Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 455 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Po smrti (úryvek)
datum / id17.08.2021 / 523134Vytisknout |
autorpožadovaný záznam nenalezen
kategorieMIMODalší dílo autora
zobrazeno189x
počet tipů15
v oblíbených5x
Prolog

Pět textů, začátek příběhu.

Po smrti (úryvek)
Je mi dvacet šest, poprvé
pod mojí rukou umřel člověk,
zastavil se mi pod kůží a já ten okamžik necítil.

Druhou ruku jsem měl u ucha.

Nejprve přišel pocit, že se to neděje. Potom výčitky,
postupně unavené opakováním.
Přišel pocit povinnosti konejšit ženu mrtvého muže,
pocit, jehož druhou stranou je vina. A uvnitř všeho,
spojující něžné světlo, myšlenka na tebe.

Když pomyslím: Je to moje chyba,
chvíli se cítím být středem světa.

Věci se dějí, aby mě něčemu učily.
Nevím, jestli jsem neudělal všechno naopak,
nebo ani vzdáleně nepochopil zadání.

Zdá se mi, že jsem píšťala. Mžourám dutě,
neznám dech ani prsty, co potřebuju k rozechvění,
moje prsty, díry vzduchu, se chytají mrtvého těla.


 

Jaro nabobtnalo. Zvracím zelenou šťávu.
Chvíli je mi lépe, ale brzy se žaludek znovu ozývá,
točí se jako teplá ryba v kyselém nálevu.

Nechci jíst, ale někdy budu muset, abych se neotrávil sám sebou.
V ústech cítím boty. Srdce poskakuje s podivnou volností,
jako by se zrcadla od sebe vzdálila.
V očích mám rozvázané tkaničky, dýchám je a přemýšlím, jak nebýt zlý člověk.

Moje touha je směšná – nezná nic než sebe – a právě tak nevinná.

V dospívání mi připadalo, že žiju vzduchem, dotekem,
že jsem podobný prachu,
zdá se mi, že vypadám stejně, ale jsem slabší.
Zima tvoří druhy útěku: Jazyk zamrzá, oči se rozslzí.

Zima tenké krajině zvýrazňuje kosti, stahuje kůži hlouběji.
Vypadá to zranitelně, ale tělo je zdravé,
dokud udrží přátelství mezi orgány.

Byly Vánoce. Musím jet za rodinou.
Uklidňuje mě, že mě maminka nepustí dovnitř,
bojí se vodníků. Přespím ve skladišti pod střechou.
Dárky položím přede dveře bytu.



 
Jsou různé druhy pláče.
Ale všechny se stýkají v těle.
Ten, který vzniká v srdci, je jiný než ten, který vzniká v játrech.
Játra jsou kyselá a prudká, schraňují jarní vítr,
a my je viděli vystupovat jeho očima.

Rostliny na dně jezera, v kostrách ryb,
ubíraly vodě lesk a nechávaly ji bloudit za stěnou
někde v sobě, v nedohlednu.
Plíce vycházely nosem, ale měly i jiná zrcadla.
Tak se tenčil hlas a kůži naskakovaly květy.

Pokoje těla natáčí film v barvách pěti ročních období.
Na sklonku léta přebírá nadvládu země – břicho plné úst
chová sliny jako děti, druhé srdce tlačí k patru,
jindy kolébá sladkým, kukuřičně čistým zpěvem.
Tělo si lehá rubem k půdě a sní o horkosti, která nebude krutá.

Když tě budu držet, nechytí tě noční můra?
Taky nejsem ve své režii. Přesto slyším ozvěnu
slova, které jsme si vyšeptli se strachem, že nám praskne nad hlavami
nebo blíž. Pokoje těla se lepí k sobě, ve smyčce
běží film, co se bojí natržení víc než konce.



 
Ložnice, tělo. Dvě zakrvácené bílé pleny,
několik kapesníků, skvrny na prostěradle.

Celou dobu jsem sledoval jeho oči.
Kroutily se k sobě, od sebe, potom zeskelnatěly,
teď jsou prázdné a vytřeštěné jako unikající výčitka.

Toho dne poprvé zakašlal a naposledy se nadechl.
Nevím, co bylo dřív.
Pak jsem ho položil na záda.
Konec nechal otevřená i ústa.
Až odjede záchranka, která tu není,
podvážeme bradu čistou bílou plenou.

