Jak jsem vezl jídlo

„Sypte to tam, mám velkej kufr.“

Jó, to jsem nemusel říkat dvakrát. Zásoby jídla na dětský tábor zcela zaplnily nejen objemný kufr mého auta, ale v celých vrstvách i zadní sedadla. Těstoviny, chleby, marmelády, koření, paštiky, pytel cibule, dlouhatánské okurky a já nevím, co ještě. Část proviantu se dokonce uvelebila i na sedadle spolujezdce. Ve stínu roletky, co nejblíž klimatizaci, si tam dřepělo mražené maso a balík špekáčků.

Moje auto má opravdu slušný krouťák, však taky chlastá benzín jak středoškoláci na výletě. Přesto jsem byl příjemně překvapen, že jsem se s tím vším nákladem vůbec rozjel.

Trasu mi kromě vzpomínek jistila i navigace v mobilu a po úspěšném absolvování lhoteckých serpentin jsem nabyl přesvědčení, že moji cestu už nemůže nic ohrozit. Sluníčko pálilo, klíma naštěstí fungovala. Zrovna jsem chtěl předjet jednoho cyklistu, když mě na kraji silnice zaskočily známé barvy. Poldové! Co když mě zastaví? A taky si mě stopli.

„Dobrý den, pane řidiči, mohli bychom vidět váš …co to tam vezete?“

Usmál jsem se, jako by deset kilo čočky a dvakrát tolik rýže byly naprosto běžné věci.

„No, nějaké to jídlo.“

„Prosím?“

„Kdybych měl po cestě hlad.“

Ale ouha, to jsem si pěkně naběhl, tihle dva borci zřejmě neměli vůbec žádný smysl pro humor.

„Vystupte si.“

Co mi zbývalo. Jeden se hned vrhl k zadním dveřím. Jejich otevření se však vůbec nezamlouvalo pytli brambor, který vyrazil do tvrdého protiútoku. V policejní škole se zřejmě žádné protipytlové chvaty neučí, a tak týpek skončil na zemi.

Jeho parťák se zachoval o trochu lépe a zachránil před pádem sklenici feferonek v nálevu. S obavami jsem očekával, co přijde dál. Ozvalo se sice nějaké mumlání o maření úředního výkonu, ale jinak to oba vzali celkem sportovně. Další spletitý průzkum mého vozu už přestáli bez nehod.

I když, poměrně dlouhý čas ještě strávili s trubičkou sladké hmoty, než se ujistili, že „Pikao“ opravdu není totéž co „piko“.

Když se tedy oba na vlastní oči přesvědčili, že vezu skutečně pouze spoustu jídla, chtěli mě už propustit a zkusit si na výplatu vybrat někde jinde. Přesto mi položili ještě jednu otázku a já si to u nich zase pěkně zavařil. Abyste rozuměli, měl jsem totiž po cestě přes okresní město, které začínalo prakticky už za zatáčkou, obstarat jistou komoditu, nutnou pro hru s papírovým terčem, která nám už začala docházet.

„Kamže to teda jedete?“

„Ale, jenom pro náboje.“

Vzápětí jsem si vyzkoušel, jaké to je, když máte nabitou zbraň dvacet centimetrů od obličeje. Díky svojí rychlé reakci se mi naštěstí podařilo uhájit svůj bídný život a zřejmě i kariéru těch dvou výtečníků.

„Airsoftové! Na tábor!“

Po delším úsilí jsme si nakonec vše vyjasnili a já si v duchu spílal, proč jsem zásobování dětského tábora nezmínil hned na začátku. Troufám si však říci, že jsme se přesto přese všechno rozešli v dobrém. Jejich poslední slova totiž zněla: „Nashledanou“.