Bílé Slunce již ozařovalo svět a Žluté Slunce právě vycházelo. Malý Vlk se jako vždy schovával v křoví vprostřed vesnice a pozoroval lidi. Přemýšlel o včerejší oslavě: při vzývání Bohyně Matky tam kněžka podotkla, že Bohyně má ráda dobré skutky. Takže Malý Vlk, třináctiletý chlapec, začal přemýšlet, jaký dobrý skutek by mohl udělat.
Vtom uviděl, jak po cestě kolem oltáře Bohyně Matky cupitá Ryšavá Veverka, osmiletá dívenka, se svojí babičkou Košatou Lípou. Povídaly si a Malý Vlk ze své nenápadné pozice v křoví všechno zaslechl:
"Babi, já mám hlad," vypískla Ryšavá Veverka.
"Veverko, Veverko... mám u sebe doma váček s bobulemi, ale než se tam se svými starými kostmi doplazím..." odvětila její babička.
Malému Vlkovi svitlo: to bude ten dobrý skutek! Donese Ryšavé Veverce a Košaté Lípě bobule!
Vyrazil k chýši, kde bydlela Košatá Lípa. Po chvíli rozhlížení našel onen sáček s bobulemi, když vtom do domku vkročila Štíhlá Laň, dcera Košaté Lípy, matka Ryšavé Veverky:
"Zloděj!" zakřičela, "Ten malý kluk tady bere bobule, které mu nepatří!"
Ihned se seběhli lidé z celé vesnice.

* * *

Stříbrný Měsíc již přispíval trochou světla do temné noci a Rudý Měsíc se měl za chvíli objevit. Malý Vlk ležel, bolestí zkroucený, na palouku vedle vesnice. Po nešťastném nedorozumění, které bylo pro Malého Vlka osudné, následoval soud ve jménu Bohyně Matky. Ani jedna z kněžek nevěřila obhajobě Malého Vlka, který tvrdil, že chtěl bobule donést Ryšavé Veverce a její babičce. Nakonec dostal trest: dvacet ran bičem. Protože nemohl kvůli bolesti spát, šel na procházku a nakonec si sedl na mýtině. Taková nespravedlnost! Vždyť to myslel dobře! Proč Bohyně Matka nezasáhla? Není to tím, že Bohyně Matka protežuje pouze ženy? Ty mají ve vesnici vůdčí postavení.


* * *

Malý Vlk přemýšlel dál: vedle Bílého Slunce je ve dne na nebi Žluté Slunce. Vedle Stříbrného Měsíce ozařuje noc i Rudý Měsíc. Pokud je Bohyně Matka, neměl by někde být i Otec? Bohyně Matka se často ztotožňuje se zemí a životem na ní - takže Otec - s nebesy? Malý Vlk se zkoušel modlit k Otci. Měl asi duchovní sklony, protože se před ním, zoufale se modlícím, zkrvaveným z ran bičem, objevila vize: viděl abstraktní zákony, zákony zákonů, pyramidu čistého vědění založeného na číslech a na něčem, co doposud nepoznal: spousty malých obrázků na hliněných tabulkách, zapisující a pamatující si toho tolik, kolik by si lidé zapamatovat nestačili. A velké vesnice, daleko větší než ta jeho, s chrámy Otce - a kdo uživí tolik lidí? A jak? Je možno ulovit tolik zvířat? Otec mu poslal další odpověď a Malý Vlk věděl, co má dělat: vzal divokou trávu. Právě kvetla. Probral semínka z těch největších a nejslibnějších klásků, rozryl trochu půdy na mýtině a semínka do ní zasadil. Hlavou mu zněla nová slova: "pšenice" "ječmen" ... "placky" "chleba" "pivo"...

* * *

A tak to všechno začalo.