Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 455 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Můj Boss (je ledovec) 9.díl
datum / id21.08.2021 / 523241Vytisknout |
autorkatt-chan
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno30x
počet tipů0
v oblíbených0x
Můj Boss (je ledovec) 9.díl

Můj Boss (Je ledovec) 9.díl

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Vstupte.“ Snažím se neřvat, aby se rovnou nelekla. Trochu pootevřela a v rukou držela velký tác zakrytý poklicí. Myslel jsem si, že bude zvědavě pokukovat po kanceláři a její pohled se nakonec zarazí přímo na mě. Nic takového se nekonalo. Čím víc se snažila vyluštit, co znamená vzor na koberci, aby se nemusela podívat, kdo je to vlastně v kanceláři, tím víc mě zneklidňovala. Jak se jí to podařilo? Obrátila proti mně mou strategii. Většinou jsem to já, kdo někoho vytočí, ale místo toho dodala. „Váš oběd pane.“ S malou úklonou prokazující respekt, se vzdálila pár kroků od stolu. Znovu jsem pěnil a nechtěl přijmout fakt, že mě někdo dostal. Zrovna ona? Co je k čertu zač? Proč se nekoukneš? Seš přece zvědavá jako všechny ostatní slepice, co se snažili snést zlaté vejce. Propaluji jí pohledem. „Máte ještě nějaké přání? Nebo se mohu vrátit do archívu?“ Rychle načtu program na dnešní den. Stihla ho aktualizovat a doplnit další večerní schůzku. Zase večeře mimo kancelář a navíc i s Danem. Jak já je nesnášel! Ani se nemůžu v klidu najíst! Šáhnul jsem do šuplíků pro tabletky na uklidnění žaludku a celý podrážděný zvedl poklop. Sotva se toho jídla dotknu, když konečně zodpovím její otázku. Přitom pozoruju a analyzuju její vzhled.

Ten nemožný drdol jí dělal přísnou jako paní učitelku. Odpudivé černé brýle nemohly zakrýt pronikavé a inteligentní oči medové barvy. Postava se ztrácela v huňatém svetru, ale pořád to vypadalo líp, než co měla na pohovoru. Postřehnu, že nepoužívá žádná líčidla. Celý celek doplňovaly černé kalhoty a boty bez podpatku, které by při každém kroku cvakaly. Toho jediného si cením. Průzkum byl u konce, když se to stalo. Na pár vteřin zvedla hlavu a podívala se přímo do mé tváře.

Zase to udělala. Její reakce byla úplně jiná, než u tuctů žen, které jsem vyhodil. Určit něco skrývá. Kdo tě poslal? Chtěl jsem to říct, ale to bych přišel o potěšení, až bude vyhozená. Tohle si prověřím sám!  „Půjdete se mnou! Vezměte si věci na psaní a ostatní. Do kanceláře se vracet nebudeme. Pak vás odvezu domů. Zítra ráno schůzky přepíšete a vytvoříte přímí návrh smlouvy podle podmínek, na kterých se dohodneme.“ Chtěla něco říct, když vpadl do kanceláře Dan, jako vždycky bez klepání vrazil přímo dovnitř. „Kde to vázne? Jedeme. Chci se svézt v tom novém sporťáku. Máte hotovo ne?“ Mrknul po sekretářce a povzbudivě jí chytil za rameno. „Jede taky a ty si vezmeš svoje auto Dane. Jinak budeš zase na mol, až skončíme. Takhle máš důvod nechlastat.“ Patrik se zvedl a vytáhl kufřík, kam ukládal papíry. „To myslíš vážně?“ Přikývnul a dál bral další dokumenty, které potřebujeme mít sebou. „To je skvělí. Nebudu se nudit jako jindy, když jedeš taky Isabelo. Pojď.“ Otevřel dveře a strkal jí pryč z kanceláře. Mě samozřejmě dveře přibouchl těsně před nosem!

Celá společnost byla ještě na obědě, když tři lidé nastoupili do výtahu. Karta pana Patrika byla jiná. Došlo mi to hned jak se zaleskla u panelu s čtečkou kódu. Sice taky černá, ale měla po stranách zlaté vroubkování a vyražené jméno Patrik West. Jakmile jí aktivoval výtah jel bez zastavování přímo dolů do garáží. Sektor -1. Myslela jsem, že to končí nulou. Dan se nahnul a nenápadně zašeptal. „Jeho aut se nemůžu ani dotknout.“ Postěžoval si a pukal závistí, jen se o tom zmínil. Zřejmě to bude nějaký bourák na balení ženskejch, ale jedinej, kdo je tady hotovej je Dan. Výtah zastavil a dveře se otevřely. Dan vyběhl a nevěděl, kterého  se dotknout jako prvního. „Co to děláš? Mazej pro svoje.“ Dan byl jako malé dítě, kterému vzali hračku, ještě dřív, než si s ní mohl pohrát. Dan se vracel zpátky k výtahu. Našpulené rty a uražený výraz doplnil strčením rukou do kapes u kalhot. Povzdechl si, když mu došlo, že ho následuji. „Vy! Jedete se mnou!“ Patrik se snažil ovládat, ale ten příkaz byl plný vzteku. Sevřel pěst a to ho prozradilo, i když si to za moment uvědomil a stisk povolil. „Myslím ,že si vybrala Patriku.“ Dan ožil a chytil mě majetnicky za loket. Dveře výtahu se zavíraly, když mě Patrik násilím vytáhl ven. „Co to děláte?“ Mnula jsem si otlačené zápěstí, kde se tvořila modřina. „Jste moje. Sekretářka! Jaké auto mám vzít?“ To jeho ego je větší, než hora, ale mě si penězma nekoupí. „Nechci jet ani v jednom.“ Otočím se a vracím zpátky k výtahu. „Důvod?!“ Vyštěknul, až se to ozvěnou vrátilo. „Nemám ráda tyhle auta. Je mi špatně z rychlé jízdy.“ Známe se jeden den a dokázala mě tolikrát vytočit a pak uklidnit, ale tohle dávalo smysl. Možná to nakonec bude zábava zjistit co je zač. „Pojedu pomalu.“ Nasedla a zabouchla za sebou. Neměl jsem šanci ani nastartovat, když zvonil telefon. „Teda Patriku. Čekal jsem, že se předvedeš a místo toho na vás čekám před firmou. Jedno si zapamatuj! Isabelu vezu domů já kámo.“ Dan zavěsil. Je to blbec, kterému není rovno. Pořád se čepýří před Dianou a najednou je mu milejší tohle strašidlo. Bez slova vyjedu z garáží, Motor zařval při dalším přeřazení rychlosti, kdy se chytila pevně opěrky. V tomhle určitě nelhala. Zpomalil jsem a nechal se předjet několika auty. Dan byl mezi nimi. Frajer v desetileté šunce. Znovu volal přímo do auta. „Můžeš laskavě použít ty koně co máš pod kapotou. Isabelo nechceš si přesednout?“ Zřejmě na to nic neřekne. V téhle chvíli byla zaklesnutá v sedačce a těkala očima po silnici. „Já se omlouvám. Jedeme pomalu, protože mám strach z rychlé jízdy.“ Rozpovídala se a zapomněla sledovat silnici. „Můj přítel Richard mě vzal do formule a otočil několikrát okruh. Od té doby jsem v autě nervózní o to víc, když řídí někdo, koho neznám.“ Dan byl chvíli ticho, než mu to došlo. „Formule? Jako vážně?“ Omluvně se na mě podívala a dál mluvila s Danem.

„Bylo to v Madridu. To jsem netušila, že mě do toho auta nacpe taky. Jeho klient, tam jel závody. Richard je pilot  většinou menších soukromých letadel. Na cestě zpátky ho nechal chvíli pilotovat na oplátku.“ Dan zachroptěl do telefonu. Vsadím se, že by si rád vyzkoušel oboje. Mě to bylo jedno a v klidu jsem mohl řídit.  „Mě rychlost nevadí. Klidně se obětuju místo tebe a nacpu tam Dianu, aby viděla co svedu.“ Matně si vzpomínám na dotazník z pohovoru, který zůstal na stole mezi papíry. Čekal bych, že přítel je jasný podvod, ale zřejmě existoval. „Zrovna někde lítá a domů se vrátí nejdřív za 14 dní. Je sezóna a je velice žádaný. Pak vás ráda představím.“ Hovor s Danem nebral konce, ale zase jsem mohl jet rychleji a přidat plyn.

Na dohled byla Danova ojetina. Mávnul jsem na něj a předjel ho. Těsně, než skočila červená, takže zůstal trčet za náma. „Patriku to bylo podlé. Počkej na další křižovatce tě předjedu.“ Zavěsil a Isabela zbělela v obličeji. „Můžete zastavit?“ Stihla říct mezi trhanými nádechy. Po pár metrech zastavím u krajnice. Vyskočila z auta a snažila se to rozdýchat. Trochu se uklidnila a podívala se přímo na mě. V jejich očích se přehnala bouřka, která mě chtěla zasáhnout bleskem. „Je vám dobře? Trochu jsem to přehnal.“ Znělo to skoro jako omluva. Po dlouhé době jsem si o někoho dělal starosti. „Máte poslední šanci, jinak končím  a je mi jedno kolik budu muset zaplatit firmě za porušení smlouvy.“ Prostě vyhrožovala svému šéfovy a znovu nasedla do auta. Líbilo se mi to odhodlání, které měla. Nebála se říct co si opravdu myslí, i když by mohla přijít o práci.

Tohle nebyl špatný nápad. Mumlal jsem si po jednání a úspěšné večeři, kterou jsme stihli s pěti minutovou rezervou. Zrovna nahlas četla poznámky, které jasně dostávaly svůj tvar. „Všechna jednání o projektech budete zapisovat.“ Nadchlo mě to, ale ona tak nadšená nebyla. „Jedině, když budu řídit. Nevěřím vám.“ Vmetla mi to do tváře šéf nešéf. „Vy berete telefony a plánujete můj rozvrh. Pokud to domluvíte ve firmě nikam jet nemusíme. Jaký si to uděláte, takové to budete mít. Mě je to celkem jedno.“ Tohle je nápad za milión, už nikdy žádný firemní večeře. To mi připomnělo vzít si další tabletku na žaludek, až se vrátím. „A nekončili pozdě.“ Řekla a snažila se nezívnout. Marně. Pootočila se, abych to neviděl. Odraz v okénku ukázal vše. Byla unavená, ale nechtěla to na sobě dát znát. Na hodinkách bylo půl dvanácté a to jsem tu padavku Dana musel vyložit po cestě doma. Pro popelnici si bude muset dojet ráno nebo si vzít do práce taxi, když si neodepřel šampus. „Kde bydlíte?“ Zabočil jsem k firmě a chtěl pokračovat na hlavní třídu. „Tady. To dojdu. Bydlím prakticky za rohem. Děkuji.“ Zabrzdil jsem před vchodem, aby mohla vystoupit a pak zajel přímo do garáže.

Stavila jsem se v obchodě, který má otevřeno nonstop a zjistila, že nemám mobil. Určitě bude na mém stole. Musím se vrátit. S menším nákupem jsem se plahočila zpátky. Bylo to pár kroků, ale nohy po dnešním dlouhém dni přestávaly poslouchat. Vrátný měl ohromnou radost, když musel vstát a jít mi odemknout. „Děkuji. Budu hned zpátky.“ Zmizela jsem ve výtahu a přiložila černou kartu. Vážně je tady. Vezmu mobil a chci se vrátit, když si všimnu světla v kanceláři. Asi zapoměl zhasnout. Vešla jsem bez zaklepání. „K čertu ženská!“ Vyštěknul pan Patrik, když se mě leknul a nešikovně si polil vodou košili.




Názory čtenářů (Skrýt smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor