Stesk jako vlčí stisk

Zpočátku jsem se jí nemohl dívat do očí. Měla je tak úžasně pronikavé, že jsem se v nich ztrácel jako ptáče, které zabloudilo v peří černé labutě. Cítil jsem, jak mě její popelavé tůně spoutávají a chtějí uzamknout ve světě, jenž mi prozatím zůstával utajený. Zalapal jsem po dechu. Byl to mohutný nádech před skokem do mořské hlubiny. Raději jsem uhasil světlo, protože jsem to napětí nemohl déle snášet, a zapálil tři svíčky, abych zaplašil temné stíny minulých dní. Do poháru jsem nalil sám sebe a čekal, až sklenky lehce zazní nocí a bublinky začnou bubnovat na naše spánky. Znenadání se mi zahryzla do tváře. Vlčí stisk stesku ženy, která chce být milovaná, ale sama sebe nemiluje. Krev mi stékala rychleji než její slzy. Pronikl jsem do ní tak hluboce, až se vzrušením otřásla. Její tělo se napjalo náhle jako plachta, do které se opřel prudký vítr, a její bradavky se napřímily. Lahodná byla její ústa, z kterých vytékalo krvavé víno, i její vzdech. Zavřel jsem oči a soustředil se pouze na její vlhké a horké podpalubí. Pomalými kroky jsem se blížil na vrchol střechy světa a zbýval jen nepatrný krůček a mohl jsem vytrysknout jako plejtvák myšok. Právě v té chvíli ale zahřměla brokovnice a z úst nádherné se vyvalila modrá krev. Královna mi právě zemřela na prsou a její křišťálová koruna se roztříštila na tisíce drobných kousků. Království bylo protentokrát ztraceno.