Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Perníkové srdíčko

22. 08. 2021
0
0
132
Autor
MarMi

 

V jedné vzdálené Zemi vládl mladičký král Tomáš. Byl velice laskavý a vstřícný člověk. Vyrůstal totiž, jak na zámeckém dvoře, tak i na louce s vesnickými dětmi. Po smrti rodičů se ho ujali takřka všichni z okolí. Lidé dobře věděli, že jak si krále vychovají, tak poté bude vládnout.

 

Uplynulo spoustu let, než mladík usedl na svůj trůn. Zatím vládl věrný přítel královské rodiny. Byl to velice moudrý a chytrý stařík se srdcem na pravém místě.

 

Léta ubíhaly a deset let vladaření měl mladý král za sebou. Samozřejmě pod dohledem rodinného přítele. Král oslavil třicáté narozeniny! Ženy, tetky, babky z okolí lamentovaly, že má už nejvyšší čas poohlédnout se po budoucí ženě a královně pro jejich Zemi.  Tomáš se jen usmíval a dokonce s chutí ustarané tetky popichoval. Nic mu nechybělo! S každým měl dobrý vztah, a proto neměl důvod se cítit osamělý.

 

„Tomáši, kdy si už konečně odvykneš dávat oblečení na kliku?“ přicházela k němu chůva s rukou v bok a pokračovala: „Potřeboval bys ženskou! Na ty tvoje legrácky už nemám nervy!“

 

„Omlouvám se, tetičko Růžo! Spěchal jsem do kuchyně, protože mě vyhnal obrovský hlad. Nestihl jsem dát košili na své místo“ vysvětloval mladý král s úsměvem od ucha k uchu.

 

Stařík neskrýval pobavení, jakožto dva mladíci z podzámčí.

 

„Víš co, Růženko! Za to, že máš se mnou takové starosti, půjdeme spolu do města a já Ti koupím něco pro potěšení.“

 

Chůva zčervenala, přišla k Tomášovi, pohladila ho po tmavých vlasech a řekla: „Vždyť já to tak nemyslela! Jen Tě nechci rozmazlovat, aby pak s Tebou neměla tvoje nastávající žena kříž.“

 

Poté přisedla k ostatním k prostřenému stolu.

 

„Přišli jsme Tě za všechny z podzámčí pozvat na sobotní posvícenskou tancovačku, Tomáši! Bude v hospůdce U STARÉHO DUBU.“

 

„To se nám hodí, že pane Františku?“ pohlédl na rodinného přítele.

 

„Ano! Tuto sobotu můžeme, králi. Nesmíme však zapomenout na ples konající se ve vedlejším království“ upozornil stařík.

 

„Vím, příteli! Pojedu tam, i když se mi zrovna dvakrát nechce. Bylo by velice nezdvořilé, odmítnout pozvání od krále Antonína. Chce provdat svoji jedinou

 

 

 

 

 

dceru a proto pořádá zásnubní ples“ vysvětlil přítomným.

 

„Možná se nám konečně zamiluješ!“ libovala se Růženka a tleskla do vzduchu.

 

„Možná, ano! Možná, ne! Pokud se mi princezna nebude zamlouvat, budeš mě mít na krku po celý život, Růženko moje!“ zavtipkoval.

 

Dva dny utekly a sobota tu byla coby dup! V hospůdce měli už od samého rána spoustu práce, protože chtěli jejich vladaře přivítat v útulném prostředí. A to se jim také podařilo!

 

Když mladý král vstupoval do dveří, spustila kapela a už se nosily talíře plné jídla na stůl. Tomáš byl zaskočen, protože tak milé přivítání neočekával.

 

„Vítáme Tě, králi! Jsme poctěni tvojí návštěvou a rádi Tě pohostíme, jak se sluší a patří“ pronesl hostinský Kubeš za všechny přítomné.

 

„Všem děkuji za vlídné přivítání! Doufám, že se tu dozvím nějaké novinky! S chutí ochutnám voňavé koláče od našich babiček a také se těším na to, že vyzvu naše krásné dívky k tanci!“ řekl z plných plic Tomáš.

 

V místnosti se rozezněl smích ze všech stran a tak tancovačka mohla začít.

 

Nejdříve si mladý král přisedl ke stolu, kde seděli samí pánové a probírali chalupu po chalupě. To též znamenalo, rodinu po rodině! Hospodský přinesl půllitry plné natočeného piva, až pěna přetékala. Králi bylo moc dobře mezi svými lidmi. Když už se tetkám zdálo, že jsou chlapi moc ukecaní, rozhodla se tetka Marta vzít Tomáše pěkně do kola. Mladé dívky se styděly a tak musely začít dámy v letech.

 

„Sice nejsem žádná mladice, ale slyším dobře, králi!“ řekla rázně.

 

„Jakpak bych mohl zapomenout, Martičko! Už jsem se chystal vyzvat Tě k tanci, ale Ty jsi mě předběhla“ vymlouval se okatě Tomáš, vstal od stolu a řekl vážným hlasem: „Smím prosit, krásná dámo?“

 

Tetička kývla na souhlas a zašeptala mu do ucha: „Teď mi budou všechny mladé dívky závidět! Ony se chudinky nemohou dočkat, až je provedeš, Tomášku!“

 

„Já vím, teti! Jen doufám, že na parketu nenechám vlastní duši“ zavtipkoval.

 

Pak už se nezastavil do konce tancovačky. Provedl všechny přítomné ženy i milovanou chůvu Růžu.

 

Druhý den ráno se sotva udržel na nohou. Celé tělo ho bolelo, jako kdyby celý den těžce pracoval.

 

„Snad jsi neprotancoval střevíce, Tomáši?“ smála se kuchtička Róza při pohledu

 

 

 

 

 

na jeho pomalou chůzi.

 

„Mám pocit, že jsem protančil nejenom jedny, ale patery střevíce!“ odpověděl.

 

„Náš král si vedl vítečně! Byl statečný, protože dokud hrála kapela, byl neustále v kole“ přidal se do řeči František.

 

„Děvčat, jako maku na poli! To aby se jeden ulítal!“ naříkal král.

 

„Jen se nelituj, Tomáši! Když zvládneš panovat celé naší Zemi, tak zvládneš jednou za čas tančit, dokud hraje muzika“ přidala se do hovoru komorná s prachovkou v ruce.

 

„Ty ženský! To jsou ale dračice!“ mrkl na rozesmátého Františka.

 

Celé dopoledne vypravoval novinky, které se včera večer dozvěděl.

 

„Víte, že si nějaký pan Zvoneček otevřel dole ve vesnici perníkářství? Lidé jsou z jeho služeb nadmíru spokojeni“ vzpomněl si Tomáš.

 

„Ano, králi! Už jsem o něm několikrát zaslechl. Přišel k nám do království proto, že mu zemřela žena. Nemohl zůstat na místě, kde spolu prožili nejkrásnější roky života“ řekl františek.

 

„Prý tam nebydlí sám!?“ promluvila zvědavě Růženka.

 

„Odešla s ním i jeho dcera a stará maminka. Obě mu v perníkářství pomáhají“ odpověděl stařík.

 

„Byli včera na tancovačce? Rád bych je osobně přivítal v našem království“ podivil se Tomáš nad informovaností staříka.

 

„Určitě tam nebyli! Ani to děvče!“ dodal zamyšleně.

 

„Až půjdeme do vesnice, zajdeme do perníkářství. Teď už musím jít pracovat, nebo bych tu proseděl celý den“ pomalu odcházel do královské pracovny.

 

„Potřebuje s Tebou mluvit švadlenka Eliška, Tomáši!“ oznámil mu po obědě František.

 

„Ano! Ať vstoupí!“ přitakal mladý král.

 

„Dobrý den, Tomáši. Ráda bych se Tě zeptala, jaké šaty si přeješ nechat ušít na sobotní ples?“ řekla Eliška s krejčovským metrem v ruce.

 

„Je to nutné, Eliško? Vždyť mám spoustu šatů!“ bránil se mladý král s šibalským úsměvem.

 

„Myslím, že nemáš! Nosíš stále jedny a ty samé obleky a už je to na nich patřičně vidět“ odpověděla nekompromisně.

 

 

 

 

 

 

 

„Takže mě budeš zase trápit s krejčovským metrem a špendlíky?“ zavtipkoval.

 

„Přesně tak, můj králi! Odpoledne Tě očekáváme!“ pohrozila ukazováčkem pravé ruky a přitom ho obdařila milým úsměvem.

 

Mladý král sice přišel, ale nadšený z toho nebyl.

 

„Pojď dál, Tomášku! Jen pojď!“ vítala ho Eliška společně se třemi dalšími švadlenkami.

 

„Tak jsme koukaly, jak jsi byl na tancovačce v jednom kole!“ usmála se jedna z děvčat.

 

„Ani mi to nepřipomínejte! Doufám, že to nedopadne stejně i na zásnubním plese“ odpověděl vyděšeně.

 

„Rozpaž ruce, abych si mohla změřit tvoji hruď a pas, prosím!“ poprosila mladička švadlenka.

 

„Samozřejmě, krásná slečno! Tady se musí poslouchat, že dámy?“ prohodil.

 

„Děkuji! A teď si ještě vyber látku na šaty a pak už Tě nebudeme dál trápit“ ukázala směrem k dlouhému stolu, kde bylo nesčetně látek, až přecházel zrak. Jedna krásnější než druhá!

 

„Raději bych volil méně výraznou barvu“ bloudil očima a po chvilce nadšeně pronesl: „Á…..! To je ona! Chci tuhle tyrkysovou látku!“

 

„Máš dobrý vkus, Tomáši! Šaty z této látky Ti budou moc slušet!“ uznala nejstarší švadlenka Eliška.

 

Poté se s nimi rozloučil a šel si dokončit každodenní povinnosti spjaté s kralováním.

 

Nastalo pozdní sobotní odpoledne. Královský kočár byl připraven k odjezdu. Všichni vykukovali ze zámeckých oken, aby mladého krále alespoň zahlédli. Moc mu to slušelo! Než nastoupil do kočáru, zamával do všech stran, protože věděl, že na něho hledí ze všech koutů zvědavé oči.

 

Zanedlouho už vstupoval do královského sálu. Všichni pozvaní byli vlídně přijati. Princezna Klára seděla po boku svého otce. Pozorně si prohlížela každého nápadníka, který vkročil do sálu, aby jí žádný neunikl. Na plese bylo spoustu princezen, které přijely zkusit své štěstí. Člověk nikdy neví, kde na něho čeká!

