Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 454 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Kriminálník 2/5
datum / id28.08.2021 / 523442Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaNa konci podzimu,
zobrazeno187x
počet tipů17
v oblíbených1x
do výběru zařadilGora,
Kriminálník 2/5

 

 

Tohoto Miloše, p­ro mě však vždycky jen pana Hloucha, pětačtyřicetiletého starého mládence, jsem přijal na své polesí v čase uvolnění v osmašedesátém roce, když ho rehabilitovaného propustili před vypršením pětadvaceti let, k nimž byl v jednapadesátém odsouzen za odpor proti združstevňování venkova a účast v „babických událostech“. Nestačil se oženit, neboť nejlepších sedmnáct let svého života strávil v těžkém žaláři pro politické vězně ve Valdicích-Kartouzích. Těch známých „událostí“ se ve skutečnosti dotkl jen náhodně – p­­ro blízkost bydliště žádný div –, ale i to tehdejšímu soudu stačilo.

Na tom polesí pak přes všechny reorganizace a měnící se vedení, počínaje mým sesazením, pracoval až do důchodu. Nikdy nezískal nárok na plnou čtyřtýdenní dovolenou, do počtu odpracovaných dní mu nebyla započtena doba strávená v samovazbě. A co těch samotek v nečinnosti proseděl! Dostával je za vzpurnost, většinou proti bezpráví na spoluvězních. Bylo to zlé, ale snad nejhorší bylo, že nesměl pracovat, jen se v temné díře celé dny a noci, kdyby k tomu měl sklon, užírat. Jeho však na rozdíl od jiných držela při životě a zdravém rozumu neochvějná víra v Boha. Modlil se, rozjímal, a necítil se tak sám.

Občas mi něco z těch trpkých roků pověděl; neochotně, stručně, na půl úst, jen mezi čtyřma očima. Z toho mála jsem vyrozuměl, že všelijaké tresty byly na denním pořádku. Rány a kopance se styděl přiznávat, to vždycky přešel mlčením. Styděl se ne tolik za to, že je dostával, víc za to, že je někdo byl schopen uštědřovat. Těžce ze sebe soukal, že sadističtěji založení dozorci si dávali záležet, aby vězeň i pro malou rebelii p­ocítil „tvrdou pěst dělnické třídy“. Za takové a podobná hesla schovávali své pudy, jimi je posvěcovali, tak stavěli na odiv pohrdání lidskou důstojností. Nezajímalo je, a vůbec už nedojímalo, že i tou svou.

Když jsem se to po slovíčkách sem tam vypuštěných dozvídal, padal na mě pocit viny za to, že v té době jsem pohodlně studoval, jako právoplatný člen společnosti pracoval ve svobodně zvoleném povolání, před krátkým časem dokonce mohl bez cenzury vyslovit jakýkoliv názor v novinách – a on v potu a za mzdu, jež celá padla věznici „na stravu a ubytování“, otročil na nucených pracích, aby poznal, zač je toho loket vzepřít se lidové moci.

Po sedmnácti letech byl zčistajasna postaven na vlastní nohy.

Ani doteď si nezvykl. Chodit kam chce, pracovat kde chce, sám si vydělávat na živobytí.

Ach ne, nedokážu odhadnout, co z toho mělo a má pro koho z nás větší cenu.

 

*

 

Radost z téměř neomezené svobody byla krátká – o­d jara do srpna jednoho roku. Pak náhle konec.

Brzy po vyhaslé naději a „znormalizování“ poměrů ve společnosti přišel pan Hlouch do kanceláře polesí, ještě jsme ji měli v Mikulovicích na lesovně. Stál přede mnou rozpačitý, s obálkou v ruce: „Podívejte se, pane pol…,“ uvědomil si, že už polesný nejsem, „podívejte, pane inženýre, co jsem dostal.“

Podával mi úřední dopis s hlavičkou nápravného zařízení ministerstva vnitra Valdice.

Sledoval mě, jak čtu, a já jsem nevycházel z údivu: vedení věznice mu posílá účet na mnoho tisíc Kčs, které „… dlužíte za dny strávené v samovazbě v letech 1951 – 1­968, kdy Vám náš ústav bezplatně poskytoval stravu a ubytování.“

Nevěřil jsem vlastním očím, to přece musí být vtip, na konci dopisu jej vezmou zpátky.

Ale nic takového nikde až do konce nebylo.

Součet těch „dlužných“ dnů vydal málem za tři roky.

Tolik ironie, tolik výsměchu nespravedlivě stíhanému, který měl být očištěn! To už neplatí?

Ne, to už neplatí. Nikde slůvko o proběhlé rehabilitaci, nikde slůvko omluvy, jen surový, skřípavý tón nové doby. Doby obrácené naruby.

Cítil jsem téměř na vlastním hrdle, jak se smyčka stahuje. Tři roky po tom, co byl ten člověk samotnou komunistickou mocí uznán nevinným a nespravedlivě stíhaným, je vržen zpátky do těch nelidských poměrů. Nemůže si ani být jist, zda ho znovu nepovolají, aby si odkroutil zbývajících osm let.

Strašné je nazývat ubytováním samovazbu v temném sklepení kartouzského kláštera, studeném i v létě tak, že zmučenému vězni modrají klouby a kdo nemá dobrou kondici, snadno se dočká zápalu plic.

Ale oni jsou velkorysí, dluh mu dovolí posílat v měsíčních splátkách, což si má zařídit v mzdové účtárně zaměstnavatele.

Proto s tím za mnou přišel, že jsem měl na starosti mzdy, ne stěžovat si. Výzvě k placení se vůbec nedivil, byl za těch teprve nedávno skončených sedmnáct let v Kartouzích zvyklý, že si nikdy nemůže být ničím jist. Přišel jen, abych mu zařídil pravidelné strhávání splátek ze mzdy.

Mně se však vůbec nechtělo té do nebe volající nespravedlnosti se podvolit.

„To přece nemůžou!“ rozčílil jsem se, „proběhla nějaká rehabilitace. Nebo ne? Nechte mně to tady, já jim napíšu.“

„Myslíte, že to k něčemu bude?“ zeptal se opatrně, aby se mě nedotkl.

„Nevím, ale to přece nemůžeme přejít. Já to tak nenechám.“

„To chcete fakt udělat?“ divil se a nevypadalo to, že by souhlasil.

„Jo, udělám, napíšu jim.“

Pokrčil rameny: „Rozmlouvat vám to nemůžu, ale nevěřím, že to k něčemu bude.“

„Uvidíme,“ nedal jsem si vzít bojovnou náladu a ani nepomyslel na následky, jež ta vzpoura může mít.

Počkal jsem do druhého dne, abych z první zlosti vychladl, a pak jsem tomu úředníkovi napsal, že došlo k politováníhodnému omylu, protože pan Miloslav Hlouch, narozený šestého prosince devatenáct set dvacet tři v Rokytnici nad Rokytnou, byl toho a toho dne roku 1968 plně rehabilitován jako nespravedlivě stíhaný. To jsem podtrhl – a už jsem cítil, že to na mě znovu jde a že jednodenní vychladnutí nestačilo. Nutil jsem své napjaté struny do klidu, to se však nedařilo, dál z nich zněl vysoký vibrující tón a já jsem sázel jednu uštěpačnou větu za druhou, až jsem skončil: „Proto žádám, abyste si vše znovu ověřili a na základě zjištěné skutečnosti vymáhání domnělého dluhu (opět podtrženo) přehodnotili.“ Dopis jsem v zastoupení zaměstnavatele podepsal vlastním jménem a dal na něj razítko polesí, jiné jsem neměl.

Čeho jsem chtěl v čase utahování smyček touto provokací – neboť jinak se číst nedala – já blázen d­osáhnout?!

Je ovšem otázka, zda by pokorná prosba o odpuštění dluhu zmohla víc. Však také ani jednoho z nás taková možnost nenapadla.

Ve Valdicích zřejmě neznali hierarchii Státních lesů a opět napsali mně na polesí, aniž si zjistili, že jediná organizace, která může na této úrovni jednat, je můj nadřízený lesní závod.

Ovšemže jsem takovou odpověď měl čekat. Jen mi potvrdila, že jako všude, vracíme se i ve vězeňství hluboko do minulosti. Psali, že jmenovanému byl trest odnětí svobody 25 let právem udělen Krajským soudem v Jihlavě roku 1951 za podvratnou činnost. V roce 1968 mu sice byl výkon trestu o osm let zkrácen, ale jen v důsledku působení kontrarevolučních sil, jež se zmocnily vedení strany a státu. Kontrarevoluce byla naštěstí včas potlačena a vše se ubírá správným směrem. (Ironie pisatele zde byla nepřeslechnutelná, oplácel tak ironii mou.) Jmenovaný je povinen zaplatit vypočtený dluh za dobu, po niž pobýval v izolaci, tudíž nepracoval a nepobíral mzdu, z níž by mu náklady na stravu a bydlení mohly být sráženy. Očekávají neprodlené zahájení splátek, jinak podniknou přiměřené kroky k jejich vymožení.

Nevinný je tedy znovu vinen podle zákona. Není kam se odvolat.

V bezmoci opět zbývá člověku jen smíření: Přestaň se, člověče, trápit napravováním toho, na co nestačíš, a uvidíš, jak bude vše hned zalito světlem.

Pan Hlouch věděl, jak dopadnu. Nic si od mého dopisu nesliboval, proto nebyl zklamán a mou omluvu za vyvolávání marné naděje odmítal.

S jeho vědomím jsem tedy dal ten první dopis přečíst hlavnímu účetnímu Klivanovi, ať zařídí srážení splátek. O proběhlé korespondenci jsem pomlčel, nač vést zbytečné řeči. Jeho nechápavý pohled a mé pokrčení ramen bylo vše, co jsme si v tom čase smiřování vyměnili.

„Rehabilitovaný“ politický vězeň splácel pak dluh za kartouzskou samovazbu ještě v důchodu, přivydělával si na něj u nás v pěstebních pracích. Přesto se díky své skromnosti stačil starat o maminku a ještě pomáhat bratrovi se zaopatřováním neteře a synovce. Sílu mu k tomu poskytovala víra v Boha, kterou v sobě po léta v kriminále upevňoval, zatímco jiní třeba i ztráceli.

Zaplaťbůh se dožil malé náplasti v podobě nové, definitivní rehabilitace po Listopadu 1989.

Na to však se už jeho zbožná maminka dívala, jak věřil, odjinud.

 

*

 

(pokračování)

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

15.09.2021 07:42:06dát kritice tiprevírník

Jsem rád, že to tak vnímáš, Renato, děkuju ti.

14.09.2021 20:21:40dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jardo, je dobře, že o těchto lidech a bezprávípíšeš, dnešní lidi na to rádi zapomínají. Hezky jsi tohoto člověka vykreslil, především jeho silnou víru, se kterou vše dokázal překonat.

04.09.2021 06:51:141 tipů dát kritice tiprevírník

I já jsem rád, Hanko, že jsem mohl touto vzpomínkou přispět k malému prodloužení jeho života aspoň v povědomí několika lidí, i když jemu neznámých. Děkuji za uznání.

03.09.2021 22:36:26dát kritice tip8hanka

hrozné veci sa diali, príbeh pána Hloucha je jedným z mnohých...je to boľavé čítanie, odsúdenie nevinných, ich postihy aj vo väzení, absurdné splátky "pobytu", človek chvíľami pochybuje, či sa to fakt udialo...ale viem, že áno...zničené životy, najlepšie roky strávené vo väzbe, strata zamestnania a po návrate z väzenia len práce pomocné...pán Hlouch bol silný, nezlomila ho nespravodlivosť, bolesť, čo všetko mohol dokázať, keby dostal šancu...nič sa nedá vrátiť, ale veľmi si cením, že píšeš o tomto pánovi, že sa naňho nezabudlo...

31.08.2021 20:05:19dát kritice tiprevírník

Díky, Karle, za "druhé čtení".

31.08.2021 18:03:54dát kritice tipK3

Nemohl jsem tomu věřit poprvé, ale i teď, po druhém čtení mi zůstává rozum stát.

30.08.2021 11:54:53dát kritice tipannnie

To chápu. A těším se a.

30.08.2021 11:30:19dát kritice tiprevírník

Jsem moc potěšen tvou sympatií. Zavčas však hlásím, že vykreslení těchto událostí je už snad dostačující. V pokračování kapitoly se věnujeme víc lesu. Doufám, že ani to nebude čtenáři na škodu.

30.08.2021 09:13:171 tipů dát kritice tipannnie

Výborně!!! Dokud naše společnost nevydáví všechny tyhle hnusy, nepohneme se dál... Oceňuju jak tvou tehdejší snahu, tak dnešní zpracování. Jsem zvědavá, co bude dál. TIP a.

29.08.2021 22:14:47dát kritice tiprevírník

Děkuji ti, Jano.

29.08.2021 20:24:271 tipů dát kritice tipvesuvanka

Jardo, to je strašné - odsoudit nevinného člověka a po jeho rehabilitaci vymáhat "dluh" za ubytování v samovazbě, které nebylo ubytováním, ale tvrdým žalářem s nelidskými podmínkami, a  za stravu, která nebyla stravou, ale něčím, co člověka sotva udrželo při životě... Je dobře, že příběh ze života pana Hloucha píšeš, na takovou nespravedlivost a  zločiny proti lidskosti nesmíme zapomínat. TIP

29.08.2021 20:06:09dát kritice tiprevírník

Děkuji ti taky, Evženie, za pochopení.

29.08.2021 19:48:06dát kritice tipEvženie Brambůrková

Je to sice těžko uvěřitelné, v dnešní době, ale to, že tomu tak bylo, je proště neodpustitelné.

29.08.2021 18:50:111 tipů dát kritice tiprevírník

Ivi, právě tak jako tebe, to tenkrát nazvedlo mě, když jsem četl něco tak neuvěřitelného.

29.08.2021 18:33:14dát kritice tiprevírník

Máš pravdu, Ludmilo, a já doufám, že to tak i nadále bude. Je potřeba nezapomínat- Teď, když pamětníků rychle ubývá, už aspoň kvůli tomu, aby se něco podobného nevrátilo.

29.08.2021 15:06:411 tipů dát kritice tipblacksabbath

taková nespravedlivost....až mě to zvedlo ze židle......dík, že tě to nenechalo chladným, že ses alepoň pokusil.......*/********************

29.08.2021 13:45:54dát kritice tipAlegna

ráda jsem četla, nemělo by se zapomínat na lidi, jako je pan Hlouch

29.08.2021 12:04:31dát kritice tiprevírník

Těší mě, Čudlo, že chytilo za srdce. Dík.

29.08.2021 12:03:28dát kritice tiprevírník

Ireno, to jsem nezmínil, že ty jeho neobvykle časté samotky měly různé důvody, mezi nimi i to, že si každou urážku líbit nenechal. Rozhodně je nebral jako své selhání, natolik jsem ho poznal. Měl smířlivou povahu, ale, jak píšeš, v zásadách byl naprosto pevný.

29.08.2021 11:17:27dát kritice tipČudla

Chytilo za srdce. Díky. /*

29.08.2021 10:56:59dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, jestli ještě mohu, vrací se mi z první části, jak pan Hlouch nechtěl či nemohl hovořit o tom, jak byl ve vězení týrán a bit, ponižován...  mnozí, kdo jsou takhle trápeni, to berou jako svoje selhání, slabost, neschopnost /sebe/obrany, a proto mlčí...  Jen k tvé debatě s Jarmilou: méně podstatné věci myslím již vzdal, ale ve svém přesvědčení byl pevný jako skála.

29.08.2021 10:47:32dát kritice tiprevírník

Diano, máš svatou pravdu. Děkuju.

29.08.2021 10:45:59dát kritice tiprevírník

Jarmilo, líbí se mi, že o něm přemýšlíš. Může se ti zdát málo vzpurný, ale vžij se - jestli můžeš - do tehdejší situace, kdy už zbývá jen vzdání se a smiřování, aby se dalo žít. A takové to tenkrát pro nás všechny pokročile dospělé opravdu bylo. A co teprve pro toho, kdo předtím prožil víc než třetinu života v tak strašných poměrech.

29.08.2021 10:03:37dát kritice tiprevírník

Přemku, máš bohužel pravdu. Ale taky tam sedí pár jiných, a bude jich snad brzy i víc, a to mi dodává jakousi naději.

29.08.2021 08:55:362 tipů dát kritice tipDiana

Ano, mělo by se o tom psát, připomínat si to. Kéž se to už nikdy neopakuje!!!

29.08.2021 08:40:35dát kritice tipJamardi

Pro lidi, kteří jsou opití mocí, jsou ostatní lidé jako kuželky. Někdo má smůlu a opakovaně se setkává s nějakým deptáním.

Přiměl jsi mě přemýšlet o panu Hlouchovi. Tak, jak ho piposuješ se mi nezdá, že by měl příliš vzpurnou povahu. Spíš mně přijde, že měl smůlu na přílišné urážky a provokace, které nesnesl.

29.08.2021 08:03:00dát kritice tiplastgasp

Jaroslave, vždy čtu tvé příběhy s určitou nedočkavostí a zájmem, ale nikdy jsem nebyl znechucen takovou nespravedlností, jako dnes. Je to k neuvěření. Kam až dosáhl vítězný únor, kam až zašel třídní boj, kam až pronikla nenávist k odporu proti politické moci a její mstivé roušce práva vítěze. Tito vítězové dnes sedí opět v parlamentu.

29.08.2021 06:53:15dát kritice tiprevírník

Majaksi, Kamamuro, díky vám za tipy.

29.08.2021 06:51:18dát kritice tiprevírník

Ano, taky jsem rád, že mě k tomu žena přiměla.

28.08.2021 21:59:221 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, není co dodat. Jen že jsem MOC ráda, že o panu Hlouchovi píšeš. Děkuju ti.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor