Pozvání

Přišla jsi v nepravou chvíli,

přestal jsem žít a věřit,

plna něhy a zlomené síly,

klid můj statečně čeřit….

U mne už je pozdě na lásku,

nemám už chuť se bít,

bojím se obligátních obrázků,

nemám proč už sít…

Jsi krásnější než tyto červánky,

než dnešní ponuré svítání,

touha má je jako varhánky,

nedoladěné v naše líbání…

Budu Tvým neštěstím a bolestí,

důkazem prostopášných cest,

rozpoutaných vášní a neřestí,

na jejichž konci bude pěst…..

Smyslnost je plna jedu,

vstříc horkému létu,

v srdci krátery ledu,

plno slabých, vilných světů….

Plavé vlasy rozdávají otrokům lesku,

rozevláté na polštáři mechu,

v zimě plné blesků,

v čekání příštích věků…..

Oči Tvé  jako jehly vpíjely do mé hrudi,

přejedlý Tvých hořkých slzí,

vínem zpitý, dlaněmi Tvými co studí,

něhou co zebe a mrzí…

Miloval jsem Tě v řekách ledových,

při svících za horských nocí,

v hodinách dne příliš medových,

nezbednou silou a mocí…

Bylas mi vším a drahá,

při cestách do štěstí,

ať svlečená či nahá,

klečící u něčí pelesti…

O to větší bylo mé zklamání,

když chtěl jsem se Ti vyhnout včera,

zlomilas úplně mou víru v návraty,

stejnou krásou když ne zase, avšak zcela…

Opustil jsem zralou dívku krásnou,

potkal jsem krásnější mladou ženu,

lidé se ohlížejí a chvílemi žasnou,

chtěl jsem utéci bázni a vlastně všemu……

I po tolika dlouhých letech,

měli jsme si co říci,

vlastně ona, já byl daleko ve svých světech,

v šoku, protivně spící…

V minutách, řekla mi vše, co jedenáct let se dálo,

já byl neschopně vražený v sebe,

něco však v jejích ústech, očích, divně hezky hřálo,

zároveň je to smutné a trochu zebe…….

Nevím, mám-li se těšit  z problematického pozvání,

možná, že je pozdě, ne léty, ale v duši,

asi jsme však museli prožít života takový kus let,

abychom pochopili, co nám velmi sluší,