 

Chůva Růženka pomalu přicupitala k Tomášovi a zezadu mu pošeptala: „Princezna Klára je moc hezká, že?“

 

 

 

 

 

 

 

„Ano! Také se mi líbí! Jenom jestli je ten její úsměv upřímný“ dodal.

 

„Nelamentuj a raději měj oči otevřené! Nekodrcali jsme se na ples pro nic za nic!“ loupla mu lehce do zad.

 

„Samozřejmě, Růženko! Co bych pro Tebe neudělal“ smál se pobaveně Tomáš.

 

Kapela vyhrávala jeden krásnější menuet za druhým. Princezna Klára měla oproti ostatním dámám výhodu, že ji musel provést každý přítomný princ či král. Konečně přišla řada i na našeho milovaného Tomáše.

 

„Jsem překvapen, jak krásnou dceru má král Antonín. Sluší Vám to, princezno Kláro“ polichotil jí.

 

„Díky za poklonu, králi! I já jsem překvapena zprávami o Vás“ spustila.

 

„Mohu vědět, jaké zprávy máte na mysli, princezno?“

 

„Ano! Jaký jste vytrvalý tanečník na sobotních tancovačkách v podzámčí“ odpověděla pobaveně.

 

„To snad není možné!“ kroutil nevěřícně hlavou.

 

„Můj otec je poctěn sousedit s panovníkem, jakým jste Vy. Víme, že jste poctivý a laskavý ke všem ve vašem království!“ řekla Klára.

 

„Jak Vás tak poslouchám, víte o mne vše, jestli se nemýlím!“ zavtipkoval Tomáš.

 

„Ano, víme úplně všechno! Chci, aby naše Země navždy zůstaly v přátelství a míru. Nic víc ode mne nečekejte, prosím“ stydlivě sklonila hlavu.

 

„Budete dobrou panovnicí, protože jste upřímná! Nikdy se nestyďte za pravdu, Kláro. Ta je vždy jenom jedna a ostatní jsou lži. Vážím si Vás, princezno“ uznal s velkou poklonou její klady.

 

Uchopil ji pravou ruku, lehce políbil a zašeptal: „Už se mnou neztrácejte čas, vzácná sousedko! Ať mou Zemi brzy navštívíte po boku svého manžela.“

 

Klára mu s velkým vděkem pohlédla do očí, stoupla si na špičky a obdařila ho polibkem na tvář. Poté už tančila s ostatními nápadníky.

 

Celou cestu domů Růženka vyzvídala, jako malá holka.

 

„Tak, kdy bude svatba, Tomášku? Princezna Klára Tě políbila jako jediného ze všech princů! Kde bude svatba? U nás nebo v jejich království?“ mlela jednu otázku za druhou.

 

„Žádná svatba nebude! Představ si, Růžo, že mi dala košem hned na začátku!“

 

„Cože! To snad není možné! Já tušila, že pojedeme zbytečně! Vždyť Ty se ani nesnažíš, Tomáši!“ lamentovala robustní dáma v letech.

 

 

 

 

 

Zato mladý král byl s výsledkem zásnubního plesu velice spokojen.

 

Celé nedělní dopoledne prospal. Přišel až k obědu.

 

„Hezký de, vespolek!“ pronesl, když vstoupil do místnosti.

 

Všichni netrpělivě očekávali novinky ze včerejšího plesu.

 

„Jak sis vedl s princeznou Klárou, Tomáši?“ promluvil František.

 

„Výborně, Františku! Dala mi košem hned na začátku“ odpověděl, jakoby se nic zvláštního nestalo.

 

Komorná neudržela potlačovaný smích a hlasitě nerozesmála.

 

„Promiň, králi!“ omluvila se mu.

 

„Nic se neděje! Takhle dopadl váš král! Ani nový šat ho nezachránil“ řekl s vážným výrazem v obličeji.

 

To už rozesmál všechny přítomné i starého přítele Františka.

 

„Snad Tě její odmítnutí nezranilo, Tomáši?“ zeptal se ustaraně.

 

„Nezranilo, Františku! Vždyť jsem statečný kluk a ne žádná bačkora!“ a po chvilce dodal: „Po celou dobu jsem si prohlížel všechny ty princezny a přemýšlel. Nechci dívku, která je nalíčená tak hodně, že se z ní div nepráší!“

 

Smích nebral konců, ještě když přidal to, že princezna Klára věděla o sobotní tancovačce!

 

Dny a týdny ubíhaly. Obloha neměla jediný tmavý mráček na obzoru a tak mladý král dostal toulavou.

 

„Odpoledne si vyjedeme do vesnice a navštívíme to nové perníkářství.“

 

„Dobře, králi! Dnes je krásný den. Nebudeme muset spěchat, protože máme vše hotové“uvítal stařík Tomášův nápad.

 

„Zajdu do štoly, aby nám připravili koně.“

 

„Díky, Františku“ přitakal mladý král.

 

Oblékl si raději obyčejnou košili, aby nepůsobil moc nastrojeně. Vzal s sebou plný košík cukrovinek, aby je mohl rozdělit dětem po cestě. Ty nejmenší stihl povozit na koni a ostatním slíbil projížďku zase příště. Samozřejmě, že neodolali a zavítali do hospůdky. Ona totiž paní Kubešová měla tu nejlepší kulajdu na světě. Tomáš její polévky miloval. Museli však zanechat dlouhého klábosení, aby jim v perníkářství nezavřeli přímo před nosem.

 

Jakmile vzali za kliku u malého obchůdku, nade dveřmi zacinkal zvonek.

 

„Dobré odpoledne“ uvítala je vřele mladičká dívka.

 

 

 

 

 

Král na ni pohlédl a na chvilku oněměl.

 

„Krásný den! Děkujeme za vlídné přivítání, dívenko“ odpověděl stařík, když se Tomáš k ničemu neměl.

 

„Dobrý den!“ konečně alespoň slušně pozdravil.

 

„Račte si vybrat, pánové! Pokud budete mít přání, ráda Vás obsloužím. Nyní Vás už nebudu rušit.“

 

„Děkujeme! Nejdříve se tu trošku porozhlédneme“ dodal František bez čekání, protože takhle zamlklého krále ještě nezažil.

 

„Vítáme Vás, vzácní pánové!“ vyšel z vedlejší místnosti pan Zvoneček.

 

Mladý král hned přistoupil k pultu, aby představil sebe i přítele Františka. Panu Zvonečkovi se málem podlomila kolena a mladičká dívka zase vytřeštila oči.

 

„V mé Zemi je zvykem, že si přeji poznat všechny, kteří si vyberou naše království za svůj domov. Doufám, že se Vám u nás bude spokojeně žít!“ promluvil mladý král.

 

„Nemohu uvěřit vlastním očím ani uším, přestože nám o Vás lidé hodně vyprávěli a jen v tom nejlepším světle! Nevěřil jsem tomu, že byste nás navštívil osobně!“ koktal dívky otec.

 

„Náš král vyrůstal jak v zámeckých komnatách, tak i tady v podzámčí! Proto naše Země rozkvétá do krásy a blahobytu!“ vysvětlil stařík.

 

„Bůh Vám žehnej, králi! I této celé Zemi!“ dodal pan zvoneček.

 

„Děkujeme, pane! Ať jste tu šťastni a daří se Vám ve vašem voňavém obchůdku“ popřál Tomáš oběma.

 

„Aničko!“ pohlédl na svoji dceru a dodal: „Dej pánům vybrat z těch nejhezčích perníčků, které tu máme!“

 

„Ano, tatínku“ vklouzla do zadní místnosti a přinesla košík s krásně zdobenými perníčky.

 

Naskládala jeden vedle druhého, aby si mohli vybrat.

 

„Abych byl upřímný, nemohu si vybrat žádný z nich!“ přiznal Tomáš a po chvilce dodal: „Protože se mi líbí všechny!“

 

„Bude nám velkou ctí, když Vám je budeme moci darovat, náš králi!“ pronesl upřímně pan domu.

 

„Dobře! Moc děkujeme! Avšak dlužníkem nezůstanu dlouho!“ pousmál se šibalsky na mladičkou dívku.

 

 

 

 

 

V ten moment měla líčka červená, jako rozpálenou pekařskou pec.

 

Cestou na zámek se mladý král neustále v duchu opakoval dívčino jméno, dokud ho nevyrušila Františkova zvědavá otázka: „Snad ses nezakoukal do té dívky, Tomáši? V tom obchůdku jsem Tě nepoznával, přestože Tě znám od malinka!“

 

„Ještě nikdy se mi nestalo, abych při pohledu na dívku, ztratil hlavu. Srdce se mi rozbušilo a já o ní chtěl všechno vědět“ svěřil se mladý král.

 

„Tak ses nám přeci jenom zamiloval“ oživl stařík.

 

„Jen doufám, že to už zítra ráno nebude vědět princezna Klára!“ zašpásoval Tomáš a v tu chvíli se oba pustili do smíchu.

 

Medové srdíčka s marcipánovým zdobením sklidila velkou chválu po celém zámku. Všem se nejen líbila, ale také výtečně chutnala. Tomáš si jedno srdíčko nechal pro sebe na první setkání s krásnou dívkou.

 

Neuběhl ani týden a mladý král byl jako na trní!

 

„Potřebuji zajít do vesnice. Mám tam velký dluh!“ řekl při obědě.

 

„Snad nehoří! Vždyť Ti zaskočí!“ napomenula ho Růža, jako by byl ten malý chlapec, kterého krmila na klíně.

 

„Nemám čas, Růženko! Měl jsem tam být už včera“ vyhrkl ze sebe.

 

František pokývl na souhlas s kamennou tváří.

 

Za hodinku už stál ve dveřích voňavého obchůdku s malovanými perníčky.

 

„Bůh s Vámi, mladíku!“ pozdravila ho a vřele přivítala stařenka.

 

„Dobrý den“ odpověděl zklamaně Tomáš.

 

„Pročpak jste se zalekl, pane? Cožpak vypadám jako klekánice?“

 

„Promiňte, paní! Čekal jsem tu Aničku. Přišel jsem si vyrovnat dluh…“

 

„Ách, tak! Že mě to zrovinka nenapadlo!“ podivila se sama nad sebou.

