Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Mráz čaruje

17. 08. 2021
14
26
743
Autor
revírník

Malé letní zastavení.

 

 

Mráz čaruje

 

Jak víme, tato kniha má daleko do kroniky. Vzpomínky po hrstech trousím, ztrácím – a­ pak se spoléhám na náhodu, ťuknutí, nápovědu kdoví odkud. Někdy ťukne maličkost a ejhle, vyloupne se z ní kapitola. Pak zjistím, že není nijak sřetězena s druhými. Řeknu si: Co záleží na tom, kdy se co událo? Přednější je pravda, té se držím, i když se vám to někdy nezdá. To jen proto, že ji chci podat stravitelnější. Holá pravda je nanic, koho zajímá nahá kostra příběhu? Malinko ji musím přimašlit, propůjčit jí tvar podle své představy. Ten pak leštím, pulíruju, glazíruju, až ho vyglazíruju takřka do čitelna. Kdyby ne, brzo bych vás omrzel, takového zapisovatele byste vyhnali. Vězte tedy, že vám vždycky říkám pravdu. Jenom ji trošku zaobalím, pocukruju, posolím a okořením.

Trochu si taky vymýšlím, to ano, ale většinou lžu málo a – a­č těžko uvěřit – s­tane se, že nezalžu ani slovíčkem.

Jako teď.

Toho zimního dne jsem litoval, že neumím malovat, Janin aparát není stavěný k přesnému zachycování barevných odstínů lesa a oblohy, a ty v těch kouzlech dnešní atmosféry hrály hlavní roli.

Už týden vládla obleva, sníh byl všechen pryč, ale dnes v noci opět napadl. Na kamenném stolku u ohniště naměřila Jana třináct centimetrů.

„Pojď se podívat k pramenům,“ vyzval jsem ji.

Obuli jsme se do zimních gumáků, vystoupali lesem na vrstevnicovou cestu a dali se doprava, proti proudu.

Nemrzlo, sníh byl měkký, teplota nad nulou.

Po kilometru, když jsme přecházeli napříč sjezdovkou, otevřel se nám výhled do údolí. Otočili jsme se – a­ zůstali překvapeni stát. Poklop, co doteď ležel nehybně na okolních vršcích, dával se právě do pohybu. Od severu fouklo a šedá clona se sunula směrem k horám.

Z modrého okna, jež se na okamžik otevřelo v jednolité mase, studeně zavanulo. Potom se nebe znovu zavřelo.

Čerstvý sníh ležel pod námi na střechách, zahrádkách, pastvinách, ležel i na lese a čirou bělostí hrál až do modra.

K nevíře! Viděli jsme to oba: ten sníh byl víc modrý než bílý.

„Od severu se žene mráz,“ řekl jsem.

„Myslíš?“

„Určitě. To, co se teď děje, není jen tak… necítíš? Začíná se ochlazovat.“

„Mně se nezdá.“

„Poznáš to. Brzo.“

Z příštího průhledu, který nám les na cestě k pramenům poskytl, otevřela se větší část údolí. Teď se do něj díváme nadél, vidíme až na jeho konec. Tam, daleko vpředu pod lesem, leží čistý sníh na pastvině. I ten je modrý.

V té chvíli již modrý dech zimy ovládl celé údolí. Tam kde se potok zatáčí doprava – někde nad naším domem –, rozlil se v šedi nízkých mraků růžový ostrov.

„Akorát nad našima. Nepřistávají u nás Mimozemšťani?“ je první, co mou milou napadá. Hned taky lituje: „Škoda, zrovna když nejsme doma.“

„Prosím tě, nezačínej s tím zase,“ spínám ruce.

Ale ona to snad myslí vážně: „Co když jo? Chci tě vidět, jak se budeš tvářit, až jednou přiletí.“

Neposlouchám. „Nefantazíruj, jen se dívej, vidíš tu krásu?“

Vtom se až na samém konci údolí začal z šedé duchny na hřebeni klubat vrchol Stříbrné. Lesy na jejím úbočí se rozsvítily jako zrcadlo nastavené slunci, až v očích zabolelo. Zdroj světla, které se do té hory opíralo, zářil někde za námi, ukrytý za temným příkrovem.

„To je krása. Ne darmo se těm svahům říká Slunečná,“ vydechnu, pohlédnu vedle sebe – a­ téměř stejný jas odráží Janin obličej.

Až za dlouho se od toho tajemného světla odpoutáme a vykročíme svou cestou, dál k pramenům.

Sníh začíná křupat pod nohama. Teplota klesla pod nulu. Cítíme to i na tvářích.

„Měls pravdu, začíná mrznout.“

„K pramenům nepůjdeme,“ rozmyslím se, „tak krásný barvy dlouho nevydrží, nechci o ně přijít kdesi v hloubce lesa. Pojďme radši po silnici, ať si jich užijeme.“

Za mohylou obecního vodojemu zabočíme doprava. Po pár krocích pod námi zaduní dřevěný mostek přes potok; o kousek dál, pod hájenkou, překročíme vyhrnutou bariéru a vstoupíme na holou silnici. Jen potud sahá zimní údržba.

Jdeme po proudu protáhlou vesnicí mezi dvěma klikatými řadami domů a chalup, lemujících potok a silnici. Napravo a nalevo se zvedají stráně pokryté lesy, a tam kde převládají smrky, leží na nich vodorovné žebřiny sněhových bochánků.

Na Slunečné v dálce před námi se za celou dobu nic nezměnilo, její svah dál svítí odraženými paprsky neviditelného slunce. Zamračená obloha „nad našima“, kde se zvedá Ďáblův kopec, stále prosvítá růžově. Mračno zcela nedoléhá k lesu na vrcholu, nechává tam jasně modrý průzor odtud, z přítmí, do vesmíru.

Za námi se něco změnilo. Ohlédnu se. Stačím jen vydechnout: „Podívej.“

Špičky lesa tam v závěru údolí širokým hřebenem pročesávají tučné břicho mraku, a to se zlatě a růžově rozsvěcí.

Tolik světla najednou!

Ne dlouho. Mrak něco shora opět zakrylo a celé údolí se ponořilo do soumraku, jen svahy Slunečné daleko vpředu jasně svítí. Už snad hodinu.

Jdeme dolů údolím, naproti tomu světlu. Všude na lese leží čerstvé nadýchané polštářky. Někde modré, jinde růžové. Čiší z nich mráz a zaplavuje údolí.

Jsme svědci, účastníme se náhlého vpádu mrazu. Podíváme se jeden na druhého a smějeme se, jak nám zčervenaly tváře.

Když přijdeme domů, teploměr za oknem hlásí dva stupně pod nulou. Už za hodinu tři, večer pět.

Ráno deset. Na okrajích tůně v potoku se objevila nová průhledná krajka.

Ponořím se tam a slyším i přes hluk proudu, co sem padá ze splávku, jak se led tříští, jak cinká o kameny.

 

 

 


26 názorů

Andreina
09. 11. 2021
Dát tip

Tak jsem ráda, že jsem tu rózu tipla dobře. Jinak nejsem na dovolené, tu jsem měla v červenci. Makáme u jihozápadního pobřeží Austrálie, ve dne práce a po nocích se vracím k vám domů.


revírník
09. 11. 2021
Dát tip

Jsem rád, Andrejko, že tě u sebe vidím. Není důležité, co a kdy budeš číst a komentovat, hlavně si užívej zaslouženou dovolenou doma v Evropě, než tě zas povinnost odvelí na moře.

Co se týká básní, napsal jsem za celý život dvě. Obě nevázaným veršem, obě z přetlaku v nejtěžším čase těsně po ruské okupaci, a stejně jsem je obě dodatečně zaobalil prózou, použil jako její součást. Takže máš pravdu: vždycky jsem si vystačil s prózou.


Andreina
09. 11. 2021
Dát tip

Zdravím Revírníku, zase na jsem na chvíli zpět a Tvou tvorbu samozřemě nemohu minout. Tentokrát bude sled komentářů poněkud pozvolný, protože jsem si nestačila nic připavit.

Ale konec plácání a k čarujícímu mrazu. Popsal jsi krásně nádherný zážitek a Tvým slovům v úvodu , že si někdy i vymýšlíš, v tomto případě nevěřím. Spíš si myslím, že občas chybí slova, protože ty nejkrásnější obrazy dokáže vykouslit pouze jeden jediný umělec. Ten největší - příroda. 

Ještě bych měla poznámku ke komentáři Gory - Ty nepotřebuješ psát básně, protože i Tvá próza působí víc jak poeticky.


revírník
26. 08. 2021
Dát tip Gora

Zkoušel, Ireno, jako študent, ale dopadalo to bídně.

Však proto jsem se ani já té hlášky tady v textu nechtěl vzdát.


Gora
26. 08. 2021
Dát tip

Jardo, nezkoušel jsi někdy psát i poezii??

Ještě - až "přiletí" /víš, kdo/ - taky bych byla zvědavá, jak se budeš tvářit:-)))) je perfektní hláška.


revírník
24. 08. 2021
Dát tip Kamamura

Šikula, prokoukls mě, Kamamuro.


Kamamura
24. 08. 2021
Dát tip Jamardi, Aru, revírník

Mráz jsem už čarovat viděl. 

Prohrábl si vrásčitou pravicí sněhobílý plnovous, 

pozvedl hůl zdobenou rampouchy a jinovatkou, 

a zvolal:

"Ej, Berlo Mrazilko,

otoč mě chalupu

k bábě čelem, 

a k Ivanovi zády!"

... a dál už nevím, jak to bylo, protože mi zamrzlo internetové připojení!


revírník
18. 08. 2021
Dát tip

Zkrátka přimašlovatele koster, jak píše Luboš. To je hezký, že sis toho i ty všimla, vďaka.


rovnak ako opis prírody ma zaujal tvoj recept na písanie, recept sochára, keramikára a kuchára v jednom *


revírník
18. 08. 2021
Dát tip vesuvanka

Jamardi, ani se ti nedivím.

Jestli se nemýlím, byl to silvestr 1979. Tenkrát to ale byl extrém, během té noci spadla teplota o 30°C, z +15 na -15. Mělo to velké následky, jednak v hospodářství, a taky v lesích, které na horách už dlouho trpěly průmyslovými exhalacemi a po tomto šoku se prakticky zhroutily. Asi tak jako v těchto posledních letech se hroutí smrkové lesy v nižších polohách vlastně suchem, ale tou poslední viditelnou "kapkou" je nezastavitelná invaze kůrovce.


Jamardi
18. 08. 2021
Dát tip

Moc krásně jsi maloval. :) Chtěla bych to vidět.

K velkému snížení  teploty došlo jednou na silvestra, ale tehdy nebylo nasněženo. To si pamatuji. 


revírník
18. 08. 2021
Dát tip

Mně se zas hezky čte taková chvála, Lído a Jano. Moc vám děkuju.


vesuvanka
17. 08. 2021
Dát tip

Krásně napsané, živě si proměny barev v krajině představuji a vnímám i mráz. TIP


Alegna
17. 08. 2021
Dát tip

Krásné, moc hezky se mi četlo


revírník
17. 08. 2021
Dát tip

Tobě taky, Evži, kterás mi sem právě přiskočila, pěkně děkuju.


revírník
17. 08. 2021
Dát tip

Jsem moc rád, Ivi a Renato, že vás ty barvy tak zaujaly. Mě taky. A proto velký dík.


To musela být velká nádhera.


bixley
17. 08. 2021
Dát tip

Nikdy mě nenapadlo, že mráz může měnit barvu krajiny. Moc hezky jsi ji vykreslil. Bílá, modrá, šeď - a nakonec vaše červené tváře. :-)


blacksabbath
17. 08. 2021
Dát tip gabi tá istá

Jardo, ty jsi to tak krásně vykreslil....modře a růžově, zlatě....aaa... když..."Špičky lesa tam v závěru údolí širokým hřebenem pročesávají tučné břicho mraku a všude leží čerstvé nadýchané polštářky pokouším se taky vidět tu krásu... a tvýma očima se mi to daří a najednou mi červenají tváře...mrazem???


revírník
17. 08. 2021
Dát tip

Vy jste, chlapci, na mě tak hodní! Oba dva, Karle a Luboši. A navíc ještě Kamamura se svým tipem. Děkuju.


Kočkodan
17. 08. 2021
Dát tip

 

Jardo, tebe jako zapisovatele bych možná nevyhnal (natož svinským krokem), ale čtení by určitě nebylo tak příjemné, jako když jsi přimašlovatelem koster.

 

A Karel mě předešel – také jsem chtěl cosi pípnout o čarování se slovy. No, tak to teď máš vlastně ve stereu. To zvyšuje při poslouchání hudby požitek, snad platí něco podobného i pro pročítání komentářů pod vlastním dílkem.


K3
17. 08. 2021
Dát tip

Já se přidám. Je to hned znát. Když se změní vítr a začne to foukat od severu, všechno se mění a nastává opravdová zima. Hezky si to vykreslil, Jardo. Nejen mráz čaruje, ale i ty. Se slovy.


revírník
17. 08. 2021
Dát tip

Já děkuji tobě, H.Z.


Helen Zaurak
17. 08. 2021
Dát tip K3, Alegna, gabi tá istá

Příjemné čtení, vlídné, poklidné, a jakoby text byl psán s rozzářenýma očima... děkuji :-)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru