Vrtiška a Záhada prvního září - díl první

Byla noc, i když skoro svítalo, přicházel k sobě onen hrůzný den 2. září.

Zatím Jiří spokojeně spal v pyžámku s žonglujícími pomeranči, které žonglovaly s žonglujícími pomeranči... Kolem krku mu stočený jako šála spal Ferda v psí noční košilce s jezevčíky s křidýlky, kteří mezi obláčky hráli na harfičky.

"Crrr, crrrr, hola hej, vstávej zvoní tvůj moderní mobil Nokie, crr, crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr."

"Kdo to krucinál je, vždyť je venku tma, ani jiřičky mi ještě neřvou do ucha, ha, haló."

"Pane Vrtiška, rychle vstávejte, je tu strašlivě strašlivoucí nejzáhadnější záhada, je 2. září."

"No a?"

"Vy to nechápete? 1. září vůbec nebylo a děti nemohou kvůli tomu nastoupit do vzdělávacích ústavů, totiž škol, protože docházka začíná 1. a nikoli 2.,  a mě hoří židle pod prdelí. Už to chápete?"

"To je strašné." Hrůzou vstaly Vrtiškovi vlasy na hlavě a salutovaly ministru školství, jak je ta zpráva vyděsila.

"Vyřešte to co nejdříve, dělejteeeeeee." Řval ministr školství do telefonu na pokraji infarktu ve strachu o vedoucí pozici hlavního vzdělavatele malého národa, ehh, dětí.

"Tak to musel být sám ministr školství." Mezitím co si Jiří sčesával vlasy do vlasozčesaného tvaru zmizel mu tam hřeben.

"Tak a je to v pytli, zmizel mi hřeben..." Naštěstí Ferda znal Jiřího důkladně a tak si ho posadil ke svému kadeřnickému štokrdleti, aby ho učesal, ale před tím vysvobodil nestoudný hřeben ze spárů Jiřího vlasů za mohutného štěkání, aby vlasy řádně vyděsil.

"Na tak velký případ Ferdo si nevezmu svůj obvyklý hnědý Colombo baloňák, ale svůj béžový baloňák, který si šetřím až budu mít velký případ, ehcch, ehhchchc, ten naftalín ehcch, to je strašné. I ty si oblékni něco pořádnýho, hlavně ať to nemá další uši, jako ta tvoje kapuce, ostatně jak koukám na naši počasovou rosničku, tak budou hice, možná i 22°. Nevím sice co znamená v počasí, když rosnička drží dalekohled, asi dobrá viditelnost?"

"Ňhaf, haf hafan hafí." Konstatoval Ferda a vytáhl svůj nejparádnější obleček, totiž britskou psí uniformu i s tím jejich kloboučkem, ale Ferda ho měl vylepšený o modrý majáček na vrcholu. Ferda totiž v mládí sloužil u britské policie a dotáhl to až na velitele okrsku, protože všichni zločinci z jeho čtvrti buď utekli s roztrhanými kaťaty na prdeli, nebo je zabásnul a tak i po odchodu ze služby zůstal čestným členem britské policie s právem nosit uniformu a vždycky na vánoce posílal svým kolegům pohlednici s otiskem packy.

"Hmmm, ještě musím zavolat svojí spoluzáhadologické spolupracovnici Lindě... Ahoj Lindo, máme případ, musíme záhadologovat."

"Ahoj Jiří, to je skvělý, tak to přidělili tobě?"

"Ano, ale bez tebe bych si netrouf na tak velkou záhadu a" Jiří začal šeptat "Ferda se tváří moc důležitě, bojím se aby to zase nevyřešil sám." Ferda ale zbystřil a hodil po Vrtiškovi podezřívavé oko britského psího policisty.

"Hned se voblíknu Jiří, ať nezáhadologujeme zase v pyžamách, za chvíli jsem u tebe, ještě že jsou Vrtiškovice tak malý."

"Žádný strach, my už jsme úplně oblečení, Ferda si teď zkouší, jestli mu funguje majáček." Linda to nekomentovala, protože výstřední Ferdův styl ji byl znám. Ferda i Jiří popotahovali mezitím z lulčicek s kufírky u nohou. Jiří měl svoji hůlku, zatímco Ferda deštník s britskou vlajkou, která byla vidět po otevření. Oba seděli ve svých křesílkách čekajíce na Lindu. Ferda se tvářil jako britský lord ve službách policie Jejího Veličenstva královny a příležitostně si k dobru nasazoval monokl.

"Hm, co já si na sebe vemu?" Přemýšlela Linda před šatní skříní táááákhleeeeeééé dlouhou a vysokou až ke stropu s pojízdným žebříkem vedle v pyžamu s vílami.

"Vezmu, vezmu si," Linda se usilovně nořila do skříně a okoukávala jedny šaty za druhými, "já nemááám vůbec co na sebe! To je strašné! Hm, Jiří má nějaký nový baloňák a Ferda nejspíš něco policejního, nebo armádní maskáče, ne to by neběhal s majáčkem. No, Jiří bude určitě opět v hnědém a Ferda? Vlastně mi jednou Ferda vyprávěl, že sloužil u britské policie a že jsem mu hned byla podezřelá ještě v Kadibudce nad Vltavou, ještě že jsme se přestěhovali. Tak si vezmu tady tyhle růžové šatečky na ramínka s duhovými vílami, vílí brož do vlasů, hmm, růžovou stužku do vlasů, tady ten červený, ne bílý páseček bude lepčejší a nóbl průsvitně bílé rukavičky k loktům. Pak ty stříbrné hodinečky na ruku, no to je paráda a tady tu bílou kabelčičku, půjdeš sem ty mrcho! No konečně, ha mám tě a růžové střevíčky, ne vždyť já mám bílorůžové. Cha, cháá, budou valit voči, až mě uvidí. A vezmu si KáPéZetku, no jo, ale vono tam nic není. Co by tam tak mohlo patřit? Tak řasenka je důležitá, nějaký ty líčidla, žejo, a rtěnkou, ano jemně růžovou taky nic nezkazím. Tak už se tam nic nevejde, je tam to nejdůležitější. Peníze nepotřebuju, ty nosí Jiřímu Ferda."

Linda byla konečně oblečená a jako elegantní mladá dáma si nenuceně vykračovala k Ferdově a Jiřímu domečku, úplně zarostlém břečťanem, protože kvůli záhadologickému vytížení neměl Jiří čas na stříhání a starání se o zahrádku, kde mu mezitím vyrostly metrové mrkve, půlmetrová cibule a angrešt se tyčil nad střechou baráčku, inu když se o věci nestaráte, tak si začnou růst po svém. Ferda už byl celý netrpělivý a tak rozhodl, že s Jiřím vyrazí Lindě naproti, jenže cestou se střetli s Betinkou, což byla Ferdovo kokršpanělí potenciální milá, ale ouha, vykračovala si s nějakým podle Ferdy otřesným a úplně vypelichaným dobrmanem, až se Ferdovi otevíraly policejní želízka, ale utěšil se, profesionalita zvítězila nad instinkty. Když je míjeli, koukal Ferda zarytě do pokutového bločku s tichým vrčením. Když tu uviděli Lindu! Jiřímu spadla čelist a Ferda se v úžasu svalil na bok, tak krásná byla.

"Ahoj kluci," Pronesla Linda. "Pojďme záhadalogovat! Už je čas." Ťukla Linda ukazováčkem na hodinky, jako by snad celou dobu zdržoval Jiří s Ferdou.

- A to bude v příštím dílu.