Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Po smrti (úryvek)

Výběr: reka
17. 08. 2021
21
12
624

Pět textů, začátek příběhu.

Je mi dvacet šest, poprvé
pod mojí rukou umřel člověk,
zastavil se mi pod kůží a já ten okamžik necítil.

Druhou ruku jsem měl u ucha.

Nejprve přišel pocit, že se to neděje. Potom výčitky,
postupně unavené opakováním.
Přišel pocit povinnosti konejšit ženu mrtvého muže,
pocit, jehož druhou stranou je vina. A uvnitř všeho,
spojující něžné světlo, myšlenka na tebe.

Když pomyslím: Je to moje chyba,
chvíli se cítím být středem světa.

Věci se dějí, aby mě něčemu učily.
Nevím, jestli jsem neudělal všechno naopak,
nebo ani vzdáleně nepochopil zadání.

Zdá se mi, že jsem píšťala. Mžourám dutě,
neznám dech ani prsty, co potřebuju k rozechvění,
moje prsty, díry vzduchu, se chytají mrtvého těla.


 

Jaro nabobtnalo. Zvracím zelenou šťávu.
Chvíli je mi lépe, ale brzy se žaludek znovu ozývá,
točí se jako teplá ryba v kyselém nálevu.

Nechci jíst, ale někdy budu muset, abych se neotrávil sám sebou.
V ústech cítím boty. Srdce poskakuje s podivnou volností,
jako by se zrcadla od sebe vzdálila.
V očích mám rozvázané tkaničky, dýchám je a přemýšlím, jak nebýt zlý člověk.

Moje touha je směšná – nezná nic než sebe – a právě tak nevinná.

V dospívání mi připadalo, že žiju vzduchem, dotekem,
že jsem podobný prachu,
zdá se mi, že vypadám stejně, ale jsem slabší.
Zima tvoří druhy útěku: Jazyk zamrzá, oči se rozslzí.

Zima tenké krajině zvýrazňuje kosti, stahuje kůži hlouběji.
Vypadá to zranitelně, ale tělo je zdravé,
dokud udrží přátelství mezi orgány.

Byly Vánoce. Musím jet za rodinou.
Uklidňuje mě, že mě maminka nepustí dovnitř,
bojí se vodníků. Přespím ve skladišti pod střechou.
Dárky položím přede dveře bytu.



 
Jsou různé druhy pláče.
Ale všechny se stýkají v těle.
Ten, který vzniká v srdci, je jiný než ten, který vzniká v játrech.
Játra jsou kyselá a prudká, schraňují jarní vítr,
a my je viděli vystupovat jeho očima.

Rostliny na dně jezera, v kostrách ryb,
ubíraly vodě lesk a nechávaly ji bloudit za stěnou
někde v sobě, v nedohlednu.
Plíce vycházely nosem, ale měly i jiná zrcadla.
Tak se tenčil hlas a kůži naskakovaly květy.

Pokoje těla natáčí film v barvách pěti ročních období.
Na sklonku léta přebírá nadvládu země – břicho plné úst
chová sliny jako děti, druhé srdce tlačí k patru,
jindy kolébá sladkým, kukuřičně čistým zpěvem.
Tělo si lehá rubem k půdě a sní o horkosti, která nebude krutá.

Když tě budu držet, nechytí tě noční můra?
Taky nejsem ve své režii. Přesto slyším ozvěnu
slova, které jsme si vyšeptli se strachem, že nám praskne nad hlavami
nebo blíž. Pokoje těla se lepí k sobě, ve smyčce
běží film, co se bojí natržení víc než konce.



 
Ložnice, tělo. Dvě zakrvácené bílé pleny,
několik kapesníků, skvrny na prostěradle.

Celou dobu jsem sledoval jeho oči.
Kroutily se k sobě, od sebe, potom zeskelnatěly,
teď jsou prázdné a vytřeštěné jako unikající výčitka.

Toho dne poprvé zakašlal a naposledy se nadechl.
Nevím, co bylo dřív.
Pak jsem ho položil na záda.
Konec nechal otevřená i ústa.
Až odjede záchranka, která tu není,
podvážeme bradu čistou bílou plenou.

Moje světýlko mu zavíralo oči, ale víčka se pořád odchlipovala.
S provinilým poloúsměvem vyšeptlo: Já to neumím.
Zkoušelo pohladit svou matku, zmítala se jako řezavá kukuřice,
pár vteřin ustála ruku a pak utekla na kraj postele.

Poslední hodinu chtěl několikrát bažanta
a já myslel, že to znamená pokračování příběhu.
Později mě napadlo, že se tělo potřebuje odloučit od vnitřku,
aby člověka opustil pocit viny.
Brzy už to nešlo.
Zoufale a svědomitě se snažil něco vytřepat.
Umřel se staženými kalhotami. Natahoval jsem je,
ale jako by mou snahou těžkl. Už jsem ho nedokázal nadzvednout.

Nakonec jsem je natáhl, ale jen zepředu.
Přikryl jsem ho k pasu a roztržitě mu přejížděl po paži.
Všechno mi připadalo fiktivní.


 
Film, kterého jsem se účastnil, mi právě proto unikl.
Slyším svůj hlas, jak mluví s dispečerkou záchranné služby.
Zdá se mi věcný a otevřený pokynům.
A ona, jako bych ji právě probudil
z myšlenek na jídlo a lakování nehtů.
Jsem na facku, jsem na víc – nebo nic.

Slyším ženu muže, který umírá.
Tento druh vodotrysku je horký, vyhrocený kámen.
Kůže má síto tak tenké, aby ho unesla.
Moje pravé ucho se soustřeďuje na hlas v telefonu,
levé přes sebe usilovně napíná hustší vrstvu vzduchu.
Vidím svou lásku, jak sahá za okraj zorného pole.
Zaostřuju kusy těla. Někdo, možná mžikající roští,
prostříhá film – okna nepřilehnou, jen o sebe škrábnou,
provalí časové pustiny.

Moje láska je tichá a otevřená pokynům. Celou dobu
pečlivě podpírá umírajícího v zádech.

 


12 názorů

a2a2a
11. 04. 2022
Dát tip

Nejsem příliš pilný čtenář Písmáka, možná i proto se mi zdá, že tento text je zde v dobrém výjimečný. Volný verš by mohl připsdat jako prozaický, ale není to pravda. Je tak protkán obrazy ústícími z emocí, které jsou natolik kontrolované, aby nezahltily samy sebe. Uvádíš, že je to součást většího celku, ale i tato část působí autonomně. I v místech, je jich však velmi málo, kde se jako uspěchaný čtenář ztrácím, shledávám cit pro jejich délku i nabídku spontánní asociace, takže mohu pokračovat. A ačkoliv báseň po celé své ploše nepostrádá obraznost, závěrečné dvě sloky v tomto smyslu výrazně gradují. Pro mne opravdu nejen krásný jazyk, ale i duchaplný a současně mne konfrontuje s rozměrností vlastního vnímání.


Děkuju, reko.

Je to prvních pět textů/částí z delšího kombinovaného cyklu. Je to úryvek před první prozaickou částí, která něco předchozího trochu víc přibližuje, doplňuje. Myslím si, že jsem to potřeboval zveřejnit hlavně z pochybnosti, jestli to nevyznívá jako příliš pomalé, kryptické, přehlcené, jestli to neodrazuje od další cesty. Jestli ten jazyk může pro někoho fungovat. Potřebuju, aby se to scelovalo pozvolna, detaily vs. větší celky, něco navazuje přímo, něco se s něčím prolne, přeskočí, průběžně se vrací nebo se vrací jinak. Zároveň bych nerad, kdyby to bylo roztříštěné – rád bych, kdyby se z toho postupně utvářely situace, postavy, prostor... že by se tam dalo procházet, zabydlet se v tom. Nemám to dokončené, resp. jsem zaseklej v úpravách některých částí (hlavně prozaických).

Filmovost... nejsem si úplně jistý mírou jejího zobrazování/přiznávání, nerad bych ji přeháněl. Ideální pro mě je, když to není přímo pojmenované (film, střih atd.), někde ale podobná slova potřebuju, když jsou pro mě přirozená k té situaci. Odtažitost mě zajímá, i její změny, různá vzdálenost, různá zaostření.

Když si to zkouším číst jakoby bez kontextu, tak si uvědomuju, že nějaké logické i časové souvislosti bych měl až po delším úseku a že možná je příliš matoucí i tahle posloupnost. Druhý text je ukotvený v zimě. „Jaro nabobtnalo (...)“, si čtu tak, že jarní události nabyly (v člověku) na objemu, jaro nateklo létem, podzimem, zimou, přeteklo, muselo utéct ven, ale nestačilo to. Naproti tomu většina okolních čtyř textů se děje dříve, v krátkém úseku jednoho dne pozdního léta (kromě třetího textu, ke kterému se druhý vztahuje výrazněji). Vím, že to z úryvku neplyne, (a v podstatě se dá ta pětice zahrnout i do jakéhosi „bezčasí“), jen to zmiňuju jako myšlenku, že i časová rozdílnost, s jakou jsem to vnímal, může být důvodem nesourodosti nebo nezapadání dvojky. Možná jsou okolní texty lépe ohraničené, spojitější, těžko říct. Druhý se sice taky děje „během krátkého úseku dne“, ale zároveň je rozostřenější v čase (bezděčně vzpomíná) i v prostoru (pohybu). A je vlastně hodně sebestřednej, byť mu jde o nastínění nějakých vztahů. Některé jeho motivy se rozvíjejí až později (třeba vodníci, odrazy, srdce/arytmie, rodina, Vánoce, skladiště, střecha rodného domu). Jeho začátek vnímám jako příliš... nevím vlastně, jak to nazvat, asi jako hození se někam, kde se mi to nelíbí (i slovo „nabobtnat“ je mi až fyzicky nepříjemné). Nemůžu zatím jinak. Ještě jednou děkuju za čtení a komentář.


reka
27. 11. 2021
Dát tip

Píšeš, že je to úryvek. Úryvek čeho? Jsou to části vybrané z dlouhé básně?

Napodruhé mi to přijde chytřejší než napoprvé. Vidím, že některé motivy se objevují dřív, než jsem si toho všiml při prvním čtení. Jediné, co mi vrtá hlavou, je ta báseň/část, co začíná: Jaro nabobtnalo. Zvracím zelenou šťávu... Nevím, nějak si ji nedokážu propojit se zbytkem. Ta mě zarazila i předtím a ani napodruhé se mi to moc nevyjasnilo.


reka
27. 11. 2021
Dát tip

Tohle je hodně dobrý. Fakt hodně. Ty obrazy jsou tak výborně vystavěné (co mě chytlo hned na první čtení - to přirovnání k píšťale; pasáž od "jsou různé druhy pláče"; tělo si lehá rubem k půdě a vůbec jak pracuješ s tělesností; a pak celý závěr a jak zmíniš to, že najednou všechno psobí jako film a fikce a snažíš se pracovat s odtažitostí, filmovostí). Struktura té básně je dobrá (i když tady bych měl asi jedinou připomínku, že jsem se v první třetině trochu hledal a přišlo mi, že ten text trochu těká a až někde za půlkou chytí dech), a pak vůbec to, že básní vyprávíš příběh, že to není jen momentka. To mi přijde, že se dneska už dělá tak málo, bohužel.

Tenhle komentář vychází z mého prvního čtení, myslím, že mi ještě napoprvé dost věcí uniklo.


Děkuju za citát, Kamamuro. To je z Jindřicha čtvrtého, že jo. To řekl ten dámskej krejčí Jehlička, který předtím řekl něco jako „Píchám, seč mi síly stačej, víc po mně žádat nemůžete“, že jo. Rád bych se zeptal, jaký je tvůj pohled na větu, kterou jsi uvedl. Co pro tebe ta věta představuje v kontextu Jehličkovy postavy – resp. jak na tebe působí jeho postava, scéna, ve které se nachází, okolnosti, ve kterých svoji řeč pronesl?

Chtěl jsem zkusit trochu rozepsat svůj pohled, ale pak mi to přišlo nepatřičný – vzhledem k tomu, že nevím, jestli jsi chtěl, abych vnímal ten citát v kontextu, nebo abych ho vnímal jako vyjádření „samo o sobě“. 

Ještě se zeptám – čím ti tyhle moje texty asociovaly zmíněnou větu? (Vycházím z předpokladu, že máš důvod, proč cituješ zrovna tuhle postavu a zrovna tuhle větu. Ale třeba je můj předpoklad mylný, nevím.)

Samozřejmě moje otázky jsou otázkami jenom pro případ, že by se ti chtělo na ně odpovídat.


annnie
18. 08. 2021
Dát tip

Uf... Trochu jsem teď taky umřela. Výborný. Tip a.


Alegna
18. 08. 2021
Dát tip

tip, na komentář se mi nedostává slov


Thea v tramvaji
18. 08. 2021
Dát tip Alegna

Místy je to jak studená podlaha někde na pitevně. Až na kost. Leze z toho podstata. Ukládám si :)


Luzz
18. 08. 2021
Dát tip cvrcka

některý verše jsou až k uzoufání přesný


lawenderr
18. 08. 2021
Dát tip Alegna

tahle báseň je síla - i pro mě ... tak dík, budu si sem chodit


Kamamura
18. 08. 2021
Dát tip

"Kdo umře letos, má na přesrok vystaráno" - William Shakespeare


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru