Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Ty a já
datum / id17.08.2021 / 523121Vytisknout |
autorlennivo
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaPsychologické
zobrazeno57x
počet tipů3
v oblíbených0x
Ty a já

TY A JÁ 

 

Nenávidím tě! Nenávidím ten život tady! Pavel práskl dveřmi a byl pryč.

Dneska byla ráda. Bolest břicha už druhý den neustávala a neměla energii ani chuť poslouchat ty samý výčitky znova. O tom, že nemá tátu, o tom, že jsou sami a že je to tu na hovno. Někde četla, že láska má mnoho podob a nenávist je jen jednou z nich. Ale lidi toho napíšou.

Ještě teď si dokázala jasně vybavit, jak kolem ní jako malý běhal a volal: „Mami, maminko! Podívej se!“  Na všechno zuřivě ukazoval a o všechno se s ní chtěl podělit. Vystačili si sami dva, tenkrát byli tým. Tátu Pavlík neměl, nebo si to aspoň myslel. Řekla mu, že zmizel a že už se nikdy neukázal. Dál se o tom odmítla bavit. Co bylo, bylo, ne? Proč se v tom šťourat, když to nemůžeme změnit? 

Pavel s tím tématem ale nikdy nepřestal. Vrtalo mu hlavou a jak rostl, otázek spíš přibývalo. Záviděl svým vrstevníkům a pořád měl pocit, že o část rodinnýho dobrodružství při neexistenci táty přichází. Bylo to tak? Nikdy by si to nepřiznala, ale tuhle otázku si kladla taky. Občas se cítila zoufale zvadle a osaměle. Ale popravdě, kdo by o ní stál?

To břicho bolelo jako čert. Zavolala do firmy, kde pracovala jako sekretářka, a omluvila se, že dneska nepřijde. Divili se. Bodejť by ne, za celá ta léta, co tam pracuje, se neomluvila snad ani jednou a už vůbec ne takhle na poslední chvíli. Co si o ní asi řeknou? Budou muset narychlo hledat náhradu. Ach jo, ale dneska to fakt nedá, sotva se hýbe, musí k doktorovi. Asi jí chytnul z těch věčnejch hádek zase žlučník.

*

Taky jsem se takhle s mámou hádala. A to jsem byla mnohem mladší, než je Pavel teď. V šestnácti se dají všechny tyhle výlevy svést na pubertu, já jsem byla na mámu naštvaná mnohem dřív.  Že jsme samy, že máma furt pracuje, že na mě nemá čas, že s ní není sranda. Hádaly jsme se takhle do mých 12 let. A pak přišel Honza. A ten s sebou přivedl Karla. Máma v Honzovi našla chlapa, o kterýho se mohla opřít, a já v Karlovi bráchu. Byl o dva roky starší než já a byl jako neřízená střela. Máma mu umřela, když mu bylo osm, a on jakoby si hodlal ze života urvat, co se dalo. Měl dobrodružnou povahu a neustále testoval hranice svoje i nás ostatních. Občas jsem ho nenáviděla i milovala zároveň. Ale byli jsme rodina a já byla šťastná. A máma asi taky. Považovala jsem za zázrak, že se něco tak krásnýho stalo zrovna nám dvěma, že o nás někdo takovej vůbec stál. A pak se to pokazilo. Karel odjel na vysokou do Kanady, neviděla jsem ho dva roky. Když se vrátil, bylo to jako by nikdy neodjel. Tancovalo se, zpívalo se, byli jsme si blízko. Až moc blízko. Vlastně do dneška netuším, jak se to mohlo stát.



*

Ležela a bolestí se nemohla ani pohnout. Horečka vylítla do nekonečných výšin, 40,2°C.

Mycoplazma. V životě to slovo neslyšela. Potáhne vám plíci hnisem, a ta se začne zvětšovat a tlačit na všechny okolní orgány. Proto ta bolest v břiše. A pak plíce úplně vypoví službu. Ta plíseň ji svým stiskem udusí. 

„Dáme vám kyslík a nasadíme směs devíti antibiotik. Snad to pomůže. Ale chvilku si tady poležíte, paní Nováková.”

„Ale já tady nemůžu zůstat, musím se postarat o Pavlíka. Nikoho jinýho nemá.”

„To je váš syn? A kolik je mu let? Zavolám sociální pracovnici, pomůžeme vám.”

Nasadili jí masku s kyslíkem a brýle se jí úplně zamlžily.

*

„Hele, Jano, já to dítě nechci. Jsem mladej a navíc seš jako moje ségra. Co se stalo, stalo se, ale takovýhle následky si vážně nezasloužím. Prostě se toho zbavíme a hotovo. Já s tím nechci mít nic společnýho.“ 

Brečela jsem, ale nakonec jsem si to dítě nechala. Nikdy jsem nikomu neprozradila, kdo je jeho táta. A s Karlem jsme o tom už nikdy nemluvili. Chtěla jsem se odstěhovat, ale neměla jsem kam a ze svý hlavy se stejně nikdo neodstěhuje. Školu jsem opustila, zůstala ve svým dětským pokoji v podkroví a starala se o malýho Pavlíka. A pak ještě s Honzou o mámu, když onemocněla. A celou dobu jsem mlčela. Ani mámě jsem nic neřekla. A to ani před tím, než umřela. Karel k nám pravidelně chodil, ale Pavel pro něj byl prostě synovec. Měl ho rád, ale jestli někdy cítil nějaký otcovský cit, nedával to najevo. Občas jsem se přistihla, že Karlovi závidím jeho vlastní rodinný štěstí, ale svý tajemství jsem střežila dál. Jednu výhodu to totiž mělo, takhle byl Pavlík jenom můj.

*

„Mami?“, z mlhy za brýlemi se ozval ten známý dětský hlas. „Jak ti je? Doktor říkal, že, no říkal mi, že…“

„Neboj, Pavlíčku, já se z toho dostanu. A budeme zase spolu, jo? Budeme zase tým, budeme tu jeden pro druhýho. Jako dřív. Slib mi to. Jen ty a já. “




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

17.08.2021 21:42:03dát kritice tipK3

Ne ne, takhle by to stejně nedělalo dobrotu a jednou by se to provalilo a bylo by to ještě horší. Myslím si že i v takových zapeklitých situacích by se mělo všem nalít čistého vína. Nemám z toho dobrý pocit. Ale napsané je to snad dobře.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor