Janina6 - "Ladím struny klece" (recenze názvu díla)

Dozvěděl jsem se o tom, že naše kolegyně Janina6 vydává knižně svojí tvorbu, k čemuž í chci tímto pogratulovat. Její kniha "Ladím struny klece" se mi zatím žel do spárů nedostala (slibuji, že hned jak zaženu košmár lemravosti a ušetřím hrst Grošů z nutných vydání - gáblík, gejmy, gandža - ihned poběžím do knihkupčictví a hříšek retroaktivně napravím, že po něm v Knize Křivd nezůstane ani gumový mazanec). Četl jsem zatím jen recenzi Gory, a v ní obsažené úryvky; zvláště úryvek básně "Exogenetická" se mi dost líbíl. 

Zatím tedy přicházím pouze s recenzí názvu samotného, kterou jsem vtělil do níže uvedeného čtyřverší (díky vlivu školy Naga zengi-dó bývá moje tvorba stručná, ačkoliv zpravidla vysloví vše potřebné. A co ze sebe nevymáčkne ve verších, to nafutruji do baňatého prologu, jako je tento!).

Pokud bychom se uchýlili kromě recenze samotné i k pre-metarecenzi, pak bychom v ní mohli napsat, že název patří k těm zdařilejším - je krátký, s potentní asociační hlavicí dostatečnou k explozivnímu načechrání čtenářovy představivosti. Řečeno je přesně tolik, kolik stačí k vzbuzení až dětinsky kompulzivní zvědavosti - jedná se o (pochopitelně metaforickou, že, jak tedy alespoň doufám) klec, ve které je uzavřena autorka, a hude na její chladné, cituprázdné ocelové "struny" teskná nokturna svého strádajícího srdce? (Proces ladění by pak zde byl nadmíru důležitý, neboť niterné obrazy Jsoucna nemožno zrcadlit kakofonií rozskřípaného klavíru, kupříkladu.)

Anebo se jedná o klec cizí, a pokud je to tak, kdo je jejím (jak už to u klecí bývá) pravděpodobně involuntárním obyvatelem, a jak se dovnitř vlastně dostal(a/o)? Chystá se autorka zmíněnou hudební produkcí navázat s neznámým hlubší kontakt, nebo jde spíše o drsnější snahu ve stylu bájných Sirén neznámému pořádně "zahrát na nervy"?

Možná dokonce, jak naznačuje "spálený motýl" v diskuzi níže, je v tématem díla hudební nástroj, který pouze tvarem/zvukem/použitím/asociací klec připomíná, ačkoliv mě osobně se žádný takový hudební nástroj nevybavuje (harfa možná, vzdáleně?!), je nutno přiznat, že v nekonečném Metaverzu poezie je možné bez přehánění opravdu všechno, v rámci hranic tvořených naším myšlením, jazykem a fantazií. 

Nevíme, a nutně tápeme ve tmě; recenze od Gory je jako rafinovaná kaviárová jednohubka s kořeněnou orientální omáčkou, která žaludek rozdráždí, ale nenasytí. Z temnot literárně-konzumní frustrace nás tentokrát nevysvobodí světlo, jako tomu bylo na začátku jednoho nesmírně populárního aramejského bestselleru, ale zvuk - a to čistá kvinta souzvuku s hodinářskou přesností vyladěních klecových stun a Pražského Groše dopadajícího na knihkupčíkův generacemi ohmataný pult, abychom se skrze transakci monetární zmocnili hodnoty kvalitativně vyšší, protínající dimenzi z materiálního plánu nezbadatelnou a nedosažitelnou - totiž unikátního uměleckého zážitku zpostředkovaného právě knihou "Ladím struny klece", jež se zdá zjitřené fantazii nabývat obrysů světelného portálu do nepoznaných světů, podobnému tomu, pomocí kterého kdysi Gul'Dan otevřel svému strádajícímu lidu brány do země Azeroth. 

A nyní již přikročme k samotné recenzi názvu díla (viz níže), kterou později doufám rozšířit na recenzi celé právě vydané knihy.