Sociální argument

Petroň tiše vstal, po ranní hygieně si sladce obléknul svou bílou pracovní košili. Snídal. Poslouchal pitomoučké šlágry a myslel jen a jen na veselé věci. A nic mu nemohlo zkalit náladu; usmál se, když rozlil voňavou kávu, usmál se, když mu praskla levá šle, na plné kolo se rozřechtal, když mu oblíbený refrén přerušilo zpravodajství v sedm. Nic mu nesmělo zkalit náladu.

"No rychle do zaměstnání, Pitrísku," halekal pomyslný šotek, jenž by skvěle doplňoval náladu v malém bytě. "Šupity šupky  šup!" Šotek vřískal a přeskakoval ze židle na stolek a ze stolku na poličku; tleskal ručičkama, bubnoval do krabic a převracel všelijaké obaly. "Pracovat, Pitrísku! Usmívej se!"

Petroň dojedl a dopil, obul se a už byl pryč. Šotek se rozmrzele posadil na stůl, hleděl do země a tupě kýval hnátičkama.

Cestou do kanceláře se náš milý hrdina setkal s několika přáteli; vyměnil si s nimi vždy jen několik milých frází, neboť... budeme-li zcela upřímní... náš milý hrdina nic jiného říkat neuměl. Nevěděl, o jakých Thematech se poslední dobou hovoří, a nevěděl jistě, jaké These by měl k jednotlivým Thematům zastávat; a co je nejhorší: nevěděl, jaká Themata a jaké These jsou aktuálně Thabu. Lepší mlčet, nežli bručet, bať?

Náš milý hrdina nebyl zlý, avšak nic mu nesmělo zkalit náladu! Zavíral oči a zacpával si uši před Thesí X, která byla ještě před nedávnem nevyvratitelným Arghumentem v Thematu I, kteréžto Thema však bylo nenávratně Thabuizováno a nahrazeno Thematem J, kde je X Arghumentem falešným; a ze včerejší These se vyklubala sprostá Antithese zlovolně podpořená zkreslující Sthatisthikou ξ. Raději zavřít oči a zacpat si uši... a pro všechny případy... zakrýt si i nos!

Bicyklový stojan, schůdky, schůdky, recepce, schůdky, výtah, chodba, branka, dveře, chodba, schodek, dveře, už! Ergonomická židle, ono rozvyklané otočné bidýlko moderního člověka s nastavitelnými opěrkami a skrytými páčkami. Dlouhý pohled do displeje.

 

d l o u h ý  p o h l e d  d o  d i s p l e j e

s e  p o d o b á  s l a s t n é m u  s n ě n í

v š e c k a    p í s m e n a     a b e c e d y

s m ě j í      s e      a      d o v á d ě j í

 

"Petroni, moh' bys prosimtě na chvilku?" A milý hrdina procitnul z tíživého polospánku. Poznával ten hlas. Poznával tu tvář, grimasu, modrou košili, řeč těla! Byl to Kolesa, Petronův přítel a nižší vedoucí, slušný člověk, drobný nezbeda. "Petroni?"

"Ale jistě, drahý Koleso, příteli," spustil objekt našeho vypravování. "Dopíšu ještě kousek tohoto rozepsaného klapkopisu!"

A za chvilku ti dva seděli v malé pastelové zasedací místnosti a přátelsky si hleděli do očí. Kolesa se usmíval koutkem obočí a Petroň pootevřenými ústy.

"Milý Petroni, kamaráde," hovořil Kolesa. "Jistě víš, že v zaměstnání jsou důležité dvě základní Kathegorie věcí... jsou to technické dovednosti. A jsou to dovednosti sociální."

"Ehm..." zamyslel se Petroň. "Nemělo by se to taky říkat po novu? Shociální?"

"Šociální?" Kolesa znaveně mávnul dlaní. "Nic si nenamlouvejme, milý Petroni, příteli, tvé technické dovednosti jsou průměrné... plně dostačující, avšak přinejlepším průměrné; tvá skutečná síla tkví v Šociálních schopnostech! Za tu dobu, co se známe a co oba pracujeme ve společnosti Peryxea jsem ještě - jakožto tvůj vedoucí - neslyšel jedinou výtku na tvou osobu. Všichni lidé tě mají rádi, Petroni, příteli, a rádi s tebou pracují. Rádi poslouchají tvé milé řeči a rádi si s tebou pohvizdují staré veselé šlágry."

"To mě těší, Koleso, příteli. Rád jsem s lidmi zadobře. A nerad mluvím o jistých Thematech... o těch Thematech, o kterých se nehovoří ani v ranních zprávách."

"To tě šlechtí, příteli a kamaráde. A skutečně, nikdo od tebe neslyšel jedinou Thézi a nikdy jsi nezkreslil jedinou Štatyštyku." Smutný pohled do země. Chvíle ticha. "Přejdu k věci... obrátil se na mě kolega z jistého oddělení... mají tam jistý případ, totiž jistého mladého muže s výtečnými technickými dovednostmi, avšak s určitými osobními názory, které neupravuje dle nejnovějších Thézí. Je to pochopitelně čistě soukromá věc onoho mladého muže, a každý zaměstnanec společnosti Peryxea má právo na vlastní názor; avšak... onoho mladíka nemají kolegové rádi. Neradi s ním pracují a neradi s ním chodívají obědvat. Inu... a napadlo nás... což kdyby ses s oním mladíkem, Petroni, milý příteli, spřátelil? A pokusil se vyladit onu Šociální... Šociální... rozladěnost."

Hrdina našeho příběhu úkoly neodmítal. Neměl to v povaze.

 

d  l  o  u  h  á   c h v í l e    m l č e n í

&

n e c h t ě n ý   m y š l e n k o v ý   r e j

&

n e o d b y t n ý  p o c i t  o h r o ž e n í

 

"Díky, Petroni! Vše bude zařízeno do konce týdne. Neměj strach, proběhne řádný transfer z oddělení A do oddělení B; a jakoby náhodou budeš přisazen k onomu talentovanému technikovi do jeho malé kanceláře."

Zbytek týdne uplynul v jednom drobném mžiku. Víkendové dny pak uplynuly v podmanivém svíravém tichu. V Petroňově bytě nezaznívaly rozmařilé šlágry ani herecké etudy o mezilidských vztazích, nezaznívalo nic než znuděné šoupání hnátiček Petroňova pomyslného šotka.

Pondělí, budíček, kartáček, nesmyslné ticho z rádia, nepadnoucí košile a nervózní škubání ramen, neklid, troubení cyklistického klaxonu, průjem.

Chodba, chodba, brána, dveře, schody, schody, výtah, brána, schody, dveře. Před vchodem do malé kanceláře byla zavěšena cedulka: 

 

Alois   M r v a

Petronius   H r a b á t k o

 

Petroň zatáhnul za kliku, nervózně si odkašlal, otevřel dveře, přátelsky se uklonil a už tam byl.

"Zdravím vás, Petronie," řekl talentovaný technik Mrva.

"Klidně mě oslovujte Petroni."

"Petře?"

"Klidně i tak."

Dopoledne pak proběhlo v mezích slušných pracovních vztahů, a na Thabuizovaná Themata nepřišla řeč. Po obědě se to však stalo: "Co soudíte o tématu A, Petroni?"

"Ehm... co se týče Thematu A... řadím se k názorové většině."

Mrva pohlédl vyjeveně. Pečlivě si našeho milého hrdinu měřil. "V tom případě jste zcela jistě ještě neslyšel o pracovní tezi X11!" vykřiknul a ze spodního šuplete vytáhnul štůsek vytištěných grafů a Sthatisthik.

"Ach ano," uznal Petroň. "Tato čísla, grafy, směrové vektory a výpočty mluví jasnou řečí; je to matematické přitakání Thesi X11, souhlasím. Zvážil jste však Shociální aspekty problému?"

"Sociální aspekty zde nehrají žádnou roli. Problém je čistě technický," odvětil Mrva klidně.

"A co až se bude o Thematu A hovořit v širší společnosti? Tehdy vyvstává silný Shociální Arghument, neboť v širší společnosti bude obecné mínění tíhnout k názorové většině, tedy k obvyklé - třebaže nepřesné - Thesi. Obhajováním alternativní These narušíte Shociální integritu skupiny a vy se tak stanete vyvrhelem, Mrvo, milý příteli. Stanete se nepohodlným."

"Sociální argument je omyl v lidském uvažování. Umělý přílepek."

Chvilka napjatého ticha. Tikavé pohyby prstů. U k l i d ň u j í c í   s e b e h y p n o t i c k é   d r o b n o c v i k y.

"Tak jako tak," řekl Petroň. "Dříve či později bude These X11 akceptována názorovou většinou; a nemá smysl předbíhat obecné mínění. Mínění většiny má své vlastní tempo."

"Kde berete jistotu, že teze X11 bude většinově přijata?"

"Je to přece jasné. Každou chvíli je akceptována nová These, přičemž These předchozí se stává Thesí zastaralou či zlovolnou Antithesí. Dříve či později bude X11 obecně akceptovaná. Jednou."

Dohadování nebralo konce. V mnoha ohledech byl Petronius fascinován zbrusu novým pohledem na svět. Kritická mysl mu však vzala klidné spaní; a v jeho nočních snech se nově objevovaly jízlivé útoky na pohodlnost a konformitu. Dny plynuly.

 

s y m b o l y     s e     s v í j í

v   d i v é m  n o č n í m  r e j i

 

Petroň tiše vstal, po ranní hygieně si sladce obléknul bílou pracovní košili. Snídal. Kritickým uchem poslouchal pitomoučké šlágry a kroutil hlavou nad otupujícími banálními texty.

"A z čistě hudebního hlediska," řekl pomyslný šotek, jenž doplňoval náladu v bytě. "Se jedná o mechanické variace tradiční mollové pentatonické stupnice."

Cožpak je utrpení bez konce? Petronius jel na kole, otevřel dveře, usmál se na dívku na recepci, vyšel schody, prokázal se elektronickou kartou, šel po chodbě, mrknul na starého známého, skrčil se v průlezu, proplazil se zkratkou, oprášil si bundu a vešel do pastelové zasedační místnosti.

"Koleso, příteli, chci zpátky, a to hned."

"Milí Petroni, letos již nemáme nárok na další transfer. Oč vlastně jde? Slyšel jsem, že s Mrvou fungujete naprosto báječně!"

Hrdina cosi zahuhlal, vylétnul z pastelové zasedací místnosti a odebral se do vlastní kanceláře; do onoho ponurého doupěte, které sdílel s nesmiřitelným Mrvou.

"Nemůžu už dál," zakvílel. "To kvůli tobě jsem začal hledět kriticky na svět! A je to jako droga! Neumím přestat, převracím se ze snů, nacházím nové a nové nejasnosti; jako lékař, který nalézá desítky zhnisaných ran, zarudlých jizev a skrytých otoků."

"Co na tom?" divil se mrva. "Měl bys mi spíš poděkovat."

"Od chvíle, kdy jsem se začal více zajímat o své okolí; od chvíle kdy poslouchám názory všelijakých odborníků na všelijaká témata, se kvalita mého života drasticky snížila. Chci zpět svůj život, Mrvo, můj jediný příteli."

"Cesta zpátky neexistuje, Petronie, kamaráde. Nelituj však ztracených přátel, nelituj ztracených úsměvů a ztracených frází; protože nyní žiješ v lepším světě."

"Berme však v potaz sociální aspekt celé věci! Cožpak se někdy ožením? Cožpak si ještě posedím jen tak u piva?"

"Ukážu ti... jedno místo."

Dopoledne vyplněné důkladnými diskuzemi a troškou odborné práce líně uplynulo. Krátce před polednem byl Petroň zaveden do bloku opuštěných kancelářských budov.

"Vyšlapali jsme si tu uzounkou stezku," šeptal Mrva. Petroň prolézal dírami v plotech, shýbal se před ostrými větvemi, přelézal trosky starých zdí a kličkoval mezi vyčuhujícími dráty. "Zde!" Mrva nadzvednul tajný poklop a sešplhal dolů do starých podzemních garáží. Labyrint spoře osvětlených chodeb končil v malém barokním sále. Podél dlouhých lavic tam seděli obyčejní lidé, popíjeli, jedli a hovořili o nejrůznějších tématech, přátelsky se přeli, špičkovali se ve statistikách, řečeno v kostce: volně diskutovali u oběda.

A tak se narodil Petronius Hrabátko, šťastný obyvatel šerosvěta, veselý společník a skutečný přítel do nepohody.

---