IX.

Je fajn mít narozeniny v září, teda aspoň já to cítím jako svojí velkou výhodu. Školní rok začíná, všichni spolužáci jsou doslova nadržení na všechny možné akce. Takže bylo naprostým pravidlem, že na moje oslavy chodilo hodně lidí. Takové pohonění ega by podle mě občas potřeboval každý.

V kvintě se teda moje narozeniny slavily pořádně. Kde jinde než u Vokounů. Narozky mi tehdy vycházely úplně ideálně – na pátek. V pondělí, když jsem tam šel klasicky na pár točených, jsem řekl Petrovi:

„Hele, šlo by na pátek tady zařídit oslavičku?“

„No, jasně! Kolik ti bude?“

„Radši se ani neptej.“

„Dělej, já vim, že jste malý písklátka.“

„16.“

„A, sladkých 16, no, tak jo, kolik máš v plánu lidí?“, zeptal se.

„Něco kolem 25-30, šlo by?“

„Hochu, ty mi děláš velkou radost, to bude nejlepší kšeft tohohle roku.“

Zasmál jsem se a v tu dobu jsem se cítil jako největší král.

Během týdne jsem pečlivě informoval všechny, které bych tam rád viděl, takže jsem tím nepřetržitě zahlcoval spolužáky a oběhnul i pár okolních tříd, chtěl jsem to mít velké.