Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 455 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Únos
datum / id23.08.2021 / 523272Vytisknout |
autorBiskup z Bath a Wells
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno124x
počet tipů3
v oblíbených0x
Únos

Krátím si čas koukáním z okna na paneláky (ten můj je šedivý a má třicet pater). Na kruhovém objezdu rotují auta okolo žluté mešity s modrou kopulí. Venku začíná padat tma, z níž se vynořuje skupinka zahalených žen, které se vrací domů s večeří. Některé tlačí káru místo koně nebo osla. Troubí na ně bezzubí šoféři rozštěkaných aut. Nevím, jestli právě nevytrubují svoji manželku, za nikáb se schová ledacos.

Přes tlustá skla okna není nic slyšet, vše se odehrává jako němý film. Kdybych byl bohem nebo umanutým režisérem, přeskládal bych figurky města tak, aby netrpěly neustálým strachem. Naštěstí se se ode mě nic nečeká, pouze plout v davu, co jsem si vytvořil v hlavě.

Drnčící zvonek mě vrací zpátky do reality. Sjedu dolů výtahem, který se vždycky rozhoupe tak, že mám chuť vystoupit. U vchodových dveří už na mě čeká poslíček s pizzou.

Povím vám jeho příběh, byť jsem ho nikdy neviděl. Jmenuje se Ahmad. Abdul. Farid. Nebo Hasan. Ale jméno nehraje roli. Hasanů jsou tisíce (prý pizzu rozváží i jedna žena, ale to si vůbec nedokážu představit) a jejich osudy jsou si podobné jako vejce vejci. Hasan denně nasazuje krk na mopedu, aby uživil rodinu včetně sestry a jejího manžela. Musí se zdaleka vyhýbat vládním budovám a mostům. Když bouchne bomba, otočí se a jede jinudy. Nebo to vzdá a vrátí se. Občas si ho vezmou do parády hlídkující vojáci – co kdyby místo pizzy vezl bombu?

Dávám mu peníze bokem. Když se ukloní, udělá mi to dobře. Mně peníze chybět nebudou a jeho rodina z nich bude žít dva týdny. Uvelebím se na gauči a pustím si kabelovku.

 

Rozloučím se s Johnem. Popřeju mu hezké odpoledne, protože se to očekává. Ani nevím, jak se ten kluk z ochranky jmenuje doopravdy, a upřímně řečeno je mi to fuk.

Vyjdu z velvyslanectví a namířím si to k Burger Kingu, aniž bych opustil bývalou zelenou zónu zřízenou po roce 2003, které dominují památky, zahraniční zastupitelství, ambasády, rychlá občerstvení a vojáci. Rakety občas dopadají i sem, ale pořád se jedná o nejbezpečnější část Bagdádu. Zkuste si vyjít mimo zónu! Třeba na šíitské předměstí, kde každý druhý touží po tom projevit svůj světonázor tím, že se odpálí nebo hodí granát do tržiště plného lidí nebo napěchuje dodávky výbušninou a odbouchne je při náboženském svátku. Pak zřejmě onanuje nad tím, jak sanitky nestíhají odvážet raněné.

Sednu si ven (zas je vedro k padnutí). Začnu se ládovat cibulovými kroužky. Vymačkám si na hranolky kečup s majolkou a vrhnu se na dvoupatrový hamburger. Napiju se koly. Unylý zápach fast foodu je nezaměnitelný. Zrovna tak bych mohl sedět v Praze a přemýšlet o zdánlivých banalitách, jako kam si zajdu na pivo nebo kdy mi pojede poslední metro. Musím se tomu smát. V kulisách vraždících bomb nejhoršího místa k žití na světě podle žebříčku kvality života se vám jeví banality jako balzám na duši.

Ptáte se, jak jsem se ocitl v Bagdádu? Na začátku byla moje touha přesvědčit rodiče, že nejsem úplný budižkničemu. Přihlásil jsem se na ministerstvo zahraničí do Odboru států Asie a Pacifiku jako výpomoc pro archivaci. Závistivě jsem míjel salónky, v nichž se debatovalo o strategických záležitostech nad kávou a chlebíčkem. Měl jsem dost času, abych si veškeré spisy prostudoval, než jsem je odvezl do archivu.

Po půl roce mě přijali na pozici účetního. Bylo to pracovní místo, které po roce pokračovalo vycestováním na české velvyslanectví v Bagdádu. Nebránil jsem se tomu, někde člověk začít musí.  

 

Míjím checkpoint, u nějž postávají dva po zuby ozbrojení vojáci, a pokračuju dál směrem k domovu, jenž je obýván výlučně Evropany, kterým zavedli internet a televizi, protože by bez toho neusnuli.

Předjíždí mě černá dodávka, na chodník si tu nikdo nehraje. Čekal bych, že šofér dupne na plyn a zahalí mě do oblaku kouře. Dodávka však zastavuje. Že by si to se mnou chtěl vyříkat? Ale bude se muset pochlapit s angličtinou, v arabštině to nezvládnu. Z posuvných dveří vyskáčou dva zarostlí mladíci. Jeden na mě namíří samopal a druhý mě popadne za paži a dostrká do dodávky. Další mi přetáhne pytel přes hlavu. Vše se odehraje tak rychle, že nestačím ani hlesnout.

Jak dlouho jedeme, netuším. Po několika hodinách přemáhání požádám o zastavení. Odpovědí je mi zahuhlání, z něhož nepochytím ani slovo. V tu chvíli rezignuju. Po stehnech ucítím moč, jak mi stéká do lakýrek.

Někdo mi dá pěstí do nosu, až uvidím hvězdičky: Once more, you pig, and we will cut your head off!“ S angličtinou se pochlapil. Pochopil jsem, než dojdeme někam do hor, kde mě zastřelí, pauzy dělat nebudeme.  

Další dny trávím zavřený v chatrči.

Jídlo mi nosí únosce se samopalem, který si mě zvěční mobilem. Dá se jíst, jsou to hlavně placky. Mám je dvakrát denně. Moje špinavé potřeby vyřešili kyblíkem. Jediným společníkem je mi kohout, který pobíhá po dvorku a zvesela kokrhá. Říkám si, kdo z nás dvou přijde na řadu jako první.

Když náhle zaskřípají dveře, nadskočím strachy. Ještě není čas jídla.

Únosce přichází s hranatou televizí Sony a táhne za sebou kabel. Těžko říct, kde bere elektřinu. Hlavní je, že se netváří zle. Snažím se mu namalovat úsměv na tvář tím, že se ukloním. Jenom si odplivne a posadí se na moji židli. Zůstanu stát vedle něj jako dítě na hanbě.

„Look! vyzve mě.

Poznávám vysílání Al-Džazíry. Něčemu rozumím, ale celek mi uniká. Pak spatřím svoji fotku. Žádají o výkupné.

Když odejde, sednu si na židli a dám si nohu přes nohu. Úplně to vidím. Vláda zaplatí výkupné a já se vrátím do Prahy vládním speciálem. Vystoupím z letadla. Pomalu sejdu schody. Rodiče budou ronit slzy jako želvy. Kamery pojedou naplno.

Bude to návrat hrdiny se vším všudy.

 

Dny plynou jeden jako druhý. Oknem koukám na prázdný dvorek a chátrající plechový plot. Můj jediný společník padl za polévku. Jídlo mi podávají už jen škvírou ve dveřích, aby sem nemuseli chodit. Nevím, kolik uplynulo měsíců či let ode dne, kdy mě odvlekli z Bagdádu. Měl jsem si dělat čárky na zeď. Snažil jsem se doptat přes zavřené dveře, kolikátého je. Vždy bez odpovědi.

Nevadí mi, že jsem zavřený v jedné místnosti. Kdybych tu měl lepší jídlo, televizi, internet, mohl se jednou dvakrát za den projít nebo si jít zaplavat, a hlavně kdybych věděl, kdy mě pustí, nestěžoval bych si. Asi si ťukáte na čelo, ale sám sebe se stejně nezbavím, ať už budu kdekoliv. Nemám domov, kam bych se vrátil. Vzpomínám na Prahu a na klid, s nímž jsem si nevěděl rady. Mohl jsem chodit na procházky a do kina, místo toho jsem vysedával doma. Nikam mě to netáhlo. Když jsem se vracel z práce, pokaždé jsem se plížil kolem domů v naší ulici a připadal si jako stín.

Těšil jsem se na slávu, ale armádní speciál zůstal v hangáru. Jestli mám umřít, umřu tady. Jen ať mi neřežou hlavu, to by se máma zbláznila. Jako bych slyšel tátův hlas: „Neměl jsi tam jezdit, říkali jsme ti to.“ Myslí na mě vůbec někdy? Nebo jim stačí ke štěstí to, že jsem pravděpodobně naživu?

Poprvé mi ublížili na základce. Dva spolužáci mi nacpali hlavu do záchodové mísy s tím, že se konečně umeju. Myl jsem se dvakrát denně, ale to nikoho nezajímalo. Byl jsem pro ně jen zábava, živý terč a účinný lék proti nudě. Dlouho jsem pak brečel. Když jsem dorazil domů, vrhl se na mě otec s řemenem. Nabyl jsem dojmu, že si za to můžu sám. Jakmile ti ublíží, je to tvoje vina. Když ti zničí oblečení, kup si nové! 

 

Projedu kartu turniketem, který mě pouští do budovy. John mě zdraví jako první. Spokojeně mu pokynu rukou a pokračuju dál k výtahu. Přicházím na recepci, kterou uspořádali kvůli klukovi, co tlačil po chodbách ministerstva vozík. Kvůli nule, která nikdy neměla štěstí. Uvědomuju si, že se budu muset usmívat, s každým prohodit pár slov, i když mi to není po chuti. Jenže copak se hrdina může tvářit kysele?

Přivítá mě Jeho excelence s houfem svých nohsledů: „Vy jste nám ale nahnal strach.“

„Pouze jsem…“

„Jste vskutku obdivuhodný člověk,“ přeruší mě velvyslanec a obejme mě. „Ukojte moji zvědavost a povězte mi, co vás v tom pekle drželo nad vodou, než vás únosci propustili?“

Koukal jsem se z okna na dvorek, na plot a poušť, napadne mě. Hlavu jsem měl prázdnou a čistou jako první sníh. Jenže to není odpověď, kterou chtějí slyšet. Očekávají příběh, který je rozpláče i pobaví a který budou moct předávat dál.

„Říkal jsem si, že mě nesmí zlomit, protože pokud ztratí respekt, zabijí mě. Každý z těch 2 374 dní, co mě věznili, jsem si připomínal, odkud pocházím. Vzpomínal jsem na rodiče, na holky v minisukních, které se netváří jako strašák na poli, a na pivo s pěnou.“

Několik lidí začne tleskat a postupně se k nim přidávají další. Ukláním se do všech stran. Chci si tuhle chvíli vrýt hluboko do mozku.

Projedu kartu turniketem, který zapípá a kartu mi odmítne.

„Kde najdu Johna?“ zeptám se ochranky.

„Jakého Johna?“ zpraží mě hromotluk v přiléhavé košili.

„Dělal tady.“

„Okamžitě vypadni, obejdo!“

Vypochoduju ven jako opařený. Vymazali mě z databáze. Přestal jsem pro ně existovat. Bude ještě někdo věřit, že jsem to já?

Blížím se k paneláku, v němž jsem strávil dva šedivé roky, než mě unesli. Předpokládám, že se ani nedostanu dovnitř. Ale zkusit to musím, na ulici spát nemůžu. Jak se budu živit, jestli mě nevezmou zpátky na velvyslanectví, netuším.

První, co mě napadne, je, že se stanu prvním cizincem, který kdy v Bagdádu rozvážel pizzu. Určitě o mně budou psát noviny po celém světě, než mi někdo hodí bombu pod moped.




Názory čtenářů (Skrýt smazané)

24.08.2021 15:00:40dát kritice tipBiskup z Bath a Wells

tak tak...

24.08.2021 14:50:24dát kritice tipPtakopysk

někdo je otloukánek ať je kde je

24.08.2021 13:11:23dát kritice tipBiskup z Bath a Wells

;-)

24.08.2021 11:52:34dát kritice tipblacksabbath

Neodradila mě délka a jsem za to ráda.....zajímavě podaná - vykreslená postava....*/****

24.08.2021 09:41:41dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Docela dobrá črta /na propracovanou povídku je vše tak letem-světem podané/, jen to prostředí, jak se zdá, odrazuje čtenáře... ale ty se nedej odradit.

24.08.2021 09:24:28dát kritice tipBiskup z Bath a Wells

Ahoj.

Ano, měl to být příběh hlavně o té postavě/charakteru, to ostatní jsou především možná někdy trochu vachrlatý kulisy (v Bagdádu jsem, to přiznávám, nebyl), v nichž žije, který pro něho ani nejsou důležitý. 

Díky za překlepy, většinou po sobě chyby moc nevidím...

23.08.2021 10:23:53dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zajímavé čtení. Muž pokřivených hodnot a charakteru, k němuž překvapivě dospěl "výchovou" v "civilizované" zemi...  jak obstojí v prostředí, kde jsou násilí a ponižování na denním pořádku?

Povídka sice v místech popisu Bagdádu tak trochu klouže po povrchu, autor vybírá skutečnosti, které dělají příběh napínavým, avšak jako hlavní linku vnímám přístup k životní situaci hlavní postavy - a ta mne zaujala.

 ..................

Poprvé mi ublížili základce. - na základce

Když ti zničí ti - překlep



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor