Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kostra výkřiku

03. 09. 2021
11
22
652
Autor
stan19

Kostra výkřiku

„Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají.“ Nejen dveře. Asi usínám. Je to snad poprvé, co jsem ve vagónu úplně sám. Červené větvení tyčí a fialové sedačky, zdi s tabulkami opakujících se reklam, celý tenhle sršící prostor nechávám chvílemi vystoupit za okraj trhaného spánku. V záblesku se ještě vrátím k obrazu, který se ve mně probudil, k hučení, ne metra (i když se dost překrývají), ale větru, k moři.

Nevím, proč jsem si na to vzpomněl právě dnes, vždyť stejná scéna se opakovala už tolikrát. Světlo nejdřív zatápalo po stěnách tunelu a pak se vynořil i vlak, přinášel hvízdavou, ostrou vlnu vzduchu. Byla to právě ta vlna. Jako by byl člověk průchodný, profouknutelný. Tak se to na mě vyvalilo. Tak jsem si vzpomněl.

Může to být pět, ale taky deset let, kdy jsme někde na severu Polska vystoupily na duny a před námi se jako minulost v celé šíři otevřelo moře. Pohled k neunesení. Holá temnota prosvětlená napadrť. Vítr běsnil, převracel vlny, lehal do divoké trávy a zůstal nespatřený, drtil slova, na půl metr se muselo křičet. Sešli jsme na obří pláž, kde nikdo nebyl, jen cáry pěny zachycené v místech, kam hmatala voda, ožívaly, když je vichr strhl. Cítil jsem suchý, všeobjímající výkřik, který šel tou krajinou. Stranou od ostatních jsem vší silou zařval taky. Jen tak. Nikdo mě neslyšel. Pak jsme už museli jít, hučelo to příliš. „Já jsem vůbec neslyšel, co říkám.“ „Já vím.“

Trhnutím se proberu. Metro zastavuje v další stanici, kde na něj nikdo nečeká, a mě se najednou zmocní zvláštní pocit, že tudy už jsme projeli. Rozhlédnu se po prázdném vagónu a trochu mě to sevře. Ne, to se mi asi jen zdálo. Asi mi to splynulo s včerejškem. Nebo kterýmkoli jiným dnem.

Vlak už je zase v pohybu. V okně pozoruji svůj odraz, kterým prolétávají křiklavé dráty tunelu. Takoví rozsvícení, prchající hadi. Odraz se zdá být čím dál oddělenější, vytrženější, jako by už skoro patřil sám sobě. Znejistí mě myšlenka, jestli nejsem víc jím než sebou, víc tam, než tady.

Víc tam. Před mořem, na předělu. Pamatuji si, že v písku ležely malinké mušle, někdo si všiml jedné a brzy jsme je už nacházeli všude. „Tady je jich hodně!“ „Tady taky.“ Vzhlédl jsem k obzoru a v pochmurné, snad deštěm rozmazané dálce jsem spatřil přízrak, který po něm kráčel. Pokládal nohu nekonečně dlouho, dělal věčný krok. „Hele, co je tamto?“ „Nějakej vršek lodi, ne?“ „Nevim.“ Odcházel jsem s kapsami plnými mušlí a písku. Naposled jsem se otočil a vítr do mě zajel, vcházel jednou stranou dovnitř a druhou ven. Cestou nic nepotkal.  

Nedokážu se do reality vrátit jinak než trhnutím. Otevřu oči, ale k čemu vlastně? Skutečnost je něco vnějšího. Červené tyče, fialové sedačky a reklamy na zdech, všechno to navenek přetrvává, ale ne, není to opravdové sršení, spíš jen nepatrná vrstva z něj zamumlaná ze spánku. Jak se metro žene vpřed a nepřítomně unáší, představuji si rozdrkotaný, časem vysušený výkřik, který v něm uvízl, bez zvuku se rozléhá do stran a nikdy se nevydere ven, nevypukne, výkřik jako pozůstatek, který dolehl z dáli a už je nevzbuditelný. O tři stanice dál ho opustím. Vlak mizí zpět do tmy a já taky, jdu do noci, směrem domů.

A tam mě to přepadne. Přítomnost. Dívám se unaveně dolů do ulice, jak se tam přikrčilo světlo, cítím ticho, kostru výkřiku. Nakonec to tu začnu prohledávat. Pokoj není velký, mám tu stůl, postel a spoustu polic, spoustu koutů. Zanedlouho už je z jedné krabice, z prachu vyndávám. Mušle. Připadají mi jak střepy, přestože jsou skoro nepoškozené. Vyložím je před sebe, jeden svět proti druhému, a s údivem mi dochází, že si na každou z nich jasně pamatuju. Kolik už je to let? Kolik kroků po horizontu moře? Jako by se to konečně mělo rozpoutat, jako by se právě rozestoupily hranice, sice skoro nerozpoznatelné, ale tak dlouho tušené a obcházené, že už nezbývá než pocítit sevření. Co někam spělo, spělo sem. A tak čekám. Strhnutě. Ale vteřiny uhánějí jak hadi v metru, prolétávají mnou, tím odrazem, a jinak nic. Čas běží a to je všechno. Žádné propuknutí – muselo už minout. Ale muselo minout tak těsně, tak blízko k okraji pocítění.

Rozsvítím lampu. Mušle se v té záři div neroztékají. Jednu vezmu a ulehnu na postel. Zkoumám ji, ale oči se mi zavírají. A v tu chvíli mě to napadne: Co když to tu právě propukává, jenom to necítíme? Co když stojíme přímo ve středu? Podivné tušení, že výkřik není nevzbuditelný, on jediný je vzhůru, proto ho neslyšíme. Přiložím mušli k uchu a zaposlouchám se do ní. Šumí tam moře, stále blíž a blíž…nebo je to jen spánek?

Noc se přidržuje věcí, lampa svítí, a na mě se to, ani nevím jak, celé skácí a usnu, s mušlí u hlavy. A rázem se všechno vrátí.

 


22 názorů

stan19
23. 10. 2021
Dát tip

vystoupily - to je velká hrubka, to je fakt, díky za přečtení


stan19
23. 10. 2021
Dát tip

Díky, Bixley


stan19
23. 10. 2021
Dát tip

Děkuju, Lakrove


stan19
23. 10. 2021
Dát tip

Děkuju, Majaksi


Lakrov
20. 10. 2021
Dát tip

Je v tom dost pravopisných chyb nebo překlepů, ale kvůli těm tu teď nejsem. Je v tom taky trocha poezie všedního dne a náznak napětí, nesený (ještě v polovině) nezřetelným námětem. Z poslední stránky mě začíná mrazit a oceňuji tenhle (aspoň pro mě, autor to tak možná nemyslel) horor v náznacích. Tip.


bixley
20. 10. 2021
Dát tip

Moc hezké propojení vzpomínek s realitou, líbí se mi moc ta metafora výkřiku, jak reálného u moře, tak toho obrazného, ponoukajícího, že je třeba něco udělat.


Kytiii
19. 10. 2021
Dát tip

Nějak asi nejsem cílovka. Pořád jsem doufala v nějaké vysvětlení, pointu, ale pokud to přišlo, minulo mě to. Prošlo to mnou jako ten vítr a na nic nenarazilo (mimochodem tohle se mi líbilo z celého díla nejvíc). Trochu vadí gramatické chyby (na severu Polska vystoupili...). 


Fajn, dík!


stan19
01. 10. 2021
Dát tip

Určitě


Můžeme nominovat tuto povídku do soutěže Próza měsíce? Napiš to sem, díky.


cvrcka
04. 09. 2021
Dát tip

Super asociace, strhujici atmosfera. Sem tam chybka. Rada jsem si precetla.


stan19
04. 09. 2021
Dát tip

Neurazilo, jen jsem netušil, o co se jedná.


stan19
04. 09. 2021
Dát tip

Děkuju za pohled na věc, Janino6.


Janina6
04. 09. 2021
Dát tip

Pěkný styl, čtení jsem si užívala. Pokud mi něco vadilo, tak snad jen v závěru "na mě se to, ani nevím jak, celé skácí" - oproti jiným formulacím mi tahle přijde jaksi málo výstižná. Ani ne tak slovesem "skácí", to tam sedí, spíš bych nějak rozvedla "to celé" - po tom slovním ohňostroji je tohle tak chudě obecné, až mě to zarazilo. To byla ale u mě jediná chvilka, kdy jsem se nenechala unášet textem.

Murakamiho to může připomínat tím prolínáním několika "rovin skutečnosti"... ale tak bohatý poetický jazyk nemívá, myslím si.


Luzz
04. 09. 2021
Dát tip Gora

no jo, spisovatel. ale možná to slovo má ještě jinej význam, kterej neznám... snad tě to neurazilo.


stan19
04. 09. 2021
Dát tip

Murakami, to je spisovatel, Luzz?


stan19
04. 09. 2021
Dát tip

Půlmetr, jasně. Strhnutě asi fakt není slovo, ale mně se zdálo, že to nezní špatně. Propukává - prostě propukává.

Děkuju za postřehy, Goro.


stan19
04. 09. 2021
Dát tip

děkuju, K3


K3
03. 09. 2021
Dát tip

Někde v prostředku mě to začínalo unavovat, ale znovu jsem se začetl a dočetl. Nejvíc oceňuji způsob vyjadřování. Máš fantaskní vidění a to je dobrý předpoklad.


Gora
03. 09. 2021
Dát tip Janina6

Máš bohatou obraznost a umíš z ní pomocí kultivovaných souvětí "složit" příběh/vzpomínku na někoho a situaci, přetavit do přítomnosti/hledání...

jen pár poznámek:

Spíš - na půl metru anebo dohromady - půlmetr, 

na půl metr 

Strhnutě. - Strhnutě nezní moc dobře, 

Co když to tu právě propukává, - propukává?, 


Luzz
03. 09. 2021
Dát tip Janina6

na první čtení mě to docela bavilo, ta hranice snu/představ/skutečnosti/vzpomínek

místy mi to přišlo jako murakami, ale jen trochu

občas trochu neohrabané formulace, ale celkovej dojem mi to nenarušilo

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru