Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Prvý, druhý, třetí
datum / id14.08.2021 / 523046Vytisknout |
autorK3
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno533x
počet tipů8
v oblíbených3x
do výběru zařadilbixley, Gora, Lakrov,
Prvý, druhý, třetí
 
 
Vytvořil jsem si vlastní jiný svět,
kde jiný zákon platí pro obrazy.
Své představy jsem do řetězců splet
a dal jim tvary, kterým jméno schází,
když zved se vichr mrazivý jak led
a křehkou stavbu smetl smrští zkázy.
Nezištný, skromný šumař nedočká
se pochopení bezduchého davu,
a přece struny hladí zlehoučka
a volně sklání k balalajce hlavu...
(Michail Jurjevič Lermontov.)
 
 
Tenkrát to ještě udělali z rozmaru, zkrátka taková drsnější klukovina. Jeden se chtěl před druhým vytáhnout, tak si do něho párkrát šťouchli. No a co? O nic nejde. Vždyť je to jenom bezdomovec, něco jako odhozená plechovka na ulici, do které si kopneš a ten plechový randál tvému uchu lahodí.
Druhý den večer v Centrálu, což byla hospoda, kde se zpravidla scházeli, se zas nečekaně objevil.
Mysleli si, že se jim to zdá, že je to někdo jiný, ale byl to on. Tentokrát parádně ustrojený, málem lázeňský švihák – nebýt zavázané hlavy – a k jejich úžasu je jakoby nic požádal o místo u stolu.
Zírali na něj beze slova. Naprosto je svou přítomností paralyzoval. Mlčky se sesedli, aby se vešel, a když se nabídl, že jim každému koupí po pivu, znovu je odblokoval. Bylo to s ním zábavné. Na třetím ze svých obvyklých sedmi se jejich jazyky daly opětovně lehce do pohybu. Vyzvídali na něm, co je zač, proč tak zčistajasna přišel, ale on místo odpovědi přešel nenápadně do protiútoku a místo toho jim začal vyprávět takové ty bludy o morálce. Tak přesvědčivě, že ho nechali mluvit, aniž by ho byli schopni přerušit.
„Každá špatnost,“ vykládal jim, „každý zlý úmysl, každá lež, přetvářka, to všechno se vždycky všem vrátí. Vím to, protože jsem se o podobné téma dlouho zajímal. Bavil jsem se dokonce se spoustou trestaných lidí a všichni mi to potvrdili. Říkám vám to proto, že jsem byl rovněž mladý a vím, jaké to je, se nudit. A tak říkám, pořád ještě máte čas...“
Ani teď, kdy šlo víceméně o vyhrožování, nebyli sto mu oponovat.
„Nemusí to být vždy ve stejné podobě,“ pokračoval, „ale vrátí se to i s úroky. I vám třem, co tu sedíte. Zkazíte si život vlastní vinou.“
Potom náhle spěchal, zavolal obsluhu a zaplatil. Načež stejně nečekaně odešel.
Nezmohli se na nic. Žádná reakce. Jenom po sobě mrkli.
Možná by na něho rychle zapomněli, jenže to se nestalo. Nevědomky tím totiž zapůsobil jako katalyzátor a něco se dalo do pohybu.
 
---
 
„Co mu říkáte?“ ozval se Milan. „Překvapil, že?“
„Mravokárce – etik,“ komentoval Petr ironicky, „přímo vypadlej z křížovky.“
„Na mě docela zapůsobil,“ pronesl Vojta. „Nevím čím, nejspíš že to říkal tak tajemně.“
Křečovitě se usmáli, ale záhy ztichli, pohrouženi do sebe. Pomalu usrkávali pivo bez pěny.
„Popojedeme, ať nám to nezvětrá,“ zavelel Petr po procitnutí.
„Už se stalo, Peťko.“
Jako by se doopravdy probudili, dopili na jeden zátah sklenice. Hostinský zbystřil a honem rychle dotáčel další.
Vojta, ač právoplatný člen této povedené trojice, byl přeci jenom od přírody dost přemýšlivý. Nebyl zvyklý nad vším mávnout rukou. Občas sice bezhlavě plácl pitomost, ale měl v sobě kus romantického dobrodruha, a navíc se dokázal nad ledasčím zamyslet.
„Představte si, že by to tak fungovalo,“ řekl jen tak mimochodem.
Koukli se na něj.
„Bojíš se? Milane, on se bojí.“
„Ne, Petře, jenom se ptám, zda si to dokážete představit.“
„Představit si dokážu úplně všechno,“ přitakal Petr.
„Ale to jsou představy toho pošetilého chlápka,“ přidal se Milan.
„Moc pošetile nevypadal. Víš, co mě napadlo? Mohli bychom si trochu pohrát se svým osudem, co vy na to…?“
„Na co?“
„Vyčkej času. Něco vymyslím a zítra vám to řeknu...“
Další den, mezitím co vypili pivo a spálili po dvou cigaretách, jim Vojta svůj nápad představil.
„Prvý, druhý, třetí.“
Tak to pojmenoval.
Každý z trojice vymyslí jakoukoliv lumpárnu pro jednoho z nich. Prvý třetímu. Třetí druhému a druhý prvnímu.
„Tím pádem se to tak snadno nevrátí původnímu majiteli,“ mínil Vojtěch narážkou na podivínovo varování. „A když už, tak tě to poučí a obohatí,“ ušklíbl se vítězoslavně.
Nuda je opustila dřív, než s tím začali. Akce pro ně měla nádech mystiky s pocitem, že se vrátili do vzrušujících let klukovských her. Klukovině se ale podobala pouze nadšením, kterým se do ní pustili.
Celé to potom probíhalo jen mezi nimi. Spolu ještě dokázali držet slovo i tajemství.
Zprvu proběhlo losování. Vojta, coby strůjce toho všeho, napsal na dna tří pivních tácků číslice, zamíchal s nimi a nechal je vybrat. Jednička padla na Milana. Byl z nich největší a nejsilnější. Zadá úkol Petrovi. Dvojka na Vojtu. Dá úkol Milanovi a trojka zbyla na Petra, který zúkoluje Vojtu.
Milan to už nechal na zítřek. Až budou v terénu. Sraz si domluvili ve stejnou dobu. Sotva se sešli, měli toho pošetilého dobrodružství hned plné hlavy. Když táhli městem, minuli nákladní auto, které vyváželo kontejnery. Běžná věc. Žádná inspirace. Zatím.
Na kole je předjel kluk, kolo opřel o dům a vběhl do vchodu. Milanovi se zablesklo v očích.
„Vidíš ten kontejner naproti?“ obrátil se k Petrovi.
„A co má bejt?“
„Nic. Čapni kolo a šup s ním do kontejneru.“
„Co blbneš?“ ohradil se Petr. „Je toho kluka, bude brečet!“
„Je to můj úkol pro tebe,“ zašklebil se Milan. „Na city není čas. Běžíme Vojto.“
Rozběhl se a Vojta běžel automaticky za ním.
Petr se jenom krátce rozhlídnul, popadl kolo, přeběhl silnici a splnil, co slíbil. Stačil kontejner přivřít a dál pádil za kamarády, plný vzrušení a hrdosti nad sebou samým.
„To ti vrátím, Serbus,“ chechtal se potom.
„Těžko, bláznivý Petříčku, leda Vojtovi.“
Podívali se s Vojtou na sebe.
„Jaks to vymyslel, ty vole…? Seš na řadě.“
„Máš pravdu,“ přisvědčil Vojta.
Dlouho se nerozmýšlel. Zrovna šli kolem obchodu s knihami.
„Podívej, Milane, skočíš dovnitř a přineseš mi jednu knihu. Nezáleží jakou, ale knihu. Počkáme na náměstí u kašny.“
Milan to odsouhlasil a dal jim najevo, aby odešli. Zmáknul to dřív, než uběhlo pět minut. Přišel k nim ke kašně s knihou za košilí. „Námořník na koni“ se jmenovala a napsal ji Irving Stone. Vojta ji převzal a pokračovali.
Teď dostane úkol sám. Byl připravený na nejhorší, ale stejně...
Odehrálo se to v ulici Mikoláše Alše. Ulice byla klidná, nic zvláštního se nedělo, jen stará paní přecházela silnici.
„Strhni z ní šaty,“ houknul mu Petr do ucha. „Nepřemýšlet! Konat! Nebo máš strach?“
„To neudělám!“
„Sám sis to vymyslel a najednou chceš couvnout?“
„Nečekal jsem, že vás napadnou takový kraviny. Nemůže se bránit.“
„Ten kluk mohl?“
Vojtovi se do toho nechtělo. Proč se to hned zkraje zvrtlo za hranu. Rychleji, než si myslel.
Ale místo toho, aby to včas zastavil, udělal v dané situaci to nejhorší, co mohl. Poslechl Petra. Nepřemýšlet a rychle si to odbýt, ať je to za mnou a pak se uvidí… V mžiku, aniž by o tom dál uvažoval, ženu předešel, a nežli stačila cokoliv říct, sehnul se a jediným mocným trhnutím vzhůru jí šaty vyhrnul přes hlavu a odhodil na ulici.
Stačil si ještě všimnout, že tam zmateně pobíhá v kombiné. A rychle se hnal za svými povedenými druhy do ulice Na magistrále. Přeběhli na hlavní a po ní do centra.
Ten den toho měli dost.
Večer znovu zasedli na několik kousků v oblíbeném Centrálu.
„Musíme s tím přestat,“ rozhodl se Vojtěch.
„Jako pro dnešek, že?“ nezaváhal s odpovědí Petr.
„Ani trochu se mi to nelíbí.“
„To bylo ale teprve první kolečko, Vojto. Je to zas na Milanovi,“ řekl bez rozmyslu, aniž by si uvědomil, že vykonavatel Milanova rozkazu je opět on sám.
Následující den po práci, již náležitě opivněn, šel do toho Milan bez váhání. Byl ve svém živlu. Pouliční akce, jichž byl většinou strůjce, se mu vždycky zamlouvaly. Zvlášť mohl-li využít svého „práva prvního.“
Přeběhli náměstí, dál kolem hotelu z kopce nádražní ulicí. Hned pod ním zvolnil.
„Dobře, jdeme na věc. Jistě máš u sebe boxera, Petře.“
„Bez něj ani ránu, to znáš.“
„Jasně. Tak hopla tam na toho Opla před námi,“ přikázal mu s úsměvem Milan. „A hezky mu s ním objeď kapotu. Až na kov, rozumíš? Ať to jiskří.“
„Ty vole,“ zablekotal Petr, ale nic víc nenamítal, protože ho to stále ještě viditelně bavilo, „to je fakt na dřeň.“
Ale šel do toho. Před partou musel. Počkal si, až se vylidnilo, a nelenil. Netrvalo mu to déle než pár vteřin. Strašný zvuk. Jak kdyby ho páral. A rozeběhli se dál. Nemohli si dovolit otálet. Zastavili až před nádražím.
„Dáme dvojku?“
Nikdo nebyl proti. Stačila jim k tomu putyka a desítka z nouze ctnost. Dali jich nakonec po pěti.
„Stále slyším ten zvuk,“ stěžoval si Petr.
„Kvalitní výkon,“ pochválil ho Milan. „Kdo je na řadě?“
„Třetí druhému,“ zasmál se Péťa poťouchle. „Teď si budu užívat já, viď Vojto. No nedá se nic dělat.“
„Dá se to zarazit, dokud je čas.“ skočil mu Vojta do řeči, ovšem se zlou se potázal.
„Tak mluvil ten mravokárce. Ztratils odvahu?“
„Ne. Jenom si myslím, že už to můžu ukončit!“
To se ale Petrovi nemohlo ani trošku líbit, vždyť je to na něm. Oblíbil si to zadávání úkolů pro někoho jiného.
„To je fakt, Petře,“ rozsoudil je Milan. „Vojta má pravdu. V nejlepším se má přestat. Tři kola a končíme. Platí?“
„Seš vůl?“ zařval Vojta. „Nechápeš, že to nemůžeme ustát? To město nestráví!“
„Máš pravdu, Milane, žlučníkovej záchvat z toho město nedostane.“ ozval se škodolibě Petr. „Slyšíš, Vojto? Milan má pravdu. Třikrát a dost. To je naše pravidlo. Přehlasovali jsme tě. Musíš se podřídit většině! Dostaneš úkol a pro dnešek konečná, jasný?“
Vojta sice pochopil, že těch několik akcí stačilo dost na to, aby si jich někdo všiml. Ale z rozjetého rychlíku se těžko vystupuje. Šikmá plocha je příkrá a kluzká. Nemívá mnoho záchytných bodů pro cestu zpět.
„Dobře tedy,“ souhlasil rychle, „dej mi úkol.“
Petr se pobaveně rozhlížel. Chvíli nemohl přijít na nic, co by bylo hodno jeho rozkazu. Až se z odlehlého parčíku, do něhož ulička ústila, vynořilo mladé děvče. V ten moment měl jasno…
Holka. Vycházet ven v podvečer jen tak sama je dnes nebezpečné...
„Tak tu si vezmeš, Vojto,“ zašeptal mu do ucha. „Je tvoje. Předveď nám svoje čóro.“
„To ne!“ Vojtu zamrazilo.
„Jen do toho, jsi na řadě.“
Spatřila je a zaváhala. Vytušila nebezpečí. Nechtěla problémy.
Bylo však pozdě.
Když ji míjeli, Milan s Petrem ji z obou stran pevně sevřeli. Pohrozili jí, ať nekřičí, nebo jí ucpou ústa. Vzpírala se, silně přitom zčervenala, ale marně.
Vojta z toho chtěl na poslední chvíli vycouvat, ale nevěděl jak. Úkosem pohlédl na oběť, ale ta ho předběhla:
„Můžeme to spolu zkusit vážně…,“ řekla a upřeně se mu dívala do očí, jako kdyby v nich hledala spásu. Odhalila tím jeho slabší stránku, soucit. Ukrytý až kdesi vzadu. Zásadně tím zvrátila Petrovo rozhodnutí a rázem si Vojtu naklonila na svou stranu.
„Pusťte ji!“ vykřikl. „Už toho bylo dost.“
„Co to meleš!“
„Pusťte ji!“ zařval ještě jednou. „Už s vámi nechci nic mít!“
Skočil po Petrovi a povalil ho na zem.
Dívka využila situace a překvapenému Milanovi se vytrhla. Ten ji chtěl znovu popadnout za ramena a přitisknout k sobě, vystřelila proti němu kolenem a zasáhla ho plnou silou do břicha. Zaječel bolestí a svalil se k zemi. Děvče už nezaváhalo a zmizelo v parčíku, odkud přišlo.
Petr se často choval jako machr, ale při rvačkách se držel spíš vzadu. Vojtěch byl silnější a mrštnější. Brzy měl navrch. Neměl ale chuť se dál rvát s bývalým kámošem, vstal a nechal ho být. Podíval se po skučícím Milanovi a šel od nich pryč.
 
Kam ale, nevěděl. Rozmrzelý se naslepo ubíral městem a v rozpálené hlavě se mu honily myšlenky. Veškerý volný čas trávili spolu a věřili si. Určitě o něm budou vykládat, že je podrazák a zrádce. A budou mít pravdu.
Na druhou stranu mu bylo jasné, že s tím je nutně konec.
Jedny myšlenky narážely na druhé. Napovídaly mu – a tím se ospravedlňoval – že se nemá za co stydět. Že ve své možné zbabělosti, či slabší chvilce, jednal správně. Balancoval na hraně a sklouzl na opačnou stranu než obvykle. Aby ne. Vždyť celý jeho nápad byl od základu pitomý a to byl pravý důvod, že mu vyhořel od základů. Taková hloupost a říkal tomu hra.
Byl rozhodnutý. Pozdě, ale přece.
 
Začal si připadat jinak a zdálo se mu, že se liší i doba v níž se ocitnul.
Blížil se konec zimy, ale jaro se dosud neozvalo. Zatáhlo se a začalo jemně pršet. Pozvolna. O to rychleji se začalo smrákat. To Vojtěchovi na náladě nepřidalo. Když měl mokrá ramena a začala se o něj pokoušet zima, zamířil domů na sídliště. Nerad se tam vracel. Od doby, co zemřel táta, to jde s mámou z kopce. Neustále se spolu hádají a on si nepřipouštěl ani ždibec viny.
Sotva vešel na Voskreseňskou třídu, uslyšel z dálky množství hlasů provolávající jakási hesla. Byli to demonstranti s transparenty. V tom šeru nebyli docela jasně vidět. V euforii pochodovali dál městem. Zvedali nohy do výšky a dupali těžkými, okovanými botami do vlhké vozovky.
Ve snaze ukrýt se pod stříškou za vchodem Vojta málem narazil do pána krčícího se tamtéž. Přidal se k němu, pozdravil a zeptal se:
„Kdo jsou ti lidi?“
„Anarchisti s náckama v jednom.“
„Proč demonstrují?“
„Chtěli by všechno změnit. Pochodují tu skoro hodinu. Založili domobranu a to se mi nelíbí.“
„Domobranu?“
„Jo. Prý proti podvratným živlům, jenže já mám strach, že oni sami jsou ještě větší radikálové. Toulá se tu v poslední době spousta podivných individuí. Tohle město je nemocné, víte?“ vysvětloval. „Je příliš malé na to, aby se tu všichni schovali, ale zároveň příliš velké, abyste je všechny znal. Nepotřebuje nové zákony, ale někoho, kdo by dbal na to, aby se dodržovaly ty staré. Policie si hlídá svoje oblíbené centrum. Tady už je to pro ně nebezpečné.“
„Mluvíte v hádankách.“
„Jakápak hádanka. Je to tak, jak říkám. Ale máš pravdu, celé město je jedna veliká hádanka. Na každým rohu vidíš schránky pro psí exkrementy, ale když člověk potřebuje jít, nemá kam. Ty asi nejsi zdejší…“
Podezíravě si ho prohlížel.
„Ne. Jsem tu jenom na skok,“ zalhal Vojta.
„Všichni jsme tu jenom na skok,“ opáčil chlápek, „život ti propluje mezi prsty dřív, než řekneš švec. Až když ti máma umře, poznáš, jak moc ti byla drahá.“
„Musím jít dál, pane.“
„Kam máš namířeno?“
„Nevím, asi do Centrálu na jedno,“ řekl ze zvyku.
„Tak spěchej, než ti zavřou. A nezapomeň na má slova, nebo skončíš jako oni.“
Vojta se vrátil postranní uličkou zpátky do centra. Tam se zdál být klid. Centrál se nacházel jednu ulici před náměstím. Bezmála jeho domov.
Nahlédl dovnitř.
Padli mu do oka hned. První a třetí. Druhý chyběl...
Zamrazilo ho, když si uvědomil, že sem již nepatří. Ta hospoda je pro něho zapovězená.
Otočil na Rychtu. Dal jedno na stojáka. Bylo ledové a nakyslé. Otřásl se. Přidal grog a kafe. To ho trochu postavilo na nohy. Vzpamatoval se, zaplatil a otočil se směrem k opravdovému domovu. Jako kdyby mu až teď došlo, že je to jediné pravé místo, kam jít.
Ale nebylo tak snadné se tam dostat.
Ve třetí ulici vyskočilo ze stínu několik postav a obklopily jej.
„Vidíte ho? To je jeden z nich.“
Měli šátky na obličejích jako desperáti. Nepoznal je. Vrhli se na něj a několika ranami ho zpacifikovali. Nemohl nic dělat.
„Půjdeš s námi, kámo.“
Zkroutili mu paže a táhli ho směrem k policii. U její budovy na štěstí trochu zvolnili. Využil příležitosti. Vytrhl se jim a běžel do průjezdu, tam kde byla největší tma. Podařilo se mu zmizet, ale na klidu mu to nepřidalo.
„Co se to tu děje?“
Ztratil pojem o místě, kde se nacházel. A jako kdyby ani nechápal, kdo že je. Zamračil se.
Do tmy navíc klesla mlha a jen těžko hledal cestu. Když se konečně zorientoval, opět přidal na tempu, aby se tam konečně dostal...
Opatrně se rozhlédl, jako zloděj, který se chystá vykrást vlastní byt.
Vyběhl schody. Máma spala na kanapi u televize. Vypnul ji, a tím ji probudil:
„Pořád se někde touláš, Vojto. Slíbil jsi, že s tím přestaneš. Sama všechno těžko zvládám; nákupy, vaření a praní. Budeš se muset osamostatnit. Pořádnou práci nemáš, melouchy nestačí,“ vyčítala mu. „Moje úspory docházejí. Nevím, z čeho bychom žili dál. Zažádala jsem o místo v domově důchodců.“
„Ale vždyť jsi stále ještě dobrá,“ lekl se.
„Bude mi líp mezi lidmi. Tady si už připadám jako kůl v plotě.“
„Mám hlad.“
Otevřel lednici, aby si usmažil vejce. Bylo tam poslední. Podíval se zpátky na matku.
„Však jsem se tě ptala, jestli se ti nechce dojít pro nákup. Spolehla jsem se na tebe.“
Spolkl ošklivé slovo. Vejce rozbil na pánev, přidal zbytek sýra a ždibec salámu. Ani toho moc nezbývalo. Nahradil ho chlebem. Toho bylo zatím ještě dost.
„Zítra dojdu,“ řekl nevrle.
Sotva ráno po snídani vyšel z domu, aby splnil, co slíbil, přidali se k němu neznámí maníci. Neznal je. Nemluvili, nic nechtěli, jen se k němu přidali. Viděl je trojmo. Všiml si, že jsou naprosto stejní.
„Jsou to androidi?“ oklepal se odporem.
„Co chcete?“
Nebyli vítaní, nezval je.
„Jděte pryč, slyšíte?“ přikazoval jim, ale oni neřekli ani slovo. Jako by ho nevnímali. Jenom na něj koukali a byli ve střehu. Do krámu s ním nešli. Zastavili před vchodem a čekali, jak vycvičení psi, až se vrátí. Než nakoupil, skoro na ně zapomněl. Ale sotva od kasy mrknul k východu, zahlédl je. Dotkl se čela. Bylo rozpálené.
Když vyšel ven, zrychlil, ale oni učinili totéž. Zkoušel je setřást a Zlatou uličku proběhl tryskem.
Byli však stále za ním.
„Co po mně chcete?“ obořil se na ně.
Žádná odpověď.
Nijak ho neohrožovali, ale byli nepříjemní svou přítomností. Narušovali jeho osobní teritorium, ba dotýkali se přímo jeho ega a svobody vůbec.
„O co vám jde?“ chtěl po nich odpověď. „Hlídáte mě proto, abych někoho nenapadl? Nebo chráníte naopak mě před někým jiným?“
Horečnatě přemýšlel. Uvědomil si, jak ho štvou. Byli hnusní. Jednu chvíli se neovládl a na nejbližšího se vrhl, aby ho udeřil. Ten ale jeho útok odrazil, jako by se nechumelilo. Vojtěcha to rozzuřilo skoro k nepříčetnosti. Pokoušel se ho srazit k zemi a zkopat, tak jak byl zvyklý. Nepodařilo se mu to a sám jich místo toho dost schytal. Potom ale, sotvaže se přiblížili k jeho ulici, stejně tak nečekaně zmizeli.
Nakoupené věci Vojta nechal málem na ulici. Popadl je a zamyšleně odcházel.
Tam ale ani tentokrát nedošel.
 
Předešlé bytosti se vypařily a byly nahrazeny jinými. Skutečnějšími.
„Patří k těm sígrům?“ zeptal se jedovatý hlas. „Nejsem si jistej, ale jednomu z nich je děsně podobnej.“
Cosi kovového zařinčelo.
Zastavil a než zareagoval, mihla se basebalová pálka a řetěz. Zatmělo se mu před očima. Trvalo to jen krátce, ale bylo to kruté...
Odvezli ho až na periférii města. Probudilo ho drkotání vlastních zubů. Klepal se. Nepršelo, ale muselo před chvílí přestat, neboť byl ještě promáčený a špinavý od bláta. Zase už se stmívalo. Ležel tu v bezvědomí nejspíš celý den.
Bál se pohnout. Nepamatoval si, že by byl kdy takhle zřízený. Na mnoha místech cítil ostrou bolest od ran, na něž rozhodně nebyl pyšný. Byl zvyklý rány rozdávat, nikoliv přijímat. Nebyl si jistý, zda má všechny kosti v pořádku, a tak se pomalu protahoval. Obličej měl krvavý z tržné rány na hlavě a vlhký oděv zdobily špinavé skvrny. Malátně se zvedl. Bolela ho hlava. Pramínek krve z obnovené rány mu začal stékat do očí a oslepovat ho. Potupen a ponížen popošel jen s velkým přemáháním. Silueta kostela mu pomohla s orientací. Pomalu se vydal směrem k blízkému viaduktu.
V duchu nadával.
Jak se tak potácel, zas ucítil bubnování deště, které ještě víc zesílilo.
Vpravo se objevily obrysy mostu. Odbočil k němu. Udělal dobře, bylo pod ním sucho.
„Kdo jsi?“ ozvala se postava, která se odlepila od jeho okraje.
„Jenom se na chvíli schovám a půjdu dál,“ řekl směrem k ní.
„Copak o to, místa je tu dost…“ zaváhal. „No dobře. Nebereme každého, ale v tomhle psím počasí tě nemůžeme vyhodit. Buď vítán, kdo v dobrém úmyslu přicházíš.“
Vojta sebou prudce pohnul. Byl na podobná slova alergický.
„Děkuju,“ zamumlal a zase ucítil bolest hlavy.
„Jestli máš hlad, dám ti kus svého plesnivého chleba.“
Znovu poděkoval.
Stát dlouho nevydržel. Cítil, že je toho na něho moc. Události se navršily jedna na druhou tak, že je nemohl unést. Sesul se k zemi. Ani si neuvědomil, že od rána nejedl. Pudově se schoulil do klubíčka jako mimino, aby sám sebe alespoň trochu zahřál, a brzy z toho všeho usnul neklidným spánkem. Ani nevěděl jak.
Probudil se až pozdě v noci.
„Musím s nákupem,“ říkal si, zatímco mu kručelo v žaludku. „Ale kde je nákup?“
Trochu to dění kolem zaspal. Nevěděl přesně, co se mu všechno přihodilo. Jak se sem mezi ně dostal? S námahou se zvedl, ale zapotácel se. Cítil ostrou bolest v obou holeních. Museli ho bít i do nohou.
„Neodcházej,“ oslovil ho vlídně muž, jenž ho večer přijal. „Brzy přijde šéf. Není špatné si ho poslechnout.“
„Kdo je šéf?“ zeptal se s obavou Vojta.
„Ani nevím, vždycky se zdrží jen krátce, prohodí pár slov a zase zmizí.“
„Jdu domů. Mám hlad.“
„Tak běž, když máš kam.“
Zkusil to. Ucítil ostrou bolest. Zkoušel se rozejít, ale slabostí a bolestí se mu podlomily kolena. Rozhodl se tedy, že zůstane do rána. Přinejmenším trochu pozná, jak to tu chodí. Máma se o sebe postará sama. Koneckonců jako vždy.
Pozoroval ostatní kolem. Byly soustředěni ve stinných zákoutích pod mostem.
Mraky odpluly a obloha se rozjasnila měsícem.
Vedle na palouku se začaly srocovat postavy. Vojtu to zaujalo. Něco se bude dít. To si nemůže nechat ujít.
„Od té doby, co jednoho z nás zmlátili, jsme se semkli,“ slyšel svého neznámého kolegu. „Máme hlídky a dokážeme se bránit. Klacky a noži,“ dodal a obtěžkal sukovici.
Odněkud ze tmy se vynořil ten tajemný, o němž byla řeč. Jakmile se objevil, všichni se ztišili.
Šéf.
V tmavém oblečení a se zahalenou tváří byl tajemný a temný jako stín.
Vytvořili kolem něho půlkruh.
Vojtěch se znovu obrátil na souseda.
„Proč má zakrytou tvář?“ zeptal se ho potichu.
„Nechce, abychom sledovali tvář, ale vnímali slova.“
Muž v černém nepatrně zvedl paži a všichni ztichli.
„Nečekejte, že přijde a udělá to za vás,“ promluvil. „Tak to není. Kdo vám tohle slibuje, je lhář. Nenechte se omámit a zmást. Je to na vás samotných. Musíte začít sami. Vzchopit se a jednat. Dočasná svoboda, kterou jste nabyli, je falešná. Já vám mohu slíbit jenom to, že za jistých okolností při vás může stát. A přestože vám nic nedá, jednoho dne si uvědomíte, že vás obdaroval vším.“
Jeho krátká řeč trvala sotva několik minut a když skončil, ti, co byli nejblíž, mu podávali ruce. Pozdravil se s nimi a na všechny kolem kýval nepatrně hlavou. Zavadil pohledem i o Vojtu. Na chvíli zaváhal a potom k němu zvolna přešel.
Moc mu toho neřekl.
„Až budeš mít zapotřebí se svěřit, zastav se.“
Vojta se ho ani nestačil zeptat, co tím myslí.
Kde se má zastavit? Mluvil jako kazatel. Měl na mysli kostel? To snad ne. Tam se chodí očistit duše a tu já přece nemám...“
Když neznámý odešel, všichni se rozešli do blízkého okolí na svá nocležiště. I Vojta zaujal své původní místo, aby zbytek noci přečkal.
Ráno se od toho divného shluku různě poskládaných ležících těl odlepil a šel pryč...
Měl by jít domů, ale neurčitý pocit tísně mu v tom bránil. Celý rozbolavěný se dokulhal pár set metrů, než se trochu rozešel. Nějak mu z toho všeho bylo divně.
 
Přešel bezcílně okraj města zpátky, aby se dostal blíž k jeho středu. V ulicích byl poměrně klid. Lidi křižovali ulice bez zájmu sem a tam, jako by jejich dráhu k cíli řídil vítr stejně nahodile, jako poletující listy.
Odněkud vyběhlo malé vyděšeně děvčátko a málem do něho narazilo.
„Pane, pane,“ vykřikovalo. „Já jsem se ztratila.“
„Jak to, komu?“
„Mámě.“
„Kam šla?“
„Nevím, koukala jsem do výlohy na plyšáky... a pak byla pryč.“ Chytila se ho zoufale za ruku. „Pane, pomozte mi,“ prosila ho.
„Proč zrovna já?“ snažil se vymanit z té odpovědnosti. „Kam šla máma?“ zeptal se hloupě.
„Nevím,“ plakala holčička usedavě a krčila přitom ramínky.
„No tak neplač, jak se jmenuješ?“
„Klárka,“ zafňukala.
„Tak přestaň, Klárko. Počkej, utřu ti nos. Celá se třeseš.“
Vojtěch, neboli ten druhý v pořadí bývalé trojice lumpů, se jí ujal. Nikdy předtím by si nepomyslel, že by toho byl schopen.
Zpoza mraků se nesměle prodral paprsek slunce. Zatím se ostýchalo ukázat svou celou tvář.
„Musíme na policii,“ řekl jí. „Máma se na ně taky nejdřív obrátí.“
Policie byla v ulici Politických vězňů. Tam na jejím konci se nacházel místní okrsek policie. Vůbec nepomyslel na to, že by se mohl prozradit. Přestalo to být najednou důležité. Od chvíle, co se vzdal svých kumpánů, měl pocit, že je v jiné kůži. Obával se o tu malou. Nemůže ji zklamat. Po dlouhé době mu někdo dal poznat zvláštní, hřejivý pocit, jež mu připomněl doby, kdy měl tátu i mámu.
„Vidíš tam tu budovu na konci ulice? Tam tě odvedu a tam tě mamka najde.“
Co jí slíbil, to udělal. Poté nenápadně odešel, aniž by se s ní rozloučil. Nechtěl ji slyšet znovu plakat.
 
Konečně se otočil ke svému bytu. Byl ještě celý rozbolavěný a celé dva kilometry musel jít jen velmi pomalu. Jakmile tam došel, uvědomil si, že předtím před domem ponechal nákup. Ovšemže tam již nebyl. Pochopil, že ani doma k jídlu nic nebude. Polkl na prázdno. Prohledal si kapsy. Peníze došly.
Doufal, že máma dala alespoň malou část stranou.
Jenomže doma ho zastihlo nemilé překvapení.
Spoléhal se, že nákup přece jen obstarala, ale byla pryč. Místo ní našel pouze malý dopis. To, co v něm stálo, mu vyrazilo dech.
„Vojto, nevím, zda tě to překvapilo, nebo zda jsi to čekal. Jeden obyvatel v domově zemřel, tak mi nabídli umístění, jelikož jsem byla v pořadníku. Musíš se o sebe postarat. Nechala jsem ti doma v kredenci poslední důchod, abys měl na činži, než si něco najdeš. Pamatuj! I kdybys neměl na jídlo, vždycky v první řadě zaplať všechny složenky. Ale to asi víš. Když se ti bude chtít, přijď se za mnou podívat.“
Musel si sednout na pohovku. Nebyl na to připravený. Přišlo mu to trochu líto. Jako kdyby mu to provedla naschvál. Vzal z kredence peníze a strčil je do kapsy. Musí do obchodu. Bez jídla to nejde.
Tentokrát vybíral jen to nejnutnější. Žádný alkohol, hlavně chleba, kus sýra, kefír, kávu a neopomněl ani zeleninu.
V uších mu rezonovala mámina slova, když doma odkládal část peněz stranou na platby. Zůstatek se mu tím podstatně ztenčil.
Musel si hledat práci.
Na pracovním úřadě se mu div nevysmáli.
„S vaší kvalifikací moc na výběr nemáte, pane...“
Nastoupil do sadu.
Zemědělství bylo stranou všeobecného zájmu. Přemýšlel o tom, že člověka živí a přitom je podhodnocené. Nešlo mu to na rozum. Brzy si zvykl a uvědomil si, že mu práce přináší obohacení. I majitel pochopil, že pro ni má cit a předpoklady. Že mu stačí ukázat a víc že si ho nemusí všímat.
Když se Vojtěch dozvěděl, že jsou v zahrádkářském svazu k pronajmutí volné zahrádky, nezaváhal a přihlásil se. Zeleninu a ovoce si vypěstuje sám a ušetří.
Těšilo ho, že se začíná pomalu stavět na vlastní nohy.
Dění kolem něj ale ještě nebylo jednoznačně příznivé.
 
V pátek při cestě z práce měl dobrou náladu. Docela se těšil, že se vykoupe a něco sní.
Ulice byla rušná, ale její hlas zaregistroval hned:
„Mamííí,“ uslyšel, jak zavřeštěla. „To je ten pán.“
Byl si jistý, že je to ona. Rozhlížel se, dokud ji nespatřil. Jednou ručičkou ukazovala přímo na něj, zatímco druhou k němu táhla za rukáv mámu.
Nevěděl, jak se má zachovat, měl chuť zmizet, ale ovládl se a počkal, dokud nepřišly až k němu.
„To jste vy?“
„Můžeme to spolu zkusit vážně,“ odpověděl jí s úsměvem. „Tak zněla vaše slova.“
„Já vím,“ zarazila se. „To byl asi pud sebezáchovy. Promiňte, teď není vhodná doba.“
„Chápu.“
„Děkuji za Klárku.“
„Jenom jsem jí pomohl, nemám rád, když děti pláčou.“
„Už je ti dobře, Klárko?“ usmál se na ni a pohladil ji po vlasech.
„Jo, u maminky vždycky.“
Máma ji vzala za ruku a pomalu spolu odcházely.
Chvíli se za nimi díval, ale dál nemeškal. Měl jít ještě do obchodu a na poštu. Odbočil do sousední ulice, ale sotva ušel pár set metrů, uslyšel další výkřik, tolik podobný tomu předchozímu:
„To je on!“ zavřeštěl nyní docela jiný hlas.
Rozpoznal ho na první pohled. Ukazovala na něho prstem stejně tak, jako ta holčička, ale na rozdíl od ní, ho označila za hanebného mizeru.
„To je ten darebák!“ označila ho stroze hromotlukovi, který ji doprovázel.
Než si stačil cokoliv uvědomit, zasypaly ho rány pěstmi. Nezmohl se na nic. Jen tak tak si stačil krýt obličej. Po jedné, obzvlášť silné ráně, klesl na kolena a svalil se na zem. Cítil, jak z něho silné paže strhávají oděv.
„Spodní prádlo a boty mu ponechej,“ zaslechl ještě, „na to bych neměla srdce.“
 