 

„Mějte chvilku strpení, prosím! Hned ji zavolám. Zdobí vedle perníčky“ odcházela pomalým krokem z obchůdku. Za dveřmi uslyšel stařenky hlas: „Aničko! Aničko! Máš tady návštěvu!“

 

Klapoty střevíčku prozrazovaly, že se dívka blížila. Otevřela dveře a zrovinka zalapala po dechu.

 

„Pane králi!“

 

„Hezký den, Aničko! Doufám, že jsem Tě moc nevylekal?“

 

„Ne, pane! Spíše, překvapil“ odpověděla.

 

 

 

 

 

„Mé jméno je Tomáš. Tak mi tu ostatně říkají i malé děti“ zdůraznil.

 

„Dobře! Kdybych se náhodou někdy spletla, odpustíte mi?“

 

„Samozřejmě, slečno!“

 

„Čímpak můžeme mladému pánovi posloužit?“ vracela se Aničky babička.

 

„Babičko! Toto je náš pan král! Jmenuje se Tomáš. Víš, jak jsme Ti o něm s tatínkem vyprávěli!“ představila je navzájem dívka.

 

¨“Omlouvám se, králi!“ Já nevěděla, že…“ bědovala stařenka.

 

„Nemáte se zač omlouvat, paní! Na čele to naštěstí nepsané nemám“ usmál se na ni.

 

„Páni! Vy jste ale dobrák od kosti, králi! Bůh Vám žehnej, ať nesejdete z cesty“ pochvaloval si Aničky babička.

 

„Přemýšlel jsem, čím bych Ti tak udělal radost, ale vůbec nic mě nenapadlo. Nevím, co máš ráda nebo co se Ti líbí!“ zalamentoval mladý král.

 

„Jsi moc milý, králi. Perníčky jsme Ti darovali bez jakékoliv odplaty, přeci!“ bránila se dívka.

 

„Já vím, Aničko! Přesto jsem vymyslel, že bych Tě alespoň mohl pozvat na zmrzliny!“ mrknul na ni.

 

Ta s velkou radostí přikývla a prosebně pohlédla na babičku, aby mohla na chvilku odskočit od práce.

 

„Tak už běžte! Zvládnu to tu sama. Vždyť zítra je také den, tak perníčky dozdobíš hned po snídani“řekla stařenka.

 

O kousek dál stál prodavač s točenou zmrzlinou. Anička si přála jahodovou a Tomáš čokoládovou. Pak se šli projít na louku, kde se jen tak procházeli a povídali si. Mladý král pozorně naslouchal, aby se o ní dozvěděl co nejvíce. Odpoledne jim uběhlo rychle a tak se rozloučili a pospíchali každý sám domů. Od té doby si každý den Tomáš zaběhnul alespoň na hodinku do podzámčí za Aničkou. Ta byla jako na trní, dokud král nevzal za kliku u jejich obchůdku. Přestože věrný přítel František věděl všechno, neprozradil nikomu ani slovo. Všem na zámku začalo být Tomášovo chování velmi podezřelé.

 

Jednoho ráno přišla komorná do pokoje a po očku pozorovala krále. Přitom se snažila stírat prach, ale nějak ji to nešlo.

 

„Copak máš na srdci, Rózičko?“ pohlédl na ni šibalsky.

 

„Nic, králi! Soustředím se na to, abys tu neměl ani jediné smítko prachu“

 

 

 

 

 

výmluvně odpověděla.

 

„Neřekl bych! Něco tě trápí, Rózi!“

 

Už déle nevydržela ten jeho upřený pohled do jejich očí a promluvila: „Poslední dobou se chováš nějak zvláštně, Tomášku!“

 

„A je to tady! Ženské jsou zvědavé, jako opice! On mi to František vždycky říkal!“

 

„Tak co se děje, sakra?“

 

„Nemusíte se o ně bát. Jen jsem si vzal vaše věčná kázání k srdci! Proto se snažím tolik nepracovat“ odpověděl mazaně.

 

Rózička si nahlas oddychla a náhle měla na spěch. Potřebovala to za tepla rozhlásit Růžence, ta zase Elišce a tak to pokračovalo dál.

 

Avšak chůvě Růžence taková odpověď nestačila. Něco jí prostě nehrálo!

 

„Však on se prozradí“ štěbetala v hloučku zvědavých bab.

 

„Určitě je v tom ženská! Jinak by s ním nehnul, ani pár zapřažených volů“ dodala rozhodně pradlenka Adéla.

 

„Máš pravdu, Adélo! Kápla jsi na to! Je v tom určitě ženská!“ louskla prsty Róza.

 

Zato mladý král měl úplně jiné starosti. Seděl s Aničkou v malé místnosti, kde zdobila perníčky.

 

„Ten je ale krásný, Aničko! Jeden hezčí než druhý! Jako kdybys je malovala svým srdcem“ pochvaloval ji Tomáš.

 

„Škoda, že nemáš srdce z perníku! Ozdobila bych Ti ho“ zašpásovala.

 

„Jsem rád, že nemám srdce z perníku, protože by Ti za čas ztvrdlo na kámen, přestože by bylo krásně pomalované“ odpověděl mladý král.