Moje světýlko mu zavíralo oči, ale víčka se pořád odchlipovala.
S provinilým poloúsměvem vyšeptlo: Já to neumím.
Zkoušelo pohladit svou matku, zmítala se jako řezavá kukuřice,
pár vteřin ustála ruku a pak utekla na kraj postele.

Poslední hodinu chtěl několikrát bažanta
a já myslel, že to znamená pokračování příběhu.
Později mě napadlo, že se tělo potřebuje odloučit od vnitřku,
aby člověka opustil pocit viny.
Brzy už to nešlo.
Zoufale a svědomitě se snažil něco vytřepat.
Umřel se staženými kalhotami. Natahoval jsem je,
ale jako by mou snahou těžkl. Už jsem ho nedokázal nadzvednout.

Nakonec jsem je natáhl, ale jen zepředu.
Přikryl jsem ho k pasu a roztržitě mu přejížděl po paži.
Všechno mi připadalo fiktivní.


 
Film, kterého jsem se účastnil, mi právě proto unikl.
Slyším svůj hlas, jak mluví s dispečerkou záchranné služby.
Zdá se mi věcný a otevřený pokynům.
A ona, jako bych ji právě probudil
z myšlenek na jídlo a lakování nehtů.
Jsem na facku, jsem na víc – nebo nic.

Slyším ženu muže, který umírá.
Tento druh vodotrysku je horký, vyhrocený kámen.
Kůže má síto tak tenké, aby ho unesla.
Moje pravé ucho se soustřeďuje na hlas v telefonu,
levé přes sebe usilovně napíná hustší vrstvu vzduchu.
Vidím svou lásku, jak sahá za okraj zorného pole.
Zaostřuju kusy těla. Někdo, možná mžikající roští,
prostříhá film – okna nepřilehnou, jen o sebe škrábnou,
provalí časové pustiny.

Moje láska je tichá a otevřená pokynům. Celou dobu
pečlivě podpírá umírajícího v zádech.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

10.09.2021 18:37:39dát kritice tippožadovaný záznam nenalezen

Děkuju za citát, Kamamuro. To je z Jindřicha čtvrtého, že jo. To řekl ten dámskej krejčí Jehlička, který předtím řekl něco jako „Píchám, seč mi síly stačej, víc po mně žádat nemůžete“, že jo. Rád bych se zeptal, jaký je tvůj pohled na větu, kterou jsi uvedl. Co pro tebe ta věta představuje v kontextu Jehličkovy postavy – resp. jak na tebe působí jeho postava, scéna, ve které se nachází, okolnosti, ve kterých svoji řeč pronesl?

Chtěl jsem zkusit trochu rozepsat svůj pohled, ale pak mi to přišlo nepatřičný – vzhledem k tomu, že nevím, jestli jsi chtěl, abych vnímal ten citát v kontextu, nebo abych ho vnímal jako vyjádření „samo o sobě“. 

Ještě se zeptám – čím ti tyhle moje texty asociovaly zmíněnou větu? (Vycházím z předpokladu, že máš důvod, proč cituješ zrovna tuhle postavu a zrovna tuhle větu. Ale třeba je můj předpoklad mylný, nevím.)

Samozřejmě moje otázky jsou otázkami jenom pro případ, že by se ti chtělo na ně odpovídat.

18.08.2021 15:19:37dát kritice tipannnie

Uf... Trochu jsem teď taky umřela. Výborný. Tip a.

18.08.2021 13:18:29dát kritice tipAlegna

tip, na komentář se mi nedostává slov

18.08.2021 12:46:591 tipů dát kritice tipThea v tramvaji

Místy je to jak studená podlaha někde na pitevně. Až na kost. Leze z toho podstata. Ukládám si :)

18.08.2021 10:34:401 tipů dát kritice tipLuzz

některý verše jsou až k uzoufání přesný

18.08.2021 10:11:461 tipů dát kritice tiplawenderr

tahle báseň je síla - i pro mě ... tak dík, budu si sem chodit

18.08.2021 07:40:58dát kritice tipMajaks

t

18.08.2021 01:50:15dát kritice tipKamamura

"Kdo umře letos, má na přesrok vystaráno" - William Shakespeare



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor