Hrdina ve vlaku

Seděl jsem na modré sedačce vlakvého vagónu, znuděně koukal z okna a přemáhal jsem únavu vytahováním uvízlých nitek sušenýho masa ze zubů. Mrkl jsem taky občas přes uličku na ostatní cestující z nichž mě zaujal chlápek sedících naproti mně. Vypadal jako Parik Hartl, nebo mu byl minimálně podobnej účesem. To jsem zaznamenal jen díky tomu, že jsem od Hartla nedávno četl a slyšel audioknihu podle které teď navíc vyšel film, jinak autory či režiséry moc podle jmen neznám. Seděl tam a šel z něj stoicky ledovej klid. Díval se střídavě před sebe či do stran, neochvějně, vyrovnaně. A to dokonce i ve chvíli, kdy se na peróně strhla potyčka. Vedle vagónu se ozývalo doprdelování a další názvy opěvující lidské orgány. Ve vteřině stáli všichni cestující u oken - i já jsem se na místě postavil, abych zahlédl, co že se vlastně děje, ale ihned jsem se vrátil zpět. Zaujal mě totiž zmíněný cestující. Ten opět nehnul ani brvou, dál seděl a vypadalo to, že je povznesen nad jakékoli dění kolem. Svým způsobem jsem ho obdivoval, přece jen, sakra, byl nad nějakou malicherností, která ani mě nemusela zajímat, nešlo přece o život, možná si jen někdo trochu víc otevřel hubu na štíplístka, nebo naopak štíplístek měl zrovna dost dlouhé směny a sprdl někoho, kdo se nebezpečně nakláněl nad koleje. Jako lidi řešíme pořád tisíc prkotin, které nám můžou být jedno. Takové a podobné chvály mi zněly v hlavě zrovna do chvíle, kdy muž vytáhl z batohu pet lahev džusu, lokl z ní jednou, podruhé, pečlivě je zašrouboval a odložil na stolek pod oknem. Se stejnou pečlivostí pak vytáhl půlčana vodky Božkov a zavdal si tak, že mu na dně zbyl přesně malej panák. Na pak. Jak říkám, ledově klidnej stoik, v podstatě hrdina.