Protivný chlad mu i v tomhle případě pomohl se vzpamatovat. Po tom zostuzení si přál, aby byla tma, která by ho ukryla. To se mu ale nesplnilo.
Nebe bylo ještě zatažené, ale od západu se již začínalo protrhávat.
Oklepal se studem. Připadal si jako nahý, zaživa stažený králík.
Snažil se jít rychle postranními uličkami, a kdykoliv před sebou někoho spatřil, přešel na opačnou stranu. Ale nebylo to moc platné. Beztak si ho hned každý všiml. Ukazovali si na něj a kroutili posměšně hlavami. Ani před skupinou školáků se nedokázal ukrýt.
Pro ně byl svým bizarním vzezřením velmi přitažlivý objekt. Přešli na jeho stranu jako supi ke své oběti, šklebili se a v dostatečné vzdálenosti se mu hlasitě smáli.
Několikrát je okřikl.
Ztichli, zakrátko si ale zase dodali odvahu a pokračovali v tom dál. Až ho vyprovokovali tak, že proti nim vztekle vyběhl. Rozprchli se jak hejno vrabců. Jeden z nich byl ale zbrklý, špatně se podíval pod nohy a nešťastně došlápl na obrubník chodníku. Praštil sebou o zem a vykřikl bolestí. Chtěl vyskočit, ale nešlo to. Přikrčil se a se slzami v očích zvedl paže, aby si ochránil obličej.
To už byl Vojta u něho, jenže místo toho, aby ho udeřil, pomohl mu vstát.
„Měl bych ti dát pár facek. Radši se mě chyť a na nohu pokud možno nedošlapuj. Zavěs se na můj loket. Takhle.“
Chlapec se na něho vystrašeně podíval a opatrně se opřel o jeho paži jako o berli. Šlo to ale velmi pomalu.
„Kde bydlíš?“
„V Kostelní ulici v Židovské čtvrti,“ hlesl kluk. Poskakoval po zdravé noze a křivil tvář.
V tu chvíli si ani neuvědomili, že ve dvou je to lepší. Bolest jednoho se přenesla i na druhého a hned to bylo pro oba snazší. I Vojtův stud se tím zmírnil. Pravda, vypadali jako ztracené existence. Jako opuštěná zvířata, vyřazená vlastní smečkou. Ale to jim nevadilo. Proto, že na své nesnáze nebyli sami. Najednou tu byli jen pro sebe.
Hoch záhy ztratil ostych:
„Potřebujete oblečení,“ konstatoval. „Jste samá rána.“
„Ano, okradli mě a ztloukli. Ale prvně tě odvedu domů,“ rozhodl se Vojta.
„To budu rád. Sám bych nedošel. Dáme vám něco po tátovi, byl veliký asi jako vy.“
Chvíli šli mlčky.
„Příště musíš dávat pozor kam šlapeš.“
„Já vím, to je těma mýma očima.“
„Copak?“
„Nic vážného, stydím se za to, ale nerozeznám fialovou barvu. Vidím ji buď rudě, nebo modře, a tak občas zakopnu.“
„Tomu se mi nechce věřit.“
„Nemusíte, nevěřili mi ani na očním. Nakonec mi řekli, že mám vrozenou poruchu očního spektra a že s tím nemohou nic dělat.“
„To je divné.“
„Je. Máte pravdu, ale když to máte od malička, ani vám to nepřijde. Na druhou stranu zas vidím dvě barvy, které ostatní nevidí. Ale ani to na očním nepochopili.“
„Jaké?“
„To je problém. Ještě nemají jméno. Budu je muset teprve nějak popsat a pojmenovat. Zatím nevím jak. Jisté ale je, že když je smíchám, vznikne ještě další, třetí neznámá barva...“
„Ty jsi tedy zvláštní kluk,“ zakroutil Vojta hlavou. „Tedy jestli si tu ze mě neděláš blázny.“
„Nedělám. Chápu, že si to asi myslíte, ale nedělám. Říkám vám jen to, co vidím.“
„Ale jak ty tvé nové barvy potom vidíme my?“
„Nevím, je to záhada. Nad tím jsem také hodně dlouho přemýšlel. Musíte je vidět černobíle anebo vůbec...“
Kostelní ulice nebyla daleko. Je to krátká ulice poblíž centra.
„Jak se jmenuješ, chlapče?“
„Ondřej. Ondřej Nebeský,“ odpověděl a znovu se na Vojtěcha plaše podíval.
Ten se pousmál.
„To je hezké jméno.“
„Skutečně si to myslíte? Kdybych mohl, tak bych si ho změnil, protože s ním mám samé problémy.“
„To se stává. Většině lidí se jejich jména v dětství nelíbí, ale sotva vyrostou, jsou na ně hrdí.“
„Ve škole se mi smějou. Prý jsem spadl z nebe. Docela mě to štve.“
„To se ti nedivím, ale škádlí tě jenom proto, že neznají pravou podstatu jmen.“
„Tak to mi vysvětlete.“
„Dobře. Podstata jména je v tom, kdo ho nosí. Nikdy to není opačně.“
„Takže když se někdo jmenuje Veselý, neznamená to, že je veselý podle svého jména, ale že ve skutečnosti opravdu veselý je?“
„Tak nějak. Veselý se jmenuje z toho důvodu, že být veselý je jeho podstata, uložená v jeho genech. A zrovna tak být nebeský je tvojí podstatou. Jméno se rodí z podstaty člověka, neboť zprvu byl člověk a jeho jméno až později. Nikoliv že ty jsi spadl z nebe, nýbrž tvoje jméno obrazně řečeno přišlo shůry tvým předkům. A ti se o něj zasloužili svým chováním, svou podstatou, která tvořila jejich osobnost. A tu jsi po nich částečně zdědil.“
„No tak to budu mít zase o čem přemýšlet. Musím si to napsat do sešitu.“
„Píšeš si deník?“
„Ne, to dělají jenom holky. Já si jen do svého sešitu zapisuju, co se mi zdá zajímavé a o čem mohu přemýšlet. A tohle se mi zajímavé zdá: Podstata člověka je ukrytá v jeho jméně, protože podstata jména je v tom, kdo ho nosí. Na to nesmím zapomenout. To jsme nebrali.“
Načež se zarazil a znovu se na Vojtu tázavě podíval.
„Jaký jsem ale potom já, když se jmenuji Nebeský?“
„No vidíš, zrovna o tom můžeš přemýšlet. Třeba si zdědil něco andělského. Tvoje oči cosi vypovídají. Možná proto z toho důvodu jsi mi nabídl ten náhradní oděv, nemyslíš?“
„Předtím jsem se vám ale pitomě smál.“
„No vidíš. To je ta proměna, která tě dělá lepším člověkem. Prozříš a pochopíš, co děláš dobře nebo špatně. Týká se každého z nás. Také můžeš mít umělecké nadání, o kterém ani nevíš. Kdybys byl básníkem nebo spisovatelem, vůbec bych se nedivil. Existuje spousta možností.“
Ondřejovi to ale stále nešlo na rozum a jenom ho to utvrdilo v tom, že si to musí zaznamenat do svého deníku, kterému říkal sešit.
„Mohl bych vám půjčit kolo,“ zmínil se, „ale ztratilo se mi.“
„Co?“ Vojta těžce polkl. „Někdo ti ho ukradl?“
„Nevím. Nejspíš ho potřeboval nutně půjčit a později ho vrátí.“
„To je mrzuté. V tvých letech jsem na něm seděl pořád.“
„Já bych taky rád, ale na nové nemají babičky peníze. Byla to moje chyba a za ty se platí. Holt jsem ho neměl nechávat samotné.“
„Doufej, že i v tomhle ohledu se to zlepší. Hrozně totiž záleží i na viníkově proměně.“
„Chtěl bych ho poznat blíž a zjistit, co ho k tomu vedlo. Zapsal bych si to. Patrně si ho půjčil pro svého nemocného syna, aby mu udělal radost.“
„Vidíš? Věříš v to lepší v nás. Je možné, že právě proto se jmenuješ Nebeský.“
„To by nikdo neudělal jen tak pro zábavu.“
„I to se může stát, bohužel.“
„Brzy budeme u nás doma.“
Prošli podchodem do židovské čtvrti a při první odbočce se dali doprava do Kostelní ulice.
„Je to ten pátý dům.“
Ondřej zazvonil.
Po chvíli se odhrnula záclona a vykoukla starší paní.
Proboha Ondro, koho to vedeš?“ vykřikla zděšeně.
„Toho pána zmlátili a ukradli mu oblečení, potřebuje půjčit něco na sebe.“
„Počkejte, skočím vám otevřít.“
„Bydlím ve střídavé péči obou babiček,“ řekl zraněný chlapec s trpkým úsměvem. „Tahle je z tátovy strany.“
Za pár okamžiků uslyšeli klíč v zámku a otevřely se dveře. Přivítala je starší usměvavá paní.
„Pojďte dál, prosím.“
„Omlouvám se, vypadám asi strašně.“
„Nemusíte, dnes člověk může narazit na ledaskoho.“
Odvedla Ondru a za chvilku byla zpátky s náručí všelijakého oblečení.
„Jste moc hodná,“ řekl a vybral si to nejnutnější.
Poděkoval a rozloučil se s ní.
Potom se odebral domů. Obešlo se to již bez problémů. Obstaral nákupy a stavil se na poště. Po obědě se převlékl do nejlepšího oděvu, který měl, zabalil vypůjčené věci a zamířil zpátky k Ondřejově babičce. Přišla otevřít sama.
„Vracím a ještě jednou vám moc děkuju.“
Dozvěděl se, že už má Ondra nohu v sádře.
„Pozdravujte ho,“ požádal ji, když se s ní loučil.
 
Hned poté navštívil místo, kam by předtím nikdy nešel, ale kam ho to nyní nutilo zajít.
Kostel stál opodál, na konci Kostelní ulice.
Bylo před mší. To se Vojtovi hodilo.
Usedl do volné lavice a čekal, co se bude dít. Lidi stále ještě přicházeli. Nakonec bylo skoro plno a slavnostní akt mohl začít. Vojtěch se snažil napodobovat ostatní a opakoval spolu s nimi jednotlivá slova a věty.
Když farář došel k části Pozdravení pokoje, oslovil přítomné věřící: „Pozdravte se navzájem pozdravením pokoje.“
Hned nato se všichni navzájem zdravili a podávat si ruce. Vojta si všiml, že jejich pohledy jsou jiné, než obvykle bývají. Žena sedící před ním se otočila a znejistěla. Tenhle hezky ustrojený pán jí připomněl neblahou epizodu s mladíkem, jenž ji tak ošklivým způsobem zostudil na ulici. Posléze, ale podala ruku i jemu.
„Bůh vás ochraňuj,“ řekla mu a on její blahosklonné žehnání opětoval.
Pak už se díval jenom zaraženě do země.
Když všichni odešli, dodal si odvahy a zašel faráře požádat o zpověď. Sdělil mu, co ho tížilo. Bylo toho tolik...
Nakonec si pan farář odhrnul vlasy z čela a odhalil zpola zahojenou ránu.
„Vidíš? Je pravděpodobně od tvé boty.“
„Cože?“ Vykřikl Vojta tlumeným hlasem. „To není možné. Nemohl jste to být vy?“
„Nemohl jsem být mezi těmi chudáky? A kdo víc potřebuje vlídné slovo nežli oni? I kdyby to byl kdokoliv jiný, bylo by to stejné. Dnes by se to naštěstí už nemohlo stát. Jsou připraveni, jak víš.“
„To je taky vaše zásluha?“
„Občas jim poradím, nic víc.“
„Nemůžete mi to odpustit.“
„Odpustit se dá ledacos. Navíc je to v konečném výsledku i z ryze obchodního hlediska výhodnější pro toho, kdo odpouští. Zapomínat ale nesmíme. Konec konců nebyl jsi sám, byli jste tři. V tom případě je nutné i vinu dělit třemi.“
„Mohl jste nás zažalovat.“
„Nač bych to dělal? Popřel bych sám sebe. Krom jiného jsem znal tvého tátu. Vím, že to byl dobrý člověk. Ale pojď, něco ti ukážu.“
Otevřel postranní dveře na jižní stranu, kde byly terasy, a zavedl ho až na tu nejnižší:
„Dobře si prohlédni tu sochu. I on je v každém z nás. Je lepší ho mít na očích.“
Ukázal na sochu chlapce. Byl v mírném předklonu, s pažemi napřaženými před sebe do okna kostela. Místo lidské tváře Vojta spatřil otevřenou zvířecí tlamu v odporném šklebu.
„Musíš si být jistý, co chceš, bez sebemenšího zaváhání,“ radil mu farář, když se loučili, „jinak se ve své váhavosti staneš sám sobě nepřítelem a to je nejhorší.“
 
Vojta odcházel z kostela jako omámený. V uších mu doznívala farářova slova. Ale už teď se cítil lehčí. Věděl, že už se nemusí rozhodovat.
Promnul si oči, a aniž by snad chtěl, odbočil vpravo, přímo do počátku všeho dění.
Do Centrálu.
Bylo plno. U malého stolku seděl první z nich, Milan Serbus. Četl vypůjčené noviny. Byl za nimi téměř ukrytý a skoro si nevšiml, že si k němu někdo přisedl. Až teprve, když ho Vojtěch oslovil:
„Čau.“
Noviny klesly na stůl a rysy ve tváři ztvrdly.
„Co je? Co chceš?“ zeptal se nevrle. „Na co máš to kvádro? Vypadáš jako škrobák.“
„Kde je Petr?“
„Nestarej se. Zašili ho.“
„Za co?“
„Ptáš se za co? Není ti to blbý?“
„Je. Ale chci vědět co udělal.“
„Pokračovali jsme v tom.“
„Fakt? Nestačilo vám, co jsem říkal? Jste blbci. S tím musíte skončit. Říkám to, poněvadž jsem s tím začal. Musíte mít rozum.“
„To říkáš ty? A sám ho máš?“ otázal se Milan posměšně.
„Nic takového netvrdím, ale vím, že jsme minci mojí zásluhou otočili na špatnou stranu.“
„Co navrhuješ?“
„Nevím. Ve které je věznici?“
„Ve vazební.“
„Za co?“
„Ukradl auto a naboural.“
„Kdo ho navedl?“
„Samozřejmě že já.“
„Co s ním bude?“
„Čeká na soud. Budu tam jako svědek.“
„Co řekneš?“
„To nevím.“
„Když budeš kličkovat, poznají to. Vždycky je lepší říct pravdu.“
„Tím bych se ale přiznal, byl bych blázen.“
„No a co? Pro něho by to byla polehčující okolnost. Stejně by na to přišli. Kdybys byl jako spoluviník, byli byste na to dva, a tím pádem byste mohli dostat jen podmínku.“
„Ještě si to promyslím.“
„Jak jsi na tom s prací?“ zeptal se ho Vojta dál.
„Práci mám, silný chlapy potřebují všude, zatím. Co děláš ty?“
„Jsem nahoře v sadech. Líbí se mi tam. Ale o to nejde.“
„A o co jde?“
„Že ty srandy nebyly v mezích. Nevěděl jsem, co s tím. A vždycky si přitom vzpomenu na toho chlápka, kterým to všechno začlo. Několikrát jsem ho potkal. Pokaždé vypadal jinak a pokaždé to byl on. Proto ti povím: kdyby tě hlodalo svědomí, zajdi ke zpovědi.“
„Zbláznil ses?“
„To jsem si taky myslel. Ale nedalo mi to.“
„A co si zjistil?“
„Zkus to a uvidíš. Zbaví tě to tíhy. Třeba se i my dva zase uvidíme v lepším světle.“
„Tyhle zcestný řeči mě odpuzují,“ poznamenal Milan opovržlivě.
„Dělej, jak myslíš. Ale pamatuj. Stojí to za to.“
„Tebe snad ten chlápek nakazil dobrem...,“ slyšel jizlivou odpověď.
 
Vojtěch Sotona se divil, kolik toho v neděli stihl. Ale ani to nebylo všechno. Dokud byl ve svátečním, zašel směrem k radnici. V květinářství koupil tři vázané gerbery s asparágem, vrátil se a vydal se dolů směrem k železniční zastávce. Neodbočil přes koleje, ale pokračoval přímo, k domovu důchodců...
Seděla u opuštěného stolku, před sebou rozevřenou knížku a dřímala. Byla to sbírka básní: „Pro dobrý den.“
„Mámo.“
Lekla se toho hlasu a prudce sebou hnula.
„Přišel jsem za tebou,“ vypravil ze sebe ztěžka.
„Pro peníze? Nemám,“ řekla rozhodně.
„Ne, pro peníze ne. Přišel jsem za tebou, abych si s tebou promluvil. Ta kytička je pro tebe, abych ti udělal radost.“
S údivem se k němu otočila. Takového syna neznala.
„Víš, chtěl bych, aby ses vrátila. Abys byla doma se mnou, bude ti tam dobře, uvidíš.“
„Ale já jsem doma tady. Je tu plno lidí, kteří jsou na mě hodní. Nic mi nechybí.“
„To ale není tvůj pravý domov. Vezmu tě do divadla, do kina, kam budeš chtít a bude nám oběma líp.“
„Když já už ti, Vojto, nevěřím.“
„Proč? Nevěříš, že se člověk může změnit?“
„Věřila jsem ti hodně dlouho…“
„Je toho tolik,“ řekl skoro prosebně, „co bych ti chtěl říct.“
„Je pozdě.“
Dívala se na něj beze slova. Zatvrzelá jako skála. Nakonec se Vojtovi skutálela po tváři veliká slza. Musel se otočit, jak se za ni styděl. Přidalo se k ní ještě několik dalších. Nebylo to nic platné.
 
Doma neměl ani chuť na jídlo. Nejradši by se vším skoncoval. Šel spát bez večeře. Zítra brzy vstává. Jde do práce.
Ráno mu bylo trošku líp. Přece jenom cítil určitou naději. Musí za každou cenu dokončit, co si usmyslil, a pak se uvidí.
V práci ho čekala změna. Šéf mu dal na starost sad. Vojta v něm předtím několikrát pracoval a práce se stromy se mu líbila. Obohacovala ho.
„Všiml jsem si, že na stromy pohlížíš jinak než ostatní,“ vysvětlil mu svoje rozhodnutí.
Měl pravdu. Vojtěch se na ně díval s citem, podobně jako na živé bytosti. Věřil, že mají svou duši. A proto s nimi také tak zacházel.
Výsadba měla rozlohu asi dvacet hektarů. Některé stromy byly přestárlé nebo nemocné a hodně jich chybělo. Jinde byly pro změnu příliš hustě vysázené. Bude je muset rozsadit, ale to nechá na podzim, nejdřív je projde a kde bude zapotřebí, opraví řez.
Po pracovní době zajel autobusem až na konečnou. Na vinici. Kdysi dávno se tam pěstovala réva.
Z druhé strany kopce, ve starém lomu, bylo překladiště odpadu. Třídil se zde a dál rozvážel na další speciální místa. Zaměstnanci již byli pryč. Zaklepal na dveře vážního domku a vešel. Byl tu jen starý pan hlídač. Vlastnímu hlídání asi mnoho nedal. Na stole měl rozečtenou knihu Komu zvoní hrana.
Když se Vojtěch zeptal na dětské jízdní kolo, pán ji zavřel a hned se rozpovídal:
„Jasně že o něm vím. Chlapi se o něj málem poprali; to víte, každý má doma nějakýho haranta, kterýmu by ho dal. A jistěže nezapomněli ani sami na sebe. Zamkl jsem ho do kůlny. Říkal jsem si, že by to normální člověk neudělal, muselo jít o něco jiného. Vidíte,“ řekl vítězoslavně, „a už má majitele. Pojďte, ukážu vám ho.“
Odmykal kůlnu a přitom se na něho tázavě podíval:
„Musíte mi říct barvu a značku, jinak vám ho pochopitelně nemohu vydat.“
„To je problém. Kolo nepatří mě. Patří jednomu malému klukovi. Jmenuje se Ondra Nebeský.“
„Tak ho sem pošlete a kolo dostane.“
„Momentálně nemůže, má nohu v sádře. Dobře, zajdu za ním a zeptám se ho. Nic jiného doufám nepotřebujete.“
„Ne, to mi bude stačit. A nezlobte se, byl bych nerad, kdyby si ho odvezl někdo, komu nepatří.“
„Nic se neděje. Stavím se zítra.“
Vojtovi to nevadilo. Vzal to zkratkou přes jižní svah. Na místě bývalé vinice byl rovněž opuštěný zanedbaný sad. Představoval si, jaké to asi bylo, když tu rostla réva.
Vystoupil na náměstí a vzal to Zlatou uličkou k domu paní Nebeské. Přišla mu otevřít. Byla usměvavá a v dobré náladě.
„Máte smůlu, tenhle týden je u druhé babičky, V Břízách 26. Máme to trochu komplikované.“ Stručně dům popsala. „Kolo bylo fialové, to vím jistě; ale značku vám nepovím, to byste na mě chtěl moc.“
Bylo to deset minut daleko. Vyhledal popsaný dům a zazvonil…
Ach, jak je to město malé.
Vojta si to uvědomil, když mu přišel otevřít někdo, s kým se již za neblahých okolností setkal. Koukali na sebe, aniž by věděli, co si o sobě mají myslet.
„Promiňte; nečekal jsem, že mi přijdete otevřít právě vy.“
„A kdo by to měl být,“ zeptal se ho ve dveřích ledovým hlasem ne o moc starší mladík, než byl on sám.
„Přišel jsem se zeptat Ondry nebo jeho babičky na kolo.“
„Ta by vás asi nerada viděla.“
Vojta si všiml záblesku v jeho očích.
„Já vím, ale už to nemohu vzít zpátky. Zato vím, kde je schované kolo. Aby mi ho vydali, potřebuji znát jeho barvu a značku.“
Muž přece jen trochu změnil výraz.
„Tak to by měl Ondřej radost. Bylo jeho vším. Kdybyste mu ho přivedl, bylo by to dobré i pro vás. Je fialové, ale na značku se zeptám, počkejte moment.“
Zavřel dveře a Vojta ho slyšel jít po schodech nahoru.
Brzy se vrátil.
„Je to fialový Favorit – super XL z roku 1996.“
„Fialový? A jak ho vidí Ondřej?“
„Tvrdí, že je rudé. Je vidět, že ho opravdu znáte.“
Když se dveře zavřely, uslyšel Vojta, jak někdo nahoře otvírá okno. Zahlédl rozcuchanou chlapeckou tvář. Otočil se, aby ho nepoznal a rychle odešel.
Další den se vypravil na vinici znovu. Hlídač vstal hned od stolu a vítal ho s úsměvem jako starého známého.
„Vidím, že vám na klukovi záleží.“
„Je to kamarád.“
Hlídač kolo zkontroloval a předal mu ho.
„Jsem vám dlužen. Nebýt vás, bylo by v tahu.“
„Rádo se stalo, mám rád, když věci mají svého pravého majitele.“
Vojtěch na kolo nasedl a dojel až na náměstí. Zbytek cesty ho vedl na slíbené místo zpátky k domu druhé Ondřejovi babičky.
Tentokrát mu otevřela osobně. Z toho měl Vojta největší obavy, ale musel si svou hořkou číši vypít až do dna.
„Bál jsem se, že mi přijdete otevřít vy. Přivezl jsem Ondřejovi kolo. Je v pořádku. Trochu jsem mu ho vyčistil a promazal ložiska…“
Její pohled byl ale tvrdý a přísný:
„Pověděl mi o vás Břetislav,“ řekla konečně: „je to kulturista, ale neublížil by ani mouše. Jenom nesnáší, když někdo ubližuje dětem, ženám a starým lidem.“
„Chápu.“
Chvíli hleděla Vojtěchovi do očí, ale před jeho zrakem neuhnula.
„Chtěla jsem vás vidět osobně, abych vám to mohla říct do očí. Že bych vás nejradši vyrazila ze dveří.“
Mlčky ho dál provrtávala očima. Vojtěch jen těžko hledal vhodná slova.
„Omlouvám se. Vím, že je to pozdě a že to nestačí, ale zpátky se to vzít nedá.“
„Špinavá skvrna pochopitelně zůstane, ale v životě jsem toho prožila tolik, že jsem se naučila odpouštět.“
„Jste hrdá žena.“
„To mě naučil pan farář. Poznala jsem vás už tam, v kostele, a už tenkrát jsem vám částečně odpustila. Řekla jsem si, že pokud jste tam dokázal vejít, nejste na tom ještě nejhůř. A navíc jste pomohl Ondrovi. To má svou váhu. Co mu mám vyřídit?“
„Povězte mu, že ten, co mu kolo sebral, ho chtěl jen na pár dní půjčit svému nemocnému synovi.“
„Mluvíte v hádankách. To on má rád. Počkejte ještě, to je vaše.“
Podala mu igelitovou tašku s oblečením.
Cítil se už líp, ale svědomí mu ani teď moc radosti nedovolovalo.
 
Začal číst i kradenou knihu. Zprvu se mu do ní moc nechtělo, ale později ho tak zaujala, že celé večery trávil čtením. Někdy si ji bral s sebou i na zahradu a o chvilkách četl.
V sadech měl plno práce. Byl květen, špatné počasí pominulo. Nastalo období postřiků pesticidy a herbicidy. Ale i procházky sadem s nadějí očekávané bohaté úrody.
S hospodami Vojtěch absolutně skončil. Kupoval si pouze pár piv na sobotu a neděli, jinak ne. Veškerý svůj volný čas věnoval práci na zahradě. Byla zarostlá plevelem. Když z ní chtěl něco mít, musel se činit. Urychleně prořezával stromy, plel a vyséval zeleninu.
 
Zabraného do práce jej vytrhl známý příjemný hlas. Rozpoznal ho okamžitě:
„To je mi překvapení. Vás bych tady nečekala.“
„Tohle město je dost malé na to, aby se jeden před druhým schoval,“ odpověděl z legrace. „I vy jste mě mile překvapila.“
„Chodím tudy každou chvilku,“ pokračovala, „a nikdy jsem si vás nevšimla. Nevěděla jsem, že máte zahradu.“
„První týden. Tak se ji snažím dát trochu do pucu. Ale pojďte dál, třeba mi poradíte.“
„Dobře, ale jenom na skok.“
„Kde máte malou?“ zeptal se, když jí otevřel branku.
„Přes víkend u rodičů.“
„A manžela? Promiňte mi tu hloupou otázku.“
„Pokaždé všechno nevyjde, jak byste si přál,“ poznamenala trpce. „Víte, nechci o tom mluvit, je to ještě příliš živé. Zůstala mi ale Klárka a ta je za dva.“
„Je to hodná holčička.“
„Děkuju. To je zvláštní. Totéž říkala ona o vás. Ale obraťme list. Jak jste na tom vy? Ani nevím, jak se jmenujete.“
„Vojtěch Sotona. Svbodný.“
„Klára Kytnarová,“ představila se.
„Tak když se tak dobře známe, mohli bychom si tykat, jestli nejste proti.“
„Proč tak spěcháte? No dobře. Můžeme to spolu zkusit.“
Zavadila pohledem o knihu na lavičce a viditelně ožila:
„Když vidím někoho číst, tak mě vždycky zajímá, co čte.“
„Tak to jsme dva,“ ukázal jí obal.
„Námořník na koni. Znám. Ta se k tobě hodí. London byl též dobrodruh.“
„Ráda čteš?“
„Jako knihovnice bych ti mohla půjčit spoustu knih.“
„Ty jsi knihovnice?“
„Ano. Od Irvinga Stonea máme i Žízeň po životě. Životopis Vincenta van Gogha. A přímo od Jacka Londona několik. Například Tuláka po hvězdách nebo Mořského vlka. Znáš je?“
„Podle názvu. Musí to být zajímavá práce, v knihovně. Tam by se mi taky líbilo. Mě například hrozně baví jen tak se v knihách přehrabovat.“
„Jsem tam ráda. Je to i moje záliba, takže taky trochu štěstí, ale i nemoc z povolání.“
„Tak to se jí rád nakazím.“
„Můžeš přijít kdykoliv.“
Zadívala se mu váhavě do očí:
„S tamtěmi jsi se rozešel?“
„Jo, už s nimi nemám nic společného.“
„To je dobře,“ uklidnila se. „Bydlíš s rodiči?“
„Táta je po smrti.“
„Promiň, nevěděla jsem.“
„To nic. Je to už dávno, byl jsem malý kluk.“
„A maminka?“
„To je problém. Je mi trapné o tom mluvit. Odešla ode mne do domova důchodců. Stydím se za to.“
„Nemohl ses o ní postarat? To je na tom tak špatně?“
„Ne. Je to hlavně moje vina. Dával jsem přednost partě a doma jsem se příliš nezdržoval. Cítila se sama a opuštěná. Uvědomil jsem si to pozdě.“
„Překvapuješ mě, jak jsi sebekritický.“
„Až teď poslední dobou. Cosi se ve mně změnilo. Jako jedináčka mě všichni rozmazlovali a po tátově smrti to bylo ještě horší. Máma po mně nic nechtěla. Zvykli jsme si oba dva na to, že obstarává všechno sama. Nepřipouštěl jsem si, že má svůj věk. Nakonec jsem se dal do party s klukama. Přizpůsobil bych se. Ale ona to v sobě dusila a pak si náhle, aniž by mi co řekla, zažádala o místo v domově důchodců. A když se uvolnilo místo, tak se jednoduše sebrala a odešla. Chodím za ní a snažím se ji přemluvit, aby se vrátila. Ale nechce. Nevěří, že to myslím vážně. Nevím si s ní rady.“
Chvíli seděli jen mlčky.
„Tak to nesmíš nechat,“ řekla mu rozhodně. „Musíš ji odtamtud dostat domů.“
„Ale jak, když nechce?“
„Mohli bychom za ní zajít.“
„Ty bys šla se mnou?“
„Samozřejmě. Ty jsi pomohl mně, tak ti to aspoň vrátím. Můžeme hned zítra po práci, jestli chceš?“
„To budu rád.“
Vojta se divil, že se tak lehce domluvili. Pouze jaksi mimochodem. Měl radost, že na to nebude sám, a ona zase, že mu může pomoct. A byla si jistá, že to dopadne, protože byla ženská a měla ženskou intuici.
Další den si pospíšil z práce, aby přišel v domluvený čas. Přesto dorazil až jako druhý.
„Omlouvám se. Nerad jsem tě nechal čekat.“
„Měla jsem to blíž. Je hezky, že?“
„To je dobré znamení.“
Do domova vcházeli potichu jako do kostela. Nevěděli, co je tam čeká. Jakmile ale Vojtěch otevřel veliké těžké dveře, bylo všechno jinak. Ocitli se ve společnosti mladých babiček a dědečků. Byli rozděleni do různých skupinek či párů. Někteří byli zamlklí, ale jiní se potichu anebo také docela hlasitě zvesela bavili. Vojta mámu brzy vypátral. Seděla na svém místě, tam co minule, a světe zboř se, hrála s kolegyní šachy.
Oba ukazováčky měla zapíchnuté ve spáncích a bradu podepřenou palci, soustředěně přemýšlela o budoucím tahu. Čelo měla od přemýšlení svraštělé, ale v očích nebývalou jiskru.
Překvapeně se s Klárou na sebe podívali.
„Doma je nikdy nehrála,“ zašeptal Vojta viditelně v šoku.
Popošel blíž k jejich stolu a oslovil ji:
„Mámo.“
Zvedly hlavy obě naráz. Potom ta druhá něco poznamenala a pomalu odešla. Vojtěch si k mámě přisedl, zatímco Klára čekala opodál.
„Přišel jsem tě znovu přemluvit, aby ses mi vrátila,“ položil dlaň na její ruku.
„Ale proč? odpověděla. „Mám se tu dobře.“
„Jsem tvůj syn. Patříme k sobě. Neměj strach, se starým životem jsem skončil.“
Snažila se z jeho očí vyčíst, zda to myslí doopravdy. Nebyla si jistá.
„S kým bych pila kávu a hrála šachy?“
„Předtím jsi je nikdy nehrála.“
„Ani tady je nikdo nehrál a byla tu nuda, to ti povídám. Potom ale přišly děti ze školy, které dostaly za úkol nám to tu nějakým způsobem zpříjemnit a ony se snažily. Všechno se tu změnilo. Jako kdyby spolu s nimi přivál svěží vítr. Vidíš ty obrázky všude kolem? To je jejich práce. Byl mezi nimi jeden hoch, který s sebou přinesl šachovnici s figurkami. Seslalo nám ho snad samo nebe. To on nás je naučil hrát.“
Naznačila, že ani teď nemůže uvěřit.
„Vysvětlil nám, že když je budeme pravidelně hrát a k tomu ještě luštit sudoku, nebudeme stárnout. A měl pravdu. Rázem jsme pookřáli.“
„Mám dojem, že toho kluka znám,“ vyslovil Vojtěch podezření.
„Odkud bys ho znal? Ty máš přece jiné společníky.“
„Divila by ses. S těmi jsem skončil. Mám nové kamarády, dobrou práci a… přítelkyni.“
„Ty? Kde bys k ní přišel, Vojtíšku? Mě neoblafneš.“
„Je tu se mnou, mámo.“
Podívala se směrem, jímž její syn pohlédl. Klára to postřehla a přistoupila blíž.
„Dobrý den, já jsem Klára Kytnarová. Šachy můžeme hrát spolu. Je to můj oblíbený sport. Mohla byste se nakonec přihlásit k nám do oddílu a jezdit po závodech. Hrají tam od nejmladších po nejstarší a všichni mezi sebou. Vojta by se je nakonec mohl naučit taky hrát.“
„Vy k němu doopravdy patříte?“
„Chápu, že vás to tak překvapuje, paní Sotonová. My tomu také stále ještě nemůžeme uvěřit. Setkali jsme se za takových zvláštních okolností. Viď, Vojto?“
Najednou si toho ti tři měli spoustu co říct. Zatímco šachy zůstaly stát, oni se mezi sebou o překot bavili, až ostatní zvedali hlavy.
Paní Sotonová si nakonec nechala říct a došla spolu s nimi za ředitelem, požádat o propuštění.
„Našla jsem si nový domov, a tak vás budu muset opustit,“ řekla mu. „Ale určitě k vám občas zajdu na partii.“
Tak rychle to ale nešlo. Muselo se počkat do konce měsíce.
To Vojtěchovi s Klárou nevadilo. Vypulírovali mezi tím byt, jako kdyby očekávali příchod nového potomka. S radostí jim přitom pomáhala i malá Klárka.
---
 
Toho dne se Vojtěch vracel ze zahrady celý rozlámaný. Těšil se na domluvený sváteční oběd s malou a velkou Klárkou.
Někde v půli cesty za sebou z ničeho nic uslyšel zadrnčet zvonek jízdního kola a vzápětí někdo prudce zabrzdil, až lítala škvára.
Byl to Favorit – super XL, přímo se svým majitelem.
„Jé, dobrý den. Rád vás vidím.“
„Opravdu? Zrovna tak já tebe, člověče,“ usmál se překvapený Vojtěch. „Záleží, v jaké barvě mě vidíš.“
„No přece v jedné z těch dvou, o kterých jsem mluvil,“ hlásil zvesela Ondřej. „Představte si, pane Sotono, že o vás vím všechno...“
Začal mluvit s takovým zanícením, že Vojtěch zastavil a s údivem na něj vyvalil oči.
„Vše mám zakreslené ve svém sešitě. Vyprávěly mi o vás obě babičky i Břetík. A pan farář v kostele. A jeden váš bývalý kamarád mi v Centrálu dokonce zaplatil kofolu. Říkal, že jste měl pravdu. Navštívil jsem i bezdomovce pod mostem a s údivem zjistil, že jsou také lidi. Mluvil jsem i s hlídačem na Vinici, abych mu poděkoval za kolo. A nakonec s vaší, stále ještě mladou maminkou v domově důchodců. Byla na mě moc hodná. Dokázal bych si ji klidně představit jako svou třetí babičku. K tomu, aby se kruh uzavřel, mi chybí už jenom poslední malý krůček...“
„Vím, že jsem tě hodně zklamal. To mě mrzí.“ omlouval se Vojta teď už naprosto vážně.
„Právě že naopak,“ zvážněl i Ondra. „Mě totiž hrozně zajímá ta možná proměna člověka.“
Sotva to dořekl, už se zase loučil:
„Tak já už musím. Přeji vám hodně štěstí v lepším světě, pane Sotono. Jo a kdybyste náhodou potřeboval někoho za svědka, můžete se obrátit na mě.“
Ale to už byl zase zpátky na tom svým kole a šel hned ze sedla, jak moc spěchal.
 



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

23.09.2021 13:47:45dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Přece víš, že co se stane, nemůže se odestát. Nejde jen o chybu, ale o proces odpuštění a pokání, přičmž člověk musí odpustit především sám sobě. Čtenář se nemusí ničemu přizpůsobit. A na co se tady dost spěchá? Přece tě nikdo neutí psát a publikovat. Dám to ven, až jsem s tím spokojen.

23.09.2021 13:38:15dát kritice tipK3

Já vím jak to myslíš, Jardo. A tak jak píšeš by to taky šlo. Ale bylo by to už něco jiné. Chybu by sice napravil, ale pořád by měl pocit, že někomu jinému ublížil. Ještě k té bajce, to hlavní poučení je na konci, k tomu to spělo. Já vím, nehodí se to do žádné škatulky, ale zamýšlel jsem podobenství. Taky si myslím, že by se měl trochu přizpůsobit čtenář. Mě když nebaví číst knížku, tak ji odložím a za chvíli nebo druhý de čtu znovu. Tady se na všechno dost spěchá. 

23.09.2021 13:15:53dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Ještě jsem chtěl dodat. Vzpomeň si, jak podobné situace a záměry řeší Hugo v Bídnících.

23.09.2021 13:01:27dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Nejde o kopírování skutečnosti, nýbrž o to, aby v každé situaci jednající postavy neudělaly a neřekly hned to, co ty jako autor chceš, aby udělaly a řekly. V tomto směru má tvoje povídka charakter bajky, ale na bajku je moc dlouhá, bajkaa ostatně přináší vždy jen jedno poučení.

Něco mě napadlo. Proč třeba ten kluk se zlomenou nohou musel být tentýž, kterému předtím Vojtěch strčil kolo do kontejneru? Mohl to být jiný kluk a sdělit Vojtovi přání mít kolo a Vojta by mu ho opatřil, aby sám v sobě napravil to, co dříve provedl jinému klukovi. Nebylo by to tak násilné a umělé.

23.09.2021 12:10:53dát kritice tipK3

Jardo, já jsem rád, že jsi četl. Tvoje připomínky jsou na místě. Jsem si toho vědom. Jenže..., já jsem nechtěl kopírovat skutečnost. Chápu, že porovnáváš se skutečností a říkáš si, že tohle přece není možné. Samá náhoda, až naivní. Ale to já vím. Proto jsem tam dal zkraje tu báseň, aby se to nebralo podle skutečnosti. Mě šlo o to něco sdělit. Proto ty nadnesené promluvy. Myslím si, že kdyby to bylo takové uhlazené, převedené do reálu, do současné mluvy, pak by to bylo asi opravdu naivní a neskutečné. Potom by to možná nudilo, protože by si třeba nikdo ani neuvědomil, co jsem chtěl. Takže je to spíš bajka, nebo já nevím co. Nejlíp to pochopil a vystihl Lakrove. To jsem zamýšlel, aby o tom čtenář popřemýšlel, o co vlastně šlo. Pořád dost dobře nechápu tu požadovanou dynamiku. Jeden napíše, že to bylo napínavé, že to mělo spád, druhý se třeba nudil, tak nevím. Podle tvého posledního odstavce se dá říct, že to dynamiku má, když jsi dychtil po tom ja to bude dál... Na román si netroufám, proto děj spíž takhle zahušťuju. Moc dík za komentář.

23.09.2021 11:23:39dát kritice tipkvaj
redaktor prózy

Musel jsem si tvou povídku zkopírovat, abych mohl zvětšit písmo a pak jsem ji přečetl na jeden zátah. Je to velmi neobvyklá povídka a vnímám, že má obrovský potenciál.. Něčím mi připomíná Jakuba Fatalistu od Denise Diderota.

Jenže... teď přijdou připomínky. Podle mého by to chtělo na té povídce nyní zapracovat. Mluva a jednání postav mi často připadají jaksi umělé a tudíž nevěrohodné. Je tam moc příliš moudrých lidí a příliš nahuštěných zdánlivě náhodných událostí, v nichž se znovu setkávají v nových souvislostech již dříve jednající aktéři. (Například kluk, kterému strčil kole do kontejneru, je tentýž, kterému pomohl, když si zlomil nohu, a jeho babičkou je žena, které strhl šaty atd.) Odehrávalo se to sice v malém městě, ale stejně. Vím, že ti šlo především o symboly a morální postuláty, ale i ty lze sdělovat a zobrazovat přirozenějším způsobem a jakoby mimoděk. Je to samozřejmě hodně těžké, ale tento námět by si tu práci zasloužil. Pokud by sis tu práci dal, dostala by se do příběhu i ona kýžená dynamika a změny tempa, o kterých psali Majaks a Luzz.

Jinak se mi povídka četla docela dobře a po chvíli čtení jsem dychtil, co bude dál. Z toho vyplývá, že může zůstat i tak, jak je. Nicméně má potenciál mnohem větší a mohla by poskytnout větší zážitek, než v této podobě nabízí.

 

14.09.2021 11:01:47dát kritice tipK3

Dobře, dík.

14.09.2021 09:54:57dát kritice tipLuzz

no... nebýt to v soutěži, tak se tomu asi tak podrobně věnovat nebudu... jinak co se týče dynamiky, tak dynamika přece nerovná se rychlost - možná to líp vystihl Majaks - děj plyne pořád stejnou rychlostí - bylo by podle mě lepší prokládat rychlejší pasáže pomalejšími... ani v hudbě přece neplatí, že dynamika = forte...

k té rozkošatělosti - ano, proč ne, mně jen přišlo, že ty vsuvky a  odbočky byly takové nahodilé, nevyužitý potenciál.

14.09.2021 08:25:37dát kritice tipK3

Luzz, dík za podrobný rozbor. Tak asi to není tak strašný, když si tomu věnovala ten čas. To mě napadlo. Nemyslím to namyšleně, ale upřímně. Máš samozřejmě dost pravdu, jenom pro vysvětlení, třeba to o těch jménech, je to jenom takové oživení /možná vodění čtenáře za nos, zkrátka mě to napadlo a líbilo se mi to tam, jinak je to spíš taková "blbina" podobně jako s těmi barvami. Podobných vsuvek je tam víc. Třeba ty stromy, jsem ovocnář, tak mě překvapilo, že ti to nevadilo. Takový ten důraz při vyjadřování je úmyslný, píšu to tak běžně pro pochopení ale chápu, že to může při čtení vadit. Rozkošatělost jak píšeš, to mě na tom baví. S tou dynamikou to je sporné. Tady na Písmáku mi připadá, že se u všeho moc spěchá. Každý chce tempo, grády, aby to mělo spád a pod. Chápu to, je to na Písmák dlouhá povídka a udržet pozornost není jen tak, ale proč nezpomalit a třeba se nezamyslet? Nedávno jsem třeba četl povídky Olgy Tokarczukové a ty mi přišly mnohem rozvláčnější. Asi by tady vůbec neuspěly. Ale to je jenom můj názor a nechci se přít. Každopádně děkuju za tvou přínosnou kritiku.

13.09.2021 21:13:401 tipů dát kritice tipLuzz

mě to vlastně tak nějak nudilo a četla jsem to na několikrát. a podotýkám - nejde o příběh, ten není tak špatný, i když v některých ohledech vyznívá dost naivně (někdo by napsal možná pozitivně), ale o způsob, jakým je to vše podáno.

prvním problémem je dynamika, jakási přirozená živost toho textu. připadne mi, že ty sice danou situaci anebo scénu popíšeš docela podrobně, ale neoživíš ji, pokud se vyjadřuji srozumitelně... vše je psáno tak trochu jako scénář.

druhá věc, co mi neseděla, je takové až moc kultivované, bezemoční vyjadřování těch tří (anebo vlastně většiny ostatních), prostě ty rozhovory mi přijdou jednak příliš sošné a jednak ty postavy často zbytečně dovysvětlují... (plus místy zbytné uvozovací anebo doplňovací věty typu "okomentoval to Petr" a pod.)

třetím problémem je přilišná doslovnost některých pasáží / myšlenek - třeba hned v úvodu říká ten tajemný muž, že všechno se těm klukům vrátí - a docela podrobně to vysvětluje - proč? není to potom jasné z toho děje? přijde mi, že kdybys některý myšlenky nezmiňoval tak explicitně a nechal je vyplynout z děje, tak by to celé možná fungovalo líp, čtenář by si na to přišel sám...

další věc je jakási přílišná rozkošatělost povídky - mně se obecně rozvětvenost v textech líbí, baví mě proplétání různých rovin, ale tady to spíš působilo tak nějak... jako neprořezaná jabloň, se všemi těmi výhonky, které nic moc nenesou... třeba jsem moc nechápala takovou tu poznámku ohledně významu jmen - zmiňuješ příjmení nebeský - ale jakej význam má potom sotona anebo kytnarová? (pokoušela jsem se narychlo hledat, ale nic, co by mi to pomohlo objasnit, jsem nenašla - možná jen hledám špatně a něco mi uniklo)... prostě bych čekala, že když podobné úvahy zaneseš do děje, tak se třeba promítnou na více místech, takhle to působí trochu nahodile.

takže jako celek - nevím. kostru to nějakou má, drží to plus mínus pohromadě, třeba se mi i líbila ta péče o sad jako analogie cesty k sobě / péče o sebe (i když nevím, jestli jsi to takto zamýšlel)... ale... viz výše.

04.09.2021 20:39:23dát kritice tipK3

Lakrove, udělal jsi mi radost, děkuju.

04.09.2021 10:34:582 tipů dát kritice tipLakrov
redaktor prózy

 Od začátku mě to čímsi zaujalo, takže z nápadu "zatím jen nakouknout" (to kvůli délce -- značné), se stalo souvislé čtení. Má to spád... a jde z toho strach, když si uvědomím, že k takovýmhle nápadům a následnému jednání může v některých partách určitě dojít. Čím dál čtu, tím se mi ten příběh zdá zajímavější, je v něm vlastně ukryt jakýsi Malý Svět, oněmi souvislostmi a propojenými osudy, které jsou sice v reálném světě neuskutečnitelné, ale právě tím je tenhle příběh fantastický a přitažlivý. Kupodivu mi nevadí ani zmínky o projevech víry, k nimž bývám jindy skeptický a považuji je jen za jakési "schovávání se za Cosi". Při čtení mě napadlo jméno Williama Saroyana, ale je to desítky let, co jsem něco od něj četl... Tohlle ve mně probudilo spoustu zvláštních myšlenek, takže dávám velký TIP + V + #1

01.09.2021 21:18:211 tipů dát kritice tipK3

Irčo, já vážně nejsem zklamaný. Dobrá kritika má u mě velkou cenu. Proto na Písmáku jsem. Nemám s ní problémy, natož když je pravdivá. Ale stejně tak si dokážu vyhodnotit v čem je povídka dobrá. Ovšem sebekritika nikdy nemůže být zcela objektivní, proto jsem za připomínky rád. Díky vám oběma.

01.09.2021 19:01:161 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karle, ještě pár slov - já beru tuhle tvoji povídku v kontextu toho, co jsem tady doposud od tebe četla. V tomto smyslu na mě zapůsobila skvěle - na to, jak dlouhá je, má velmi dobrý děj a dovedl jsi ji zdárně přes peripetie a odbočky k solidní pointě. To určitě není málo... vůbec nemusíš být zklamaný. Měl jsi na ní hodně práce, a že nesedne každému? Ty jsi prostě poznatelný, máš své názory - což je pro některého čtenáře plus a pro jiného třeba málo...

Rčení /švihák lázeňský a jiná/ by nebylo tak těžké opsat vlastními slovy, v tom souhlasím s majaksem. 

01.09.2021 18:54:59dát kritice tipK3

Aha, teď si to uvědomuju, máš pravdu. Budu se snažit si dát příště bacha. Jako porážku to neberu, jsem dost odolný. Takovéhle kritiky jsou právě potřeba, dík za vysvětlení.

01.09.2021 16:33:351 tipů dát kritice tipMajaks

Me to mrzi, ze muj komentar vyznel tak kriticky. Rozhodne to neber jako porazku. Ja se tu taky dovedel, ze pisu nudne, a urcite od vetsi autority, nez jsem ja.

Ta ustalena spojeni. Treba paradne ustrojeny, malem lazensky svihak.. Spolehas na to, ze si pod tim ctenar neco predstavi, ale ja moc nevim, co bych si mel predstavit. 

01.09.2021 15:22:59dát kritice tipK3

Přesto jsem rád, že jsi to přečetl, nevím jestli celé... Docela mě mrzí, že se ti to nelíbilo. Ale nedá se nic dělat, musím se s tím smířit. Ty jsi ale taky ojedinělý čtenář, je těžké se ti strefit do vkusu, nevím jestli se ti vůbec ode mě někdy něco líbilo a beru to jako takovou moji malou porážku. Vím ale také jak je těžké udržet pozornost při takovém dlouhém textu. Možná, kdyby si četl po ránu, odpočinutý a vyspalý, četlo by se lépe. Přesto moc děkuju žes četl. Tak snad příště. Dík. Když se tak dívám cos mi napsal...

Třeba knižně, vím co asi myslíš, strnulý nebo nezáživný..., ale stejně, když se to vezme doslova, není to vlastně v pořádku, psát knižně? A taky nevím co přesně myslíš tím ustáleným spojením... Jo a s těmi šaty? No to bys musel teprve nejdřív zkusit, já jsem to tak zkrátka viděl:).

01.09.2021 10:19:36dát kritice tipMajaks

Mne se to moc dobre necte. Pripada mi, ze to nema spad. Respektive tempo je porad stejne, necitim pri cetbe zadne napeti. Taky to souvisi s tim, jak zvlastne knizne ti lide mluvi, i s jazykem vypravece, ktery je... jak to rict... nudny, plny jakychsi ustalenych spojeni.

Jo ale chtel bych viet, jak jednim pohybem pretahl zene saty pres hlavu a odhodil je. Budu to muset vyzkouset.

31.08.2021 09:46:251 tipů dát kritice tipK3

To budu velmi rád, díky.

30.08.2021 22:28:19dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karle, mohu dát povídku do nominací na PM?

15.08.2021 23:05:311 tipů dát kritice tipK3

Jamardi, děkuju za čtení. Právě proto jsem připojil na začátek tu báseň, aby se to bralo s rezervou. V povídce jsem si na chvíli vytvořil jiný svět. Pan farář je ale nestrašil, jenom varoval. S tím jménem se to samozřejmě nemůže brát vážně a někdo by se mohl i urazit, jsem si toho vědom. Je to spíš taková mystifikace čtenáře a zároveň podobenství. Takže ta hlavní myšlenka je v té možnosti proměny, která je hrozně jednoduchá, nic nestojí a přesto ji tak málo lidí využije. To ostatní se nemůže brát doslova.

15.08.2021 20:08:02dát kritice tipJamardi

Je to poutavě napsaná povídka. 

Když někdo někoho zraní jen kvůi zábavě, není-li sadista, myslím si, že to dělá protože má pocit, že mu chybí odvaha. Proto nepokládám za šťastné, že je farář strašil a ještě k tomu, když byli všichni spolu. Mohl předpokládat, že budou reagovat tak, jak reagovali.

Přesvědčovat někoho v masce je těžké. Tady se bezdomovci cítili ohrožení a potřebovali pomoc. Ale také je pravda, že bezdomovci mají často problém s alkoholem a jsou třeba i jinak psychicky nemocní, takže se sebeobrana mohla zvrtnout nějak jinak a pak by taková maska byla dobrá  k tomu, aby v případě průseru byl vůdce z obliga.

Myslím si, že jméno ovlivňuje člověka a ne že určité jméno dostanou stejní lidé. Ale i kdyby to byla pravda, je rozdíl, jestli o tom diskutují starší lidé, kterým už o nic nejde někde v klubu nebo jestli s tím někdo seznámí člověka nevyrovnaného, člověka, který má starosti, mladého....atd. Myslím si, že není zdravé myslet si, že jmého je podstata člověka uložená v genech.

15.08.2021 18:59:16dát kritice tipK3

Jardo jak jsem napsal, práci se skladbou příběhu mi to nedalo skoro žádnou, když nepočítám opravy a čtení po sobě. Tak nějak to samo vyplynulo na povrch. Děkuju moc za čtení.

15.08.2021 17:11:07dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karle, s názvem snad nějaký instinkt:_), každopádně mne baví zabývat se texty, uz nichž se nemusím obávat, že jsou "o ničem" anebo zle napsané, a to je tahle superdlouhá povídka! Je to radost...

15.08.2021 15:37:072 tipů dát kritice tiprevírník

Je to náročné. Obdivuji autora za tolik práce s kompozicí, a stejně tak obdivuji Goru za podrobný rozbor i za její rady. Sám bych se neodvážil pouštět do jednoho a snad ani do druhého.

15.08.2021 14:20:451 tipů dát kritice tipK3

Ireno, Prvý, druhý, třetí byl původní název. Jak jsi to uhodla? Tak ho vrátím. A ještě něco škrtnu, jak jsi se zmínila. Každopádně moc děkuju, že jsi si dala práci s vypisováním. A dík za výběr, to mě těší nejvíc. Jenom se zmíním jak povídka vznikla: vlastně mě inspiroval Majaks /neříkej mu to/ povídkou Molotov. Jenže jsem napsal jen úvod a zasekl jsem se. Nevěděl jsem jak dál, tak jsem to odložil. To už je ale asi 5 let. Tak jsem si řekl, že to musím dopsat za každou cenu. A psal jsem co mě zrovna napadlo, úplně na slepo. Netušil jsem, že se to bude točit kolem nějakého kluka s kolem, to jsem zjistil až dodatečně. Je to zvláštní jak něco takového může vzniknout. To není náhoda. Doporučuji ti aby si to zkusila, psát "nazdařbůh" a uvidíš, že z toho něco vznikne. Ještě jednou dík.

15.08.2021 11:39:301 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karle, vezmu vše postupně, abys případně nehledal dlouho, kde se věty nacházejí, co mi připadá pěkné a kde bych něco málo pozměnila, jak to jde za sebou. 

Název Proměna  příliš napovídá... Prvý, druhý, třetí bych uvítala víc.../jen rychlý nápad/ ale to je samozřejmě maličkost a tvá invence...

Napsat příběh o třech mládencích a souvislostech kolem jejich party je určitě nápad dobrý a zároveň náročný, plocha, kterou vykresluješ, je obrovská. Tajemství naznačená třeba i jmény /Nebeský/ a transformace postav /z bezdomovce mystikem, prorokem/ koření jinak dost chmurné osudy tří kamarádů. Dávají naději jim i čtenáři, že to tak nemusí nutně zůstat... ovšem nápad s "husarskými kousky" tragédii nejprve prohloubí, aby se posléze aspoň jeden ze tří odrazil ode dna. Takže příběh silný a dobře napsaný. Dialogy uvěřitelné, možná by se hovor mezi kluky mohl přitvrdit.../Mravokárce – etik,“ komentoval Petr ironicky, „přímo vypadlej z křížovky.“

Jak jsem četla, Karle, psala jsem si pár maličkostí, které mne nějak ve čtení "rušily" - tady jsou:

-nejspíš - cosi zlého dal do pohybu anebo cosi zlé se dalo do pohybu / /...a cosi zlé dal do pohybu./

-dala bych např. Myšlenky narážely jedna na druhou /Jedny myšlenky narážely na druhé/

-Náhle si začal připadat jako v jiné kůži a zdálo se mu, že se liší i doba, v níž se ocitnul.dala bych úplně pryč, nicneříkající... tyhle věty také /když už, tak jejich - ne jejích/- zkus si přečíst bez nich... navíc stylisticky nejsou dokonalé... Zastavil a čekal, až se objeví jejích zdroj. + Na mnoha místech cítil ostrou bolest od ran, na něž rozhodně nebyl pyšný.+ Byl to dˇábel.- zbytečně dopovězené, Karle.

Naopak mne zaujal mimo jiné odstaveček začínající: A zrovna tak být nebeský je tvojí podstatou. Dobře, snad i filozoficky, se zamýšlíš nejen nad posláním jména v životě člověka, a podobných velmi silných míst tam je víc. Dobrá je také zápletka s matkou. Nedá se říct, že by byla přehnaná,  mnohdy i nejhorším zloduchům na rodičích aspoň trochu záleží.

Řekla jsem si, že pokud jste tam dokázal vejít, nejste na tom ještě nejhůř. - to je na druhou stranu tak trochu klišé. 

V každém případě, když sleduji pár let tvoji tvorbu, ubylo "nabádajících a až dětsky naivních vět".

Nemusela jsem se v ději ani kvůli identifikaci hrdinů zastavovat/tápat, i když je čtení náročnější na pozornost. Vysloveně pěkné je "navracení" některých postav  do kontextu příběhu, například farář či obtěžovaná dívka - objasnění, kdo je kým a jak je vše provázané. S tím sis dal velkou práci. 

Nespokojuješ se s málem... stále jdeš dál, a to se mi moc líbí.

 

 

15.08.2021 10:02:32dát kritice tipK3

Přemku, dík za čtení. Vím jak je to náročné číst na jeden zátah. Chce to si udělat si správný čas, nejlepší po ránu, ale to zas musíš třeba do práce, vím. Ale dělit to, když to patří k sobě do jedné povídky, by se mi nelíbilo. Zase se zapomenou souvislosti a tak... Taky jsem to rozmýšlel, není to u mě poprvé tenhle problém. Ještě jednou dík za čtení.

15.08.2021 09:53:09dát kritice tipK3

Luboši, dík za čtení. Dokázal jsi mě po ránu rozesmát. Máš skvělý smysl pro humor:).

15.08.2021 09:49:09dát kritice tipK3

Irčo, není zač. Děkuju za čtení. Když se vrátíš, budu rád.

15.08.2021 09:48:26dát kritice tiplastgasp

Přečetl jsem to s námahou, přiznám se. Vysledovat souvislosti tolika postav a nezaměňovat je, dalo práci. Musel jsem se často vracet a hledat. Množství náhod, které mělo dokumentovat vyřčené poslání "ono se vždy vrátí" se odvíjelo již v jakémsi nezřetelném prostředí s nezřetelnými postavami. Skláním se před touto prací, protože vím, že to nebylo snadné a musel si zpracovat značný objem informací k upřesnění děje a objektů. Mám teď podobný problém. Píšu. Není to román ani povídka. Má to již 40 stran, spousty postav a jejich vazby, charakteristiku povah, jejich práce a zájmy, osudy. Obdivuji tvoji odvahu dá tento formát na Písmáka, já si asi netroufnu. Máš můj veletip, na výběr bych tě dal hned. 

15.08.2021 09:46:23dát kritice tipK3

Renato, děkuju za výběr.

14.08.2021 23:50:34dát kritice tipKočkodan

 

Karle, málem jsi mi zavařil Zuzku (to je elektronický hlas mého počítače). Ale stačilo by ťuknout na control, aby ihned zmlkla. Proč jsem to neudělal? No to je jasné, tvoje dílko mě zaujalo a chtěl jsem vědět, jak to všechno dopadne. Dopadlo to dobře, což je dobře. Kéž by dobro vítězilo častěji.

 

Jediná drobná výtka se týká nepřesného zařazení do kategorie, tohle je přece jasná miniatura prozaická. ;-) ;-)

14.08.2021 23:33:261 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Karle, mám přečteno, díky za zážitek. Posílám tip a ještě se vrátím, už je dost pozdě.

14.08.2021 22:19:50dát kritice tipK3

Renato, moc dík za hodnocení. Nečekal jsem, že to ještě dnes někdo přečte. S tou verzí máš pravdu, určitě by se to dalo rozvést, ale asi bych to nezvládl psychicky. To nekonečné trápení s opravováním a čtením po sobě, stále dokola.

14.08.2021 22:06:581 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Karle, úžasná povídka. V každém člověku je dobré i zlé, záleží na tom, jak je to namícháno. Sebereflexe je důležitá. Dovedla bych si představit i širší románovou verzi.

14.08.2021 22:02:37dát kritice tipK3

ivi, jsem rád, že tě to zaujalo a když se k tomu ještě vrátíš, budu jenom rád. Dobrou noc, a přeju hezké sny.

14.08.2021 21:52:39dát kritice tipK3

Jano, jsem hrozně rád, že jsi to přečetla právě ty. Vím jaké to je, tady na Písmáku, se vůbec odhodlat něco tak dlouhého číst, když je tu tolik jiného. Děkuju za střízlivé a věcné hodnocení, moc si toho vážím.

14.08.2021 21:00:20dát kritice tipblacksabbath

Jsem ráda, že mě neodradila délka povídky.....dnes dávám tip, ale ještě se vrátím....tahle povídka si to zaslouží a já zde najdu určitě něco dalšího, co mi možná uniklo.....*/*************

14.08.2021 19:49:231 tipů dát kritice tipJanina6

Přečetla jsem se zájmem. Je to delší povídka, ale má napínavý děj a silnou myšlenku. Jak je u tebe dobrým zvykem, píšeš o důležitých věcech a přinášíš hodně námětů k přemýšlení...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor