohou věčně zůstat mladí.

Tento sonet se týká 6. části "Vojenské suity" Václava Hraběte, která zpracovává legionářské téma po ginsbergovsku.

28. 8.  2021

Legionářské blues

Blues o pradávném historickém vlaku,

co houká z vloček ruských metelic

do kulometných dávek...  Ortely

a milosti vždy podal na bodáku

jen soudce Osud na úmorné pouti

přes širou Sibiř možná smrti vstříc.

Hluk přestřelky - krev - pak zas dlouho nic:

sníh, břízy, pražce - koleje se kroutí

skrz kopce tajgy - zase mizí v stepi

a sbíhají se v bílé pustině...

- Děd vnoučka nejspíš houpal na klíně

a vyprávěl mu epos velkolepý,

               jenž hoch pak změnil v ginsbergovskou báseň.

               ( Ta Kvílení až příliš podobá se...)

22. 8.  21

Havran a holubice

Havrane černý z ruských písní,

havrane, posle Edgarův,

marně si voják slávu vysnil...

Teď svítá v ranním oparu

a k bojišti se hejno slétá...

Chraplavým hlasem svoláváš

nad vojsko, po němž je už veta,

bratry, co těla bolavá

bolesti jednouprovždy zbaví,

krákáním nářek přehluší...

Co zbývá z vůle, cti a slávy?

Křik zarývá se do uší

všech těch, co možná ještě žijí...

Brzy je duše opustí!

Jak holubičku vypustí ji

do ticha, v které vyústí

let k smečce valkýr, co všem lhaly,

ke světlu pravdy - výš a výš...

Do očistce či do Valhaly?

Havrane, co ty o tom víš?

Havrane černý z ruských písní,

havrane, posle Edgarův.

Marně si voják slávu vysní...

Dál krákej - zpívej o zmaru.

15. 8. 2021

Vyhnálovské železniční blues

V oblacích kouře, jiskřiček a páry

spravuje blázen v depu parní stroj.

Mechanik Básník, penzista již starý

zas navlékl si modrý stejnokroj,

má ruce černé, lesklé od oleje,

táhla a písty vzorně promazal,

šroub utahuje, potí se a kleje.

Co ale vlastně dosud dokázal?

Chtěl vrátit zpátky na železnou dráhu

jak hnědé uhlí "sexy" básničky,

chtěl z mračna dýmu houkat pro výstrahu,

když řítil by se kolem babičky

před boudou z prken kdesi mezi poli.

Chtěl z Vyhnálova svištet na Prahu!

Se sirkou v zubech s časem dozápolil,

propotil mundůr v stálém zápřahu

a jako Dvořák v depu mezi pýrem

teď spřádá v hlavě tóny requiem,

či spíš jen blues, z nějž ovšem dies irae

jak píšťala prý vztekle zavyje.

En,

kdysi jsem samozřejmě většinou četl jen to, co se mi líbilo a z beatniků mě oslovil jen a pouze Corso(respektive také Kerouac, pokud bych počítasl i prózu). Ginsberga jsem kdysi četl jen proto, abych si o něm udělal obrázek a brzy jsem jeho básně odložil.  Až teď, na stará kolena si uvědomuji, že jsem ho dříve nespravedlivě hodnotil až příliš negativně. 

Kamamuro,

moc ti děkuji za typy na další překlady Havrana, které bych si měl přečíst. Časem to jistě udělám, jen nevím, kdy to bude. Momentálně jsem se začal zabývat Františkem Hrubínem jakožto jakýmsi protipólem Ginsberga. Chci si porovnávat, co ve stejné době psali špičkový světový modernista a český klasik milovaný pouze českým národem. Milovaný jím ovšem stále, neboť jeho knížky z knihoven nezmizely a občas si je dokonce i někdo půjčí. Nejčastěji se ovšem půjčují jeho knížky pro děti.  

dievča,

pokud máš ráda sonety, pak hledej v katakombách pod mými ginsbergovskými variacemi. Tam najdeš už teď sonetů dost a časem ještě víc. Stal jsem se totiž undergroundovým básníkem.

Z beatniků znám jen Corsa a Ferlinghettiho, ale to, co tu zatím uvádíš z Ginsberga, se mi aspoň osobně nezdá vůbec špatné. A ten kontrast - dvě Edgarovské inspirace, každá v jiném duchu, přesto je spojuje téma, obraz, neodbytný pocit. 

vidíš? ... podivné sonety ma oslovujú ... vďaka za výklad, rada som si prečítala ... a tiež si rada počkám na záver sonetíku ... neviem takmer nič o technike veršov, som naozajstný tulák v poézii ... vnímam to, čo mi takpovediac lezie pod kožu ... a tvoj alexandrín má čaro

Dievča,

ty se asi o sonety a o teorii vázaného verše moc nezajímáš. Tajga blues je dost podivný sonet. Je to alexandrínový anglický sonet. Bohužel jsem ho nevynalezl já, nýbrž překladatel Jan Vladislav, který překládal W.S. sonety alexandrínem, což je francouzský verš, takže překlad je historický nonsens. Mně se ale alexandrínový sonet zalíbil a hraju si s ním.  teď mám rozepsaný další takovýto sonetek, ale zatím mi chybí závěr. Začátek zní takto:

Do sadu vrůstá les - hle: větve samé jmelí

obtěžkal bujný chmel a břečťan každý kmen

obtáčí jako had... To stačí! Můžeme - li,

zachraňme dávný ráj! Jest brzy na ámen.

- Dřív řady jabloní, dnes krušiny a svídy,

změť trní maliní a všude černý bez...

Když do tmy srpnové padají perseidy,

chceš si jen něco přát? Ne - ráno z půdy snes

pily a sekyry, hned do práce se dáme.

Modlitby jiným nech, zde není třeba Bůh...

Ten sonetek navazuje na jeden biblický žalm a zatím není hotový. Nevím, jestli ho mám dokončovat.

keď ich ukrývaš, iba tulák na ne natrafí ... tieto tvoje verše sa krásne vinú ... vďaka za ne ... hádam sem-tam nejaký prihodíš 

dievča,

a jak jsi vůbec přišla na to, že tady ta básnička je?

Tajga blues je nádherná ...*

8.8. 2021

Tajga blues

Jsou lesy rozlehlé a tiché jako moře,

než večer opře se vichřice do korun,

břízy se rozvlní a slunce začne hořet

a z větví ozve se pláč sténajících strun.

Jsou les hluboké jak studna, jako propast.

Tam, u dna samoty, smíš poznat, co je stesk,

po všem, cos opustil a co jsi stihl propást,

co mihlo se jak had, jak v dáli němý blesk.

Jsou les lhostejné - ten labyrint, jenž mlčí,

když křičíš do noci, do všech světových stran

a z mlhy odpoví snad jenom smečka vlčí,

jež vyje na měsíc až do mrazivých rán,

               do jíní na trní i na kapradí srázů...

               Co zbývá? Sevřít hůl a ploužit se vstříc mrazu. 

Bačkovský,

Havran je pro českou poezii, respektive pro český překlad naprosto ojedinělou básní. Přeložit Havrana, to je český národní literární sport. Kdysi jsem si v knihovně, kde teď sedím, půjčil celou knihu překladů Havrana do češtiny. Jestli si to dobře pamatuji, bylo jich tehdy 24 a od té doby přibyly další, což bylo i zmiňováno ve sdělovacích prostředcích, které jinak o soudobé poezii ani nehlesnou. Čeští překladatelé, potažmo čeští milovníci poezie, Havrana zbožňují. A jen o něco málo méně překládadým básníkem je pak Baudelaire, literát stejně temný jako Poe, jazykově možná ještě exkluzivnější.    ...Myslím, že část českého národa má k dekadenci velmi pozitivní vztah a Poe byl předchůdcem dekadence. U něj, zvláště v případě Havrana ovšem platí, že psal  dokonalé básně jak po stránce konstrukce, tak po stránce zvuku. Proto je to pro překladatele taková výzva. Přeložit Harana dokonale se ovšem zatím ještě nikomu nepodařilo. Ani mně ne, i když jsem tomu věnoval dost času a hodně jsem se snažil.

Bačkovský,

Ginsberg psal klidnější básně teprve až po šedesátce. Na to, jakým způsobem žil, se dožil relativně vysokého věku 71 let. Patřil ovšem k těm autorům, kteří napsali stěžejní díla v mládí a jejichž pozdní básně jsou brány jen jako literární zajímavost. Nebyl modernistou až do posledního dechu, k stáru občas i hledal inspiraci ve sbírkách svého otce Louise, který psal mnohem tradičněji než literární průkopník A.G. 

Dagmaram,

v "blues" psaném alexandrínem je trocha ironie. Má působit jako kontrast k exaltovanému a trvale rozrušenému modernistovi Ginsbergovi. My dekadenti: Poe a já, jsme už smířeni s Osudem, víme, že "nikdy víc", tak proč bychom se rozrušovali?  Poe měl důvod k rozrušování se snad jen proto, že byl trvale finančně na dně. Psal horrory a detektivky proto, aby se uživil. To Ginsberg, ten byl za vodou. 

vesuvanko,

od Poea - spisovatele jsem toho moc nečetl. Na jeho povídku Maska červené smrti z roku 1832 navazuje Ginsbergův text. Viděl jsem ale spoustu filmů natočených dle jeho literární předlohy. Poe je považován za praotce detektivky, horrou i fantasy, jeho prózy jsou velmi akční a velmi temné. Jsou nepochybně přímo ideální inspirací pro filmaře.

Básnické dílo E.A.P ovšem znám dobře, četl jsem od něj všechny básně, které napsal. Co se poezie týče, možná by se zase dal pokládat za praotce dekadence, protože psal často o smrti a o těch nejpochmurnějších stránkách života. Jeho Havran(spávný překlad by ovšem měl znít Krkavec), je o tom, že se už nic krásného nevrátí zpět, že "život už byl". Poeovy životní pocity mi vždy byly velmi blízké.

pěkné, umíš krásně nakládat se slovy. Hezky ti to všechno váže a tančí v rytmu :-)

Edgarovské železniční blues se mně líbí, vyvolává živé obrazy, TIP

Muamarku,

Vévoda Milánský je zobrazen dramaticky a pateticky, jak Bouře káže. To všechna čest. Já ale dávám přednost edgarovské vyhaslosti a vyprázděnosti Osudu. 

Ozvěna pekel

Hradby jsou z oceli a Prospero je klidný,

snad pětkrát očkován dolévá číše vína.

Věří, že přežije, když takto přečkal týdny,

věří, že zvítězí, kde jiné smrtka stíná.

 Tam venku krákorá havran, jenž křídly mává.

Posměšně skřehotá, a nezbedně se vrtí.

Ať princ se raduje, že skončila noc tmavá,

již brzy pohlédne do tváře rudé smrti.

 Má masku umělou – pod ní se velmi šklebí,

když k princi přistoupí a naiva ten pozná,

jak moc že mýlil se, když myslil, že je v nebi.

To z Pekla zazněl smích – a ozvěna je hrozná…

Děkuji.

Ginsberg je patetický a hysterický, neustále se nad něčím pohoršuje a rozhořčuje, kvílí ještě dlouho po svém Kvílení, prožívá své emoce až na dřeň.

Já už jsem na všechno naprosto rezignoval, jako Poe ve svém Hvranovi, respektive ve svém Krkavci.

velmi pěkné blues ...