 

Tatínek s babičkou brzy poznali, že je jejich Anička zamilovaná až po uši. Babička byla spokojena, protože si vždy přála pro svoji jedinou vnučku hodného chlapce. Nepomyslili však ani ve snu, že by to mohl být král! Tatínek váhal a dokonce se začal o Aničku bát. Proto pozval mladého krále do hospůdky na kus řeči. V hospůdce sedělo pár mladých chlapců, které ho hlasitě přivítalo. Nejdříve poklábosili všichni u jednoho stolu a poté si pan Zvoneček s králem odsedli.

 

„Vím, že máš zlaté srdce, králi! Ale nepleť moji dceři hlavu, prosím! Ty jsi vladař a ona obyčejná dívka z perníkařství! Slíbil jsem její matce, že se o ni dobře postarám“ započal rozhovor mezi čtyřma očima.

 

 

 

 

 

„Myslíte si, že bych za Aničkou chodil jen tak pro zábavu, pane Zvoneček? Zamiloval jsem se do ní hned, jak jsem ji poprvé spatřil ve vašem obchůdku. Ještě nikdy se mi nic podobného nestalo!“ vysvětloval upřímně Tomáš.

 

„Já Ti přesto všechno Aničku nedám, králi! Patří do podzámčí! Tak to zůstane!“ upozornil ho.

 

„Udělám cokoliv, abych Vám dokázal, že o vaši dceru upřímně stojím!“

 

„Anička se provdá za muže k ní rovnému! Je mi líto, Tomáši!“ řekl rozhodně.

 

Mladý král se vrátil do své pracovny, jako kdyby ztratil po cestě duši. František ho zahlédl a hned přiběhl za ním. Ten mu vše povyprávěl.

 

„Co na to říká Anička, Tomáši?“ zeptal se ho František.

 

„Ta o našem rozhovoru nemá tušení!“

 

„Mluvil jsi s její babičkou? Má stejný názor jako pan Zvoneček?“

 

„Já nevím, příteli“ odpověděl zhrouceně.

 

„Tak nevěš hlavu, Tomáši! Nic není ztracené! Zítra zajdeš za babičkou a pak se uvidí“ poradil mu moudrý stařík.

 

„Dobrá! Zkusím promluvit ještě s ní. Doufám, že….“

 

„Netrap se, králi. Běž si raději odpočinout!“ skočil mu do řeči František a poté odešel z pracovny.

 

Druhý den se vydal do podzámčí, aniž by přišel ke snídani. Věděl, že pan Zvoneček brzy z rána rozváží objednané perníčky po chalupách.

 

„To je nám ale návštěva! Takhle po ránu!“ divila se babička.

 

„Dobré jitro, babičko! Měla byste na mne chvilinku čas, prosím? Potřeboval bych s Vámi nutně mluvit“ prosil pohledem utrápený král.

 

„Tušila jsem, že se tu objevíš!“ usmívala se stařenka a zvolala do vedlejší místnosti: „Aničko, pojď na chvilku do obchůdku, prosím.“

 

„Ano, babičko! Jen domaluji růžičku a hned přiběhnu!“ ozval se dívčin hlas.

 

„Dobré ráno, Tomáši! Dostal jsi snad chuť na perníkovou snídani?“ zírala na něho udiveně.

 

„Krásné ráno, Aničko! Přišel jsem navštívit tvoji babičku“ odpověděl.

 

„Tak to Vás nebudu rušit! Doufám jen, že teplý čaj s perníčkem neodmítneš!“

 

„Jak bych mohl, Aničko! Ještě jsem nesnídal! Rád to u Vás napravím!“ přikývl na souhlas.

 

Anička vesele vklouzla zpět do vedlejší místnosti a připravila mu voňavou

 

 

 

 

 

snídani. Poté oba vyzvala k prostřenému stolu a sama odešla do obchůdku.

 

„Vím, proč jsi přišel, Tomáši!“ usmála se na něho stařenka a pokračovala: „Aničky otec je tvrdohlavý a paličatý. Žije pouze pro svoji dceru.“

 

„Mám vůbec nějakou naději, babičko?“

 

„Určitě, králi! Řeknu Ti takové jedno rodinné tajemství! Když se Anička narodila, rodiče nad její kolébkou pronesli, že ten, kdo bude chtít srdce jejich dcerky, bude muset upéct srdíčko z perníku na důkaz lásky.“

 

„Vždyť to nic není, babičko! Já si představoval, kdoví co….“ oddychl si král.

 

„Musíš ho sám upéct i ozdobit, Tomáši!“ upozornila ho a dodala: „To není jen tak!“

 

Tomáš vstal ze židle, poděkoval babičce za důležitou zprávu a ještě se zašel rozloučit s Aničkou a poděkovat jí za sladkou snídani. Potom už pospíchal domů.

 

Jakmile se objevil na zámeckém dvoře, vykutálená chůva mu byla v patách.

 

„Tak sis zařídil, co jsi potřeboval, Tomášku?“

 

„Ano, Růženko!“ usmíval se mladý král.

 

Chůva si stoupla tak blízko něho, že ucítila sladkou vůní perníčku. Hned jí došlo, kam každý den tak rychle pospíchá. Prozradila ho vůně!

 

„Copak má znamenat ten výraz ve tvém obličeji, Růžo?“

 

„Nic důležitého! Jen mi konečně došlo, za kterou dívkou chodíš, Tomášku!“ pronesla hrdě s rukama v bok.

 

„Mohu se Tě zeptat, o kterou dívku se tedy jedná?“ smál se.

 

„Samozřejmě, můj milý! Vůně Tě prozradila. Je to ta nová dívka z perníkářství!“

 

Odpoledne už nebylo človíčka, který by nevěděl o Aničce Zvonečkové. Tomáš s Františkem jen tiše pozorovali z okna královské pracovny, jak je celý zámek vzhůru nohama.

 

Na druhý den si král hned po snídani splnil své neodkladné povinnosti a po obědě si to namířil rovnou za panem Zvonečkem.

 

„Dobrý den, pane“ pozdravil ho mladý král.

 

„Hezký den, Tomáši! Copak Tě k nám přivádí? Dostal jsi chuť na medové perníčky?“ spustil Aničky tatínek.

 

„Ne, pane! Přišel jsem Vám říci, že splním cokoliv, než přijdu požádat o ruku vaši dcery.“

 

 

 

 

 

„Zhurta to bereš, králi! Ale tak dobře!“ rozmyslel se pan Zvoneček.

 

V tom do obchůdku vstoupila Anička s babičkou. Vracely se od zelináře Toníka. Pozdravili se navzájem a tatínek poprosil Aničku, aby dala na dveře cedulku DNES ZAVŘENO. Ta nechápala, co se děje. Zato babička se spokojeně usmívala. Tatínek ještě nikdy nezavřel dříve, než v danou hodinu.

 

Všichni se posadili ke stolu a pan Zvoneček spustil: „Tady mladý král přišel splnit úkol, aby Tě mohl požádat o ruku, dcero! Přišel mi dokázat, že o Tebe stojí!“

 

Aničce zčervenala líčka, že dokonce nemohla Tomášovi pohlédnout do očí.

 

„Upečeš pro mou dceru perníkové srdce! To bude tvým úkolem, králi! Nejprve si připravíš medové těsto, poté ho upečeš a samozřejmě ozdobíš!“ vyřkl pantáta.

 

„Ano, pane Zvoneček. Zkusím to a doufám, že se mi to podaří. Nikdy jsem perníčky nepekl“ znejistěl král.

 

„Neboj se, Tomáši! My Ti s Aničkou poradíme. Pak úkol hravě zvládneš“ povzbudila ho stařenka.

 

„Myslíš, že to dokážu, Aničko?“ zeptal se jí nejistě.

 

„Samozřejmě, Tomáši! Dokážeš všechno, pro co se rozhodneš!“

 

Odcházel spokojeně. Přesto měl plnou hlavu toho, jak se připravuje perníkové těsto.

 

Na zámku všichni netrpělivě očekávali jeho příchod.

 

„Jaký úkol jsi dostal od pana Zvonečka?“ slyšel ze všech stran.

 

„Musím jeho dceři upéct perníkové srdce!“ odpověděl.

 

„Vždyť na tom nic není, Tomáši!“ vykřikla s radostí Lída.

 

„Tobě se to řekne, když jsi nejlepší cukrářkou široko daleko!“ zalamentoval král.

 

„Myslím, že to není tak hrozné, Tomáši! Prostě se to naučíš! Vždyť tu máš tolik pomocnic!“ promluvil za všechny přítel František.

 

„Kdy ho máš přinést upečené?“ otázala se Adéla.

 

„Mám tolik času, kolik bude potřeba!“ odpověděl Tomáš.

 

„V tom případě není žádný problém!“ zavýskla si chůva.

 

„Jen potřebujeme recept od pana Zvonečka! Pak už vše půjde samo“ upozornila Lída.

 

„Dobrá! Zítra ráno zajdu pro recept a zrovna poprosím Aničku s babičkou, aby mne následovali na zámek“ řekl a všem poděkoval za jejich pomoc a ochotu.

 

 

 

 

 

Pan Zvoneček každé sobotní ráno zametal před domem. Když uviděl přicházet Tomáše, už z dálky se na něho usmíval. Hned ho pozval na bílou kávu a samozřejmě voňavý perník. Král požádal pana domu, aby pustil Aničku s babičkou na zámek do nedělního odpoledne, aby se mohl naučit upéct perníkové srdíčko. Pan Zvoneček souhlasil a za hodinu už vypravoval obě dvě na cestu. Mladý král měl totiž naspěch.

 

„Zapomněli jsme recept, babičko!“ zhrozil se Tomáš, když už stáli před zámeckou branou.

 

„Recept máme s Aničkou v hlavě, králi!“ odpověděla pobaveně stařenka.

 

Stihli projít celý zámek a se všemi přítomnými se pozdravit. Anička udělala na zdejší ženy velmi dobrý dojem. Dokonce si už šuškaly, jak jim to spolu sluší!

 

Slavnostně poobědovali a poté už jejich kroky vedly do královské kuchyně.

 

Kuchařka Lída čekala u dveří, aby je důkladně provedla celou velikou místností. Ukázala jim, kde co najdou! Tomáš byl ze začátku zmatený, ale když pohlédl Aničce do očí, uklidnil se. Babička se na chvilku zastavila a popřemýšlela: „Nejlepší pro krále bude, když si dané množství naměří podle hrnečku, viďte Liduško?“

 

„Ano! My už to máme v oku, ale jemu to pomůže!“ mrkla na mladého krále robustní žena.

 

Nejprve udělala těsto Anička a pak ji následoval mladý král. Samozřejmě za přítomnosti snad všech ženských na zámku. Dokonce nechyběly švadlenky ani pradlenky! Všichni se přišly podívat a také se příjemně pobavit na úkor krále.

 

Tomáš byl nervózní, protože měl okolo sebe tolika bab, jako když byl na tancovačce. Párkrát se mu těsto nepovedlo. Buď bylo moc tuhé, nebo zase řídké. Chvílemi měl pocit, že těsto nemá tu správnou chuť. Jak si ho neustále zkoušel, začal tomu přicházet na kloub. Pohltila ho vlna radosti, když se konečně dopracoval k podobnému těsto, jako měla Anička. Poté přišla na řadu trouba. Jedno spálil, druhé zase pro změnu nedopekl. Pak už si dal větší pozor a to poslední srdíčko bylo krásně dozlatova upečené. Ženský se smály, až se za břicha popadaly. Byl celý od mouky, jako kdyby pekl pro všechny v království! Tomáš věděl, že to nemyslí ani jedna z nich ve zlém. Všechny mu pomáhaly, jak jen mohly.

 

 

 

 

 

 

 

V neděli začal stejný perníkový kolotoč, s tím, že si už mladý král poradil se vším sám! Zadělal na těsto, a když náhodou na nějakou maličkost zapomněl, banda ženských se hned ozvala na celou královskou kuchyň. Také už nebyl tolik upatlaný od mouky a medu. Když vytáhl z trouby upečené perníčky pěkně dozlatova, oddychl si. Posadil se ke stolu a na chvilku si musel odpočinout.

 

„Ještě mi zbývá poslední věc! Ozdobit je!“ postěžoval si mladý král.

 

„To už ponechej na svém srdci, Tomáši!“ pošeptala mu Eliška a pohladila ho po vlasech.

 

Královská kuchyně byla vzhůru nohama, když dokončil perníková srdíčka. Dokážete si představit, když se na unaveného krále vrhlo tolika ženských a začaly s ním tančit mezi troubami a dlouhými stoly? To byla tancovačka!

 

K večeru vyprovodil babičku s Aničkou domů a vzkázal panu Zvonečkovi, že zítra v podvečer přijde splnit svůj úkol. Po celou noc si stále dokola opakoval recept, jako perníkovou básničku. Ještě ráno si přišel zadělat těsto do královské kuchyně.

 

„Doufám, že na nic nezapomenu!“ lamentoval nervózně.

 

„Upečeš to nejkrásnější srdce, protože bude dělané z lásky, Tomášku!“ povzbudila ho Lída.

 

„Raději si to zkusím ještě jednou! Co kdyby….“

 

„Žádné kdyby…! Už z té kuchyně odejdi!“ vyprovodila ho a popřála mu hodně štěstí.

 

Pátá hodina se blížila. Tomáš přicházel k obchůdku. Pan Zvoneček zrovna vyšel na zápraží, aby uklidil vystavené srdíčko, kdyby náhodou pršelo. Nastal čas, kdy měl samotný král upéct perníkové srdíčko před zraky Aničky tatínka.

 

Pan domu připravil pohodlné sezení a nalil si šálek voňavé kávy. Anička připravila na stůl ingredience, o které Tomáš požádal. Babička vybrala hrneček podobné velikosti, jako měli na zámku a podala mu ho.

 

Teď už záleželo pouze na Tomášovi. Tatínek ho pečlivě pozoroval.

 

Perníkové těsto bylo připraveno bez jediného zaváhání. Král uchopil to největší vykrajovátko ve tvaru srdce. Opatrně srdce položil na pekáč a dal ho péct. Neustále otevíral pec, aby ho nepřipálil. Když bylo konečně správně upečené, nechal ho vychladnout na dřevěné podložce. Celá místnost byla v mžiku

 

 

 

 

 

 

 

provoněna. Nastala chvíle na poslední krok. Tomáš se posadil a dal si ho před sebe. Náhle si uvědomil, že nikdy nemůže ozdobit srdíčko tak hezky, jako Zvonečkova rodina. Pak si vzpomněl na kuchtičky slova, ať nechá malovat své srdce.

 

Z čista jasna ho olemoval drobnými kytičkami a doprostřed napsal PRO MOJI ANIČKU Z LÁSKY.

 

Pan Zvoneček ihned ocenil jeho práci a babička měla slzičky na krajíčku.

 

„Moc rád Ti dám svoji jedinou dceru za ženu, králi. Dokázal jsi mi, jak moc o naši Aničku stojíš. Buďte spolu šťastni!“ požehnal jim tatínek.

 

Anička samou radostí vklouzla mladému králi do náručí.

 

„Ještě moment!“ zatvářil se přísně pan Zvoneček a poté dodal: „Šetřil jsi s medem, Tomáši!“

 

Brzy se konala svatba, na které nechyběla ani princezna Klára se svým vyvoleným, stejně tak i perníková srdíčka od babičky a pana Zvonečka. Celá Země oslavovala novou královnu.

 

A tak můžeme skončit tento voňavý příběh o králi, který upekl perníkové srdce z lásky ke své Aničce!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru