Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Pamatuji si ji z Vikštejna
datum / id19.08.2021 / 523168Vytisknout |
autorAlanNoak
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaKaždodenní
zobrazeno65x
počet tipů2
v oblíbených0x
Prolog
Tyhle povídky jsou taková má kostra. Všechny na sebe navazují. Píšu právě rukopis, který se jak doufám jednou přetaví v knihu. Povídkovou kostru tak dále potahuju masem, kůží a pak dalšími serepetičkami, tak ať dávaj chronologicky smysl, voní po životě, po ženách i po těch šílených a svatých láskách.

Budu tak rád za vaši ostrou kritiku nebo naopak potěšující slovo.
Pamatuji si ji z Vikštejna
Pamatuji si ji z Vikštejna. Bylo to mé úplně první čtení a byl jsem nervózní jak prase. Aby toho nebylo málo, tak si někdo řekl, že ty moje cvaky, co prezententuju na své facebookové stránce nejsou až tak úplně blbý a tak krom čtení byly po celé zřícenině vystaveny také moje strašně dekadentní fotky. Upřímně takhle zpětně, dobrá polovina patřila spíše do koše, fakt sračky.
 
„Vůbec nevím, na co koukám.“ říká si takhle sama pro sebe, nebo ke mě?
„No já si myslím, že to nevěděl ani sám autor.“ povídám směrem k ní.
 
Ježiši kriste, vždyť koukáme na můj obličej, který je vyfocený v tabulce prosklených dveří, ve sklepě mých rodičů. Vedle ksichtu tam mám ještě nálepky s informací o jedovatosti jedu na krysy.
 
„A teď jestli je to umění nebo sračka.“ říká zadumaně.
„Je to sračka.“ povídám krapet dotčeně, ale vlastně už tehdá prozíravě.
„Jinak já jsem Alan.“
„Já Sofi.“ a změří si mě pohledem. Od hlavy až k patě a pak zpět od paty až k hlavě.
 
Kecáme, já vlastně nevím, co nebo jak lezou ty pověstné věci z chlupaté deky. Ale u ní by se to tak určitě dalo metaforovat. Jakékoliv info o ní z ní leze jak z chlupaté deky. Oka, oba studujeme, každý někde jinde. Jsme mladí, šílení, nic nás doma nečeká, nic nás nečeká ve škole, nic nás nečeká zítra, ba ani za měsíc. Nikdo na nás nikde nečeká. Ona má jednu kérku na kterou je teda hrdá. Já mám jednu kérku u které mě hrdost přešla docela brzy. Ale zase má příběh. A tak vyprávím, že mi ji dělal známý, který předtím kéroval pomeranče a pak prasata. No a pak mě. Strojek si sestavil z prupisky, jehly a walkmana. Viděl to někde na youtube a nedělalo to úplně blbou linku. Nějaký handpoke byl tehdy úplně scifko a každý musel mít tetovací strojek. Někdo totálně značkový, jiný z Číny a ti největší fajnšmekři handmade.
 
„Tak kéroval pomeranče, prasata a pak mě.“
 
Kouká na mě, jestli to myslím vážně. Ale po chvíli vypadá, že chápe, že já se tak vážně moc neberu a tak mi věří a pobírá to.
 
„A co ten motiv, má taky příběh?“
„Ten je jen na hovno, to víš, že jsem přemýšlel, že si to nechám odstranit, ale teď si říkám, že je to vlastně připomínka mého nerozvážného mládí, čož je taky fajn.“
 
Já ale moc nepobírám ji. V celé té její kráse a komplikovanosti. Má dlouhé zrzavé vlasy, má zrzavé i obočí. Stejně si nejsem jistý, že je přírodní zrzka. Takže si taky vůbec nejsem jistý, že má dole zrzavou čárečku. Teda kdyby měla tu čárečku, však víte jak to myslím. Bože ona má i pihaté ruce, ale stejně mi na tom něco neštimuje. Je zvláštní, upřímná, trochu tajemná, trochu šílená a trochu svatá. Nevím proč, ale koukám ji hned po zápěstích, jestli nemá někde jizvy od řezných ran.
 
Usrkáváme pivo z plastu a koukáme po dalších fotkách. Neodvažuji se přiznat, že tohle vše je z mé hlavy, mého oka.
 
No a pak se loučíme, žádná pusa, nic, jen zatím se měj a za chvíli se zas uvidíme. Mrzí mě to. Za chvíli se fakt neuvidíme, uvidíme se za dalších dlouhých deset let.
 
Nervozita mě na chvíli opustila, ale teď je zas zpět v celé své parádě. Liju do sebe jeden plast za druhým. Během večera si napočítám krásných osm kousků, když v tom slyším: „A teď vám svou poezii předvede Alan Noak.“
 
„Kurva.“
 
Vytahuji z kapsy básně, které mi v rámci dnešního večera vydali také ve sborníku. Kýmácím se k pódiu, doslova vyskakuji dva schody, hodím malou piruetku a čtu první báseň. Nevypadá to blbě, lidí se i uchichtnou, však to je taky můj záměr. Jen ať je prdel. Druhá, třetí, čtvrtá jakbysmet. Teď jsem u poslední páte a už celkem s jistotou a grácií přednáším:
 
„Když chytám slinu,
tak si ji utřu.
Když se utírám,
tak chytám vše jen ne slinu.
A když chytám sliny dvě?
Utřu se dvojnásob
a ráno mám okno
a je špinavé
a smrdí kouřem
a chlastem
a je větší než já sám.
Spíše skleník a já jsem farmářem.“
 
A je to v pejči. Teatrálně se předkloním, zavrávorám a hodím z pódia takovou šipku, že by se za to nemuseli stydět ani skokani do vody.
 
Zvedám se, obecenstvo jásá, tleská a hvízdá. Vypadá to, že tenhle večer jsem si ukradl pro sebe. Zastínil ostatní, nadanější než já, moudřejší než já, geniálnější než já. Přitom stačí tak málo, být jako jeden z nich. Být jako jeden z těch posluchačů. Být na stejné vlně. Být úplně obyčejný člověk s obyčejnými starostmi a básničkami o obyčejném životě. Jo a taky být trochu hovado.
 
Za pár let se dozvím, že většina přednášejících to někam dotáhla. Toho večera se taky zadělalo na jedno děcko, dále hned na dvě vydané knihy, a ještě pak na tři básně, které se budou do nekonečna opakovat v hlučínské rouře.
 
Mě jen pozvali na další čtení, možná potají doufali, že udělám nějakou podobnou show. Však to se možná i povedlo. Z kapsy jsem si vytáhl zmuchlanou kouli svých básní. On to fakt nebyl žádný záměr, prostě se to tak v kapse nějak urodilo. Každopádně lidi to pobavilo a to je vždycky fajn. Zmuchlané básně, hele to je dobrý název pro básnickou sbírku.
 
Ale taky jsem si ten večer udělal hned dva zářezy. Týdny půstu a teď takový masakr, ale proč ne. Pamatuji si její dlouhý culík, blondýnka, zdálo se mi taky, že má nějaký smutnější obličej, ale možná to byl jen nějaký blbý pocit. Možná jsem byl smutný já sám, možná byli smutní všichni a nebo taky nikdo, kdo ví. Byla to taky celkem dost sečtělá bloncka. Zní to trochu surreálně? Ale to jsou jen předsudky. Oprcala mě ve křoví a zahodila jako použitou šprcku. Fakt mi to nevadilo. Příjemný nezvyk.
 
Aby toho ale nebylo málo, tak kolem půl noci jsem se seznámil se Slávkou. Malinko prdelatou, ale roztomilou slovenkou. Slova dalo slovo, pivo dalo odvahu a panáky zas svobodu a kolem třetí rána jsme si to klopýtali k ní na dívčí kolej. Tu kolej jsme chtěli proběhnout fakt potichu, byl jsem tam přeci, tak trochu načerno a hlavně holčičky už dávno spaly. No, ale ono cestou ke dveřím, sem tam něco spadlo a něco se zas rozbilo. Slyšeli jsme už hlasy z ostatních pokojů a když se otevřely první dveře, tak mi ty naše právě za sebou zabouchli. Následovala nekonečná šukačka. Přísahal bych, že ty slovenské holky jsou tak nějak jinak dělané než ty české, bylo to jiné, takové orientální, ale možná to bylo taky skrz ty panáky. Její vlasy byly doslova všude, až jsme byli v jednu chvíli jen jedno prcací klubko vlasů. Ráno, teda spíše k obědu jsem se probral, zašel se na záchod vychcat, sundal si z pérečka dlouhé kučeravé vlasy, oblékl se a docela nevychovaně a bez rozloučení, když ještě spala, se vydal směr domov. Na chodbě koleje už bylo rušno, sledovaly mě desítky očí, až jsem se cítil tak nějak nahej a bylo to jasný. Ty oči dostaly konečně odpověď na to, koho to ta Slávka měla na pokoji, protože tu divočinu musel slyšet snad každý.
 
Tak to byly dvě fajnový prcačky během jednoho dne. Príma den, cítil jsem se tak, že zvládnu vše, na co si usmyslím.
 
A přitom by mi stačila jen ta jedna zrzavá.
 
Sofi, Sofi, Sofi, rezenovalo mi navzdory všemu v hlavě. Ale ona dočista zmizela.
 
 
 
sofi.jpg
 
 
 



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

19.08.2021 09:28:14dát kritice tipNorsko 1

Vynikající



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor