Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 455 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

POTÉ - kapitola 1: Bod zvratu (4)
datum / id25.08.2021 / 523350Vytisknout |
autorDaliborK
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
zobrazeno36x
počet tipů0
v oblíbených0x
POTÉ - kapitola 1: Bod zvratu (4)

Právě svítalo. Ještě hodinu a půl a má padla. Vrátí se k rodičům a dodrží svůj slib, že u nich zůstane přes celý víkend.
Vypila s Radkou dva hrnky kávy. Většinu času poslouchala, jak kolegyně vypráví o své rodině, o dětech, o tom, jak teď byly nemocné. Důvěřovala jí, ale sama o sobě dokázala prohodit sotva pár slov. K čemu taky? Její život byl jedna veliká nuda. A tady se snaží o to, aby lidé žili co možná nejdéle. V jakém že to stavu? Copak nestačí ani stovka let? Nedokázala si takový čas ani představit. Na to byla ještě příliš mladá.
Několik předpisových, rutinních pochůzek po odděleních. Kontrola, zda je vše tak, jak má být. Téměř ve všem spoléhaly na přístroje, které za ně odváděly veškeré penzum práce. Bez vyspělé techniky by byly v koncích. S počty zaměstnanců se šetřilo a jak jinak by zvládly dvanáct tisíc třicet dva pacientů? Každý den se tenhle počet zvyšoval.
Přezdívalo se jim Metuzalémové. Podle věku i léku, který jim proudil do žil.

*

Noční vždy trávily ve dvou. Nechápala proč, když všechno hlídají přístroje. Každou službu stejná rutina. Ale ona tu byla na to, aby předpisy pečlivě dodržovala, ne aby přemýšlela nad jejich smyslem. Alespoň si každá z nich na chvilku zdřímne. Může být ráda, vždyť má své stálé zaměstnání. To je přece úspěch, no ne? Přesto se myšlenek na smysl své práce nemohla zbavit. Ztráta času, copak nemá svých starostí dost?
Vtom zablikalo světélko. A vzápětí další a další. Ozval se ne zvlášť silný, ale přesto pronikavý, nepříjemný tón. Radka překvapením zvedla hlavu.
„To není možný,“ vydechla probraná z mikro spánku. „To fakt není možný.“
Jenže realita byla zjevná. Světýlka blikala zlověstnou rudou barvou a přibývalo jich. Připomínala jakýsi přízračný, neviditelný vánoční stromeček.
„Oni… umírají?“ vyhrkla překvapením Karolína. „Musíme… zavolat doktora… rychle… sakra… jak se to mohlo stát?“
„Jdeme tam,“ rozhodla se Radka. „Zjistit stav… kurva, do prdele,“ zanadávala nezpůsobně.
Karolína ji nikdy neslyšela tahle slova používat.
„Zavolej doktora a hned přiběhni za mnou! Do prdele… jestli tohle neustojíme… všechny měsíční bonusy v hajzlu!“ vykřikla vztekle a rozběhla se do suterénu.
Na tohle Karolína ani nepomyslela. Snažila se vstřebat celou svou myslí událost, která přišla jako blesk z čistého nebe.
Zvláštní motivační systém, který nikdy pořádně nepochopila. Ke mzdě, která nebyla nijak zvlášť vysoká, přináležely dost významné bonusy. Měly být vyplaceny pouze tehdy, pokud za sledovaný měsíc nedojde na oddělení hibernovaných k žádnému úmrtí, byť nezaviněnému. Už když sem nastoupila, musela tohle pravidlo vzít za své.
Ve vší panice, kterou Karolína cítila každým pórem svého těla, se za svoji kolegyni trochu zastyděla. Proboha, vždyť jsou to lidé! Ne jenom nějaká čísla na její výplatní listině! Takhle přece nemůže, nesmí přemýšlet! Zrovna ona tohle musí vědět nejlíp!
„Vzbuď doktora! A pak utíkej rychle za mnou, Karo. Jde nám o čas, proboha, nestůj, vzpamatuj se. Ještě s tím můžeme něco udělat!“
Radka ze sebe nesouvisle vykřikovala povely a vzápětí zmizela ve zšeřelé chodbě vedoucí do suterénu.
Karolína třesoucí se rukou zalarmovala pager. A nepřestala, dokud se na druhé straně neozval rozespalý hlas.

*

Prolétla chodbou rychlostí blesku. Schody brala po dvou. Snažila se nevnímat signály z monitoru, které jí před okamžikem zvěstovaly, že katastrofa se šíří dál do bloku C, E a F. V každém z nich leželo několik stovek pacientů. Tohle nezvládneme, byť by nám přišli na pomoc zdravotníci z celého města, blesklo jí hlavou.
Doktorův zprvu podrážděný hlas se změnil v nevěřícný, když mu v rychlosti sdělovala, co se stalo. Bylo to poprvé, kdy ho někdo vyrušil v noční službě.
Přesvědčena, že jí musí být v patách, prudce rozrazila dveře do sektoru A.
A zmrazil ji zoufalý křik, který udeřil do uší jako ocelová pěst. Křik, který pronikal vědomím až do morku kosti. Směs zoufalství, nekonečné hrůzy a bolesti. A snad ještě horší byl obraz, který se jí vzápětí naskytl. V rozlehlém sále, jen spoře osvětleném matnými stropními svítidly, se odehrávalo děsivé divadlo.
Většina lůžek byla prázdná. Přízračné, mrtvolně bledé postavy se potácely v jakémsi pitoreskním hloučku, připomínajícím děsivé přízraky z nočních můr snových obrazů Hieronyma Boshe. Vtom se mezi nimi krátce prodrala postava její kolegyně a kamarádky Radky. Držela se za pravou tvář a halenku jí třísnila řada skvrn. Byly tmavé a Karolíně došlo, že jsou od krve. Od Radčiny krve?
„Karo!“ vydral se jí z hrdla slabý výkřik. „Pomoc! Pomoz mi!“
Jeden ze starců upřel zrak na Karolínu. V očích, v nichž by bělmo zabralo celý prostor bulvy, kde zornicím nepatřilo už žádné místo, plálo šílenství. Trhanými pohyby se jí vydal v ústrety. Karolína vykřikla, v panice prchla na chodbu a opřela se o stěnu. Ze všech sil dál mačkala tlačítko pageru. Obestřely ji mrákoty.
V tu chvílí jí ještě nedošlo, že právě teď se úplně všechno podělalo.




Názory čtenářů (Skrýt smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor